Jak na Nový rok...

Hrozně moc emo post, kdo nemá mé emo nalády rád, ať raději nečte dál :)

Začátek nového roku je už tradičně období sumarizací a bilancování nad událostmi předchozího roku, obvykle se zoufalým očekáváním, že tento bude zas o něco lepší. Od jisté doby tomu už opravdu nevěřím. Úmyslně jsem si počkala několik dnů na to, abych se vůbec odvážila sepsat, co všechno se mi přihodilo - není to zrovna moc šťastný výčet. Předchozí rok totiž stál ale opravdu za hovno. Když se něco sere, tak pořádně.

Ačkoliv se zuby nehty bráním jakýmkoliv předsevzetím, stejně jsem si vždycky alespoň v duchu říkala, že se pokusím svůj život nějakým způsobem změnit, přesněji dělat něco užitečného, abych tu už k něčemu konečně byla. A opět se mi tento odvěký problém nepodařilo vyřešit. Stále jsem tu úplně k ničemu a není ze mě jakýkoliv užitek. Jediným úspěchem je snad jen výhra ve znalostní soutěži na loňském bioconu, kde jsem si ověřila, že se vyznám lépe v reáliích PC her než v těch skutečných :) alespoň mohu díky tomu teď skvěle relaxovat u SW:ToR, což zatraceně potřebuju. Ano, taky jsem napsala bakalářku, získala titul na VŠE a i když by se to snad dalo považovat za něco skvělého, nijak nadšená se z toho necítím, krom toho podle slov našich: ,,Bakalář je teď stejně už každý, neznamená to nic." to vlastně taky za nic nestojí :)

Je všeobecně známo, že jsem těžce introvertní člověk s úžasnou schopností předstírat ve společnosti opak. Na první pohled by asi jen tak někdo nepoznal, že nejsem zrovna lidumil. To, co se v mém okolí a obecně ve společnosti děje mě dost výrazným způsobem mrzí, takže se toho nechci příliš účastnit. Obvykle se mi to i daří a jsem schopná si najít svůj klid. Doufala jsem, že tak tomu bude i o svátcích, i když jsem měla zlou předtuchu, že mě žádná oáza klidu nečeká. Už asi 14 dní před odjezdem domů jsem měla nepříjemné úzkosti, kterých se šlo jen horkotěžko zbavit. Až jsem dokonce začala i společnost lidí vyhledávat (ovšem když se tohle spojí s tím, že má člověk najednou hrůzu kamkoliv jít, je to celkem prekérní situace :)). V Trutnově mě pak přivítala hustá šedá mlha, v mp3jce se rozeznělo Away od Subheim (mmch. taky vam tohle mp3jky dělaj?) a já věděla, že je konec.

Ještě si bohužel moc dobře vzpomínám na to, jak jsem se na Vánoce jako dítě a ještě velmi dlouho poté těšila. Opravdu to bývaly svátky plné klidu a pohody. I když se pochopitelně v jistý čas zvrhly v občasné nepříjemné hádky a stresy, dokázala jsem se nějak "uklidit" a zůstat mimo tohle všechno. Tehdá to v rodině ještě docela fungovalo. Jak jsem introvertní, tak jsem závislá na těch několika velmi blízkých jedincích a rodina je pro mě pochopitelně to nejdůležitější. Poslední léta jsem akorát nucená sledovat, jak se vše rozpadá. Není to příjemné. Krom toho jsem se ocitla mezi mlýnskými kameny a každá strana mě chce využít proti té druhé. Na jednu stranu jsem ráda, že mohu utéct do Prahy, protože já stejně nejsem ten, kdo by měl tuhle situaci řešit, na tu druhou mám však strach o všechny zúčastněné. Mě v problémech nikdy nikdo nepomáhal, neutěšoval mě, takže to ani já příliš dobře nedovedu. Mám z toho strach, protože bych tím musela dát najevo i své vlastní starosti a trápení a to už by na jednoho člověka bylo asi trochu moc :) má nabízená racionální řešení samozřejmě nemají efekt. Člověk by nevěřil, jak je někdy těžký někoho obejmout a vzít to na sebe. Jen se to fakt nedá moc dobře dělat, když to člověk sám potřebuje :)

Celý rok se tedy nesl v duchu krizí, ať už šlo o tu v rodině, vztahovou a mou vlastní. Z ekonomky se mi alespoň po státnicích a díky nezvládnutí přijímaček na magistra (úmyslně jsem se neučila, prostě jsem tam vážně už nechtěla, člověk by nevěřil tomu, jak ho dokáže škola deptat - ne tim, že by mu nešla, ale samotným prostředím a lidma) jsem nastoupila na VŠCHT. Už na gymplu jsem si říkala, že bych možná někdy ráda studovala informatiku, tak to tady mám. I když bych spíš zapadla lépe na humanitních vědách, mám tady aspoň potřebný klid, sympatické spolužáky a lepší prostředí. Jen si člověk po letech opět v prváku připadá jako kompletní idiot, protože je už přeučenej z jiný školy a už mu to tak nepálí, jako když vylezl ze střední. Teď už jen doufat, že to byl alespoň krok správným směrem.

K těm lepším zážitkům loňského roku mohu ještě připočíst první delší brigádu v subway. Dělat bagety je zábavná činnost, věřte nevěřte. Úmyslně jsem chtěla pracovat manuálně a přijít do kontaktu s jinýma lidma, a tohle byla dobrá příležitost. Ano, okolí mělo opět tendence mě otravovat s tím, proč dělám tak "podřadnou" práci někde v bagetárně, když studuji/mám vystudovanou ekonomku. Prostě protože mě to baví a nazdar. Obecně mě od nástupu na vejšku neustále serou lidi, co maj potřebu se mě ptát, co se svým životem hodlám dělat, jestli přemýšlím nad svou kariérou apod. Beztak je jim do toho hovno. Nešla jsem na tu školu proto, abych doufala, že budu vydělávat miliony jako budoucí manažerka ČEZu. O tom to pro mě vážně není. I když budu asi pro několik jedinců za strašnýho pozéra, podobné ambice mě netrápí. Jsem koneckonců člověk s duší romantika, uznávám asi trochu jiné hodnoty a větší váhu pro mě mají jiné věci než miliony na kontě. Je mi jasné, že tím nejspíš zklamu mamku, která si právě pod pojmem "mít se dobře" představuje tučnou kreditku. Ale zpět k bagetám - nejkrásnější na tom všem bylo, když člověk někomu s úsměvem podal tu krásně zabalenou chutnou bagetu, dotyčný mu poděkoval a úsměv opětoval. Pitomost, ale potěší. Láska prochází přeci žaludkem a já taky zbožňuji, když mi někdo připraví něco dobrého k snědku.

A to byly prázdniny. Vlastně celý rok utekl neuvěřitelně rychle. Čím víc starostí mám a čím více toho chci udělat, tím je to v tomto ohledu horší. Díky práci v subway jsem si alespoň udělala radost naprosto úchvatným korzetem od sunday morning (konkrétně Anique a Daridam), který s potěchou nosím. Nikdy bych nečekala, že zrovna já si budu dva měsíce vydělávat na hadry :)) A po korzetu, jeho předvádění na Akiconu už to byl jen kousek k těm naprosto úžasným svátkům v místech, kde už se skoro ani necítím doma.

A nakonec něco přeci jen trochu pozitivnějšího, podělím se s vámi o svou hymnu (díky Prde!). Ačkoliv tomuto hudebnímu stylu příliš neholduju, text mě takříkajíc prostě "dostal". Vyjadřuje naprosto přesně to, co v hloubi duše cítím já - aneb základ mého "pozérství" :) Naštěstí mi v tomhle alespoň dva mí prdi rozumí, a to je víc než dost.