Setkání s Naalem
Když už se mi o našem hraní začalo opět zdát (a že to byly sny, ze kterých měl DM vážně radost :D ), byl to jasný signál k tomu, že bych se měla opět pustit do psaní. Sednout k tomu po takové době nebylo vůbec snadné, navíc jsem tu neměla zrovna ideální podmínky k tvorbě. Bohužel to podle toho bude nejspíš i vypadat :/ je hrozné, jak se člověku schopnost nějak solidně psát tak snadno doslova vykouří z hlavy. Moc tomu ani nepomáhá fakt, že popsaných stánek mého papírového bločku neustále přibývá :) nutně bych potřebovala další letní prázdniny, abych se s tím dokázala nějak vyrovnat. No a teď už k té hrůze...
Dloubnutí do žeber není zrovna ten nejpříjemnější způsob, jakým vás
mohou probudit. Opět jsem se dívala na Petruse a přísahala bych, že mu prázdné
oční důlky plápolají radostí. Venku na mě čekala návštěva. To mohlo v tuto
chvíli znamenat jen problémy. Chmátla jsem po svých zbraních a odhrnula chlopeň
stanu. Tam už netrpělivě přešlapoval Tajwun. Tentokrát přeskočil všechny
obvyklé zdvořilosti, čapl mě za ruku a promnul jeden ze svých prstenů. Rázem
jsme se octli v místnosti obložené dřevem a s výhledem do rozlehlých
sněhem pokrytých planin. S tím, že tady bychom měli konečně mít klid. Zprvu
jsem si myslela, že jde zas o nějaký nejapný žert, i když chvilka odpočinku
byla přesně to, co jsem potřebovala. Záhy byl však náš rozhovor přerušen důvěrně
známým hlasem severního vládce. Až v tuhle chvíli jsem se od mága odtrhla,
abych se otočila. Celou dobu posedával na opačném rohu místnosti s typicky
podmračeným výrazem. Muselo se dít něco
vskutku vážného, když mě nechal převelet z fronty až sem. S odpovědí
dlouho nečekal; vrátil se ze setkání s Ilanou, která si již podle všeho
stihla promluvit s temnými zářícími. Mé předpoklady byly správné, opravdu
šli po Peliorovi a teď jí nabízeli pomoc za jeho vydání. Chtěl znát můj názor.
Stále jsem odmítala, že by snad mohlo jít o její výtvory – a i Tajwun tuto
teorii odmítal. A byla tu ještě další věc. Do rukou mi vložil krystal, kde byly
zaznamenány informace o Ilanině poslední návštěvě Jámy zatracení. Vyplynulo
z nich, že místo bylo posledním rokem hojně využíváno. Někomu se podařilo
navázat na temné síly dlící až na jejím samém dni a postupně je odčerpávat.
Pokřivené duše lidí, elfů, trpaslíků a dokonce i zářících byly vyrvány
z jejích pout a směřovaly na východ. Linka vedla přímo k jednomu
z generálů; mágovi, který shodou okolností Ilanu již jednou mučil. Pelior
měl podezření, že právě od ní nějakým způsobem získal schopnosti manipulace
s dušemi.
Měla jsem tohle všechno vyšetřit a přímo se zúčastnit mise na polapení
onoho generála. Ačkoliv mi Pelior důrazně opakoval, že jde o akci čistě
dobrovolnou, neměla jsem důvod váhat. Pokud tedy bude Ilana s mou
přítomností souhlasit. Už předtím jsem se postarala o to, aby se veškeré
klíčové informace o našich nepřátelích, jež jsem v posledních dnech
získala, dostaly ke spojencům, takže nebyl důvod držet se zpět. Zřejmě spokojen
s mou souhlasnou odpovědí se Pelior vydal zpět na společné velitelství. Já
měla až do zítřejšího rána zůstat s Tajwunem. Když jsme osaměli, měli jsme
konečně opět možnost si spolu pohovořit. Řeč došla i k mému stále
trvajícímu problému s jakýmkoliv fyzickým dotykem. Zvlášť na frontě se to
ukázalo jako velmi nepříjemné. Než budu schopná zbavit svou mysl tohoto
traumatu, přišel alespoň s prozatímním řešením v podobě dalšího
prstenu. Měl mě kompletně zbavit hmatu. A skutečně; když jsem pak viděla jeho
ruce položené na mém těle, necítila jsem nic. Absence tohoto vjemu však také
nebyla zrovna příjemná. Aby těch nepříjemných situací pro dnešek nebylo málo,
zčista jasna se v místnosti zjevil Pelior. Můj poměrně vřelý vztah
k Tajwunovi nesl podle všeho dost nelibě. Sdělil mi, že Ilana s mou
přítomností souhlasila a mág se měl postarat o můj zítřejší přesun na ostrov.
Jelikož v Peliorově sídlo nebylo žádné víno nebo cokoliv dalšího, co by
nám tyto vzácné poklidné chvilky zpříjemnilo, přesunuli jsme se do Paderunu,
kde měl Tajwun své vlastní sídlo. Nakonec to mohl být zase jeden z mých
posledních dnů. Ve vzduchu stále poletovalo obrovské napětí a já měla neustále
pocit, že se blíží něco opravdu špatného. I Caela jsem nechala raději se
zbytkem své jednotky na frontě.
Ráno jsem se skutečně po celé řadě nutných kontrol připojila k trénu
mířícímu na ostrov. Krátce po výstupu z portálu si mě odchytil Einar.
Pravda, už předtím jsme spolu měli domluvenou schůzku, ke které kvůli nečekaným
událostem nedošlo. Bylo mi jasné, o čem se mnou chce hovořit a nedalo se říct,
že bych na jeho výslechy měla náladu. Zamířili jsme do jedné ze stále prázdných
budov poblíž přístavu a posadili se ke stolu. Čekala jsem, než začne. Začal se
mě vyptávat, co přesně se stalo po Rielově zmrtvýchvstání a zda jsem i předtím
pracovala pro severního vládce. Neměla jsem v úmyslu mu vyzrazovat víc,
než bylo nutné. Jako záminku jsem použila tvrzení, že se jedná o vojenské
tajemství. Ostatně pro Peliora jsem pracovala i nadále a to jsem rozhodně
nechtěla měnit. Opět mě začal obviňovat z toho, že jsem celou dobu dělala
jen vše pro to, abych si naplnila své cíle a ve skutečnosti mi nezáleželo na
nikom a na ničem, co jsem za sebou zanechala. Navíc to bral jako své velké
osobní selhání, neboť ani pomocí svých darů nedokázal za celou tu dobu odhalit,
na čí straně stojím. Upozornila jsem jej na to, že tak to končí pokaždé, když
se až příliš spoléháme na tyto schopnosti a přestáváme vnímat svět okolo sebe.
To byl pro něj zřejmě poslední pomyslný hřebíček do rakve, takže se zvedl a ve
spěchu odešel. Co na tom, že jeho závěry byly mylné. Přesvědčovat jej o opaku
by v tomto případě bylo jen ztrátou času. Jeho rostoucí averze vůči mé
osobě byla jen další z řady věcí, se kterou jsem se musela vyrovnat, pokud
jsem měla i nadále pokračovat ve svém úkolu.
Krátce po jeho odchodu se konečně ukázala Ilana. I tento rozhovor
probíhal dost stručně, ačkoliv jsme bývaly přítelkyně, nenacházela jsem
v jejích slovech ani stopy po vzájemné důvěře. Měla v plánu nejprve
navštívit Rowana a na základě jeho zprávy o pohybu ostatních generálů zakročit
proti mágovi. Vůbec se mi nezamlouvalo, nakolik se řídíme podle jeho informací,
ale nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla něco namítat. Jen jsem ji varovala
před možným nebezpečím, které Rowan stále představoval a dohodla se na našem
dalším setkání. Mezitím jsem si měla odpočinout v mém bývalém sídle.
Cestou mě ještě zastihl Exai, který se po vzoru ostatních snažil zjistit mé
motivace. Alespoň na mě nezačal hned zpočátku chrlit nespočet obvinění ze
zrady. Ptal se mě, zda jsem to ve skutečnosti udělala pro Ilanu. Na to jsem už
musela odpovědět pravdivě a ujistila jej, že v tom i nadále hodlám
pokračovat. Za jakoukoliv cenu. I tak nenesl moc dobře fakt, že jsem před ním
leckteré informace zatajovala, ale to tu nakonec dělal každý z nás.
S každou další vyzrazenou zvěstí bych na ně přenesla i část odpovědnosti
s ní spojenou, což bylo něco, co jsem nechtěla dopustit. Teď bylo navíc ve
hře mnohem víc, než si možná kdokoliv z nich dokázal představit. Jediný
chybný krok a naše dlouholetá snaha by vyšla vniveč. Role, jakou jsem
v tom všem zastávala, mě nikterak netěšila, ale osobní touhy musí vždy
v takových případech ustoupit.
Ilana mě vyhledala krátce po setkání s Rowanem. A sama už pojala
podezření o hodnověrnosti jejich spojenectví. Ba co víc, všimla si i podivných
osudových linek vedoucích od jeho podřízené, Elis. To i hlášení o pohybu
východních jednotek sdělila už i ostatním spojencům. Na nás bylo postarat se o
mága. Avšak podle Rowana nebyl valon tím, kdo temné ovládal. Vše ukazovalo na
dvojici morových templářů sídlících až u hranic hlavního města východu. To by
ovšem celou akci značně zkomplikovalo. Templáři stále patřili mezi naše
nejobávanější protivníky, s jejich schopnostmi jsme se téměř nemohli
měřit. A informace o jejich úkrytu byly dost pofiderní. Bylo potřeba zjistit
víc. Navrhla jsem, že podám Peliorovi žádost o zapůjčení divinačního kolečka,
ale Ilana chtěla raději spoléhat jen na své schopnosti. Skutečně se jí podařilo
pomocí jejích kouzel získat alespoň částečný obraz jejich pevnosti i některých
místností v ní. I tak to bylo žalostně málo. Vůbec se mi nelíbila
představa, že bychom měly nakráčet Východu přímo do otevřené náruče. Už jsem se
ale zařekla, že se této akce zúčastním. Plán byl jako obvykle velmi prostý; dostat se nepozorovaně do jedné
z hlavních místností, počkat si na vhodnou chvíli, kdy budou oba
z vůdců pokud možno o samotě a pak zaútočit. Nečekala jsem, že by něco
podobného mohlo projít.
Hned druhého dne zrána jsme se začaly chystat. Ilana nás obalila řadou
ochranných kouzel a čekala na vhodný okamžik k otevření brány. Jakmile
nadešel, zneviditelnily jsme se a prošly. K mému překvapení jsme se
objevily kousek od čtveřice templářů, kteří byli právě na hlídce. Náš příchod
vůbec nezaznamenali, ani otevření portálu samotného. Tušila jsem, že tu šlo
z Ilaniny strany o nějakou velmi komplikovanou manipulaci, nejspíš i
s osudovými linkami. Opatrně jsme je obešly a já se začala nořit do mysli
prvního z nich. Potřebovala jsem vědět, kde přesně se nachází náš cíl a
s jakým odporem můžeme počítat. Byla jako tenká skořápka, ukrývající řadu
myšlenek poletujících jen tak, ve vzduchoprázdnu. Ani stopa po tom, že by
dotyčný vnímal něčí přítomnost. Stejně tak žádné záblesky o rozložení místních
sil. Jen prázdno a podivný, nelidský chlad. Záhy se ke mně dostala zpráva od
Ilany, že se oba templáři nacházejí v místnosti kus před námi. Opatrně
jsme se přesunuly blíže. Když už jsme je měly na dohled, byl vydán rozkaz, ať
veškeré hlídky znovu zkontrolují perimetr. Čekali na něčí příchod. Nebylo těžké
si domyslet, že se připravovali na nás. Využila jsem té chvíle, abych se
pokusila mentálně zaútočit přímo na jednoho z nich. Na rozdíl od stráže
byly jeho bariéry o dost komplikovanější a pevnější. Stále se mi nedařilo je
prorazit, nebo přijít na nějaký způsob, jak je obejít. A čas utíkal. Tak tak se
mi podařilo uniknout jedné z nastražených pastí. Bohužel jsem tím už
vzbudila jeho pozornost. Otočil se směrem ke mně a místností náhle projela vlna
antimagické energie, jež ze mě rázem sejmula veškeré ochrany. Má neviditelnost
naštěstí nebyla přímo magického rázu, takže jsem jejich zraku zůstávala i
nadále skryta. Když se situace uklidnila, pokusila jsem se o totéž u druhého
z nich. Pomalu jsem pronikala skrz skořápku jeho mysli, abych zjistila, že
je strukturovaná naprosto stejně jako u předchozího templáře. Bylo zvláštní
procházet všechny ty nahodilé útržky myšlenek budících zdání, že mezi nimi
neexistuje žádné propojení. Nevěřila jsem tomu, potřebovala jsem se dostat
hlouběji. Ke vzpomínkám této bytosti. Nořila jsem se dál a cítila, jak mi do
těla opět proniká chlad. Marně jsem pátrala po čemkoliv, co by mi prozradilo,
jakým způsobem templáři uvažují, kdo a jak je ovládá. Čím déle jsem zůstávala v jeho
mysli, tím bylo snazší se ztratit a splynout s ní. Riziko, které jsem
podstupovala při každé podobné návštěvě.
Začala jsem cítit, jak se mi vše začíná vymykat z kontroly. Stahovalo mě
to stále hlouběji a já se v panice snažila znovu prodrat na povrch.
Vzpomínala jsem na bolest a chlad, který jsem cítila, na Ilanin hlas, jež ke
mně jakoby z dálky doléhal. Postupovala jsem po jeho zvuku a vymotávala se
z neviditelných pout, do kterých jsem se sama chytila. A pak, během
kratičkého okamžiku, jsem byla venku. Záhy přišel rozkaz k útoku.
Přiblížila jsem se svému nepříteli do zad a čekala na smluvený signál.
Pak jsem bodla. V tu ránu místnost naplnil jeho děsivý výkřik, než se
bezvládně sesunul k zemi. Ilana se mezitím odhalila a vyrazila proti
druhému. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak její ránu zachytil, dostal se až k ní
a jediným pohybem ruky ji odmrštil k protější stěně. Na poslední chvíli
jsme obě zaslechly vrznutí pantů, jak se po obou stranách sálu otevřely dveře,
za nimiž čekaly posily. Ilana ještě stihla jedny z nich zapečetit, ale
skrz druhé se už stačil prosmýknout další z templářů. Stále mě nikdo z nich
neviděl, využila jsem dalšího momentu překvapení a zaútočila. Tentokrát však
jedna rána nestačila, dýka mi sklouzla po jeho zbroji a minula krční tepnu.
Místností se začal šířit hustý, dusivý mrak. Cítila jsem, jak mi do těla vniká
jed a zpomaluje mé pohyby. Musely jsme se odsud okamžitě dostat. Čekala jsem na
další vhodný okamžik k výpadu, když vše pohltily plameny. Oblaka
jedovatého plynu postupně vybuchovala a já si tiskla obličej k zemi v marné
snaze uniknout ničivému žáru. Než jsem si uvědomila, že na mě oheň nezanechává
ani stopy. Zato templáře zasáhl. Počkala jsem na chvíli, kdy dohořely poslední
zbytky mraku a dorazila svého protivníka. V dálce už znovu probíhal souboj
mezi morovým templářem a Ilanou. Ačkoliv měla Zářící nespornou výhodu ve svých
křídlech, bitvu prohrávala. Přiběhla jsem k nim právě včas, aby mi
nastavil záda a já jej mohla probodnout. Tentokrát jsem neminula. Zdálo se, že
bylo po všem. Ilana pod námi vytvořila portál a záhy jsme se propadly do
volného prostoru.
Objevily jsme se na volném prostranství uprostřed nějaké paseky. Jenže ne
tak docela samy. Dalším třem templářům se zřejmě podařilo skočit do portálu
dřív, než se stačil uzavřít. Ilana mi přikázala, ať začnu utíkat. Chystala
další ze svých ničivých kouzel, v jejichž dosahu bych rozhodně nechtěla
zůstávat. Koutkem oka jsem zachytila, jak se jí snaží spoutat řetězy, z jejichž
sevření se následně doslova vyrvala, aby místo, kde ještě před chvilkou stáli,
proměnila v hotové peklo. K zemi se opět začaly snášet hořící kusy horniny
a roztrhaly templáře na kusy. Zbyly po nich jen kousky zdeformovaných a
ohořelých těl. To ale nebylo všechno. Jak jsem běžela dál, zachytila jsem další
pohyb. Ze vzduchu se vylouply další dvě bytosti a s pohledem upřeným na
Ilanu začaly odříkat zaklínadla. Chtěla jsem alespoň jednoho z nich přerušit,
ale meč se mi odrazil od řady magických bariér. V tu chvíli si jich všimla
i ona a vyletěla jim vstříc. Vyčkala jsem, než bude dostatečně blízko a z posledních
sil vyrušila jejich ochranná kouzla. V nastalém zmatku nebyl problém
zachytit šokovanou mysl jednoho z nich. Naštěstí už jasně strukturovanou. Teď
jsem ale neměla v úmyslu cokoliv zjišťovat, prorvala jsem se skrze jeho
hlavu a jeho bezvládnou schránku nechala stát na místě. Ilana se mezitím už
pustila do druhého mága. Jeho tělo, obalené proudem světla, se začalo svíjet v bolestech.
Pak Ilanu něco srazilo. Proud ničivé energie přišel z boku. Otočila jsem
se, abych zahlédla dalšího nepřítele. Světlo pohaslo a zraněný mág se dal na
útěk. Chtěla jsem jej pronásledovat, ale v posledním okamžiku se do mě
opřely vlny mrazu a sama jsem musela ustoupit, jak se kouzlo postupně
prokousávalo skrze mé obrany. Byl vydán rozkaz k ústupu. Pojistka na
ostrově byla stále aktivní, stačilo jen pomyslet na aktivační slova…
Objevila jsem se na náměstí, kousíček od sochy, kde byla dýka
uschována. Levou ruku jsem měla těžce popálenou od mrazu a z několika dalších
ran mi stále tekla krev. Posadila jsem se k podstavci a snažila se ošetřit
si nejhorší zranění. Stále jsem nedovedla uvěřit tomu, že jsem se dokázala
vrátit živá. Záhy dorazila Ilana a práci za mě dokončila. Oznámila jsem ji, že
odejdu s dalším zásobováním a s tím jsme se rozloučily. Tentokrát
neproběhly žádné oslavy úspěchu, shrnutí celé akce a domluvy na dalším postupu.
Na velitelství jsem byla rovnou odvedena k portálu, který mířil přímo do
dalšího z Tajwunových sídel uprostřed severních lesů. Byla to nepříliš
veliká chalupa s krbem uprostřed světnice. Na stole byla již připravená
večeře a poháry vína. Další z Tajwunových spikleneckých úsměvů vyzrazoval
vše. Netušila jsem, jak se mu povedlo zařídit, abych nemusela odkráčet znovu na
frontu, ale byla jsem za další z těchto okamžiků vděčná. I přes to, jak
večer příjemně ubíhal, jsem ale měla podezření, že to ještě ani zdaleka
neskončilo. Vše šlo až příliš snadno. Nakonec jsem se přeci nechala ukolébat
jeho slovy a uklidňujícím zvukem praskajícího dřeva ke spánku.
Ač jsem byla v Tajwunově blízkosti a schoulená pod kožešinou
sněžného tygra, probudil mě uprostřed noci chlad. Nahmatala jsem jílec dýky a
porozhlédla se po ztichlé místnosti. Do hlavy se mi prodral Ilanil zoufalý hlas
prosící o pomoc. Potřebovala okamžitý přesun pro sebe a další bytost, jež byla
v její blízkosti. Ihned jsem probudila Tajwuna. Když se mi zmínila o tom,
že se nachází v Naalově pevnosti, neváhali jsme ani chviličku. Mág nás
okamžitě přesunul do budovy dívčích kolejí Sesterstva, aniž by se obtěžoval se
alespoň pořádně obléci. To samozřejmě okamžitě vyvolalo patřičný rozruch, jenž
utišil až jeho autoritativní hlas. Když si sjednal klid, nechal mě odvést přímo
za jejich Představenou. Prošla jsem úzkou chodbou, po schodech nahoru až ke
dveřím vedoucím do útulné místnosti. V ní stála postarší žena obklopená
prazvláštní aurou. Lehce jsem se uklonila a obratně se vyhnula dotazu, proč
jsem do jejího pokoje vtrhla jen ve lněné košili. Byla jsem stále v mentálním
spojení s Ilanou a postupně jsem Představenou seznamovala se situací. V hlavě
se mi objevil obraz obrovských podzemních prostor, v jejímž středu leželo
bezvládné tělo Figg pokryté rudými značkami. A přímo k němu se začala
snášet obludná bytost tvořená bahnem. Při zmínce o dračí paní s sebou kněžka
trhla a začala okamžitě jednat. Vyzvala Ilanu, ať upře veškerou pozornost ke
mně. Cítila jsem, jak naše pouto sílí a záhy jsem se objevila až po kotníky v blátě
na hranicích Severu. Žena vedle mě shodila kapuci a z kůže jí po celém
těle začaly rašit kostěné výrůstky. Oči měla zalité krví a sotva se držela na
nohou. Chtěla jsem ji alespoň podepřít, když se na obzoru objevila černá
skvrna, jež se začala postupně zvětšovat a za šíleného třeskotu vyplivla tělo
Figg a Ilanu. Dračice nejevila známky života a z čerstvě odseknutého ocasu
jí odkapávala krev. Kněžka se bezvládně sesunula k zemi.
Ani jsme na to nestačily nijak zareagovat a vzduch se začal chvět pod
dalším náporem kouzel. Objevila se trhlina a z jejího chřtánu začala
vylézat ta podivná bahnitá bytost. Šla z ní nevýslovná hrůza a zem se
začala třást, když promluvila. „Ještě nenadešel váš čas, “ zněla její slova.
Ilana ustrnula a já měla co dělat, abych ovládla svůj strach. Do končetin mi
pronikal chlad a neměla jsem s sebou ani žádnou zbraň. Cítila jsem, že
bytost přede mnou je nad moje síly. Hleděla jsem do očí své zkáze. Pohyb na
hranici zorného pole mi prozradil, že dorazily posily. V doprovodu Riela a
druhé Ilany se objevil i Pelior. Bez sebemenšího
zaváhání tasil meč a vyrazil. Viděla jsem, jak Naal chytá jeho zbraň a odhazuje
jej pryč. Stále dokola opakoval jednu a tutéž větu směřovanou k Ilaně.
Severní vládce se nevzdával a dál se snažil dostat k protivníkovi. Nově
příchozí Ilana zatím pomocí své hole předávala životodárnou energie nejdříve
Figg a pak i těžce zraněné kněžce. Její druhá podoba se pomalu dostávala z šoku
a přidala se k Peliorovi. Ale ani tak se jim nepovedlo Naala byť jednou
zasáhnout. Když jsem byla svědkem toho, jak jediným dotekem nechal zmizet
Peliorův meč i s rukou, musela jsem zakročit. Neměla jsem tu jinou
možnost, než se pokusit napadnout jeho mysl. Sotva jsem se ale dostala blíž, už
se po mně začala sápat ve snaze mě kompletně pozřít. Měla jsem co dělat, abych
se včas stáhla zpět. Doběhla jsem k vládci, abych mu mohla poskytnout
alespoň poslední štít a dát mu možnost k útěku. Proti tomuto jsme opravdu
neměli šanci, vymykalo se to všemu, co jsme doposud poznali. Jako by byl snad i
bytostí z jiného světa, řídící se zcela odlišnými pravidly. A k tomu ta
děsivá slova, zarývající se až do morku kostí.
Vnímala jsem, jak se k sobě Ilana snaží stáhnout poslední zbytky
svých sil. Chystala se k poslednímu útoku, do kterého vkládala veškeré
naděje. Její druhá podoba se rozpadla a ona vyrazila obrovskou rychlostí k Naalovi.
Ten v tu chvíli nestačil nijak zareagovat a Ilana mu vrazila meč do těla.
A skrze něj vyslala vlnu ničivé energie, která jej roztrhala na kusy. Ale všem
nám v tu chvíli bylo jasné, že zmizela jen jedna z jeho schránek. A i
její zbytky si v sobě uchovávaly děsivou auru, která zvlášť silně působila
na Zářící. Otázkou bylo, co s Figg. Na východě zůstala část jejího těla,
skrze kterou si ji k sobě mohli kdykoliv přitáhnout. Ilana navrhovala její
tělo kompletně zničit a následně obnovit. Podepírala jsem zraněného Peliora a
šeptem mu dosvědčila, že něco podobného už jednou prováděla, v případě našeho
bývalého společníka Unia. A teď byly její znalosti v tomto ohledu mnohem
rozsáhlejší. Navíc bylo tělo Figg nakaženo a postupně podléhalo rozkladu. Žádná
běžná kouzla nedokázala tuto zhoubnou nákazu vyléčit. Když dal vládce Ilaně
svůj souhlas, jen působení infekce urychlila, aby mohla po chvilce znovu její
tělo vymodelovat kousíček po kousíčku. Byl to hotový zázrak. Stáli jsme okolo,
oněmělí úžasem a nevěřili svým očím. A pak se Figg znovu nadechla.
S pomocí Riela, Tajwuna a dalších mágů severu jsme ji přepravili
do jedné z jeskyní hojnosti. Sami jsme zůstali poblíž v přilehlých místnostech,
kde se o nás postupně staral Riel. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem celá
prochladla. Ačkoliv jsem byla obklopená mnoha spojenci, nepřipadala jsem si
vůbec v bezpečí. Stále ve mně doznívaly otisky Naalova vlivu. Ta kratičká demonstrace
jeho moci stačila k tomu, abych začala pochybovat o tom, že máme ještě
nějakou naději k úspěchu. Sotva se nám podařilo vypořádat se s nějakým
problémem, nastoupil na jeho místo další a mnohem horší. Nebyl tu žádný prostor
pro odpočinek, útěchu a utřídění si vlastních myšlenek. Ač rozervaní zevnitř,
stále jsme museli působit stejně silně a neoblomně. Bylo to stále těžší a tiché
okamžiky po zdánlivě vyhraném boji byly naplněny jen dalším očekáváním
nevyhnutelného…
Žádné komentáře:
Okomentovat