Poprava
Začínám si řikat, že jestli to půjde takhle dál, budu moct z fleku napsat další Twilight :D emo romány pro náctileté by pro mě byly zřejmě dobrou parketou. A nakonec bych na nich ještě vydělala majlant. Jen si musím vymyslet nějaké umělecké jméno, páč bych se za to asi hodně styděla (stejně jako za několik posledních postů ^_^'). Sama jsem sice dost tragéd, ale všechno má své meze. No, ještě chvilku to přežijte. Vězte, že bude "líp" :))
Další ze záchvatů smutku rychle přešel v apatii. Naposled jsem se hořce pousmála nad tím, jak jsem se opět nechala vláčet návaly všech těch nežádoucích emocí. Snad je posilovalo pouto s Ilanou, vliv Jižního císaře a další síly, které si sahaly do mého nitra, aby jej roztrhaly na kusy. Opravdu neexistoval snazší způsob, jak mě zničit. Tak strašně potupně. Konečně se mi podařilo dosáhnout klidu a smíření. Nejspíš mě každou chvílí nechá zemřít rada generálů hned poté, co si promluví s Jižním císařem. Věděl teď už nejspíš vše. Rozhodně dostatek k tomu, aby nade mnou mohl být vynesen rozsudek smrti. Nakonec jsem už udělala vše, co bylo v mých silách. Bláhově jsem si myslela, že tu ještě mohu být pro svého bratra, abych jej chránila. Teď mi však jasně dokázal, že to všechno byla zas jen další ze sobeckých lží. Vždy se o sebe dokázal postarat sám a již mě tu nadále nepotřebuje. Sama za sebe jsem neměla žádný cíl. A být loutkou ostatních už mě přestávalo bavit. Krutá daň za to, že jsem opět mohla cítit. Nevěřila bych, že zrovna tohle se mi stane osudným.
Dlouhé hodiny jsem ležela v posteli, zírala na známý strop a čekala na rozhřešení. Pokud to nebudou generálové, pak s o to postarám sama. Do zorného pole mi vstoupila Ilana. Jejím očím i vlasům se navrátila původní barva a pokoj vyplnila aurou přinášející úlevu. Snažila se mě povzbudit, dokonce mě přesvědčovala o tom, že jsem pro celý úkol mnohem důležitější než Riel. K tomu, aby vše dotáhla do zdárného konce, mě potřebovala po svém boku. Jen stěží jsem mohla něčemu takovému uvěřit. Každým dnem jsem slábla a pohybovala se na hranici svých sil. Byla jsem už unavená. Samotným životem, který mi nepřinášel nic jiného než bolest. Den co den. Pokud jsem nekrvácela z utržených ran, dohnaly mě alespoň vzpomínky na kruté chvíle z muk na Východě. Bez přestání. Otázala se mě, zda jí důvěřuju a nezanevřela jsem na její cíl. Prý si vzájemně můžeme vždy pomoci. I přes to, že tolikrát nahlížela do budoucnosti, věděla toho tak málo. Jenom tohle opravdu nestačilo. Věděla jsem, že jsem stále ovládána a možná bych byla i jednou nucena se postavit proti ní. Takové přiznání jí šokovalo. Stále žila v domnění, že je každý z nás jen vlastním pánem. A co mé závazky vůči Severnímu vládci, slib daný představeným Jihovýchodu a páky, které na mě má i Jižní císař? Cokoliv z toho proti mně mohli využít. Navíc jsem tušila, že se něco takového může brzy stát. Zvlášť s tím, jak se Ilana měnila.
Tvrdila mi, že je možné se ze všeho vyvázat. Může být schopná přetrhávat osudové linky, nebo dokonce měnit tkanivo reality, ale mé vlastní závazky? S tím, co všechno ve mně je, bych to nakonec ani nemusela být já sama. V tu chvíli se zarazila. Její oči hleděly skrze mě a rty se zastavily uprostřed slova v němém úžasu. Nejspíš jsem zmínila něco, co rozdrnčelo struny osudu a nechala ji v zajetí dalších nepříjemných vizí. Pohled, jaký mi věnovala po jejich konci, se nepodobal žádnému z jejích obvykle přívětivých. Viděla přesně to, o čem jsem mluvila. Jak budu možná někým nucena ji zabít, nebo k tomu alespoň přispěju. Krom toho jsem se měla zasloužit i o smrt Rowana. I to bylo pravděpodobné, celou dobu jsem patřila mezi ty, kteří se jej chtěli po skončení celého tažení zbavit. Netušila jsem, jakým způsobem by chtěla proti něčemu takovému bojovat. Můj odchod by to vcelku elegantně vyřešil. I když jsem věděla, že za další pokus bych nic nedala, vůle pokračovat byla stále slabší. Požádala jsem Ilanu o čas; chtěla jsem si odpočinout. Bez dalších slov odešla.
Po nějaké době jsem se přeci rozhodla vyjít ven. Pokud bych měla zůstat po jejím boku, musela jsem si být jistá tím, co se mnou hodlá podniknout Jižní císař. S tím, co všechno jsem věděla, jsem pro něj mohla být cenným zdrojem. Cestou k ní jsem narazila na Riela s Exaiem. Oba po mě chtěli vysvětlení toho, co se stalo. Sama jsem si tím nebyla zcela jistá, ale část z toho jsem jim aspoň pomohla osvětlit. Skutečnou otázkou však bylo, co se teď děje s Ilanou. Zjistila jsem, že mě s ní spojovali mnohem více, než jsem si uvědomovala. Jako bych byla jejím hlavním důvěrníkem a oporou. Sám Riel vypadal rezignovaně a řekl mi, že vše nechá už jen v jejích rukou. Ještě než mě poslal za Ilanou, nabídl mi, že pro mě připraví pár elixírů na zmírnění mé únavy. Vypadalo jsem podle jeho slov hrozně. Jak jinak, když se tu začalo rozpadat vše, co jsme poslední léta vytvářeli, za co jsme prolévali krev. Vydala jsem se k třetímu nádvoří, kde se měla nacházet Ilana. Už se vrátila ze své návštěvy Jihu. Bylo mi jasné, o co v ní šlo. Přišla jsem právě včas, abych jí viděla stát na klečícím Ryanorem. Nad jeho hlavou držela popravčí meč a vyzvala ho k posledním slovům. Tak to tedy všechno končí. Nakonec jsem si přála, aby byl odstraněn. Ale ne tímto způsobem. Na její slova nereagoval; i na něj dolehla ponurá atmosféra, která se tu poslední dobou tak často vznášela ve vzduchu. Žádná poslední přání, jen odevzdanost. Přemýšlela jsem, zda v tomto činu hledat obrovskou odvahu, nebo naopak zbabělost. Nakonec to možná ale jen jednoduše vzdal. Rána z milosti přišla nečekaně rychle.
Dívala jsem se, jak se Ryanorovo tělo hroutí k zemi a bylo mi z toho úzko. Otřel se o mě známý pach čerstvě prolité krve. Obvykle však byla na mých rukách. Došla jsem za Ilanou, která už mechanicky otírala čepel svého meče. Poprvé to nikdy nebývá snadné. Něco mi však říkalo, že to rozhodně nebylo naposled. Obávala jsem se, aby se nevydala podobnou cestou jako já. Dokud nedojde k bodu, kdy své oběti přestane počítat a výčitky nahradí chladná lhostejnost. Bez dalších slov zapálila jeho tělo a zarecitovala modlitbu za padlé. Přidala jsem svůj hlas k jejímu. Poslední věc, co jsem pro něj mohla udělat. Nebo spíše pro sebe, pro klid mé vlastní duše. Nedávno to byl Riel, teď on. Elendar byl též vydán Ilaně v nemilost a Einar se zavázal službě Jižnímu císaři. Naše skupinka se začala postupně rozpadat. I já jsem začínala ztrácet svou půdu pod nohama. Po skončení obřadu jsem Ilanu doprovodila na cestě zpět. Potřebovala jsem ji požádat o setkání s císařem. Jestli mi něco mohlo napovědět, kam se mají dál ubírat mé kroky, pak rozhovor s ním. K mému překvapení mou prosbu odmítla. Prý si nemůže dovolit pustit mě za hranice ostrova, když mohu být někým ovládána. Nevěřila jsem svým uším. Takže opět izolace. Krom elfů si na mou mysl činil nárok ještě někdo další. Prý si nemůže být jistá, s kým vlastně jedná. A to ode mě žádala ještě před pár okamžiky důvěru? Začala jsem přemýšlet o tom, co pro ni důvěra vlastně znamenala. Nabyla jsem dojmu, že věřila už jen těm, co jí slepě následovali. Těm, které měla pod kontrolou. Což bylo zřejmě to, o co celou dobu usilovala.
Taková odpověď mi stačila. Otočila jsem se a vykročila směrem ke svému příbytku. Nechtěla jsem být součástí něčeho podobného. Má síla i podpora spočívala vždy v tom, že mi bylo dovoleno svobodně myslet i jednat. Být zavřená v okovech na ostrově pro mě bylo tím největším utrpením. Došla jsem až do své ložnice. Opravdu to nebylo místo, kde jsem chtěla naposled spočinout, ale v takových věcech si člověk opravdu nevybírá. Vytáhla jsem svou obsidiánovou dýku; tu, která tu se mnou byla už samotného začátku. Pamatuj, že dýka je tím nejlepším přítelem každého vojáka. Udrží tě naživu, nebo jej naopak snadno ukončí, když je to třeba. Ta chvíle teď nastala. Ostří, věčně lačnící po krvi lehce rozřízlo tenkou kůži na zápěstí. Ani to nebolelo. Svět přede mnou se zamlžil a já cítila, jak ze mě začínají odcházet poslední zbytky sil. V naprostém klidu a smíření. S pocitem opravdové svobody.
Jež mi však záhy byla opět sebrána. Cítila jsem, jak se do mého těla začíná opět navracet energie. Obklopila mě známá zářivá aura a postupně ke mně doléhala její naléhavá slova, jak mě volala zpět. Procitla jsem a hleděla jí do tváře. Nechápala, proč jsem to udělala. Ačkoliv jsem jí mnohokrát řekla, co pro mě můj vlastní život znamená. Neposlouchala. Nebo spíše nechtěla. Znovu jsem jí zopakovala, že chci za Jižním císařem, aby se mi dostalo stejné odpovědi. Jaký ale pak mělo smysl vracet mě zpět? Abych se o to mohla potupně pokusit znovu? Naštěstí v úvahu připadalo jiné řešení. Ilana na sobě měla jeden z jeho komunikačních náramků a souhlasila, že mi jej pro tento rozhovor zapůjčí. Poté z pokoje odešla, abych měla aspoň nějaké soukromí. Nasadila jsem si kovový kroužek na ruku, přejela prsty po jeho hraně a zašeptala aktivační slova.
Ozval se mi okamžitě. Zprvu se divil, že byl náramek zrovna v mých rukách, ale naléhavost v mém tónu jej zřejmě přesvědčila, aby si vyslechl má slova. Potřebovala jsem vědět, co všechno si dokázal přečíst z mé mysli. Tedy alespoň za předpokladu, že by mi to vyzradil. Uvedl, že se dostal jen na povrch, k tomu, co jsem v jednotlivých chvilkách cítila. Ale mohla jsem mu v tomto vůbec věřit? Bylo mi jasné, že jsme ještě ani zdaleka nebyli svědky jeho plné moci. Skrýval ji opravdu velmi dobře. A jako obvykle mi hned nabídl pomoc. Ať už by šlo o cokoliv. S jízlivostí sobě vlastní jsem mu tedy řekla, jaké nebezpečí mi hrozí. O hrozbě ze strany elfů a další neznámé strany, jež mě podle Ilany dokáže kompletně ovládnout. Zdráhal se něčemu takovému uvěřit. Přesvědčoval mě o tom, jak je má mysl těžko uchopitelná a představa, že by mě snad někdo dokonce ovládal, je nemyslitelná. Začínala jsem moc dobře chápat, jak je možné, že právě v něm nalezla Ilana svou útěchu. Se slovy to opravdu uměl, nebylo těžké jim podlehnout. Krom toho se opět postaral o zničení pojistky od rady generálů. Šlechetný skutek, jenž se mi může velmi snadno stát osudným. A stále žádné požadavky či vyhrůžky. Nechtěl vůbec nic. Rozloučila jsem se s ním a byla zanechána v ještě větším zmatku než předtím.
Zpoza dveří jsem zaslechla dva tlumené hlasy. Ilana opět hovořila s mým bratrem. Zakryla jsem zakrvácené prostěradlo svou přikrývkou a došla Ilaně vrátit náramek. Pak nás nechala o samotě. Aniž by se na cokoliv ptal, vstoupil Cael do mého pokoje. Snažit se schovat stopy po té zoufalé události bylo opravdu zbytečné. Prozradil mě nasládlý pach krve, který se celou dobu vznášel v místnosti. Posadila jsem se na jednu z židlí a čekala, co z něj vypadne tentokrát. Neměla jsem v úmyslu mu cokoliv z toho vysvětlovat. Těžko bych u něj hledala nějaké pochopení. Snažil se mě přimět k nějaké činnosti. Vysedáváním a čekáním ničeho nedosáhneš. Jako bych snad jinak něco zmohla. Cokoliv, o co jsem prozatím usilovala, skončilo v troskách. Nakonec jsem se nechala přemluvit a následovala jej do lázní. Tam ze sebe aspoň budu moci smýt zbytky krve. Teď, když už je nemohu odstranit tím jednoduchým kouzlem. Cesta to byla náročná, opravdu jsem ztratila mnoho krve. Cael se mě ale nehodlal vzdát. Nechtěl být svědkem toho, jak umírá další z členů jeho rodiny. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že tomu hodlá obětovat vše. Bylo to až děsivé. Shodila jsem ze sebe své šaty a ponořila se do ohřáté vody. Během pár chvil se mě opět zmocnil spánek.
Žádné komentáře:
Okomentovat