neděle 26. února 2012

Víkend v Krkonoších

Aneb smutný příběh o tom, jak si hitomi naivně myslela, že si o víkendu odpočne...

    Když jsem v pátek utekla o půl hodiny dřív ze cvičení z "matematických metod v inženýrství", byla jsem celá šťastná, že se domů dostanu už v krásných 18:20. Domluvila jsem se s rodičema, že se jim konečně podívám na oba počítače a přeinstaluju je (oba moji miláčci byli již řádně zasvinění a zpomalení). První překvapení přišlo hned na Čerňáku, kde jsem mohla předběhnout skoro celou frontu, protože jsem jela dál než do Trutnova. S nadšením a za doprovodu nasraných pohledů ostatních jsem se nacpala do autobusu hned za místeňákama. Už jsem se těšila, jak se ponořím do světa malazu, když mé plány překazila skupina hlasitě povykujících puberťaček. No, beztak jsem byla utahaná a tak jsem to s radostí za doprovodu mého oblíbeného německého darkwave zabalila. Ve Svobodě na mě už čekaly hromady sněhu a mamka. Doma mě přivítalo příjemné teplo sálající z krbu a táta předvádějící lochnesku (konečně mu přišla stejnojmenná whisky, proto ty šarády) :) Byla jsem opravdu šťastná, že jsem po tom neuvěřitelně hnusnym týdnu zase doma a budu si moct pořádně odpočinout, jak se na víkend sluší a patří.
Všechno jsem měla dokonale naplánované; pátek jsem si nechala na odpočinek a v sobotu jsem se měla pustit do práce. Na exterňáku jsem si přivezla iso woken, které jsem měla v plánu vypálit u babičky (narozdíl ode mě ještě totiž vlastní nějaká volná dvdčka a vypalovačku - alespoň to jsem si myslela) a pak obětovat noc ze soboty na neděli samotné práci. Ovšem už z dndček bych měla být zvyklá, že žádný plán nemůže obstát ve střetu s realitou. V pátek jsem se už okolo desáté uložila do postele a po dlouhé době si dopřála více než 6 hodin spánku, druhý den ráno mi bylo vskutku úžasně.
Po obědě jsem se vydala na kávičku za babičkou, abych jí donesla (a řádně zkritizovala) svůj rozvrh, rozpis závodů F1 pro letošní rok a podělila se s ní o hromadu nevšedních zážitků z posledních 14 dnů. S ještě lepší náladou jsem s mamkou pokračovala do Maršova, kde na nás už čekala druhá babička, strejda a především MS v letech na lyžích. Taky jsem potřebovala zas nabarvit hlavu. Ačkoliv si pokaždé řikám, že budu používat jen jeden odzkoušený odstín, zas jsem toto pravidlo porušila a z krásné zrzky se stala mahagonová ohyzda. Fakt k posrání. Nechala jsem pak ženský, ať brebentěj a se strejdou se věnovala pasivnímu sportu a soudruhům (=kočkám). K večeru jsem konečně zašla vedle do pokoje, abych si tedy vypálila wokna na dvdčka a narazila na první průser: babička opravdu nevlastní DVDčka, ale pouze CDčka (pak jsem si vzpomněla, že to vlastně byl můj návrh, páč 4GB fotek z jedný dovolený stejně mít nebude). No dobře, bylo po šesté, ještě jsem přeci měla možnost zajet si do města nějaké koupit. Ale ouha! Zkuste si bydlet v zaprděný vesnici a večer si vzpomenout, že potřebujete takovej nesmysl, jako je paklik dvdček. Což o to, do kauflandu bych se ještě dostala, ale zpět mi to jelo až o půl desáté. A co bych tam měla ty tři hodiny volného času dělat, to vážně netušim.
Muselo tu být přeci nějaké jiné, mnohem elegantnější řešení. A pak přišel průser č.2 - iso, které jsem měla celou dobu na exterňáku bylo samozřejmě se špatnou verzí. Zaúkolovala jsem chlapa, ať mi nějak pošle verzi, kterou mám na kolejích a mezitím si zapla starej počítač, abych zjistila, zda vůbec funguje. K mému překvapení po chvilce přemlouvání skutečně naskočil a já v něm nalezla hromadu starých pokladů - především fotky z dob, kdy jsem byla opravdu ještě mladá a krásná. Přišla na mě obvyklá deprese ze současnýho stavu ještě umocněná hnusnejma vlasama a mou demencí. K večeru bylo iso na světě a já se snažila najít způsob, jak jej přenést na flashku, ze které by moh systém nabootovat. S pátým programem se mi to konečně podařilo - abych zjistila, že jde opět o špatnou verzi. To už jsem začínala bejt hodně vytočená. Ale co, lepší nějaká než žádná. Starej křáp samozřejmě bootování z flashky nepodporoval. A tehdy bylo jasno, přes noc se stáhne správná verze a ráno vyrazim na nákup. Koukla jsem s našima na "úžasně" nadabovaný film 300: Bitva u Thermopyl, nařídila budíka na 6!!! a šla spát.
Už okolo páté mě probudily hrozný bolesti břicha, od kterých se mi zřejmě snažil pomoct Sviník tim, že po mně začal dupat. S obtížema jsem se doplazila do kuchyně, posnídala ibalgin zapitý heřmánkovým čajem a snažila se dát dohromady. Už deset minut po otevíračce (7:00) jsem nakráčela do Kauflandu a připadala si jak ten nejaktivnější důchodce, co letí pro svůj karton mlíka ve slevě. Docela mě překvapilo, že v obchodě bylo liduprázdno - no, venku vytrvale sněžilo, do těch sraček se asi fakt nikomu moc nechtělo. Sebrala jsem vytoužená dvdčka a jela zpět. Nově stažená verze woken byla už naštěstí dobrá a dokonce se mi i podařilo ji úspěšně vypálit. Zálohy jsem stihla během soboty, tak už mi nic nebránilo začít s reinstallem. Nejdřív jsem to otestovala na staršim pc, kterej sem si pojmenovala příznačně "Sviník" - během pár minut bylo hotovo a já celá šťastná začala nastavovat nový systém. Po několika aktualizacích jsem se rozhodla, že je čas se vrhnout na hlavní počítač. To už byl na stole oběd, nádherně propečená kachna s kupou červenýho zelí. Bohužel si teď zpětně uvědomuji, že jsem si jej nedokázala kvůli těm zatracenejm křápům vychutnat. Během instalace druhého pc na starym z ničeho nic vyskočila hláška "disk boot failure", kterou od jisté chvíle opravdu zbožňuju. Zas to chtělo dvd se systémem, který v tu chvíli zrovna šrotovala druhá mechanika. Bezva. Počkala jsem, než instalace doběhne a vrhla se na první opravu...
Naštěstí to nebylo nic vážnýho (jen tam nějakej chytrák zřejmě přerušil instalaci aktualizací) a systém se zas rozběhl. Doinstalovala jsem tam nejdůležitější programy a pokračovala. I u druhého to zpočátku vypadalo nadějně. Než došlo na instalaci Pohody - ten zatracenej program má fakt zvláštní systém, jak vytvářet zálohy a já s hrůzou zjistila, že "globální záloha systému" opravdu NEznamená, že se uložej veškerá data všech účetních jednotek, ačkoliv je to slibováno. Zatím to stále vypadá, že jsem přišla o své účto k SPJK (což mě teda neuvěřitelně těší :/). A pak mi odešel zvuk. Ovladače se prostě rozhodly, že nebudou spolupracovat. Po pár hodinách zkoušení jsem prostě sundala ten posranej kryt, koukla, co za podělanou desku tam mám (vůbec se nedivim, že se tohle už deset let nevyrábí) a nakonec našla i příslušný ovladače. Hurá, v 19:00 jsem měla hotovo a mohla si k práci pouštět hudbu.
Odpočinek veškerý žádný. Neviděla jsem jediný díl Spartaca, nestihla sem na TV vyzkoušet promítání Bakemonogatari a ani se neposunula v zápisech z hraní dndček. Teď se jen modlim, aby tu bylo vše v pořádku a já nemusela tohle všechno absolvovat za týden znovu. Upřímně doufám, že od toho zas budu mít aspoň 3 roky klid.
A na závěr něco "pozitivního": takový krásný výhled mám teď z okna a balkónu :)



4 komentáře:

  1. Aneb když se to se*e, tak se to se*e pořádně ;-)

    OdpovědětSmazat
  2. No to mi povidej :) jen se desim toho, ze peklo jeste zdaleka neskoncilo a vse bude pokracovat, jakmile se zas ukazu doma :) i kdyz mi zatim neprisly zadne zoufale e-maily nebo smsky o nefunkcnosti nektereho z pocitacu :))

    OdpovědětSmazat
  3. Ty jo to je nadherny vyhled pekna kocka tak preju at vsechno slape tak jak mam aspon dalsich par let ;)

    OdpovědětSmazat
  4. Díky, snad bude :) jsem docela zvědavá, jak to bude vypadat doma teď :) jaro se obvykle dost zdráhá :)

    OdpovědětSmazat