Ze života Maery - část XIII.

Měsíc na ostrově

Člověk by opravdu nevěřil, jak je někdy obtížné se dostat k přepisu těch několika stránek v notýsku. Poslední dobou mi štěstí opravdu nepřeje, buď marním čas u LoLka, nebo se věnuji utužování mezilidských vztahů :) můj dříve velmi časově nenáročný partner si v poslední době opět usmyslel, že by se mnou něco rád podnikal a já se pak kvůli tomu už k ničemu dalšímu nedostanu. No, asi bych si na to neměla moc stěžovat, ale zvyk je zvyk. Příští víkend mě pak čeká AnimeFest, tak se snad dostanu i k nějakému menšímu reportu. A teď už k věci, máme tu pokračování našeho napínavého příběhu (ačkoliv tato část je spíše odpočinková, však si to naše postavy i zaslouží) :)
 

    
Radost z porážky Noruna však netrvala dlouho; plachta stanu se rozhrnula a dovnitř vstoupili snad všichni vrchní představitelé spojeneckých sil a začali s výslechem. Měla jsem problém ze sebe vypravit byť jen jedno slovo. Ačkoliv mi kněžky utržené rány ošetřily, bolest neustávala a začala jsem cítit postupující horečku. S námahou jsem jim sdělila fakta o průběhu bitvy a způsob, jakým jsme spolu s Einarem přišli o naše ruce. Až v tu chvíli mi došlo, jaké obrovské nebezpečí to pro nás znamenalo; pro východní mágy bylo teď velmi snadné nás skrze ně zacílit a seslat ničivá kouzla, která mohla ohrozit všechny přítomné či nás vystavit účinkům dalších mysl oslabujících kleteb. Museli jsme se dostat někam do bezpečí. O to se tentokrát postaral generál severu; krátce po mé výpovědi vydal příkaz k našemu přesunu kamsi na západ. Spolu s námi byly přepraveny jednotky léčitelů a zástupci ostatních řádů v čele s Šedými. Matně si vybavuji průchod skrze teleportační kruhy, které nás dovedly na rozlehlou pláň, která byla dříve vojenským ležením a pak už jen snahy léčitelů ulevit nám od bolesti.

Probudila jsem se až večer s velmi nepříjemným pocitem. Pootočila jsem hlavu, abych mohla zkontrolovat Einara, kterého uložili vedle mě, a hned jsem znala příčinu; skláněla se nad ním stínová bytost tvarem připomínající člověka. Mlhovití aura, která jej obklopovala, se pomalu nořila do Einara. Instinktivně jsem chtěla sáhnout po meči, ale včas jsem se zarazila, než jsem málem přepadla přes postel. Ztráta končetiny udělá s rovnováhou divy. Přiskočila jsem k té podivné bytosti a nechala ji ochutnat dávku své vlastní medicíny; vlna energie se prolomila přes její magické bariéry a zničila ji zevnitř. Nezůstalo po ní vůbec nic. Posadila jsem se na postel vedle Einara, abych jej mohla zkontrolovat. Stále se nechtěl probudit a bylo zřejmé, že je podchlazen. Všimla jsem si nebezpečí příliš pozdě. A zvenčí ke mně začaly doléhat zvuky bitvy. Nemohla jsem zůstat na místě. I když jsem byla stále vyčerpaná a zraněná, nechtěla jsem mít na svědomí další ztráty v našich řadách. Einara jsem zabalila do dek a schovala jej pod lůžko. A pak jsem vyrazila do tmy…

V kruhu kolem našeho stanu byly rozmístěny skupinky mužů statečně držících své pozice. Nocí se nesl chlad a šílené skřeky bytostí, jež bylo možné spatřit jen na hranici periferního vidění. Občas se nám podařilo zachytit zvlnění vzduchu, které je prozradilo. Připojila jsem se i přes protesty zúčastněných k jedné ze skupin. Ačkoliv jsem v boji s druhou rukou nebyla s mečem tak obratná, mohla jsem pomoci alespoň jiným způsobem; už předtím jsem zjistila, že jsou všechny tyto bytosti velmi náchylné na oheň. Zašeptala jsem pár tichých slov a v levé ruce se mi zhmotnil bič. Plameny přeskakovaly po jeho celé délce a pouštěly se s radostí do neviditelných bytostí vždy, když se mi je podařilo zachytit. O zbytek se už postarali moji spojenci. A tak stále dokola. Dokud noc neustoupila prvním paprskům slunce. Jeden z mužů jihovýchodu mě doprovodil do stanu, sotva jsem stála na nohou. I když jsem neutržila žádné další rány, boj mě zcela vyčerpal. Dle jeho slov to nebyla první noc, ve které museli čelit náporu nemrtvých. Byli jsme s Einarem téměř dva dny v bezvědomí. A jak se zdálo, zatím bylo pro naše spojence výhodné nás tu držet. Jako návnadu. Vrátila jsem se k Einarovi, abych zjistila, zda se jeho stav nezlepšil. Ranhojiči mi oznámili, že mu něco sebralo značnou část životní energie a nebyli si jistí, zda se vůbec ještě probere. Já před sebou měla další den na odpočinek. Očekávala jsem, že se události z předchozí noci budou opakovat.

Po krátkém odpočinku jsem se vydala do tábora, abych zjistila, kdo všechno byl přidělen na naši ochranu. Musela jsem uznat, že alespoň tuto část nepodcenili. I když se mi plán jako takový vůbec nezamlouval. Zvlášť, co se Einara týkalo. Očekávala bych, že alespoň k němu se zachovají lépe. Vojáci si ode mě jako tradičně udržovali velký odstup. Chtěla jsem si už vyhradit místo pro sebe, než jsem zahlédla známou tvář. K mému překvapení ke mně muž vykročil. Jeho chůze, držení těla a pravda, i jizva, která se mu táhla přes půlku obličeje, byla nezapomenutelná. Byl to právě on, se kterým jsem bok po boku bojovala u ornátských pevností. Potěšilo mě, že dokázal přežít. Krom několika vlídných slov mi pomohl i s rozcvičkou. Při té příležitosti jsem se jej alespoň zeptala na jméno; představil se mi jako Valur a byl velitelem vlčích jednotek. Po celou dobu bojoval na frontě, než byl se svou jednotkou o padesáti mužích převelen právě sem. Nemít východ mou ruku, nejspíš bych se chtěla i k jeho silám připojit. Místo toho jsem mohla čekat jen na další rafinované útoky východních mágů. Byla jsem připravená mu alespoň pomoci této noci. Nejenže mi pomohl s tréninkem, ale donesl mi i zbraň; šavli, velmi dobře vyváženou a lehkou. 

K večeru jsem se vydala opět k Valurovi na severovýchodní křídlo, kde jsme hlídkovali. Každou chvíli jsem od sebe musela odhánět dotěrné léčitele jihovýchodu, kteří mě chtěli poslat zpět do stanu. Poslední, co bych chtěla, bylo zemřít bezbranná ve spánku. Jestli mám padnout, pak jedině v boji. Nervózně jsme přešlapovali a se setměním čekali na další útoky východních sil. Ty ale nepřicházely. Nocí se nesly jen tiché zvuky našich kroků. A tak tomu bylo až do rána. Pláň pohltila hustá oblaka rudé mlhy označující příchod dalšího dne. Ale tentokrát smrděla po magii. Vytáhli jsme zbraně a mířili ke zdroji. Objevil se před námi záblesk jasného světla a záhy se v mlze vykreslilo několik postav. Přiblížila jsem se a rozeznala v nich známé tváře. Byl to samotný Jižní císař v doprovodu Ilany, mého bratra, Exaie a elfa. Nakonec si tedy pro nás přeci jen přišli. Schovala jsem svou zbraň a ostatním naznačila, že je vše v pořádku. Ilana se však tvářila velmi rozhořčeně, tak jsem je po krátkém přivítání ihned dovedla do Einarova stanu. Zde už se jej chopil Jižní vládce a pomocí svých sil navrátil Einarovi zpět životní energii, která mu byla ukradena. Krom toho se mu podařilo vrátit mu zpět i jeho ruku. Pak přišla řada na mě. Očekávala jsem obrovskou bolest, ale přesto jsem byla překvapena, když mi kost začala opět dorůstat a na ní se postupně nabalovaly svaly a kůže. Těch pár okamžiků trvalo celou věčnost a měla jsem co dělat, abych se udržela při vědomí. 

Když už jsem byla alespoň schopna pohybu, zavelela Ilana k odchodu. Měla jsem se spolu s Einarem a bratrem přesunout na ostrov, kde jsme se měli zdržet do té doby, než mágové východu vyčerpají veškerou energii z našich odťatých končetin. Bariéry ostrova nás pak měly ochránit před jakýmikoliv pokusy o útok. Krom toho jsme na ostrově měli očekávat další návštěvu, o které však Ilana zatím nechtěla nic prozradit. Požádala jsem ještě o pár chvil, abych se mohla rozloučit s Valurem a vrátit mu jeho šavli. Působil potěšeně, když mě zahlédl již v plně bojeschopném stavu a šavli mi ponechal jako dar. Zmínil se, že předtím patřila někomu opravdu významnému a pro něj důležitému. Mrzelo mě, že jsem mu nemohla dát cokoliv na výměnu, ale doufala jsem, že to nebylo naposled, co jsme se setkali. S tímto jsem se s ním i rozloučila a pak se vrátila za Ilanou. Na ostrov měla zatím odejít jen naše trojice, ostatní museli vyřídit nutnou návštěvu u Rowana a setkání s budoucím hostem. Dlouho jsme neotáleli a skrze portál vstoupili opět na půdu ostrova.

Po dlouhé době jsem byla opravdu vděčná za postel v našem ostrovním sídle. Potřebovala jsem vstřebat události posledních dnů a konečně jsem měla čas být se svým bratrem o samotě. Tolik se toho změnilo a ani jeden z nás se zatím neodvažoval o čemkoliv mluvit. V boji by nás to jen zbytečně rozptylovalo. A zatím se mi ve většině případů dařilo své emoční výkyvy nějakým způsobem skrýt, aby si jich nikdo nevšiml. Tušila jsem, že bratr na tom byl v tomto směru mnohem hůř, zvlášť vzhledem k našemu vztahu. Hned druhý den ráno jsme začali s naším tréninkem. Ačkoliv jsem mohla s novou rukou bez potíží pohybovat, chyběl v ní cit získaný léty cvičení a bojů. Vše bylo uchované jen v hlavě a tělo si muselo opět zvyknout. Byl to velmi náročný a zdlouhavý proces. K večeru se mi pak Cael svěřil se svými obtížemi s emoční stabilitou a náhlými výbuchy hněvu. Těžko říci, co je vůbec příčinou toho, jak se oba začínáme měnit i po této stránce, snad další z důsledků vystavování se Ilanině vlivu, naše spojení na té skoro nejniternější úrovni...Ať už je to jakkoliv, musíme společně hledat cestu, jak tomu čelit a vrátit se zpět do našeho původního stavu, nenechat cloumat naší bojem vybroušenou myslí. Opatrnost, strach i pochyby jsou vždy na místě, ale hněv či snad touha zabíjet jsou pocity pro boj naprosto nežádoucí. 

Další den byl ostrovem oznámen příchod Ilany. Zakrátko jsem zaslechla klepání u našich dveří a vyšla ji naproti. Narozdíl od předchozího setkání vypadala spokojeně, zřejmě muselo vše jít podle jejích plánů. Krom přivítání nám přivezla i dary z krátké návštěvy západu, které jsme se nemohli zúčastnit. Opatrně jsme s bratrem rozbalili balíčky, ve kterých jsme nalezli opravdu kvalitní oblečení, jež u nás nosívali příslušníci vyšších tříd. Hedvábné šaty na dotek příjemně chladily, jejich střih a vypracování patřilo k tomu lepšímu, co jsem kdy mohla vidět. Ačkoliv jsem si nedovedla představit moc příležitostí, kdy jsem si je mohla vzít na sebe. Krom toho jsem se v něčem podobném vždy cítila dost nejistě a bezbranně. Jen těžko byste pod takový oděv schovali nějakou zbraň, vše muselo být pak součástí vhodně zvolených doplňků jako jsou jehlice do vlasů, spony či prsteny, do kterých lze ukrýt jed. Zajímala jsem se, zda nás má snad čekat akce, kdy nás bude potřebovat dostat do podobné společnosti a někoho odstranit. Ilanin nechápavý výraz mě dost zaskočil, tak jsem raději za dar spěšně  poděkovala a ujistila ji, že v něm přijdu na následující setkání. 

Jako obvykle jsme se sešli u altánku, kde na nás již čekala v doprovodu neznámého muže a malé holčičky. Jakmile se k připravené tabuli dostavili všichni, představila nám jej jako Sunia, budoucího armádního logistika, jež se měl postarat o přesun spojeneckých sil na toto území. Dívka po jeho boku pak byla jeho dcera Sola, která ho doprovázela. Naším úkolem bylo provést dvojici po ostrově, seznámit je se zdejším podnebím, terénem a Sunia dopodrobna informovat o kapacitách jednotlivých městských oblastí a možnostech zásobování. Na tyto přípravy jsme měli mít dle Ilaniných slov dostatek času. Sama se jich prý nebude účastnit, neboť ji čekaly další povinnosti, o kterých se však zmiňovala také jen velmi okrajově. Poslední dobou jsem měla pocit, že podobně mlhavých sdělení opět přibývá, což v jejím případě rozhodně nevěstilo nic dobrého. Podařilo se mi jen zachytit, že se snaží vyhovět žádosti Figg, Paní draků. Ještě toho večera se s námi rozloučila a každý z nás se začal věnovat svým povinnostem.

Dny ubíhaly. Každé ráno jsem se probouzela po boku svého bratra, spolu jsme vítali příchod nového dne bojem, stejně jako za starých časů. Opět jsme se začali sbližovat, a to nejen v tréninku. Pomalu jsme si k sobě opět vyšlapávali cestičku, poznávali se a stala se z nás nerozlučná dvojice. Věděli jsme, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout. V boji jsme dokázali předvídat své kroky a díky tomu jsme byli schopni se lépe uchránit. Snad jsem i začala pociťovat něco velmi podobného štěstí, možná poprvé za celý můj život. Musela jsem se kontrolovat, abych se tím nenechala příliš rozptýlit. Nemohla jsem však v sobě zapřít vděčnost za ten čas, který jsme spolu mohli takto strávit, ačkoliv mě místy znervózňovalo vědomí, že jsme až příliš oddělení od běhu událostí mimo obranné bariéry ostrova. Po nějakém čase se u nás začala ukazovat i Sola, projevila zájem o trénink se zbraní. I když jsme zpočátku váhali, nakonec se to ukázalo jako dobrý tah. Nebylo by dobré zapomínat, že je země stále ve válce a stát se může cokoliv. Všechny získané dovednosti se jí jednou budou hodit. A v tomto nezahálela, navštěvovala i další z nás, aby se přiučila dalším věcem. A tak to šlo celý měsíc...