sobota 22. srpna 2015

Indie 2015 - den 2. (Amber, Jaigarh a Tiger Fort)

Indie miluje můj ekzém. Miluje ho tak moc, že když jsem se ráno probrala, měla jsem pocit, že mi upadnou ruce. Místa, která byla zhojená, se znovu osypala a já nemohla ohnout prsty v kloubech :D během dne se naštěstí zase vše vylepšilo, ale třeba na nohy se bojím podívat, dneska jsem je protáhla ptačím trusem, takže si asi taky něco zakusily. Každopádně dnešní report přenechám Mrožovi, myslím, že toho bude mít opravdu hodně na srdci a samotnou by mě zajímalo, co si zatím o Indii myslí ;)

Incredible India. Fuken inkredible.

Celá India smrdí. Indi, zvieratá, autá, Indi, to všetko páchne. Páchne jako moč, sračky a pleseň, keď sa zadarí. Alebo je stále cítiť nejaká vonná tyčinka, aby akože nahradila chcanky.
Celá India je hrozne rušná, chaotická a hlučná. Hlavne autá a všetko čo sa na cestách pohybuje, čo tudíž znamená rikšákov či bicykle, no tiež kozy, kravy a bohviečoešte.

Tak ako v Európe a…civilizácii celkovo platia cestné pravidlá, V Indii neplatia. Načo nejaké pravidlá pravej, ľavej ruky, načo prednosti a značky, načo vlastne cestné pruhy. Každí jazdí tak dobre, ako hlasno búši do klaksónu. Viac hluku znamená, že jeho tvorca je vpustený na cestu, aj keď napríklad vychádza z príjazdovky na hlavnú a okolo zúri armageddon. Hluk je všadeprítomný, či sú 4 ráno alebo 11 večer, neustále trúbenie klaksónov je na vraždu. Teda, spíše genocidu.

Ako človek s kladným vzťahom k hygiene sa mi tiež len s ťažkosťami zvyká na ten hrozný bordel ktorý tu je. Odpadky na uliciach pokrývajúce zem sú v pohode, na to si človek zvykne. Ale národ ktorý má výhrady k jedeniu ľavou rukou a používaniu kapesníčkov na nos nemá najmenší problém chcať na ulici či sa brodiť vo výkaloch kráv, prasat a psov, tzn tvorov ktoré si tu tak zvesela pobehujú a každému je to totálne jedno. Celkovo, Indom je zdá sa všetko jedno a majú všetko na háku. Aj tie brutálne boje o miesto na cestách robia s chladným kľudom, akoby vlastne o nič nešlo. S rovnakou neochvejiteľnou istotou prechádzajú cez cestu, kde je premávka vyššia než celý provoz v Prahe, a o centimetre sa tak vyhýbajú zrážke. S rovnakou pohodou obchádzajú kravu, ktorá si proste ľahla doprostred hlavného ťahu. Pretože ak Indi nič neriešia, kravy to majú na saláme ešte viac.

Ľudia sú milí a príjemní. Buď sa nás snažia odrbať, alebo sa chcú fotiť. Prisámvačku, po Indii budem mať viac selfíčok než barfi za cely život - tak ako je turizmus zaujímavý, sú turisti zjavne zaujímaví pre Indov. Už som ani neriešil keď si knírkatý Ind za jazdy na motorke vytiahol mobil, odfotil ma a frčal ďalej, akoby nič. Ďaleko nepríjemnejší bol ale rikšák ktorý nás zaviezol doprdele a ešte si naúčtoval 120 rupek, zmrd jeden.

Inak sú ale ľudia nanajvýš príjemní a často poradia, pozdravia či len tak pokecajú aniž by čokoľvek chceli. Alebo sa len usmejú či zakričia hello. Alebo vám do rúk strčia revúce decko a robia si fotky.

Napriek všetkému, či asi práve preto, je amosféra naprosto dokonalá. Všetko je tak iné, tak kultúrne odlišné, tak diametrálne rozdielne v mentalite, zvykoch, všetkom, že človek je úplne unesený a hltá to. Pevnosti ktoré sme dnes videli sú monumenty, obrovské plochy proti ktorím európske hrady vypadajú ako strážne veže. Gigantické plochy obohnané hradbami s miestami zachovalou, miestami rekonštruovanou výzdobou. Všetko veľké a honosné.

India je strašne špinavá, hlučná a nechutná, ale to všetko v dychberúcom, monumentálnom štýle.

Jelikož mi můj drahý Mrož odpadl, musím o dnešku napsat sama. Ne, že bych byla nějak méně unavená, nebo se zničenýma rukama od praní veškerého našeho prádla, ale co už :) 

Dnes ráno jsme vyrazili na výlet docela pozdě, tuším, že krátce před devátou a ještě jsme si krom rezervace lístku na zítřejší vlak do Udaipuru chtěli sehnat něco k snědku. Jenže restaurace mají dopoledne zavřeno a místní streetfood se mi nějak nepozdává - dokonce tu chybí i ty tuny stánků s ovocem, na které jsem byla zvyklá z Keraly. Náhodně jsem tedy zvolila směr a dotáhla nás na úžasnou shitroad, na plácku před slumem se zrovna producírovaly dvě tmavé prdele, vychrtlý pes lezl do smrdutého kontajneru, v bordelu se válela prasata a krávy přežvykovaly plastový pytle s odpadky. Nádhera. Pokračovali jsme dál s tím, že se zkusíme dostat na nějakou hlavní ulici a najíme se u památek. 

Odchytli jsme si rikšáka, cenu ukecali tak na třetinu a těšili se na výlet, jak už bylo ale zmíněné výše, zmrďák nás ochcal, dovezl jinam a ještě k místu, odkud se celkem blbě dostávalo zpět. vyšplhali jsme si aspoň do jednoho hindu templu, kde jsem si hezky poťapkala v ptačím trusu a prohlédla si město pěkně z vrchu. Výstup nás sice stál v tom vedru docela dost sil, ale aspoň to bylo autentické. Nakonec jsme zamířili dolů a kousek do města a nějaký odvoz si chytli.

Dole pod Amber fort je snad jediná restaurace, kterou vám rozhodně nedoporučuji, ceny nic moc a jídlo bylo fakt divný. Tentokrát to aspoň mohu zmínit, předchozím spolucestovatelům jsem jakoukoliv negativní poznámkou prý kazila zážitek z výletu, lol :D No, vyškrábali jsme se nahoru a užívali si krásných výhledů. Indické paláce a pevnosti jsou opravdu nepřekonatelné, především svou rozlohou a monumentálností.

Sice bylo vedro k nesnesení, ale přesto jsme se rozhodli pokračovat dál pěšky směrem k Jaigarh fort, která sloužila obyvatelstvu Amberu jako nouzové útočiště v případě napadení. Obě obrovitánské stavby jsou propojeny 1,5km dlouhým podzemním tunelem, kterým jsme ovšem my nešli. Ba ne, my se museli lopotit v tom nejhorším možném počasí nahoru po svých, kde jsme po cestě poslouchali i nářky Indů. Nechápali, za co je bohové trestají, ale aspoň na nás koukali s nehraným soucitem. 

Nakonec ale mohu říci, že jsem nelitovala jediné kapky potu! Na rozdíl od Amberu bylo tohle míso skoro prázdné a jelikož stojí o dost výše, i ty výhledy byly mnohem malebnější, ač se nám tomu zprvu nechtělo věřit. Potěšila nás ale hlavně absence většího množství lidí, takže jsme měli čas i trochu zrelaxovat. Navíc se na místě nachází údajně největší kanón na světě s poetickým jménem Jaivana, váží 50 tun a údajně dostřelí do vzdálenosti 20 mil :)

Čas nám pomalu ubíhal a my měli stále v rukách composite ticket, který nás mohl dostat na hromadu dalších míst, ale nejvíc jsme asi toužili vidět Tiger fort. Zpočátku jsme to chtěli vzít pěšky, ale už jen procházení obou pevností nás celkem uondalo, takže jsme koukali po rikšákovi. Jedna skupina společně s opicema čekala u východu. Bylo vtipné, jak byli mezi sebou domluvení a nešli s cenou dolů. Nakonec jsme ukecali jednoho, co nás svezl za stovku s tím, že budeme cestovat s dalšími spolujezdci. Byla to asi ta nej nabídka, tak jsme na to kývli. Z původních 15 minut čekání to ale nakonec bylo nejméně dvojnásobek a už hrozilo, že nám pevnost zavřou.

Dojeli jsme tam tak akorát včas, aby nás ještě vpustili, ale už samotná jízda v 6 lidech v jednom tuk-tuku stála za to. Navíc Ind opravdu hodně spěchal, tak jsme letěli jak vítr. Nedostat se dovnitř, asi se nám to i tak vyplatí. A pěšky bych to dávat fakt nechtěla. Tiger fort je ještě úžasnější než ty dvě předchozí. Dokonce se nám podařilo najít parádní cestičku podél hradeb, kterou by se měla dát celá pevnost obejít. Množství neposekaných keřů mě nemohlo stavit! Zavřená brána s ostnatým drátem už ovšem ano. Vtipné bylo, že se nás chytla skupinka asi dalších 20 turistů, co to museli stejně jako my obrátit :D 

Poté jsme se už po "posledním zvonění" dostali i do vnitřního paláce, kterým nás protáhnul za menší úplatek jeden ze sekuriťáků. Byla to sice taková rychlotúra, ale s výkladem :) pak už jsme bohužel museli pryč. Vydali jsme se nalevo od pevnosti, kudy se stáčela cesta dolů do města. Byla to taková příjemná procházka opět s malebnými výhledy na špinává stádečka prach a čuňata robící čuňačiny. 

Ve městě jsme pak odchytli cyklorikšu a v tom nejspíš největším možném dopravním chaosu se chtěli dostat domů. Chlapec nám ale bohužel moc nerozuměl a ze Station road si vytvořil Railway Station, naštěstí jsme neskončili až u ní, páč je to hezký kus cesty. Domů jsme dorazili zničení. Uvítal nás ale vřelý úsměv Tonyho a nabídka nejlepší večeře v Indii. To se nedalo odmítnout. A dobře jsme udělali. Bylo to sice naše teprv třetí jídlo, ale opravdu dokonalé! Jeho thali jsem vyjedla do posledního zrnka rýže. A ty placky! Po tomhle se mi určitě ještě bude stýskat. 

Zítra už totiž vyrážíme zase o kousek dál. Vlak do Udaipuru nám odjíždí ve dvě odpoledne, tak se můžeme aspoň trochu vyspat. Do cílové destinace sice dorazíme až někdy o půl desáté, takže bude možná trochu problém sehnat ubytování, ale my si s tím určitě nějak poradíme :)

Fotky opět nebudou, musím doufat, že na dalších místech budou trochu rychlejší internety :(

2 komentáře:

  1. No ja jsem šla do kolen z popisku Indie tvého muže :D odradilo mě to pro zbytek života. Celou dobu jsem čekala na zvrat typu 'ale stejnětotu miluju' a ono nic :D

    OdpovědětSmazat
  2. On to tu ve skutečnosti zbožňuje! Naštěstí :D celou dobu se bavíme o tom, kam poletíme příště :))

    OdpovědětSmazat