Numenéra - část 6.

Konečně se mi podařilo mého drahého vypakovat z bytu a mám trochu času na psaní. Ne, že by se mi do toho v tomhle vedru nějak zvlášť chtělo, ale slib je slib. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych tyto prostory mohla pronajímat zájemcům o kurzy bikram jógy a já sama bych se schovala do naší krásné klimatizované kanceláře, ale tak na druhou stranu - co bych pro to naše hraní neudělala :)) 

Dva jsou víc než jeden

Putovali jsme až do soumraku, dokud se na obzoru neobjevilo vhodné místo k odpočinku. Seskočila jsem ze stonožky, která se po chvilce kolem nás až skoro mateřsky obtočila a vytyčovala tak hranice našeho skromného tábořiště. Dodávalo mi to jistý pocit bezpečí, navzdory tomu, že jsem byla obklopena téměř samými cizinci. Mě i mé společníky poté pozvali k ohništi tvořenému z obráceného jehlanu, jehož podstava rudě žhnula a sálalo z ní příjemné teplo. 

Ovšem sotva jsme se posadili, dostali jsme se přesně podle očekávání pod palbu otázek. Snad všichni chtěli znát náš příběh, nebo se alespoň dozvědět více o tom, co dovedeme. Z počáteční nesmělosti nás pak zachránil E2 se svým bravurním tanečním vystoupením. Vůbec jsem netušila, jaký neuvěřitelný talent se v něm skrývá! Bylo pak velmi zábavné pozorovat naše hostitele, jak ho povzbuzují luskáním prstů své třetí ruky. 

Zakrátko došla i řada na mě; abych se vyhnula zabíhání do dávnější minulosti, pověděla jsem jim příběh o začátku naší dobrodružné výpravy - myslím, že moji posluchači nejvíce ocenili část, jakým jsem si zvládla získat Corina a následně zmínky o podivném paprsku světla vycházejícím z útrob fazolovské věže. 

Na oplátku jsem si vyslechla příběh o proroku Avrinovi, jež svému lidu ukázal, jak používat jámy měnění. Sama bych je spíše označila za jámy výměny, neboť ten, kdo do nich vstoupil, už se nikdy nevrátil a jeho místo zaujal obvykle tvor tak podivní, že samotní bohové museli rokovat o tom, zda je vůbec hoden jejich přízně. Samotní uctívači však nic nežádají, formu považují za nedokonalou a vstup do jámy je pak pro ně možná jen přechodem k nějaké vyšší formě existence. Rozhodně nám to dalo nejeden podnět k přemýšlení. Líbilo se mi, jak silně zakořeněnou tradici má v této společnosti akt vykládání příběhů - nikdo si byť ani šeptem nedovolil přerušit vypravěčova slova a všichni mu věnovali plnou pozornost. Pochopitelně to pak vedlo k zajímavým debatám, které probíhali už v poněkud uvolněnějším duchu. Co jsem z jejich slov pochytila, probíhal takto každý jejich večer. Budeme tak mít rozhodně o zábavu postaráno.

Jámy měnění

Později došlo i na samotného Thereka; odhalil nám nejen část své minulosti, ale především detaily jeho obchodní činnosti, které většinu mých společníků doslova šokovaly. Já sama už předtím tušila, že obchoduje s otroky - ostatně tam, odkud pocházím, je to naprosto běžné a většina otroků, co jsem poznala, měla dobrý život. Ovšem Corin nebyl stejného názoru. Nějakým způsobem na něj podobná prohlášení působila jako políček pro pilíře jeho víry. Nadevše si u nich cenili svobody, aniž by vlastně dokázali pořádně definovat, co si pod ní představují. Jistojistě však nešlo ruku v ruce s otroctvím. Snažila jsem se pak debatu přesunout trochu jiným směrem, nebo ji alespoň trochu odlehčit, už nejednou se stalo, že se nám Corinova horkokrevnost poněkud vymstila. 

Vhodně do situace zasáhl i Ker'tok, když se jal zkoumat vodní filtry připevněné na těle stonožky. Zřejmě byly nějak pokažené a on Therekovi slíbil, že je opraví. Vzduch se tak opět o něco pročistil a my museli projít další zkouškou - vyslechnout si hrdinské činy vůdce naší karavany, které zněly místy tak neuvěřitelně, až jsem ho začala podezřívat, zda jen nepokouší naši trpělivost, důvěřivost nebo dokonce i to, jakou míru slušnosti mu prokážeme, jak se na hosty sluší a patří. Ač mi má intuice v podobných situacích vždy přispěchala na pomoc, u něj jsem si skutečně nebyla jistá. Nebylo to však nic v porovnání s dobrodružstvím jeho otce, jež měl vystoupit na nejvyšší vrchol Černých hor zvaný Zenith, odkud odnesl kámen přinášející nesmírné bohatství a především pak pozornost samotného Jantarového papeže. Prý ho od jeho otce dokonce i odkoupil! Ať už je pravda jakákoliv, má Therek rozhodně co dohánět.

Každý jsme si ale o tom druhém stihli udělat alespoň nějakou představu, takže pak ani nebylo takovým překvapením, že nás Therek požádal o spolupráci. Jako obchodníkovi se mu podobná partička zvídavců nesmírně hodila - výměnou za jisté zázemí a informace, jsme mu měli přinášet Numenéry, na které narazíme. Předně tedy ty, o kterých se něco dozvěděl, ale jako obchodník dokázal zpeněžit snad cokoliv. Vzala jsem si tak stranou své společníky, abych s nimi jeho návrh projednala a zároveň se ujistila, že mám přichystané všechny podstatné otázky týkající se detailů případné spolupráce. Ker'tok byl už zpočátku značně nervózní a neustále se strachoval, že se někdo bude ptát. Když jsem se ale snažila dopátrat, koho a především co má na mysli, nevylezlo z něj nic smysluplného. Neslyšela jsem to od něj poprvé, na což jsem ho upozornila a taktéž na fakt, že by nebylo dobré nám cokoliv zatajovat. Ovšem i přes tento menší zádrhel jsme nakonec všichni souhlasili. Svým způsobem mě to i potěšilo, konečně za námi stál alespoň někdo. V jistých chvílích pro mě bylo těžké najít si tu své místo a nejednou jsem si posteskla nad svým domovem, jehož zázemí jsem tolik postrádala. 

Ruiny poblíž vesnice Druissi

S požehnáním svých společníků jsem tak uzavřela dohodu s Therekem a dohodla se s ním na cíli naší cesty - nebylo to nic menšího než vesnička ukrytá na okraji Badunského pralesa obehnaná tajemnými ruinami, zvaná Druissi. Těžko jsem skrývala své nadšení, když jsem tohle magické slůvko zaslechla a navíc se mi svého nového zaměstnavatele podařilo přesvědčit, ať se zastavíme i ve Fazolově, nakonec pokud se tam skutečně událo něco výjimečného, jistě to přiláká celé širé okolí a obchody jenom pokvetou. Chlapci se pro změnu začali zajímat především o všemožné vybavení, které je jim schopen Therek poskytnout. Sice si tím u něj už od začátku nadělali pěkné dluhy, ale co naplat, v tomhle jsem se nemohla příliš angažovat. 

Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy Therek vytáhl prapodivnou čepel, kterou nazýval Garlašův meč. Měla oplývat nějakými zvláštními schopnostmi, ale jemu se zatím té záhadě nepodařilo přijít na kloub. V sázce tak byla trochu jeho vlastní čest a obavy z toho, že by snad mohl být někým okraden

Zkoumali jsme zbraň horem dolem, ale na první pohled se opravdu nijak nelišila od ostatních. Bylo tedy na čase podívat se hlouběji do její struktury. Na rozdíl od ostatních jsem se soustředila na pochvu a jak se ukázalo, byla to doslova trefa do černého. Zdálo se mi, jako by uvnitř bylo něco živoucího. Nikdo mi zpočátku nechtěl moc věřit, protože jako obvykle jsem byla jediná, kdo něco zaznamenal, ale zvědavost jim samozřejmě nedala a začali se v pouzdře šťourat. Vzali si na pomoc i Sugru, který omotal kus klacku obyčejným hadrem a vnitřek vytřel. Na povrchu látky zůstala neidentifikovatelná černá skvrna. Říkejme jí třeba Slizka. 

Ahoj, já jsem slizka. Budeme kamarádi?

Slizka nevyvíjela žádnou snahu dostat se z hadru pryč, nijak nesmrděla a nevydávala zvuky. Přesto jsem cítila, že je živá. Jak už to tak bývá, když potkáte někoho, s kým byste se rádi seznámili, podáte mu na důkaz svých čistých záměrů svou ruku. Přesně tak se zachoval i E2 a v té chvíli naprosto zkoprněl. Opět nám dalo dost práce vrátit mu vědomí, ale byl v pořádku. Slizka zůstávala dál pokojně na svém hadru. Vypadalo to, že je vše pod kontrolou, tak jsem se omluvila a šla spát. Za ten den už se toho odehrálo více než dost. 

Ráno rozhýbala tábor panika. S nepříjemným tušením jsem se vydala za svými společníky, protože mi bylo naprosto jasné, odkud vítr vane. Dvojka, obklopen kolečkem zvědavců, si prohlížel se ruce a nadšeně blábolil něco o tom, jak cítí a uvědomuje si všechny své části. Zprvu jsem netušila, co to má znamenat, ale jediný pohled na kus sněhobílé tkaniny vyzradil mnohé. Ono nadšení však záhy vystřídaly mnohem nepříjemnější projevy jejich nového spojenectví. Jeho flekatá kůže téměř ztratila barvu a sjednotila se - a ať byly ty skvrny jakéhokoliv původu, vypadalo to, že se z něj pomalu začaly vylučovat. Nebo netuším, jak jinak si vysvětlit ten následný příval odporně nažloutlé tekutiny pudinkové konzistence, co se Dvojkovi vyvalila z boku. 

Ker'tok mezitím přiběhl s načmáranou tabulkou, která měla být překladem nějakých symbolů, co dostal z dvojky, Vypadalo to jako analýza jeho těla a docela odpovídala jeho momentálnímu stavu; především hlásila akutní nedostatek vody. Vzhledem k tomu, jak začalo Dvojkovo tělo žhnout, jsem musela dát Ker'tokovi protentokrát za pravdu. Jak jsme do něj lili naši drahocennou vodu po litrech, začaly nám přechody mezi jeho mechanickou a biologickou částí mizet před očima. Což vyvolalo jen další salvy radosti, které ho však naprosto vyčerpaly. Poslední, co jsem zahlédla, byl ale pár zlatavých očí ostře ohraničených černou barvou vzbuzující strach...

Mnozí o padlích či falešných prorocích možná ještě neslyšeli, o bytostech schopných ovládat jakoukoliv Numenéru, žijících v utajení a ve strachu před Kněžími Věčnosti a jejich touze je vyhubit. Nosívali masky zakrývající jejich poznávací znamení - zlaté oči...

Možná skutečně jednoho z nich zabili, nebo snad byly jeho pozůstatky ukryté v té tmavé, slizké hmotě? Nechtěla jsem na své odpovědi čekat příliš dlouho. Věděla jsem, že ta bytost nějakým způsobem ovládla a pozměnila Dvojku. Zatímco byl v bezvědomí, měla jsem jedinečnou šanci se s vetřelce v jeho hlavě spojit. A šlo to mnohem snadněji, než jsem předpokládala. Ovšem za určitou daň...

Málem jsem začala panikařit, když jsem náhle přišla o možnost pohybu. S trochou zoufalého přemlouvání mě ale nakonec Slizka pustila a já mohla začít hledat způsob, jak s ní vůbec komunikovat. Zkoušela jsem všechny možné jazyky, ale odezvou bylo většinou jen zmatení. Byla schopná mi zprostředkovat většinou jen nějaké emoce. Nakonec jsem přeci jen vyzkoušela obecnou řeč, kde dokázala porozumět alespoň některým výrazům. Odměnou za to pak byly vskutku podivné vize...

Stála jsem kdesi ve středu Černých hor, na konci tunelu vedoucím do podzemí, zírala na své tělo a pociťovala obrovskou závist. Obraz přecházel ze mě na Dvojku a emoce s tím spojené se vracely s mnohem vyšší naléhavostí.

Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Záviděla nám snad vlastní tělo? Chtěla i ona sama podobnou schránku? Pokusila jsem se hovořit s ní dál, zjistit, zda by mohla třeba na kratičký okamžik ovládnout Dvojkovu ruku a obrazem nám sdělit, co je vlastně zač a jaký je její cíl. Odpověď však byla velmi zmatená a na samotném konci jsem zahlédla Dvojku, jak se doslova roztéká. Bylo mi ihned jasné, že tudy cesta nevede. Navíc nám docházel čas. Symbol přesýpacích hodin toho byl jasným důkazem. Rozloučila jsem se s tou bytostí a přislíbila ji, že se k ní ještě vrátím...

Ráno jsem Dvojce zatím nic neprozrazovala; nechtěla jsem, aby došel k nějakým ukvapeným závěrům a vlastně jsem si ani nebyla jistá, jak to všechno podat. Oznámit někomu, že se mu během spánku hrabu v hlavě asi není zrovna nejštastnější. Navíc jsem se nedozvěděla téměř nic. Jako by nic jsme se tedy vydali s karavanou na cestu. Probíhala o dost mlčenlivěji než předchozího dne a každý z nás nejspíš hloubal nad tím, jaké bude mít Dvojkova změna důsledky. On sám měl pak plné ruce práce se sžíváním se s novým tělem. 

Během dne jsme konečně dorazili ke křižovatce a bylo na každém z nás, aby se rozhodl, kterou z cest přijme za svou....