pondělí 12. března 2012

"Podívej, to je celej Péťa!"


    Tuhle větu slýchávám už od mala. Téměř vždy, když se jdu někam projít po naší malé vesnici, mě někdo zastaví a během rozhovoru mi to připomene. Dřív jsem to brala dost na lehkou váhu, ale teď o víkendu jsem si ověřila, co je na tom pravdy :) Jako obvykle jsem hned v sobotu po obědě vydala na kafíčko k babičce, abych s ní probrala události za posledních 14 dní. Krom této pravidelné výměny informací jsem na jejím stolku zahlédla dvě pasové fotografie; moji a tátovu. Možná to zní směšně, ale nikdy předtím jsem naše ksichty moc nezkoumala, nemám ráda své fotky a ani nemám příliš ve zvyku koukat na snímky ostatních, pokud se tedy nejedná o fotografie z dovolené, na kterých jsou aspon nějaké zajímavé památky. Byla jsem tedy opravdu dost překvapená, jak je ta naše podoba dokonalá, až jsem se tomu musela smát. No jen posudte:
Stejný oči, rty, nos a dokonce i ten naprosto otrávenej výraz z nutnosti se někde vystavovat před fotografem :) Není to ale jen obličej, co máme společnýho. Celkově jsem se dost "potatila" a zdělila (k občasné nelibosti příbuzenstva) i jeho celkem komplikovanou povahu. Až mě mrzí, že jsme si k sobě našli cestu až když jsem "odešla do světa" na vejšku. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by na mě dokázal dělat takový ksichty, byl mi schopnej do načnutého obalu s lineckýma rohlíčkama dát místo nich suchý rohlík a po večerech předváděl lochnesku. Já mu na oplátku zas klidně mejlem pošlu fotku mé snídaně, aby v práci viděl, jak mu žeru jeho oblíbená (a ted pěkně drahá:)) vajíčka. A tímhle naprosto úžasnym poštuchováním si navzájem vyjadřujem náklonnost. Naše povahy mají samozřejmě i stinnou stránku; dostat z nás slova chvály, uznání, nebo nedejbože lásky je nadlidský úkol. Jsme prostě "tvrdí chlapi" a pro takové se to přeci nesluší. Táta byl tak vychován a já to úspěšně zdědila. Kolikrát se tak zbytečně dostávám do různých konfliktů, páč většina lidí tomu prostě nějak nechce rozumět. Krom toho jsem přeci ženská, tak se ode mě očekává trochu jiný přístup. Já se snažim, svádím kvůli tomu spoustu vnitřních bojů, ale moc to nejde :) a je mi jasné, že nemohu očekávat, že to druzí poznají z nějakých úsměvů, náznaků a gest. Mě to alespon naučilo podobné jedince identifikovat a všímat si podobných detailů (což je tedy kolikrát dost na škodu :)). Takže jsem s tim vlastně spokojená a doufám, že mě moji nejbližší také alespon trochu už prohlédli. Rozhodně bych nikdy netrávila čas s někým, koho nemám ráda a nevážím si ho :)
Tak, a to je end of the story a jdu pokračovat v záchraně galaxie, je potřeba znát své priority :)

2 komentáře:

  1. Ta předposlední věta se musí připomínat, protože na ni člověk úplně hloupě zapomíná... A přitom je tak usvědčující! :-)
    Deli

    OdpovědětVymazat
  2. Asi tam mel byt i nejaky dodatek o tom, ze musim mit taky nejakou prilezitost se s dotycnymi videt :)) smutnou pravdou je, ze spoustu lidi az nechutne zanedbavam, ale clovek bohuzel opravdu nema cas na vsechny :/

    OdpovědětVymazat