Útok na pevnost
Zlatých zbrojí
Protože se snažím vždy dodržet své slovo, je tu další souhrn :) Nadpis je opravdu všeříkající, takže se ani tentokrát nemusím vyjadřovat k obsahu samotného článku. A jelikož mi bylo včera sděleno, že jsem v oblasti hudby mnohem lepší poradce než "vševědoucí" last.fm, mám tu další tip: ReVamp - Sweet Curse, tentokrát spíše pro metalové fanoušky.
Krom voleb se už pomalu začínám chystat na cestu do Prahy, na kterou se ale vůbec netěším. Mám teď opravdu minimální chuť zas chodit mezi lidi, nedejbože s nimi nějak jinak než prostřednictvím internetu komunikovat. Vlastně se těším jen na přítele. V zájmu zachování alespoň nějakých sociálních vazeb (které jsou beztak nejspíš na dost mizerný úrovni) mohu jen doufat, že mě to zas časem přejde.
Po Ilanině odchodu zůstal dům nepřirozeně tichý a prázdný.
Přípravy na plánovaný útok ještě nebyly ani zdaleka dokončeny, takže jsem měla
několik dní k dobru. Ovšem na frontu jsem se vrátit nemohla; kvůli
Leonovi. Snadno by mě i v té změti bojujících vyhmátl a má přítomnost
všechny zbytečně ohrožovala. Neměla jsem z toho radost; nechala jsem tam
bratra a má přítomnost zde na ostrově byla zcela zbytečná. Jakmile jsem se
alespoň trochu vzpamatovala, zamířila jsem do tréninkové haly, kde už v tu
dobu cvičili Matres s Geranem. Připojila jsem se k nim a četla v jejich
pohybech, ač se Geran opravdu snažil působit nepředvídatelně, všimla jsem si
několika podobností se stylem Jižního císaře. Oba by byli opravdu nepříjemnými protivníky,
pokud by došlo na nejhorší. Stihla jsem s nimi probrat i události z fronty
a naše budoucí plány. Hlavně Matres byl rozčilen, že musí stále zůstávat na
ostrově, i když se už v boji proti Zlatým zbrojím osvědčil. Moc dobře jsem
jej chápala, všichni jsme byli neustále omezováni celou řadou často nesmyslných
příkazů. Oni navíc i tím, že se někdo jiný rozhodl neriskovat jejich životy. V tomto ohledu jsem
jim neměla jak pomoci, navíc i na mě tlačilo více stran.
Má přítomnost na ostrově se velmi rychle rozkřikla; druhý
den ráno jsem obdržela zprávu, v níž o rozhovor se mnou žádala Abene. Měla
jsem jí vyhledat na půdě magické akademie. Nalezla jsem ji přímo před dveřmi
Tajwunova pokoje. Už byl vzhůru. Nakonec mi chtěla jen připomenout taneční
hodiny, jež měly proběhnout dnešního dne. Potvrdila jsem svou účast a šla se,
možná až příliš kvapně, podívat za mágem. Zastihla jsem jej uprostřed hovoru s Ilanou;
podle toho, jak probíhal, na tom byl už opravdu dobře. Schopnost ovládat magii mu
byla opět navrácena. Už z toho důvodu jsem se musela držet dál, aby mu má
aura neubližovala. Když Ilana konečně odešla, mohla jsem si s ním promluvit
o všem, co se dělo a především mu vyřídit vzkaz od Peliora. Ač stále bojoval s celkovou
slabostí a únavou, vypadalo to, že je vše na dobré cestě. Poté jsem zamířila
opět za Abene do jednoho ze sálů této rozlehlé budovy. Na místě už byla i
Leneth a dokončovala poslední přípravy. Celá místnost byla vyzdobená a upravená
tak, jako by se tu skutečně měla konat nějaká slavnost. Na jednom ze stolků byla i truhlice se šperky
a dalšími doplňky. Žena ke mně hned přistoupila a jala se do úpravy mého oděvu.
Stále jsem na sobě měla svou zbroj, což jí ovšem nebránilo v tom, aby jí
upravila a vlasy spletla do velmi složitého účesu ozdobeného několika sponami a
hřebínkem. Když byla se svým dílem spokojená, mohlo se začít. Bylo to pro mě
opravdu nezvyklé, už si opravdu nepamatuji, kdy jsem měla něco podobného na
sobě a ještě k tomu se pokoušela tančit. Zpočátku mi to vůbec nešlo, kroky
se mi pletly a ztratila jsem i potřebnou ladnost v pohybech. Přitom se
nedalo říci, že by jejich tance byly nějak zvlášť složité. Rozpomenout se na
doby, kdy jsem se občas mohla věnovat podobným kratochvílím chtělo nějaký čas. Když
už se to konečně začalo poddávat, bylo k večeru a do místnosti vešla
Ilana. Všechny nás vyzvala, ať se přesuneme na pláž. Mělo tam na nás čekat
nějaké překvapení.
Byl to jen další pokus, kterým se nám Ilana snažila dokázat,
že můžeme alespoň chvíli žít jako normální
lidé. Tentokrát nevytvořila pomocí kouzel pod střechou altánku prostřenou
tabuli; ne teď byly u pobřeží opřené rybářské pruty a sítě. Ve vědru se mrskalo
několik ryb a Ilana pomalu rozdělávala oheň. Na pláži pobíhali draci a než se
dopekly ryby, dotýkala se naše konverzace víceméně jen všedních záležitostí. I
tak ve vzduchu viselo jisté napětí a všem bylo moc dobře jasné, kam se naše řeč
stočí později. Ilana byla s přípravami již hotova; bylo potřeba dojednat
jen poslední detaily naší akce. Například umístění výbušnin. Ukázalo se, že
nakonec pro naše potřeby bude stačit jedna, dostatečně mocná a zasazená na
správné místo. Nejvhodnějším kandidátem pro její instalaci jsem nakonec byla já
sama. Měla jsem prostředky, jak se krýt a pohybovat téměř neslyšně. Navíc se
jednalo o velmi komplikované a citlivé zařízení, se kterým bylo nutné zacházet
maximálně opatrně. Sebemenší chybička a nositel by i s částí komplexu
vyletěl do povětří. Což byl jen další důvod, proč jsem se dobrovolně nabídla;
věděla jsem, že jen tak neztratím hlavu a v případě odhalení nebudu váhat
se spuštěním pojistky. Pokud by však operace šla přesně podle plánu, spustil by
se mechanismus až po pěti minutách, během kterých mě měla Ilana z místa vyzvednout.
Nejlépe během té poslední, abychom nepříteli zabránili v případné deaktivaci
přístroje. Pravděpodobnost, že se na místo dostanu zcela nepozorovaně, nebyla
až tak velká.
V tu chvíli jsem byla vděčná za bratrovu nepřítomnost;
těm slovům by naslouchal se značnou nelibostí a ještě bych jej musela
přesvědčovat, aby tam se mnou nechodil. Bylo smutné si uvědomovat, jak bylo bez
něj všechno snazší. Když byly rozdány poslední instrukce, přihlásil se o slovo
Exai. Poslední dny trávil opět v místním archivu a podařilo se mu nalézt
zmínku o dalším ztraceném městu Zářících; Talvaru. Jeho historie sahala až do
dob před válkou, kdy bylo útočištěm té umírněnější skupiny, která se do sporu
mezi lidmi a Zářícími nechtěla vměšovat. Avšak i toto mírumilovné místo, které
bylo vlastně jednou obrovskou zahradou, nakonec zničili a jeho obyvatelé byli
odsouzeni. A stejně jako většina ostatních měst, i toto leželo v útrobách stále
neprobádaných Horách středu. Mohli jsme jen doufat, že se k němu Zlaté
zbroje nedostali před námi, v tomto ohledu byli vždy až překvapivě dobře
informovaní. Škody, které se jim podařilo napáchat už jinde, nešly napravit. Z ohně
zbyly už jen postupně uhasínající uhlíky a byl čas navrátit se do svých domovů.
Měla jsem poslední den na to, abych se na vše připravila.
K večeru dalšího dne jsem si došla k Paranovi vyzvednout
připravené destičky z ledu, které měly fungovat jako oddělovač mezi
diamantem a kovovou konstrukcí. Jakmile led roztaje a váha drahokamu dosedne na
podstavec, spustí se magická formule, která z něj emituje veškerou energii
do prostoru. Jednoduché, ale účinné. Na náměstí už na mě čekali moji
společníci, věděli, že se z akce nemusím vrátit, tak se přišli alespoň
rozloučit, což bylo nakonec i docela milé gesto. Pár slov nám stačilo, nebylo
nutné to nějak protahovat. Pak už jsem jen od Ilany převzala zbylé části
výbušniny a zahalila se kouzlem neviditelnosti. Prostor se naplnil magií a
přede mnou se začaly vykreslovat okraje portálu. Vstoupila jsem dovnitř a
ocitla se na první pohled nestřežené planině. O tom, že jsem na správném místě,
mě přesvědčily až proudy magické energie vycházející z prostor přímo pod
mýma nohama. Stála jsem jen kus od vchodu do pevnosti, jež byl skryt
jednoduchou iluzí. Pochybovala jsem, že by jej nechali bez dozoru, ačkoliv se
jednalo jen o jeden z vedlejších vstupů. Důkladně jsem propátrala okolí a
po chvilce narazila hned na čtyři muže; byli stejně jako já kryti nějakým
kouzlem. Jedna dvojice měla mezi sebou dokonce i natažené lanko, které by
zachytilo podobně smýšlejícího vetřelce. Měla jsem kliku, že jsem se jejich
okruhu vyhnula. Došla jsem až ke vstupu do podzemí právě ve chvíli, kdy jsem
zpoza nich zaslechla pohyb. Zrovna se měnily hlídky, což mi dávalo skvělou
šanci proklouznout nepozorovaně dovnitř. Počkala jsem, než vystoupil ven a dal
mi tak dostatek prostoru a opatrně proklouzla za jeho zády.
Navzdory očekávání jsem ale narazila na pevnou bariéru.
Nedokázala ji narušit ani má aura, tak jsem to zkusila silou. Když se konečně
podvolila tlaku, dopadla jsem na široké schodiště vedoucí hluboko do útrob
pevnosti. Takové narušení samozřejmě přitáhlo pozornost; kus ode mne se už
dohadovala další čtveřice mužů a koutkem oka jsem zachytila, jak mezi sebou
natahují lanko. Mojí přítomností si ale stále nebyli jistí, tak jsem se
rozhodla je jednoduše obejít. Prosmýkla jsem se kolem nich a bez větších obtíží
překročila i nastražené lanko. Ale nášlapné pasti jsem se už vyhnout
nedokázala. Ozvalo se charakteristické klapnutí a pohledy mužů se okamžitě
stočily mým směrem. Jeden z nich se vydal mým směrem. Zachytila jsem jeho
mysl a opatrně vklouzla dovnitř. Chystal se podat hlášení o možném narušiteli;
další tři pak měli zajistit perimetr a snažit se tyto obavy pokud možno
vyvrátit. Když bylo jasné, že prozatím setrvají na místě, mohla jsem se plně
věnovat jejich spojce. Stačilo málo a zpráva o vetřelci se změnila v klasické:
„Během pochůzky se nic nestalo“. Nechala jsem mu mírný náskok, abych si všimla,
kam našlapuje a po jeho vzoru pokračovala dál. Ani jednou se neohlédl, neměl o
mé přítomnosti nejspíš sebemenší tušení. Jakmile jsme ale dorazili k první
křižovatce, odbočila jsem opačným směrem.
Procházela jsem skladištěm, které bylo až na dvojici hlídkujících,
opuštěné. Mou pozornost však upoutal obrovský obrněný vůz, na jehož boku byl
umístěn podivně vyhlížející erb. Byla jsem si jistá, že jsem ten znak již někde
zahlédla, ale v tu chvíli jsem si ho nedokázala přiřadit. Opatrně jsem jej
obešla a zamířila ke schodům, které mě dovedly opět o patro níže. Zde se pro
změnu nacházely ubikace, což pro mě bylo dobré znamení; jen těžko by na takovém
místě byly nastraženy nějaké pasti. Pokračovala jsem úzkou chodbou, abych náhle
v dálce před sebou zaslechla hlasy. Dostala jsem se právě včas k dalšímu
schodišti, kde jsem se mohla skupince vyhnout. Jeden z nich mi přišel už
předtím důvěrně známý a nemýlila jsem se. Kousek kolem mě procházel Ewan s oddílem
svých nejbližších. Doprovázely jej i jeho oblíbení, mutacemi přetvoření
ochránci a prapodivné oživlé fresky. Mužů bylo celkem šest a každý v rukou
nesl malou černou krabičku, z jejíhož prostředku vycházel slabý proud
světla. Věděla jsem, že jsem téměř u cíle. Měla jsem teď dvě možnosti, buď se
snažit zjistit jejich úmysly, případně obsah těch schránek, nebo si pospíšit ke
středu komplexu, kde měla být nálož uložena. Riziko odhalení a možného
neúspěchu mi přišlo příliš vysoké, proto jsem raději chvilku setrvala na místě
a poté vykročila dál.
Podle toho, co jsem o pevnosti věděla, jsem měla v tuto
chvíli být u dalších soukromých pokojů, chodbu pak uzavíraly dveře do menšího
skladu zásob, který přímo sousedil s místností, ke které jsem se
potřebovala dostat. Jakmile jsem se ale přiblížila, polil mě ledový pot. Znovu
se mě zmocnil ten silný, nepříjemný pocit, že je něco špatně. Věděla jsem, že
něco podobného nemohu brát po předchozích zkušenostech na lehkou váhu. Pokusila
jsem se telepaticky spojit s Ilanou, ale jak se dalo čekat, něco spojení
rušilo a já její hlas slyšela sotva šeptem. Mohla jsem jen doufat, že ona
dostane mou zprávu kompletní. Ostatně právě na tom závisel můj život. Sdělila
jsem jí, ať mi po dalším signálu dá přesně minutu na to, abych výbušninu
sestrojila. Kolik času bude mít na mé vyzvednutí, už si mohla sama snadno
dopočítat. O kousek jsem ustoupila a zastavila se u místnosti těsně sousedící
se skladem. Než abych zkoušela, jak dobře jsou zabezpečené její dveře, použila
jsem jednu z mincí s transformačním kouzlem. Měla jsem u sebe hned
tři; dovolovali mi vzít na sebe podobu spektry. Pak pro mě většina stěn
nepředstavovala překážku. Chvilku jsem se musela srovnat se všemi vjemy, které
se na mě hrnuly ze všech stran. Byly na hony vzdálené těm, které jsem získávala
skrze své lidské smysly. Naštěstí tohle nebylo poprvé, co jsem podobných
výdobytků magie využívala. Prošla jsem skrze zeď do skrovně zařízeného
apartmánu sestávajícího z nepříliš pohodlně vyhlížející postele, stolku a
dalších nezbytně nutných kousků nábytku.
Pro jistotu jsem větší část z něj opatrně posunula ke
dveřím a vytvořila tak provizorní barikádu. Došla jsem k protější stěně a
opatrně z kusu látky vybalila relikviář, ve kterém byla bomba uložena. Jednotlivé
části jsem naskládala vedle sebe, a když jsem se ujistila, že žádná část nechybí,
vyslala jsem signál Ilaně. Od těch jsem měla celých šedesát vteřin na to, abych
celou věc sestrojila. Byla jsem s tím hotova o něco dřív, takže jsem s vytažením
ledu počkala skutečně až na poslední moment, musela jsem být absolutně přesná,
pokud jsem se odsud chtěla dostat. Když bylo vše na místě, nezbývalo nic
jiného, než čekat a doufat, že Ilana moji zprávu skutečně dostala. Čas se
neuvěřitelně táhl, každá vteřina mi přišla jako minuta. V duchu jsem si
odpočítávala zbývající dobu a zároveň se snažila zjišťovat, co se děje v okolí.
Tohle byla nejkritičtější část celé akce.
Když do výbuchu zbývala sotva minuta, zaslechla jsem na
chodbě kroky. Blížily se neomylně mým směrem. Pátrala jsem po dotyčném a právě
ve chvíli, kdy se jeho ruka téměř dotkla kliky od dveří, jsem pronikla do jeho
mysli. Musela jsem rychle něco vymyslet. Ačkoliv byl unavený po poslední akci a
možná bych neměla problém jej vyřídit, nahromaděný nábytek přede dveřmi mi tuto
možnost překazil. Vsugerovala jsem mu, že by měl před odpočinkem ještě
urychleně navštívit latrínu, byl to odsud hezký kus cesty, jež by dotyčnému
zabral rozhodně víc času, než jsem potřebovala. Opravdu se mi ulevilo, když
jsem zaslechla, jak se otáčí na patě a vyráží tím směrem. Opřela jsem se o
stěnu a čekala dál. Už byl pomalu čas na Ilanin zásah a začínala jsem být nervózní.
Pojistka na ostrov byla po posledním incidentu vyřazena a ona byla mou jedinou
nadějí. Do výbuchu zbývalo jen několik úderů srdce. Ustoupila jsem o několik
kroků vzad, ačkoliv mi bylo jasné, že mi to nijak nepomůže. Byla to čistě
instinktivní reakce, neměla jsem ani možnost se pořádně rozloučit se životem.
Místo toho má mysl mechanicky odpočítávala zbývající vteřiny. 10, 9,
8, 7, 6, 5, 4, 3,…
Řítila jsem se do prázdna. Svět se smrskl, uzavřel a já
propadla do temnoty. Pak přišel další náraz, pocit pevné půdy pod nohama.
Otevřela jsem oči. Stála jsem uprostřed náměstí obklopená hustou mlhou
prostoupenou magií. Z toho šoku se mi podlomila kolena. Nemohla jsem
uvěřit tomu, že jsem stále naživu a marně jsem se snažila bojovat s třasem
vlastního těla. Ilana mi opatrně pomohla na nohy a podpírala mě ještě hezký kus
cesty k mému domu. Akce byla úspěšná; nálož vybuchla a proměnila celý
komplex v jedno obrovské tavící se peklo. Líheň byla definitivně zničena a
hrozba Zlatých zbrojí téměř odstraněna. Jenže někdo destrukci přeci jen unikl. Jako
by Ewan snad něco tušil, odvedl svou skupinu někam do bezpečí. Schránky, které
přenášeli, v sobě měli uchovávat značné množství energie. Zatím ale ani
Ilana netušila, k čemu byly určeny. Tohle bylo třeba okamžitě hlásit. To
jsem však nechala na ostatních, sotva jsem po tom všem měla sílu stát na nohou.
Ilana se společně s Paranem chystala vydat i na místo výbuchu, aby
zjistila rozsah škod. Já byla vděčná, že se mi po několika minutách převalování
konečně usnout.
Probrala jsem se akorát krátce před polednem, kdy se v prostorech
venkovního altánku konala další porada. Po dlouhé době tu panovala dobrá
nálada, ba přímo veselí nad naším úspěchem. Ač jsme toho měli stále ještě hodně
před sebou, tohle převzetí iniciativy se skutečně vydařilo a všem nám to dávalo
alespoň nějakou naději, že je ještě možné stav věcí obrátit v náš prospěch.
Přesně tohle jsme všichni potřebovali. Shodli jsme se, že je nutné se postarat
o město v Horách středu, které prve zmínil Exai. Měli jsme nějaký čas k dobru
a případný objev dalších archivů či jiných výtvorů Zářících nám mohl postup
značně usnadnit. Nejdřív jsem ale musela o všem informovat naše spojence. Po
dlouhé době bych k nim alespoň přicházela s nějakou dobrou zprávou.
Nemělo smysl se zdržovat a Ilana mi na mou žádost hned otevřela portál k jednomu
ze spojovacích stanovišť na frontě. Tajwun mě už údajně předběhl a měl být již
u Peliora. Rozloučila jsem se se svými společníky a vyrazila. Prošla jsem si
skrze standardní kontrolní procedury, a když jsem konečně získala všechna povolení,
zamířila jsem rovnou k místu, odkud mě už mohli přesunout přímo na velení.
K mému překvapení jsem cestou potkala i Cael, zrovna mířil stejným směrem.
Vypadal vyčerpaně a navíc odlehčoval levé noze. Těch několik dnů na frontě se
na něm dost citelně podepsalo. Sdělil mi, že jej odvolali a měl se hlásit u mě,
jakožto nového velitele. Naše postavení se tedy znovu prohodilo. Nechala jsem
ho, ať mě doprovodí na jednání s vrchními veliteli. Jestliže mi byl takto
přidělen, měli s námi nejspíš nějaké plány, které chtěl pochopitelně znát.
Přivítalo nás obvykle seskupení doplněné o několik členů
Akademie, jež tvořili menší hlouček kolem Tajwuna. Přišli jsme právě ve chvíli,
kdy se bavili o výbuchu pevnosti. Jakmile jsem k tomu byla vyzvána,
převzala jsem slovo a seznámila je s podrobným průběhem celé akce.
Zarazila mě však poznámka, že k podobné explozi došlo i uprostřed oceánu.
Mohla tu být jistá souvislost s Ewanovou uprchlou jednotkou, o které jsem
je záhy informovala. I o tu jsme se v dohledné době hodlali postarat. Krom
toho mi Exai připravil podrobně zpracované dokumenty o Talvaru, které krom
nákresů půdorysu města zahrnovaly i informace o jeho obyvatelstvu. Předala jsem
je do jejich rukou a poté se opět vrátila k otázce uprchlíků. Především
Jižního císaře zajímala přesná podoba předmětů, jež si s sebou odnesly,
stejně tak jejich tváře. Nechala jsem si donést jeden ze záznamových krystalů a
vložila do něj vzpomínku na naše setkání, včetně všech detailů, které jsem byla
schopná dát dohromady. Byl to ale až Pelior s Tajwunem, kdo dokázal ony
schránky identifikovat. Byly až příliš podobné zbraním Středu, jež byly využity
v předchozí válce. V té době měly velikost rakve a uchovávaly v sobě
přetvořené bytosti schopné vstřebávat enormní množství magické energie, kterou
pak obvykle vypustili do okolí formou výbuchu. Pokud by se potvrdilo, že nad
oceánem vybuchla právě jedna z nich, znamenalo by to pro spojence obrovské
nebezpečí; rozsah té exploze byl obrovský. V hledáčku Zlatých zbrojí bylo
už od počátku především sídlo Jižního císaře, který jim byl vždy největším
trnem v patě.
Severního vládce pochopitelně nejvíc zajímal způsob, jakým
se nám podařilo vytvořit zbraň takové účinnosti, a požadoval, abych od Ilana
okamžitě získala plány na její sestrojení. K jeho překvapení a značné
nelibosti jsem ho odmítla. Nemyslela jsem si, že by Ilana kdy chtěla něco podobného
dávat byť i našim spojencům do rukou. Ačkoliv to pro nás mohlo znamenat snadné
a rychlé ukončení války, ještě nebyl pro nasazení něčeho tak ničivého důvod.
Stále tu existovalo riziko zneužití. Upozornila jsem ho i na nástrahy samotného
spouštěcího mechanismu a až v tu chvíli všem v místnosti, včetně mého
bratra, došlo, že jsem to byla právě já, kdo byl za odpálení nálože zodpovědný.
Tím jsem si znovu vysloužila plnou pozornost Jižního císař. Znovu mě začal
propalovat pohledem a mě bylo jasné, že hledá jen další důvod, pro který by mě
mohl uvést v nemilost. Tohle byla nejspíš další věc, která mu hrála do
karet. Než se ale vzmohl na jakoukoliv poznámku, ozval se mi v hlavě Ilanin
hlas. Zněla skutečně rozrušeně. Potvrdila všechny naše obavy; druhý výbuch byl
skutečně dílem Zlatých zbrojí a podařilo se ji už určit i polohu dalšího z nich.
Byl přímo v hlavním městě jižního císařství. Hned jsem tuto nepříjemnou
skutečnost sdělila do pléna, aby císaře obklopila matná koule, jež vzápětí s veškerým
obsahem, zahrnujícím i část vybavení místnosti, zmizela. Zrovna ve chvíli, kdy
mě Ilana žádala, ať jej nějakým způsobem zadržím. Každá z černých skříněk
v sobě měla takové množství energie, které by bylo schopné srovnat se zemí
celé město. Což měli nejspíš právě v úmyslu. Dalo se očekávat, že se budou
postupně přesouvat na všechny strategické pozice. Opět jsem se stala poslem
špatných zpráv…
--------------------------------------------------------------------------------
Budu se snažit opět pomaličku obnovovat poznámky pod čarou, v dobách největší krize paradoxně narůstá i počet vtipných situací.
* Podívejme se třeba na takového Jižáka a jeho oblíbené teleporty s kusy nábytku. Zajímalo by mě, z čí kapsy jdou náhrady takových škod. Řekla bych, že by z toho šla velmi slušně vybavit celá jednotka :))
* Perlička z průběhu tvůrčího procesu (a jasná ukázka mé vytříbené a bohaté slovní zásoby), v původním znění ;)
hit 3:12
mich 3:17
aaa, jakehopak tu mam vzacneho host.. ko nam to zas certi nesou, to je urcite Maera! :))) jj, v tech spatnych psravach jsi fakt dobra :))
jo todlencto :) taky sranda pasaz (i kdyz prvne se mi vybavila nejaka ta zalezitost uplne kdysi davno)
hit 3:18
se ti mohlo vybavit kde co :) treba i to, jak si na me z prdele sazeli, co jim zase reknu....pak s tim radsi prestali, pac uz to prestala bejt i prdel :)
mich 3:19
pekna veta :) hlavne to s tou prdeli :)(nekam zaramuj :))
a teď už jen obligátní: "A je to!" :)
Žádné komentáře:
Okomentovat