Nečekaná setkání
Čekání a nečinnost bylo pro každého z nás velmi obtížné. Když se stěny kobky opět naplnily magií, začala jsem očekávat to nejhorší. Připomnělo mi to jednu z mých akcí na jihu, kdy jsem ve službách císaře měla zjistit, co stojí za podivnou aktivitou Kazatelů. Mimoděk jsem narazila na jednu z výzvědných buněk severu a měla se postarat o jejich likvidaci. Ukázali se však jako velmi schopní a důvtipní protivníci. Zůstala jsem spolu se svým bratrem uvězněná v magické cele, kde nás po neúspěšném výslechu nechali pomalu umírat. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, že po nás začali po několika dnech pátrat, naše akce byly pochopitelně tajné a nevěděl o nich ani zbytek naší družinky. Nečekala bych, že se opět dostanu do podobné situace. Ani Exaiovo vyzařování jeho měsíční aury mě příliš neuklidňovalo.
Ryanor se nakonec i přes má očekávání neukázal jako dobrý společník a nepříjemné pomlky v jejich rozhovoru značně zvyšovaly nervozitu nás všech. Jako na zavolanou se po nějaké době otevřel vchod v jedné ze stěn a vstoupil Nathan, kterému se až příliš pozdě podařilo skrýt zděšení v očích při pohledu na Elis, jak se nám alespoň žena představila. Pod záminkou, že si s námi přeje pohovořit jejich pán, ji celkem neobratně vystrnadil z místnosti. Jakmile se situace uklidnila, spojil nás skrze projekci s Rovanem. Ten nám bohužel potvrdil naše obavy a předal zprávy o zvyšující se aktivitě všech generálů a probíhajících kontrolách území, kvůli kterým musel být zkrácen interval pro možné teleportace. Po předání dokumentu slibujícímu azyl na dvoře jižního císaře začal být sdílnější o možných způsobech likvidace ostatních generálů. Naším cílem by měly být schránky s jejich životní esencí. Musíme nalézt způsob, jak je jednoznačně identifikovat, neboť tyto bytosti dovedou částí své vůle ovládat schránek hned několik a ještě se mezi nimi přesouvat, přičemž zničení záložní nádoby jim nezpůsobí žádnou duševní újmu.
Po předání zprávy se nám Nathan omluvil a vrátil se ke svým povinnostem. My mezitím mohli zvážit naši situaci vzhledem k nově zjištěným faktům. Za těchto podmínek bude nutné věnovat ještě spoustu péče přípravě na útok. Neměla jsem z toho příliš velkou radost, z mých útrob se opět začal šířit neklid, který stále útočil na mou stále křehčí mysl. Doposud se mi dařilo tlaku odolávat, ale nemohla jsem se zbavit neblahého tušení, že jsem stále blíže prohře. Alespoň jsem mohla z hlavy vypustit obavy ohledně Rovanovy možné zrady; jen stěží by nám sděloval tak závažné informace před naší popravou. Naštěstí se v kobce neprobral ani další z náhončích, takže jsme zde mohli v klidu přečkat do dalšího dne.
V poledne jsme se vrátili na území velitelství, abychom mohli všechny zúčastněné zpravit o nových poznatcích. K mé značné nelibosti nás jako mezi prvními přivítal Zachariáš s oznámením, že si Ilana vymohla na krátkou dobu odebrání pouta, které zajišťovalo, že v případě jejího skonu zemřu já i můj bratr. Ten nekompetentní idiot! Bylo mi okamžitě jasné, kvůli čemu Ilana tak učinila. A pokud představeným jejich řádu zbyla alespoň špetka zdravého rozumu, museli tušit, že jí nejspíš poslali na smrt. Zvlášť, když neměla k dispozici poslední zprávy od Rovana a sama byla jen stěží schopná racionálního uvažování. Šok z toho nelidského mučení musel nadále přetrvávat. Po výměně dalších rozhořčených slov jsem se odebrala do našeho stanu, kde jsem se chtěla připravit na akci. Shodli jsme se, že musíme zasáhnout.
A v tu chvíli se opět ozval hlad. Jen stěží jsem jej dokázala udržet na místě a lehce se vzdálit od družinky, abych nebyla vystavená příliš velkému pokušení. Bohužel si mě opět všiml Cael. Stejně jako předtím se držel mylné představy, že je schopen mi pomoci, nebo že o to snad i stojím. Netuším, kolikrát jsem mu opakovala, ať se ke mně nepřibližuje. Vše bez výsledku. Opět u mě jen stál a nechával se vysávat, kousek po kousku, než by bytost uvnitř slastně vydechla nad vydatnou krmí. S výrazem, který nemohl být můj, jsem jej v posledním záchvatu zoufalství odehnala. Stopy lítosti, které za sebou zanechal, jsem s potěšením vtáhla k sobě. Proč sakra teď? Otočila jsem se k němu zády, aby mi nebyl na očích a vrátila se zpět.
Alespoň jsem byla připravená. Už bylo jen potřeba dohodnout všechny podrobnosti a zajistit si přesun k Saverovi. Sotva jsem však vstoupila do společného stanu, byly jeho plachty strženy a obklopila nás magie s velmi známou příchutí. Někdo nás napadl přímo ve velitelství a přesunul nás. Během několika úderů srdce jsem se prosekala tuhou látkou, abych stanula tváří v tvář jednotce severu, se samotným vládcem v čele. Vzduch se výrazně ochladil a chladný severní vítr zmrazil překvapení v našich tvářích. Než jsem se stačila vrhnout před, zarazila mě vládcova slova; vše s ním domluvila Ilana. Nechtěla, abychom se do “její” záležitosti pletli. Předpokládal, že se snad necháme dobrovolně zajmout a nedbal našich slov o hrozící katastrofě. Teď už jsem neváhala.
Vyrazila jsem kupředu, se zbraní tasenou. Několika útoky, úmyslně vedenými naplocho, jsem se postupně prodrala přes první řadu, aby se na scéně objevil ještě Tajwun. Pokusil se mě zastavit svými kouzly, která postupně selhávala, jak narážela na mé obrany. Ale dalším útokům Šedých zbrojí jsem se už vyhnout nedokázala, jeden precizně mířený kopanec do břicha mě poslal na kratší výlet do vzduchu, abych přistála přímo k nohám další skupinky na chladnou zem. Neměli jsme šanci. Tajwun vmžiku přesunul mé společníky a po dalším marném vzdoru nakonec dokázal svou magií zasáhnout i mě.
Ocitla jsem se v další z cel severu. Všechno bylo v háji. Měla jsem pocit, že mě pronásleduje jeden neúspěch za druhým. A byla jsem vůči němu naprosto bezmocná. Jediným důsledkem mého těžce vydobytého postavení byla absolutní ztráta svobody. Kdykoliv se někdo z mocnějších rozhodl, že mě přiková na místo či mě popostrčí k naplnění jeho cílů, aniž by si sám zašpinil ruce, nemusel se příliš namáhat. Chyběla mi anonymita a nezávislost, kterou mi umožňoval můj předchozí život, když jsem opustila zdi řádu. Informace a s nimi spojená zodpovědnost mi znemožňovala, abych mohla na věci nahlížet s potřebným odstupem, a stále víc jsem zabředávala do role, kterou jsem si nikdy nepřála vykonávat a kterou opovrhuji. Navíc oddělit mé vlastní myšlenky bylo mnohem náročnější. Bolestně jsem si uvědomila, že temná bytost ve mně následkem posledních útoků přišla o veškerou energii. Kouzlo, kterým mě Tajwun přemístil na toto místo, rozhodně nebyla obyčejná telerpotace, ale něco mnohem náročnějšího a drastičtějšího.
Zanedlouho do místnosti vkročilo několik příslušníků Šedých zbrojí s lákavou nabídkou ubytování v komfortnější místnosti za cenu odložení zbraní a další výbavy. Něco takového se přeci nedalo odmítnout. Doufala jsem, že chvilka klidu mi pomůže zotavit se ze všech zranění. S neochotou sobě vlastní jsem jim postupně předala všechny své zbraně, byli důkladní a asi dobře věděli, s kým mají tu „čest“. Při troše štěstí bych si snad mohla vynutit pozornost Tajwuna, nebo některého z generálů, abych jim mohla předat důležité zprávy od Rovana. Možná by sami přehodnotili své rozhodnutí o nezapojování se do Ilaniných akcí. Klást jakýkoliv další odpor bylo v této situaci beztak zbytečné.
Svůj slib naštěstí dodrželi a po kompletním odzbrojení mě dovedli do podstatně útulněji zařízeného pokoje, kde už čekal Ryanor. Sotva se za mnou zabouchly dveře, pocítila jsem bodnutí; hlad uvnitř mě rostl a začal se natahovat ke známé kořisti. Jako šelma jsem začala přešlapovat okolo a zatínala drápy nejdříve do jeho křehké mysli. Přeci to musel cítit taky; opět se stal kořistí, nemohoucím tvorečkem uvězněným v kleci. A pak to převzalo kontrolu. Mohla jsem jen bezmocně přihlížet, jak pomalu protrhávám veškeré jeho bariéry a naplňuji jej paranoiou. Vytáhla jsem z jeho hlavy vzpomínky na Zrzka a mučení, kterému by vystaven. K „mé“ radosti jim záhy podlehl a viděl ve mně odraz svého trýznitele. Bez sebemenšího zaváhání zaútočil. Tvor zahnaný do kouta. Pociťovala jsem nesmírné vzrušení ze změtí pocitů, kterými mě obdařil, směsice strachu a paličatého vzdoru se mísila v nezaměnitelný pach dráždící mé smysly.
Odrážela jsem jeho chabé útoky a tím jej dováděla ještě k většímu zoufalství, nepotřebovala jsem zničit jeho tělo; byla to pro mne jenom hra. Ruce se mi samovolně prodloužily v pařáty pokryte černou šupinatou kůží a jazykem jsem v ústech nahmatala ostré špičáky. Konečně jsem dorostla do své pravé podoby, silnější a schopnější činů, které by má ubohá lidská schránka neumožnila. Srazila jsem Ryanora k zemi a vychutnávala si nadvládu nad svou kořistí. Už jsem se chystala k poslednímu úderu, kterým bych mu sebrala poslední zbytky jeho vědomí, když se mě náhle vyřítil jeden ze severních mužů doprovázený zděšeným Exaiem. Jen jsem změnila dráhu útoku a jedním pohybem mu oddělila hlavu od těla.
Bytost byla nasycena. Mé tělo se začalo vracet do své původní podoby a já nad tím pomalu dostávala kontrolu, abych se probrala v záchvatu paniky. Věděla jsem, že je se mnou amen. V posledním návalu beznaděje jsem proběhla okolo děsem přimraženého Exaie a zmizela v chodbách podzemního komplexu. Na rukou mi ještě ani nestihla zaschnout krev dalšího nevinného a už jsem cestou srážela další vojáky. Než jsem narazila na vládce samotného. Sotva jsem popadala dech a jen těžko skrývala třas v celém těle. Byla jsem v pasti a čekala na poslední ránu. K mému překvapení a snad i zděšení nezaútočil. Žádal jen vysvětlení celé situace. Nemohla jsem tomu uvěřit, sama bych na jeho místě neváhala.
O Ryanora prý bylo již postaráno a poslal mě zpět za Exaiem, když usoudil, že mám nad sebou plnou kontrolu. Tajwun pro můj přesun do cel prý použil zbytky mé staré krve, kterou měl sever stále k dispozici, a proto došlo k vyčerpání mého organismu. S těmito slovy jsem se vrátila ke svému společníkovi, který se už alespoň částečně vzpamatoval. Teď jsem byla otřesená já. Nikdy předtím jsem nebyla takovým způsobem okradena o svou vůli. A je tomu už drahně let, co jsem naposled zabila z potěšení. S rukama zatnutýma v pěst jsem se zoufale snažila vše vysvětlit a obhájit svou nevinu, ačkoliv jsem sama uvnitř cítila, že pro mě neexistuje žádné omluvy. Exaiův odmítavý pohled mě v tom jen utvrdil. Byla jsem odepsaná, během těch pár okamžiků jsem ztratila poslední zbytky důvěry, jež jsem si tak obtížně dokázala vybudovat. Nemělo smysl tu nadále zůstávat. S pocitem vlastního selhání jsem se otočila s posledními zbytečnými slovy o mé postradatelnosti a místnost opustila…
Žádné komentáře:
Okomentovat