neděle 1. dubna 2012

Ze života Maery - část X.

Kniha z východu

A je tu další, tentokrát jubilejní desáté pokračovaní našeho (ne)veselého příběhu. Nikdy bych nečekala, že těch pár zápisků v deníku se mi natáhne na celých 6 stran. Vážně jsem se dneska nějak překonala :) A jak už mě bývá zvykem, dopomáhala jsem si tematickou hudební produkcí. Dnes se ke mně dostala ukázka úžasného remixu písně Butterfly Effect od Lamb v podání Subheim. No jen si to poslechněte :) Krom toho se na internetu konečně objevilo nové album od Atrium Carceri. Kdybych nebyla dnes už tak upsaná, napíšu o něm snad i samostatný post. Takto se omezím pouze na prohlášení, že je úchvatné a hned při prvním poslechu jsem si oblíbila hned několik skladeb :) No doufám, že se prokoušete až na konec zápisu, když jsem si s nim dala takovou práci (s přestávkami jsem jej psala téměř 8 hodin) :)



    V neklidném spánku jsem nedokázala najít žádnou útěchu a probuzení nebylo o mnoho lepší. Dokázala jsem myslet jen na svého bratra. Podle všeho by se měl nacházet v jednom z místních lazaretů. Vyšla jsem na společnou chodbu a instinktivně jsem se otočila. Proti mně stála vysoká světlovlasá žena s úžasem v očích. Naše překvapení muselo být vzájemné; vůbec jsem ji neslyšela přicházet. Požádala jsem ji o schůzku s Caelem a pak pokračovala po chodbě dál, do útrob paláce. Od mé předchozí návštěvy se toho příliš nezměnilo. Až na stráže byly snad všechny prostory, kam jsem měla přístup prázdné. Vrátila jsem se zpět, abych se v uličce potkala s ostatními. Einar vypadal znepokojeně a poměřoval si mě zkoumavým pohledem. Požádala jsem ho, ať mě následuje do pokoje. Vypadlo z něj, že mě byl v noci navštívit a zřejmě se tak stal svědkem mého odříkání modlitby za padlé. Nic konkrétnějšího jsem mu beztak nemohla sdělit. Vyprovodila jsem jej ven a všimla si, že ta neznámá žena opět postává v rohu. Doufala jsem, že dostanu odpověď na svou žádost. Dle jejích slov byl ale bratr přesunut jinam. To sotva…

Krom této prachsprosté lži nám alespoň sdělila, že pro nás byla připravena snídaně. Toto pozvání jsem nemohla odmítnout; už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem se pořádně najedla. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že dokážu opět rozeznávat jednotlivé chutě. Už žádné bahno a tekutiny bez chuti. Přejedla jsem se natolik, že mě hned po návratu do pokoje zmohla únava. Probudil mě až Exai, který mi oznámil, že se máme sejít s Ilanou. Na chodbě nás již očekával důstojník Teren, který nás dovedl přes lazarety až k teleportačním kruhům. Cestou jsem se snažila zahlédnout mezi zraněnými bratra, leč marně.  U kruhů jsme se opět potkali s Ilanou a dračicí, která v náruči nesla stále ještě zbídačeného Tajwuna. Krom nich byly přítomny i dvě děti; představily se jako Ragnar a Vigdís, nejmladší z potomků dračí paní.  Jakmile jsme byli všichni na místě, nic nebránilo v přesunu do požadovaných prostor. Ocitli jsme se v neznámém, temném prostoru, který chabě osvětlovala jen záře Ilaniny aury. Nikde jsem podobné místo nespatřila a nebylo tu nic, co by mi pomohlo alespoň určit, kde přibližně se mělo nacházet.

Ilanina záře zesílila a odhalila tak další dvojici, která nesla nosítka. Jakmile se dostali o něco blíž, strnula jsem. Ležel na nich Caelan s tváří uštvaného starce. Spěchala jsem k němu, abych zjistila, že je stále v hlubokém spánku. Vzala jsem jeho vrásčitou ruku do dlaní a nechala ho i s nosítky položit na zem. Vypadal na pokraji svých sil. Mnohokrát jsem jej žádala, ať se zbytečně nepřepíná a neurychluje tak své stárnutí. Nedovedu si představit, co jej donutilo překročit až takovým způsobem hranice. Bohužel jsem pro něj v tento okamžik nemohla nic udělat. Zbývalo mi jen spoléhat na léčitelské dovednosti Ilany a řádových sester severu. Nechala jsem jej ležet na zemi a od dračí paní převzala Tajwuna. Poté i s neznámou dvojící odešla, aby se nedostala do vlivu Ilanina zjišťovacího kouzla. Přesunula jsem se mágem blíže k ní a až mě překvapilo, jak bylo jeho tělo lehké. Ač zraněn, rozhodně neklesal na mysli a častoval mě lechtivými dvojsmysly. Ragnar a Vigdís se mezitím popustili do své pravé dračí podoby. A opět přišla na řadu Ilana. Poprvé jsem měla možnost spatřit ono často opěvované magické kolečko, které má být jedním z nejmocnějších věšteckých artefaktů. S jeho pomocí vyvolala mocné kouzlo, jež mělo nahlížet do struktury reality a jejím prostřednictvím nalézt způsob, jakým všechny přítomné vyléčit. Sesílání ji jako obvykle vyčerpalo a upadla do bezvědomí.

Mezitím Tajwun kontaktoval dračí paní, která si přišla nás i její znovu proměněné děti vyzvednout. Nezajímavá dvojice seveřáků se opět chopila nosítek s mým bratrem a já si vzala na starost Tajwuna. Vrátili jsme se zpět na sever, kde jsem jej k jeho velké radosti odnesla až do lůžka a zanechala jej v péči sester. Poté jsem se vydala za ostatními, abych si od naší eskorty vyslechla informace o situaci na frontě. První útok byl dle jejich slov odvrácen, ale ztráty byly obrovské. Prvního večera zemřelo téměř sedmdesát tisíc mužů. Snad i díky naší modlitbě nebyl jediný z nich zvednut mágy východu a připojen k řadám jejich nemrtvých válečníků. Pokud se ale podobná situace bude opakovat, jen stěží se nám podaří frontu udržovat, nebo ji dokonce posunout. Náš protivník se ukázal mnohem mocnější, než jsme předpokládali.

Z rozhovoru a následných úvah mě vytrhl výkřik linoucí se z Ilanina pokoje. Okamžitě jsem otevřela dveře, abych byla svědkem její proměny do pravé podoby. Ve tváři měla nepřítomný výraz a hovořila pro mě neznámým jazykem. Snažila jsem se ji spolu s Exaiem uklidnit, ale byli jsme akorát odmrštěni k druhé stěně. Poté Ilana vyletěla oknem a celým areálem se rozezněl poplach. Taktak jsem stačila strhnout jednoho z vojáků severu, který se na ni chystal zaútočit. Pokusila jsem se s ní navázat spojení, abych ji přivolala zpět. Scéna přede mnou se rozplynula a já stála v troskách Paderunu. Nádvoří bylo pokryté těly padlých obránců a uprostřed toho chaosu stál elf v zakrvácené zbroji. Jakmile mě spatřil, nechal jediným posunkem vzplát mé šaty a přibližoval se s velmi zřejmým úmyslem. Snažila jsem se mu zoufale bránit, až se mi nakonec podařilo jej od sebe odstrčit. V tu chvíli se naše spojení zrušilo a mně se vrátil obraz Ilanina pokoje. Nade mnou se skláněl generál Garun a sdělil nám, že odsud máme okamžitě zmizet, než se celá situace uklidní.

Cestou jsem ze sebe smetla poslední stopy po nepříjemné vizi a následovala generála k teleportu, který nás zavedl do zasněženého hradiště, kde se nacházelo jeho sídlo. Dalo nám dost práce, než jsme se vůbec skrz haldy sněhu proházeli ke vchodu. Naštěstí měl Garun ve sklepě dostatečné zásoby dřeva, takže jsme se o pár hodin později mohli ohřívat u rozehřátého krbu. Bylo nám nabídnuto i pohoštění a Garun se s námi snažil udržovat přátelskou konverzaci, ale já měla hlavu plnou znepokojivých obrazů zničeného severu. Řekla jsem jim, že se pokusím znovu kontaktovat Ilanu a usadila jsem se v rohu místnosti, kde jsem se nerušeně ponořila do hlubokého soustředění. 

Odpověděla na mé zavolání a ubezpečila mě, že je v pořádku a nachází se na území ostrova v doprovodu dračí paní. Potřebovala si už jen odpočinout, aby se mohla postarat o Tajwuna. Nedalo mi to a zmínila jsem se jí o vizi, které jsem byla svědkem. Dle jejích slov se jednalo o jednu z možných verzí budoucnosti. Jakmile to dořekla, vidění se změnilo a já přihlížela scéně, ve které jsem se pomalu blížila k Rielovi sklánějícímu se nad zraněným Einarem, abych mu zákeřně zasadila poslední ránu. Poté se obraz přelil a já se tyčila nad bezmocnou Ilanou a dalším úderem ukončila její život. V další vidině jsem stála v troskách Svatého místa na jihovýchodu obklopená těly padlých Bledých, Tkalců a ostatních členů řádu. Cítila jsem obrovské zadostiučinění z brilantně provedené pomsty. Věděla jsem, že teď se mi nikdo nebude moci postavit do cesty. Zbytky svého vědomí jsem se oprostila od těchto vnuknutých pocitů a prosila jsem Ilanu, že jakmile se bude schylovat k něčemu podobnému, má okamžitě využít pojistky a na místě mě zničit. Odporovala mi, abychom pak obě přihlížely výjevu, ve kterém postupně ve své temné podobě vraždím všechny držitele hesel a nakonec jsem svědkem finálního zničení světa. Nikde ani stopy po dobrém zakončení našeho snažení. Až po nějaké době mi Ilana ukázala pohled na klidnou krajinu, po které kráčím ruku v ruce se svým bratrem. Ptala jsem se jí, jak moc je tento konec pravděpodobný, ale nebyla schopná mi na to nijak odpovědět. Špatné vize vždy převažovaly a bůhví, jak se teď naše šance změní, když jsem si hrozícího nebezpečí vědoma.

Raději jsem naši konverzaci ukončila, abych se celá vyčerpaná choulila v rohu místnosti. Stáčelo se ke mně hned několik zvídavých pohledů a Ryanor se jal zjišťovat, co se stalo. Všem jsem dala vědět, že je Ilana v pořádku na ostrově a kapitána jsem odbyla se slovy, že za mou únavu mohou ostrovní bariéry, které bránily naší komunikaci. Spokojen s mým chabým vysvětlením nakonec odešel. Ale Einara mé tvrzení rozhodně nepřesvědčilo. Snažil se mě konfrontovat a nařkl mě ze lži. Což jsem mu potvrdila a dodala, že s tím beztak nemůže nic udělat. Na to už naštěstí nemohl nic dodat a já usnula dalším neklidným spánkem. Ráno mě opět vzbudil Ryanor a oznámil mi, že jsem zaspala příchod Ilany. Prý se v pořádku vrátila zpět a odpočívá. Šla jsem se nasnídat a mužská část družinky se z dlouhé chvíle rozhodla, že odhází i zbytek sněhu a pomohou Garunovi s úklidem jeho sídla. Jen Einar zůstal ve svém pokoji, ze kterého jsem čas od času cítila podivné záchvěvy magie. Rozhodla jsem se, že za ním raději zajdu, abych si ověřila, že je v pořádku. Ani on ke mně nebyl příliš sdílný a náš rozhovor skončil dalším vzájemným monologem. Nedokázal přijmout mé tvrzení, že v každém z nás je ukryta spousta zla a vůbec není těžké jej probudit. V jeho očích budu vždy tím jediným hříšníkem a neodpustí mi, že své činy popisuji beze špetky lítosti. K čemu taky? Ta rozhodně nic zpět nevrátí.

Sešla jsem zpět ke krbu, abych se dozvěděla, že nám sem byla přesunuta naše výbava. Ryanor už se přehraboval ve svých věcech a ve dveřích se po chvíli objevil potlučený Elendar v doprovodu usmívajícího se Garuna. Vítěz jejich přátelské potyčky byl opravdu jasný. Krom jiného nám oznámil, že nás svou návštěvou hodlá poctít severní vládce a my bychom se tedy měli na jeho příchod připravit. Netrvalo to ani moc dlouho a do místnosti vstoupilo několik mužů z vlčích jednotek s vládcem v těsném závěsu. V náručí nesl již o dost lépe vypadajícího Tajwuna, který požádal o rozhovor s Ilanou. Vyměnila jsem si s ním několik úšklebků a pak začala zjišťovat další informace o válečné situaci. Poté jsme se omluvili a nechali dvojici jen v přítomnosti Ilany. Když jsem míjela Einarův pokoj, opět jsem pocítila velmi netypické působení magie. Bylo něčím znepokojivé, až mi z toho naskočila husí kůže. Raději jsem se vzdálila a nechala ho jeho pokusům.

K večeru jsme se sešli u stolu a Ryanor s Elendarem se opět snažili o navození veselejší nálady.  Severní vládce s jeho doprovodem i Ilanou byli už dávno pryč. Ani jsem si s ní nestihla pořádně promluvit o tom, jak je na tom můj bratr a jestli pro něj vůbec existuje nějaká naděje. Neměla jsem náladu na společnost, pár slovy se omluvila a vyšla ven, do měsícem ozářené zimní krajiny. Vydala jsem se až za zdi hradiště a vychutnávala si ty vzácné okamžiky klidu přerušované jen šustěním listoví ve větru. Chladný vánek mi čechral vlasy a skoro až příjemně zábl na tvářích. Vše by bylo o tolik snazší, kdybych byla zase sama a zbytečně se nezaplétala do her mocných. Osud mi opravdu nechce přát. Zima najednou začala být téměř nesnesitelná a já se otočila po stejné cestě zpět. Bylo v tom mnohem více ironie, než jsem považovala za vhodné.

Prošla jsem skrz omrzlou bránu a málem se srazila s rozlíceným Garunem. V očích měl hrůzu a vyhlašoval poplach. Snažila jsem se z něj vypáčit, co se děje. Nikde jsem neviděla žádné útočníky, ani necítila poryvy magie. Z generála po chvíli vypadlo, že si Ryanor z návštěvy u Rovana odnesl nějakou knihu. A zřejmě ne zrovna obyčejnou. Po bližším ohledání zjistili, že má v sobě uvězněnou duši. Strnula jsem. V mysli mi okamžitě vytanul obraz zničeného Paderunu. Ten idiot! Kniha musela být celou dobu mezi našimi věcmi v hlavním městě, přímo v centru paláce. Záhy se u Garunovy rezidence objevil kádr mágů v doprovodu Vlčích jednotek a Šedých stráží. Rozmístili se po oblasti, čekaje na možný útok východních sil. Zaujala jsem místo po jejich boku, dokud si mě nevyžádali nahoře. Vběhla jsem do domu, kde jsem nalezla zbytek naší skupinky v čele s Ryanorem snažícím se jako obvykle distancovat od této události. Mágové severu se spolu s Einarem snažili zjistit, zda nebylo mezi knihou a někým z nás vytvořeno nějaké pouto, skrz které by bylo možné předávat informace nebo ničivá kouzla.

Jejich snahy byly neustále mařeny přítomností několika ochranných formulí, jež na nás byly navázány. Především jedna z nich; mocné kouzlo od Riela, které nás mělo zachránit před smrtí. Mágové se jej z Ryanora snažili přesunout na jinou osobu. Ale marně, bylo s ním spjato příliš těsně a stvořeno energií, kterou mágové nedokázali tak dobře ovládat. Já ale věděla o způsobu, jak se ho zbavit. Mělo se aktivovat, pokud bude Ryanor vystaven přímému ohrožení života. Kapitán to ale odmítal, i v poslední chvíli nedokázal myslet na nic jiného, než na svůj prospěch. Zatracenej sobec. Nikdo ze zúčastněných se neměl k tomu, aby se jej pokusil ohrozit. Vše trvalo příliš dlouho a vize padlého severu nabývala stále jasnějších kontur. Musela jsem jednat. Vyrazila jsem proti němu ve snaze jej zranit alespoň natolik, aby se zaklínadlo spustilo. K mému překvapení se ten zmetek začal ještě bránit. Hystericky na mě řval, že si něco takového přeci nemohu dovolit. Ať si uvědomím, čím vším si prošel. Opravdu směšné, zvlášť ve světle posledních událostí. Ty jeho nejapné kecy mě v mém záměru jen utvrdily. 

A pak se do konfliktu vložili mágové. Ucítila jsem známou příchuť poutací magie, která se záhy rozplynula, když se dotkla mého těla. Zas jsem tím přitáhla jen jejich pozornost, ale měla jsem na práci důležitější věci. Ryanorovi se též podařilo prvnímu útoku uniknout a využil toho okamžiku k natáhnutí vody a vytvoření neprostupné bariéry, za kterou se hodlal schovat. Příliš slabé na to, aby mě tím mohl zastavit. Dotkla jsem se země, nechala jeho štít padnout a rozptýlila veškeré zbytky magie po okolí. A s tím i část róby jedné z představených. Svůj hněv naštěstí neventilovala mým směrem a Ryanora zasáhl paprsek jasně zeleného světla. Za strašlivého kvílení z něj Rielovu ochranu doslova oloupal. A bylo po všem. Kapitán nevěřícně zíral a na tváři mu stále probleskovala nenávist. Jen s velkým sebezapřením se nějak uklidnil a snažil se celou situaci zcela otočit a předstírat, že chtěl být už od začátku nápomocen. Bylo mi z něj opravdu zle. Mágové se opětovně snažili zjistit všemožnými způsoby, zda na sobě nese ještě nějaký otisk, ale nedokázali dojít k žádnému potvrzujícímu závěru.

Pak se místností prohnala další vlna magie, tentokrát o dost mocnější než ta předchozí. Ryanora a zbytek družinky to srazilo k zemi a já jen stěží dokázala stát na nohou. Měli v úmyslu nás opět přesunout jinam a zřejmě očekávali, že s něčím takovým nebudeme jen tak souhlasit. Jaké však bylo jejich překvapení, když jsem se po chvilce vyrovnala s posledními zbytky poutacích sil a vykročila směrem k nim. Takové jednání opravdu nebylo nutné. Všichni jsme se dotkli teleportačního mága a nechali se dobrovolně přesunout do opuštěného města údajně na západě. Byl nám vyhrazen celý blok, ve kterém jsme měli zůstat do té doby, než si budou všichni jisti, že nebezpečí pominulo a přijdou na kloub záhadě knihy. Jenže tu nám navzdory očekávání nechali. Pochopitelně. Pokud mělo opravdu dojít k nějakému útoku, našel by se snad vhodnější terč? Snažila jsem se podle architektury staveb zjistit, kde přesně se nacházíme. Zahlédla jsem na rytech znaky kultu země a dalších běžně uctívaných symbolů západu. Až výhled z balkónu jedné z vilek, kterou jsme si pro sebe zabrali, mi dal odpověď – jen v jednom z měst se nachází dvě podivné šroubovité věže; v Lorně, pokladu vnitrozemí. Bylo opravdu zvláštní vidět toto kdysi přelidněné město prázdné, bez života a podle všeho opuštěné ve spěchu. 

Sešla jsem dolů a dobrovolně se chopila pozice hlídky. Einar mezitím zkoumal spis a snažil se nahlédnout do jeho podstaty. Nervy jsem měla natažené k prasknutí. Snažila jsem se zachytit jakékoliv stopy po možném magickém působení. Atmosféra byla stále napjatější. Obešla jsem ještě jednou místnost a pohledem zalétla k Einarovi. Nehybně se skláněl nad knihou, jejíž stránky se začaly samovolně otáčet. Zrychlovalo to a písmo na stránkách začalo postupně blednout. Přejel mi z toho mráz po zádech, něco tu bylo špatně. Zamířila jsem k němu a snažila se ho od čtení odtrhnout. Jen tak tak se mi jej podařilo dostat z dosahu předmětu a pak procitl. Vysvětlil mi, že se jen snažil knihu odklít a propustit tak duši, která v ní byla uvězněna. Skutečně šlo o dílo zaznamenávající velmi podrobně život jedné ženy; teď už nám všem bylo jasné, proč. Navrhla jsem, že počkáme na jednotky severu, které nám měli ještě dopravit nějaké zásoby a necháme si jejich prostřednictvím zavolat mágy. Bude lepší, když se o to postará někdo jiný. Už tak jsme byli v takovém průseru, že si nemůžeme dovolit další přešlap. A zas kvůli Ryanorovi…

Nemuseli jsme ani čekat dlouho a za chvíli se zespodu ozvalo klepání na dveře. Šla jsem otevřít zásobovacím jednotkám, které dorazily spolu s mágy. Zavedla jsem je za Einarem, aby jim mohl sdělit, k jakému výsledku došel. Ujala se ho jedna ze starších sester, s jejíž pomocí duši z knihy skutečně osvobodili. Netuším, zda to nebyla jen má představa, ale zdálo se mi, jako by se prostor zaplnil pocitem úlevy. Kniha se rozpadla v prach a my byli ponecháni napospas vlastním myšlenkám. Einara velmi zasáhlo, že si Rovan dovolil mít něco tak obludného ve své knihovně; a bůhví, možná byl sám i „autorem“. Opět jsem ho upozornila na to, že ať se mu to líbí či nikoliv, teď je naším spojencem a my jej musíme využít. Až zlikvidujeme ostatní generály východu, můžeme se nakonec postarat i o něj. Teď už jen zbývalo doufat, že opravdu neměl možnost skrze knihu, nebo lépe řečeno „Rebeku“ nahlédnout do našich myslí. Nikdy jsem se s tímto plánem před ostatními netajila.

O slovo se pak přihlásil Ryanor. Ten podlý had měl tolik kuráže, že si ještě dovolil předstírat, jak ho celá situace mrzí. Odvolával se na to, že hledal jen inspiraci a Rebečin příběh jej tak hluboce zasáhl, až doufal, že v něm znovu dokáže vykřesnout jiskřičky básnického umu. Nechápala jsem, jak může Einar neustále tak trpělivě naslouchat jeho lžím. Raději jsem vyšla ven, abych zkontrolovala, zda jsme tu skutečně sami. S postupujícím večerem se mě zmocnil neklid. Stále, jako bych cítila něčí přítomnost, horký dech na zátylku. Otočila jsem se a s očí mi začaly kanout slzy. Snažila jsem se to zastavit a najít příčinu. Marně. Celou mě pohltil stesk ze ztráty, jakoby někdo násilím vyrval kus mého já. Z dálky ke mně doléhal hlas provolávající mé jméno a já na svém těle ucítila objetí. Schoulila jsem se u zdi, celá zděšená, nechápaje, co se děje. Postupně to začalo odeznívat, slzy přestaly téct, hlas odezněl kdesi v dáli. Zůstal jen nepříjemný pocit a divná pachuť v ústech…*
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dnešní post nám krásně ukazuje situaci, nad kterou pláčou jak hráči, tak postavy. Pracovní název práce je spíš „porno z východu“, neboť to bylo to, co si chtěl náš milý Ryanor odnést. Maminka ho zřejmě nenaučila, že krást by se nemělo. No a teď už něco veselejšího, pár hlášek z hraní:
Tajwun (nechávající se nést Maerou do pokoje):  Jen počkejte, pak vám ukážu, jakým jsem mužem.
Maera (ustaraně):  Ach, i tohle vám sebrali?
Jak uzemnit Einara:
Einar: Lžeš!
Maera: Ano, a co s tím hodláš udělat?
A nakonec vyřešení záhady hlavolamu:
* Ilana v tuto chvíli léčí mého bratra, ovšem její postup je velmi neortodoxní – nejdřív jej musela udusit polštářem O_o FFFFFFFUUUUUUU!!!!!

Žádné komentáře:

Okomentovat