Naalův vír osudu
A máme tu jubilejní, a také zatím nejdelší (9 a 1/4 stránky) 30. příspěvek. Skoro se mi ani nechce věřit, že už jsem to dotáhla tak daleko :) vím, že mě toho ještě spousta čeká, ale dovolím si tuhle metu považovat alespoň za menší osobní úspěch (pod heslem: co si člověk sám nepochválí...). Snad k tomu budou podobně přistupovat i moji nároční čtenáři :)
Čekala jsem, než spolu dvojice
dohovoří, a pak jsme zamířili k teleportačním kruhům. Cestou se k nám
připojil i Cael. Zařadila jsem se vedle něj, abych mu vylíčila veškeré
podrobnosti akce, na kterou se chystáme. Dalo se očekávat, že se opět střetneme
tváří v tvář mladšímu bratrovi.
Všimla jsem si, jak jej tato poznámka znepokojila. Ewan byl pro nás
stále hnisající ranou, se kterou bylo třeba se vypořádat. Vstoupili jsme na
magií prodchnutý podstavec a čekali na jeho aktivaci. Cítila jsem, jak se do
nás opírají proudy přemisťovací magie, ale něco
bylo jinak; jedno drobné šťouchnutí do jejích podtónů a my se místo na
hlavním velení nacházeli vysoko nad vrcholky hor středu. Řítili jsme se jim
vstříc a snažili se zachytit Ilany, která již roztáhla svá křídla. Sotva nás
ale bezpečně dostala na zem, upadla do transu. Očekávala jsem další útok a
každý z nás se postavil na jednu stranu, abychom Ilaně poskytli potřebnou
ochranu. Nikdo ale nepřicházel. Pátrala jsem po okolí, snažila se zachytit byť
jen slabé záchvěvy nepřátelských úmyslů, jenže bez úspěchu. Skutečně to
vypadalo, že jsme tu sami. A pak se
Ilana náhle probrala. V očích se jí odrážela hrůza a začala se vrávoravě
zvedat. Když promluvila, zaslechla jsem v jejím hlase hněv. Začali
vyvražďovat její věřící. Snažila se jim ze všech sil pomoci a těm, kteří to
stále ještě mohli potřebovat, posílala léčivou moc. Museli jsme okamžitě za
vrchními generály požádat o posily. Útok na Naalův vír musel být okamžitý.
Přemístili jsme se pomocí Ilaniny
brány a okamžitě zažádali o slyšení. Měli jsme štěstí, že na místě byli
tentokrát přítomni zástupci všech stran. Zprvu jsme se zhostili nepříjemné
povinnosti seznámit je s rozsahem Naalových schopností; podle Ilany byl
schopen po zničení jejího víru monitorovat jakékoliv její akce, věděl o všech
podrobnostech. Nemohlo mu uniknout nic z toho, co bylo řečeno. Netušili jsme, jakým způsobem
toho dosahuje a ani jsme neměli čas potřebný k pátrání. Museli jsme
vymyslet způsob, jak ho obejít. Nejlíp podsouváním falešných informací a plánů.
Nebo po sobě znovu zametávat stopy, zahlazovat linky, po kterých by se
k nám mohl dostat. Nebylo tomu tak dávno, co tato schopnost byla mou
přirozeností, a já jsem věděla, že ve skrytu mé duše je ten malý plamínek stále
uvězněn. Dokázala bych jej rozdmýchat, jenže za jakou cenu? Vědět, že nám to
poskytne potřebný čas k jeho likvidace a skutečně mu zamezí
v jakémkoliv protiútoku, neváhala bych. Teď jsme museli spoléhat na mé a
Ilanino spojení, pomocí kterého jsem si s ní ujasnila některé podstatné
detaily. Doufaly jsme, že díky jeho charakteru nebude mít možnost takovou
konverzaci odposlouchávat.
Před našimi spojenci jsme jako obvykle
probíraly veškeré detaily akce. Přijali jsme návrh na rozdělení týmu na dvě
skupiny. Měla jsem se ujmout velení nad sedmičlenným týmem, ve kterém byl můj
bratr, mágové, jeden z kazatelů a nakonec čtyři zářící ve svých lidských
podobách, jež byli doposud ukryti na ostrově. Ilana se k nám měla připojit
až později. Abychom zbytečně neplýtvali jejími silami, měli jsme k přesunu
využít teleportačních řetězů. Jeden z nich měl stále v držení Unius. Požádala
jsem o jeho uvolnění, ačkoliv jsme si tím vysloužili několik příkrých poznámek
z řad našich spojenců. Neměli o tomto předmětu ani ponětí, což jej zřejmě
uchránilo i před jeho odcizením. Našim hlavním cílem byla lokalizace a zničení
Naalova víru osudu. Likvidace Zlatých zbrojí byla posunuta na druhou kolej a
měli jsme se zdržovat jen s těmi, co se nám připletou do cesty. Po
rozdělení jednotlivých úkolů přišla na řadu druhá část našeho plánu. Odvedla
jsem si svou skupinku do jedné z tréninkových místností, kde jsem chtěla
zjistit, čeho přesně jsou schopni. Podle domluvy dorazila během chvilky i Ilana
s prohlášením, že naši pomoc nepotřebuje a na akci vyráží sama. Pokračovala
jsem v hrané hádce, dokud to nevypadalo, že jí všichni uvěřili. Jakmile za
sebou zabouchla dveře, otočila jsem se ke svým společníkům a sdělila jim, že
náš útok rozhodně povedeme. Jen z jiného místa. Pokud byly naše
předpoklady správné, Naal by o naší přítomnosti neměl vědět. Krátce na to došla
zpráva, že je Unius připraven.
Setkali jsme se v další bezpečné zóně,
odkud bylo možné otevírat brány, či se nějakým jiným způsobem přesouvat.
S pomocí Uniova řetězu jsme se ocitli přímo na střeše podzemní pevnosti, kde se měl vír nacházet. Dva ze Zářících
válečníků odsunuli obrovský balvan, který chránil jeden ze vstupů, a probourali
se dovnitř. Postupně jsme naskákali do útrob komplexu a objevili se
v jedné z širokých přístupových chodeb. Sotva poslední z nás
došlápl na hrubě opracovanou podlahu, objevily se před námi sloupy světla.
Z nich vykročila skupinka Zlatých zbrojí a hnala se přímo proti nám. Rychle
jsme se postavili před naše mágy a utvořili základní ochrannou formaci. To už
jsem ale zaslechla jejich zaklínadla a vzduch se naplnil magií. Nepřátelé
strnuli v půli pohybu a dali nám tak šanci je několika přesnými zásahy
zlikvidovat. Jednoho z nich jsem nechala naživu, abych se z něj
pokusila získat jakékoliv další informace o této pevnosti. Probourat se skrze
jeho mentální bariéry bylo tentokrát snadné. Zakrátko jsem měla před očima kompletní
obraz komplexu a znala každičké jeho zákoutí. Právě jsme se ale nacházeli
v prostorách, které jim běžně byly zapovězeny. Postupovala jsem
v jeho mysli dál a snažila se získat informace o počtu obranných složek,
ale o tom dotyčný neměl žádné tušení. Když jsem s ním byla hotova, zatáhla jsem za jeho pojistku a nechala
jej zmizet.
Potřebovali jsme se dostat dál, jak
jsme pokračovali chodbou, projela celou oblastí podivná magická vlna. Nejspíš
se musela roztříštit o naše přirozené bariéry, neboť jsem nezaznamenala
jakékoliv účinky. Záhy jsme se dostali do jedné z odboček, kde jsme se
museli potýkat s mechanickými pastmi. Pod ochranou dalšího z mágů
jsem šla v čele a snažila se naší skupince zajistit bezpečný průchod. Dorazili
jsme až ke křižovatce ve tvaru písmene T. Než jsem do ní vkročila, ukryla jsem
se pomocí svých kouzel pro případ, kdybychom narazili na další odpor. Sama jsem
se vydala vlevo a svým společníkům nařídila, ať chvilku počkají. Konce chodeb
byly hlídány elfskými mágy, přiblížila jsem se nepozorovaně k jednomu
z nich a počkala, až zajde za roh. Nebyl chráněn jakoukoliv magickou
bariérou a má dýka si snadno našla cestu k jeho krku. Rukou jsem udusila
jeho výkřik a nechala jeho tělo padnout k zemi. Plížila jsem se dál, když
mě zarazil zvuk otevírajících se dveří. Stoupla jsem si k jejich ústí na
chodbě a čekala, než dotyčný vyjde. Na rozdíl od předchozího mága byl ale tento
jištěn; jakmile se hroutil k zemi, cítila jsem, jak se ve vzduchu kumuluje
obrovské množství magie směřující k jednomu bodu. Skočila jsem do
místnosti právě včas, abych se vyhnula nejhorším následkům výbuchu, který záhy
otřásl celou chodbou. Jak jsem se vyhrabávala zpod sutin, cítila jsem, jak se o
mě rozbíjí proudy magického tepla. Měla jsem štěstí, kdyby v tu chvíli má
ochrana selhala, uškvařilo by mě to.
Potřebovala jsem se vrátit zpět,
způsobila jsem tu už dostatek rozruchu. Bylo jasné, že se záhy objeví posily a
já musela svým společníkům vyčistit cestu. Sotva jsem se dostala zpět na
chodbu, zahlédla jsem další ze Zlatých zbrojí. Už se chystal dotknout se
náramku na levé ruce, čímž by se zneviditelnil. V poslední chvíli se mi
podařilo dostat se k němu a zaútočit. Nevěděl o mně a ani se neměl jak
bránit. Dostala jsem se až za roh, abych viděla do uličky vbíhat Caela se
Zářícími v patách. Křikla jsem na ně, aby věděli, že se blížím a vyrazili
jsme přímo proti dalšímu mágovi. Zmohl se jen na slabé obranné kouzlo, které mu
proti útokům Zářícich válečníků nebylo nic platné. Věděla jsem, že bychom měli
být už blízko našemu cíli, stačilo se dostat k jedné z místností na
konci uličky. Postup mi ale zpomalila salva rudých šipek, která se mi objevila
za zády. Stále jsme měli někoho v patách. Snažila jsem se jim vyhnout, ale
přesto mnohé zasáhly cíl. Paží mi projela ostrá bolest, jak se jedna z nich
otřela o kost. O dost hůř na tom byl ale jeden ze Zářících; také šlo o zbraň ze
substance určené přímo k jejich likvidaci. Snažila jsem se v prostoru
zachytit mysli našich nepřátel a zároveň opatrně postupovala dál, směrem
k obrovské bráně z lintýru, jež nás už jako jediná dělila od cíle. Pak
se mi přeci jen podařilo něco zachytit – úmysl zabít. Zrušila jsem jej pomocí
jednoduchého příkazu a snažila se zůstat ve spojení, abych o dotyčném zjistila
víc. Část mé skupiny se již dostala ke dveřím a mág začal s jejich
deaktivací, chráněn Caelem a jedním ze Zářících. Jak jsem postupovala dál po
jednotlivých útržcích mysli, byla jsem náhle zasažena úderem, jež mě odhodil ke
zdi. Spojení s myslí se přerušilo a já se snažila popadnout dech. Rudé
šipky, které si doposud nenalezly cestu skrze mou zbroj, se mi zabodly do zad a
já cítila, jak mi vlněná košile nasakuje krví.
Začínala jsem postupně ztrácet sílu a
chvilkami jsem měla problém zaostřit. To už se ale mágovi podařilo prorazit
dveře. Vběhla jsem spolu s ostatními do místnosti a upozornila je, že tu
čelíme nejspíš ještě několika neviditelným válečníkům. Dala jsem jim tak krátce
na srozuměnou, kde se zrovna nacházím. Kazatel se prozatím postaral o naše
raněné. A právě zde, u protější stěny stála obrovská skleněná konstrukce
skutečně připomínající vír. Jednotlivé proudy pulzovaly energií, až to
vypadalo, že jde o živý objekt.
Poslala jsem část skupinky k němu a zkontaktovala Ilanu. Stačilo jí jen
poslat podrobný obraz tohoto místa, aby se k nám mohla dostat. Už zbývalo
jen vyřídit zbylé útočníky, ale ať jsem se snažila sebevíc, stále mi unikali. A
mé krytí postupně sláblo, pomalu ale jistě přestaly jeho účinky působit a já se
opět objevila všem na očích. Až posléze jsem zjistila, že mi tu stále chybí dva
ze Zářících, kteří se od nás oddělili už u křižovatky ve snaze vyčistit i
zbytek patra od Zlatých zbrojí. Jeden z nich dorazil krátce poté, co se
k nám skrze bránu dostala Ilana. Záhy se ze stínů vynořil i druhý se
zprávou, že se střetl s dalším z neviditelných útočníků. Podařilo se
mu po něm v obraně hodit tělo, ale pak jej ztratil. Podle toho, jak celou
akci popisoval, mi došlo, že oním maskovaným
nepřítelem jsem byla já. Sama jsem netušila, že byl i on podobného krytí
schopen. Nějak se mi to ani neobtěžoval sdělit. Zdálo se, že je tu čisto a
podle Ilaniných slov jsme opravdu našli to, po čem pátrala. Kazatel se už dostal
i ke mně a zavřel mi většinu krvácejících ran.
Teď už jsme se museli postarat jen o
samotný vír. Ilana jej chtěla přesunout na ostrov. Já se pro jistotu postavila
ještě ke dveřím na hlídku a čekala, zda se neobjeví další útočníci. Zářící se
mezitím předháněli, kdo vyřídil víc protivníků. Někde v té změti slov
zaznělo i jméno Matres. Zprvu se mi
nechtělo věřit, že by to mohl být některý z nich, ale když jsem si zpětně
vybavila těch několik přesně mířených útoků a styl, jakým se pohyboval, začalo
to dávat smysl. Navíc kdo jiný by se chtěl dostat z vězení Měsíce znovu na
povrch a vytáhnout proti Východu? Z úvah mě vytrhl silný pocit nebezpečí,
instinktivně jsem roztáhla svou mentální síť a čekala, zda na některém
z vláken zachytím pohyb. A skutečně, blížily se k nám nejméně tři
bytosti. Posunkem jsem informovala ostatní a spolu s Matresem a druhým
válečníkem vyrazila zpět do chodby. Potřebovali jsme Ilaně vykoupit ještě
trochu času. Po nepříteli nebylo ani
vidu, ani slechu. Opatrně jsme postupovali dál a pokoušeli se zaznamenat
jakýkoliv náznak pohybu. Znovu mě něco udeřilo a já ještě v letu koutkem
oka zahlédla, jak skrze Matresovu hruď projela rudá čepel. Snažili se nás
oddělit od zbytku skupinky. A má síť zachytila další pohyb; bylo jich ještě
víc. Zvedla jsem se ze země a z posledních sil vyslala do okolí vlnu rušivé
energie. Závoje kouzel se začaly postupně trhat a odhalovat vysokou postavu
oděnou ve Zlaté zbroji s obličejem tak důvěrně známým a mně podobným. Byla
to právě Ewanova ruka, co držela rudou čepel a otáčela ji v ráně. Otočil
se mým směrem a nechal Matrese klesnout na kolena, v jeho výraze bylo čiré
pobavení pramenící z domnělé převahy. Rušivé kouzlo odhalilo i jeho tři
ochránce, oživlé fresky, jaké za
starých časů používali samotní Zářící. Všichni mířili ke mně. Zavelela jsem
k ústupu a všimla si, jak se k Matresovi již dostal Cael a snažil se
jej odtáhnout zpět do místnosti.
Potřebovala jsem jim získat čas. Ilana
byla již připravená k odchodu. Řekla jsem jí, ať neváhá. Věděla jsem, že
ještě nějakou chvíli vydržím. Jenže to by se Cael nesměl vrátit zpět. Stěží
jsem odolávala útoku podivných obrazů a vnímala Ewanovu sílící pozornost. Čekal
na příležitost, kdy by mohl zasadit poslední úder. I Caelova obrana se začínala
hroutit. Znovu jsem mu rozkázala, ať odsud zmizí. Právě ve chvíli, kdy se mým
směrem blížila Ewanova čepel. Koutkem oka jsem zachytila, jak Cael za použití
pojistky na ostrov mizí. Sama jsem v mysli zvolala aktivační slovo, ale
mladší bratr byl rychlejší. Cítila jsem, jak mě čepel zasáhla do boku a spolu
se zbrojí prosekla i tenkou kůži na břiše. V ústech jsem ucítila krev.
Naposled jsem se mu podívala do očí, když se dokončilo spuštění pojistky.
Vnímala jsem, jak se má mysl uzamyká do předmětu uloženého na ostrově. A spolu
s ní i vzpomínka na tělo ve
smrtelné křeči. Byla jsem v té dýce uvězněná; pokud bych se pokusila
zmaterializovat, okamžitě bych vykrvácela.
Probrala jsem se už v posteli ve
známém pokoji našeho domu. Cael spal vedle na křesle. Sotva jsem se ale
pohnula, otevřel oči. Cítila jsem se opravdu mizerně. Bolel mě každičký sval
v mém těle a stále jsem podvědomě vnímala ránu, jež mi Ewan uštědřil. I
občasné záchvěvy bolesti z míst, kam se mi zabodly rudé šipky. Pokoušela
jsem se vstát, ale podlomila se mi kolena. Bratr mě podepřel a znovu usadil na
posteli. Naštěstí se mě dotkl jen krátce, opět jsem v sobě ucítila odpor,
jež se mi tentokrát opravdu nepodařilo skrýt. Snažila jsem se mu vyhýbat
pohledem a stočila řeč k výsledku akce. Potřebovala jsem se co nejrychleji
dostat na velení, abych podala příslušná hlášení. Cael mě však přesvědčil, že
bych si měla ještě na chvíli odpočinout. Spala jsem téměř celý den, prý to
mohlo ještě počkat. Nakonec jsem beztak neměla moc na výběr, spánek přišel po
chvilce sám. Ráno jsem se znovu pokusila vstát. Stále jsem cítila, že nejsem
zcela v pořádku, ale po nějaké době se mi podařilo udržet si rovnováhu.
Bratr už u mě nebyl, ale zdálo se mi, že jsem zaslechla pohyb ze spodního
patra. Opatrně jsem sešla ze schodů, abych se s ním střetla na chodbě.
Potřebovala jsem ven na vzduch. Nechal mě jít a já se vydala podél domu na
cestu vedoucí směrem k náměstí. Tam už čekal další ze Zářících, jež mě na
akci doprovázel. Jedna z nejlepších šermířek, jakou jsem měla možnost
poznat.
Prohodila jsem s ní pár slov a
ujistila se, že je v pořádku. Na rozdíl od Matrese a toho druhého muže se
nevrhala střemhlav do bojů. Rozhodla jsem se, že tuhle záležitost vyřídím pak
později. Nejdřív jsem potřebovala mluvit s Ilanou a zjistit, co se stalo
s Naalovým vírem osudu. Na ostrově nebyl problém k ní promlouvat, ať
už skrze naše pouto či prostřednictvím kteréhokoliv ze strážců. Ubezpečila mě,
že jsou všichni v pořádku a sama se snaží přijít na to, jak naložit
s tím tajemným objektem. Krom toho mi měla předat i nějaký předmět od
Tajwuna. Na mou výtku, že mi měla říct o
Matresově přítomnosti reagovala dost vyhýbavě. Neviděla jsem ho celé měsíce a
pak mi málem zemřel před očima. Ilana buď netušila, jaký jsem k němu měla
vztah, nebo to velmi pravděpodobně záměrně ignorovala. Ať tak či onak, bez
výsledku jejího zkoumání pro mě nemělo smysl vracet se na velení. Rozhodně ne v takovém
stavu. Zamířila jsem přímo do středu ostrova, kde se nacházela rozlehlá budova
s řadou tréninkových místností. Potřebovala jsem se opět rozcvičit.
Došla jsem až ke dveřím první haly,
abych zjistila, že je někdo zevnitř zabarikádoval. Snažila jsem se na ně
dobouchat, ale bez úspěchu. Místnost vedle byla volná; na zemi se povalovaly
haldy potrhaného oblečení a u jedné ze stěn byl opřen Ilanin popravčí meč.
Krátce jsem se rozcvičila, než jsem zaslechla z chodby zvuk sunoucích se
dveří. Vyšla jsem mu naproti právě včas, abych se střetla s Matresem a tím
druhým bojovníkem. Oba byli oblečení jen do půli těla a ve velmi dobré náladě. Prohlásili,
že mají před sebou nějaký opravdu důležitý úkol a táhli mě s sebou. Musela
jsem si rychle nasadit prsten, jenž otupoval můj hmat, abych to nějak ustála. Vedli
mě ven na nádvoří, kde už na nás čekal vůz až po okraj naplněný lintýrovými
bloky. Ilana je údajně potřebovala pro deaktivaci Naalova víru. Matres začal
hned jeden z nich vytahovat a bez větších potíží si jej hodil na rameno a
vyrazil směrem k akademii. Já se rozhodla počkat na místě, sotva jsem se
držela na nohou. Druhý ze Zářících se ke mně přitočil a začal zjišťovat, co se
v té pevnosti vlastně stalo. Z jeho slov jsem vycítila skutečné obavy
o to, zda mi nějak neublížil. Pravdou bylo, že vstupovat do myslí Zářících je
pro mě zatraceně nebezpečné. V jeho případě jsem se ale příliš daleko
nedostala. A něco mi říkalo, že to byla opravdu klika. Došla řeč i na Matrese;
prý ve Zlatých zbrojích konečně spatřil sobě rovné protivníky. Zvlášť
v případě Ewana. Namítla jsem, že s tím mám stále nevyřízené účty,
ale to je nezajímalo. Jestliže po jeho hlavě tolik toužím, mám se snažit.
Neodvážila jsem se mu prozradit, že jde ve skutečnosti o mého mladšího bratra.
Čerstvě zhojené rány si začaly opět
vybírat svou daň a mě začala přemáhat únava. Vrátila jsem se zpět a nechala
Zářící válečníky u vozu s lintýrem. Druhého dne se u mě zastavila už i
Ilana. Stále ještě přesně nevěděla, co si s vírem počít a obě nás
překvapovalo, proč Naal nepodnikl nic pro to, aby jej získal zpět. Možná to jen
byla další ze součástí jeho plánu. V posledních dnech se ale začaly šířit
poplašné zprávy od elfů. Potřebovali jsme se k nim urychleně dostat a
přesvědčit jejich vládce, aby se přidal na stranu spojenců. V opačném
případě by bylo nutné jejich vrchní představitele zlikvidovat a dosadit na
jejich místa vlastní lidi. Už od začátku jsem byla pro druhou variantu,
nevěřila jsem, že je možné je jakýmkoliv způsobem přivést na naši stranu.
Nechtěla jsem riskovat další možnou zradu z jejich řad. O tom však Ilana
opět nechtěla ani slyšet, ačkoliv jsem se nabídla, že bych se o to osobně
postarala. Jako obvykle jsme obě uvízly na mrtvém bodě. Ilana se rozloučila a
odešla.
Nechala si mě zavolat až
v podvečer, kdy si vyžádala mou přítomnost v prostorách magické
univerzity. Vyšla jsem jí vstříc a záhy jsem už procházela dlouhou chodbou
mířící k hlavnímu sálu. Uprostřed místnosti se tyčil skleněný vír, u
kterého stála Ilana spolu s Rielem. Po zemi se válelo několik lintýrových
bloků a dláždění hyzdily hluboké rýhy. Místnost byla potemnělá, ale i tak jsem
si povšimla několika dalších vrypů na stěnách. V jednom místě bylo
poškození zvlášť rozsáhlé. Puklina se rozbíhala hned do několika směrů a
tapiserie zobrazující dějiny Zářících byly v té oblasti roztrhány na
cucky. Jako by se skrze stěnu něco prorvalo. Čím déle jsem se tím směrem
dívala, tím nepříjemnější pocit jsem měla. To už ale Ilana začala provádět
očistný rituál. Záhy vzduch prořízl dětský pláč a já pozorovala, jak se
v Ilaniných rukách začíná formovat drobounké dětské tělíčko, které hned
předala Rielovi. A pak další. Bylo jich celkem devět. Jak se objevilo poslední
z nich, záře ve víru uhasla. Riel každé z nich zabalil do čistého
kusu plátna a dvě z nich mi hned podal do náručí. Byl to velmi zvláštní a
nepříjemný pocit. A nejen proto, že by mi vadila jejich fyzická blízkost. Měla
jsem dojem, že se mi musí každou chvíli v náručí rozsypat. Řekla mi, ať je
odneseme lidem, které hostila na ostrově. Měli se o ně postarat. Byly to právě
jejich duše, co nabíjely Naalův vír. Ilaně se povedlo je nějakým záhadným
způsobem osvobodit a ještě jim vrátit jejich těla. Poté, co jsme je předali do
péče náhradním rodičům, byla svolána další schůzka. Tentokrát v altánku,
kde se obvykle pořádaly hostiny na počest významným událostem. Nakonec možná
bylo i co oslavovat, přežili jsme a podle všeho byla jedna část Naalovi obrany
zničena. I přes to jsem nebyla schopná cítit jakoukoliv radost. Stále jsme byli
jen na začátku, ba co víc, potíží začalo zase jen přibývat.
Převalovala jsem v ústech trpkou
chuť jeho oblíbeného vína a zcela přestala vnímat, co se děje okolo. Do mého
zorného pole se za nějaký čas opět dostala Ilana, podstrčila mi další
z prstenů, jež mi nechal poslat Tajwun. Schovala jsem ho k dalším
věcem a pokračovala v pomalém upíjení vína. Dokud se mě jeden ze zářících,
Thorion, nezačal vyptávat na tu „nechutnou kaši“, jež se tu pravidelně
objevuje. I Exai ji zkusil ochutnat a následně musel potlačit touhu ji zase
vyplivnout. Z toho lítostivého pohledu, který vrhl mým směrem, jsem ale
radost neměla. Stejně tak z Ilany, která si mezitím odtáhla Calea
k jednomu ze sloupů a tiše s ním hovořila. Celá skupinka se rozdělila
do podobných dvojic. Náhodou jsem zaslechla i kousek rozhovoru mezi Exaiem a
Thorionem. Vyplynulo z něj, že byli oba na návštěvě u Jižního císaře, což
byla věc, kterou jsem také musela hlásit Peliorovi. Raději jsem Ilanu
upozornila, že vše, co zde bude řečeno, se Severní vládce dozví. Tahle část
naší dohody mě rozhodně netěšila, ale nakonec jsem to byla já sama, kdo se
k tomu zavázal. Hlavně proto, že jsem si byla moc dobře vědoma toho, jakou
cenu mají tyto informace. Musela jsem
brát v úvahu i ty nejmenší detaily, abych z nich mohla poskládat
celkový obraz o naší situaci, věrohodnosti spojenců i způsobů, jak se vypořádat
s jednotlivými nástrahami. Jakékoliv osobní zájmy musely jít
v takovém případě vždy stranou.
Večírek se pomalu chýlil ke konci.
Riel postupně odvedl všechny hosty, co se neměli zúčastnit následující debaty.
Vlastně tu zbylo jen původní jádro naší skupinky a Thorion. Zářící, o kterém
jsem téměř nic nevěděla. Zjevně to byl ale někdo velmi důležitý, neboť mu Ilana
hned začala vyprávět o způsobu, jakým přetvořila svůj ostrov a umožnila mu
přístup do všech knihoven. Který byl Exaiovi stále odepřen. Pak se slova
konečně ujala Ilana. Chystala se nám sdělit zase část pravdy o Naalovi, jež nám
celou dobu zatajovala. Jenže když se dostala k okamžiku jejich posledního
setkání, umlkla. Zahleděla se do dáli a v jejím výraze se začal zračit strach
až hrůza z neznáma. Opět zachytila něco, co neměla. Snažila jsem se jí
z toho nějak vytrhnout, ale vůbec nereagovala na okolí. Zbývala už jen
jediná možnost. Začala jsem pomalu otevírat naše pouto, a jakmile jsem
pocítila, že jsem se dostala až k její mysli, zakřičela jsem. Má slova ji
musela zasáhnout, ačkoliv jsem už nevnímala pachuť prachu a popela na patře
jako obvykle. Musela jsem se dostat dál…
Krajina mé mysli se náhle změnila.
Smrskla se, aby se stala nepatrnou částečkou v mozaice světa. Odevšad ke
mně začaly proudit informace a vjemy, které jsem ani nedokázala pomocí svých
smyslů rozšifrovat. Stala jsem se součástí tohoto světa vědomě přijímající jeho
řád a vnímající každičkou změnu, jež se v něm udála. Slyšela jsem směsici
hlasů patřící obyvatelům ostrova, cítila jejich pulzující životy. A zároveň
cítila, že takové množství počitků nejsem schopná ustát. Jenže jejich příval
neustával. Trhalo mě to na kusy, pomalu jsem se začala v té změti ztrácet.
Pokoušela jsem se silou vůle zavřít ty dveře, zahradit naše spojení, jen abych
se zbavila té záplavy pravd ničící mou příčetnost. Zároveň jsem se nemohla
odvracet od poznání neskutečné bohatosti tohoto světa. Při vzpomínce na to, jak
jsem se prve snažila od všeho odpoutat, jsem si uvědomila to naprosté pomýlení.
Ne, něco takového nebylo skutečně možné. Každý z nás si s sebou nesl
tisíce vazeb, neustále se měnících a proplétajících s těmi ostatními.
Nakonec jsou to právě tyto otisky, co nás formují a utvářejí naše osobnosti i
životy. Pomalu jsem se začala od toho proudu oddělovat, znovu jsem si nalezla
svůj slabounký pramínek, do kterého jsem se uchýlila a spustila ochrannou hráz.
Probouzela jsem se do svého titěrného já a koutkem oka zahlédla, jak Exai začal
zářit a z jeho zad vyrašil další pár měsíčních křídel. Pak už tu byl jen
Rielův letmý dotek, který mě vrátil do náruče spánku.
Ustoupila jsem od místa, kde se
zjevil, abych opodál zahlédla svého bratra. Stál strnule na místě,
s pohledem upřeným do prázdnoty. Přistoupila jsem blíž a sotva jsem
k němu natáhla ruku, musela jsem ucuknout. Všimla jsem si, jak se na jeho
zbroji začínají tvořit částečky prachu. Konečky vlasů se mu rozpadaly a padaly
k zemi. Byl zasažen jeho zhoubným vlivem. Vyděšeně jsem se obrátila
k Ilaně, netušila jsem, co s ním mohu dělat. Ujistila mě, že jeho
stav stabilizovala a za nějaký čas se z toho dostane. To samé postihlo oba
válečníky, když se s Naalem střetli při jeho předchozí návštěvě. Jen
skutečně málokdo se něčemu podobnému dovede uchránit. I mě nejspíš zachránilo
jen těsné napojení na Ilanu, skrze které mi mohla předávat část svých sil.
Když už jsem si myslela, že je všem
hrůzám konec, objevil se další návštěvník. Opět nikdo jiný než sám Jižní císař.
Jenže i na něm bylo cosi podivného, působil zcela jinak. Ilana jej opět přijala
s otevřenou náručí a nijak se nad tou proměnou nepozastavila. Sama jsem
ale jasně vnímala, jak postupně nahlodává její auru a snaží se ji postupně
vstřebat. Mé domněnky tedy byly správné; skutečně viděl spásu v úplném sjednocení.
Chtěl pozřít všechny bytosti tohoto světa…Otázala jsem se na důvod jeho
přítomnosti. Snažil se jako obvykle zcela ignorovat jakékoliv náznaky mé nevole
a ostražitosti. Krom toho ještě Ilaně za svůj pozměněný stav poděkoval. Bylo pak
už jen na mě zjistit, jakou roli v tom sehrála. Tvrdil, že pouze přinášel
vzkaz od Corwena, bylo na čase, aby Ilana promluvila k Severovýchodním kmenům
a zapojila se do jejich sjednocení. K tomu obdržela i komunikační náramek,
který jí sám císař předal. Poté se s ní rozloučil a odešel. Věděla jsem,
že nebude chtít slyšet jakoukoliv z mých námitek, ale tušila jsem, že se z vládce
jihu pomalu začíná stávat mnohem větší hrozba, než si kdokoliv z nás dokázal
připustit. Nic mě nemohlo přimět k tomu, abych mu důvěřovala…
Žádné komentáře:
Okomentovat