Letos jsme měli díky svátkům ještě celé 2 dny k dobru. Celá sranda začala čtvrtečním příjezdem pánské části družinky a následnou návštěvou Pece pod Sněžkou, kam jsme si po tátově doporučení došli na jídlo do restaurace Hotelu Hvězda, který si vysloužil ocenění od Zdendy Pohlreicha. Vařili tam opravdu skvěle (dokonce tak dobře, že si jeden z nás dal dokonce dvě hlavní jídla O_o), jen tedy s obsluhou to bylo trochu horší (nejdřív nám zapomněli donést polévku a poté jsme ještě poměrně dlouho čekali na placení). Naštěstí to ten výborný úpický řízek tak nějak vyvážil a já byla spokojená. Po krátké procházce jsme se vydali zpět, zastavili se ve Svobodě u zmrzlinářky pro ledovou kávu a hurá domů. V té době se ale zrovna přes republiku hnaly bouřky, takže jsme si krom několika dílů kvalitních reality show užili i první "temnou hodinku" :) skoro mi až přišlo, že z toho byl zbytek osazenstva dost překvapen, u nás na vesnici je tohle pořád tak nějak běžné. Každopádně kámošce, co byla v tu dobu na Rock for People jsem to nezáviděla. Sledovat tu vichřici z balkónu byla prča, ale venku bych lítat nechtěla.
Na pátek byla naplánovaný výlet po krásách Krkonoš. Prolezla jsem internety a hledala nějaké vhodné trasy, které by nám nabídly kupu zážitků a nebyly zas až tak náročné. Nakonec jsme se dohodli na okruhu Vrchlabí - Žalý - Přehrada na Labi a zpět. Mělo se jednat údajně o středně náročnou trasu vhodnou pro maminky s dětmi. Well...už výstup z Vrchlabí na Žalý po žluté byl peklo. Hnusný kopce a hnusný vedro. S pocitem vítězství jsme se nakonec vydrápali na rozhlednu, odkud byl tedy opravdu překrásný výhled a těšili se, že půjdem nějaký čas po rovince a čeká nás už jen jedno nepříjemné stoupání. Tento plán samozřejmě nevyšel. Vytoužená rovinka měla sotva kilometr a pak přišlo obvyklé stoupání, klesání a pořád dokola. Kus za Černou skálou jsme tak nějak zjistili, že nestíháme, tak jsme to šmikli rovnou k přehradě. Tam se nabízely dvě možnosti, buď to otočíme do Špindlu, nebo zkusíme dojít zpět do Vrchlabí po zelené přes Michlův mlýn. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, čas byl a síly prozatím taky (nebo alespoň já jich měla ještě dost). Vydali jsme se po zelené k dalšímu bodu. No cesta to byla úchvatná, jakmile jsme se dostali mimo tok Labe, prodírali jsme se vysokými travinami, lesem a marně hledali značení (umístit značku na plochý šutr ležící na zemi kus nad chajdou, kde to fakt nevypadá, že by tudy mohla vést nějaké stezka je skvělý nápad!), abychom nakonec přeci jen došli k Michlovu mlýnu. Což byl vlastně jen úsek silnice s jedním infocentrem. Bezva. Po zvážení všech pro a proti jsme se nakonec rozhodli pro cestu zpět do Špindlu. K přehradě jsme to vzali pěkně po silnici (kde jeden z nás téměř vypustil duši :)) a poté opět pokračovali po zelené - nutno říci, že byla podobně vtipná. Na autobusáku jsme si dali vychlazenýho kozla a pak hurá do Vrchlabí. Měli jsme akorát stihnout jeden z navazujících spojů, to by ovšem řidič nesměl zahálet. Takže jsme nakonec měli ještě další hodinu na procházku městem. Posedali jsme si na lavičku u zámeckýho parku a postarali se o zbytek zásob. Domů jsme to stihli akorát před další bouřkou (a další temnou hodinkou).
Následujícího dne konečně dorazila poslední členka naší družinky (naštěstí živá i po všech těch událostech na RfP) a vše mohlo začít. Opět jsem byla domluvená se strejdou, že hromadně zajedem vybrakovat kaufland, kde si nakoupíme jídlo na celý týden, abychom už nemuseli vylejzat z baráku (max ráno pro pečivo). Vozík byl přeplněn zeleninou a především hromadou masa na gril (někdy mám dojem, že toho masa za chatu sežeru víc než za celý rok :)). Maso se k večeru naložilo, ostatní věci se schovaly do lednice a chata se mohla prohlásit za zahájenou.
Původně bylo v plánu dojet naši dnd kampaň, která se pomalu ale jistě začíná schylovat ke konci. Vše nasvědčovalo tomu, že většina karet je rozdána, naše postavy, ač rozdělené, měly kupu plánů a představ, kam by se měly události směřovat. To by to ovšem nemohl být grek, který nám už po několika prvních hodinách nevhodil do hry první ze zásadních zvratů. pak už bylo zřejmé, že se nic nestihne a budem "rádi, že jsme rádi". Popsala jsem něco přes 50 stránek ve svém poznámkovníku, a to je to opravdu jen má vlastní část (a že se má postava opravdu neúčastnila všech akcí, poté, co byla dobrovolně "odejita" po označení za zrádce), psát vše, na co se přišlo, by zabralo snad 2x tolik prostoru. Výsledek je ten, že jsme teď všichni jak na trní a netrpělivě očekáváme konec. Který ovšem nechcem nijak uspěchat. Krom té radosti, že se nám vše podařilo dotáhnout až do tohoto stadia, jsem aspoň já i dost smutná z toho, že budu muset svou postavu opustit - strávila jsem s ní téměř tři roky, což opravdu není krátká doba. Psaní jejích příběhů na blog to celé ještě zesílilo, protože jsem s ní "byla v kontaktu" téměř neustále. Muž se mi teď dokonce snaží tvrdit, že už to není normální :) každopádně se teď nesmí nic uspěchat, závěr musí být důstojný a dořešený do všech detailů. Což bude teď možná trochu problém, neboť máme před mým odletem do Indie opravdu málo času :/ Sama jsem zvědavá, jak se to nakonec dořeší.
Krom dndček došlo i k "restartu" WoD kampaně. Naše postavy se opět ocitly až po uši ve sračkách a dostaly příležitost k novému životu (samozřejmě za nějakou cenu, opuštění toho starého je jen jednou z těch částí), jež nakonec všichni využili - jako tři mušketýři :) jen tak pro představu, hrajeme vesměs obyčejné vysokoškoláky, kteří tedy díky jedné "nešťastné" události v Polsku získali nadpřirozené schopnosti. Ovšem rozhodně to nejsou žádní hrdinové a stále jsou ostatními popostrkováni a taháni - prostě klasika :) Teď budeme své štěstí pokoušet v zemi zaslíbené - Americe. A nikde jinde než v NY v okolí Manhattonu :)
A v Americe jsme se ocitli i v (tentokrát) jediném oneshotu, který se na chatě hrál. Tentokrát jsme se podívali do období po revoluci, kde jsem jako jedna z prvních "feministek" vedla takový menší rodinný podnik, dovážela čaj a obchodovala s nemovitostmi. Díky tomu jsem byla také pozvána na večírek určený právě pro podobnou "smetánku", kde lidé podobně majetní jako já uzavírali nové dohody a chtěli se různou měrou podílet na výstavbě nové železniční tratě. Záminkou ke konání večírku byly mmj. narozeniny dcery majitele společnosti, proto se na něj dostala i taková chamraď, jako byl mladý francouzský malíř (zdravim miche :D) apod. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o "lovecraftovské" brůžo, začaly se záhy dít podivné věci, krom toho, že se místnímu mediu zbláznily karty, dostala dcerka velmi neobvyklý dárek - sošku od nějakého (zřejmě) neexistujícího afrického kmenu, kterou si měla nechávat u sebe - pro štěstí. Docela škoda, že se to nestihlo dohrát, všichni jsme měli opravdu moc pěkně navržené postavy a hrát Rebeccu mě fakt neuvěřitelně bavilo, zvlášť ve všech těch konverzačních částech (tedy, ne že by vlastně došlo na nějakou akci) :) No, dndčko mělo přednost, na tom jsme se všici shodli.
Celkově musím letošní chatu označit za velmi vydařenou. Ačkoliv bylo vyprávění hozeno jen na dvě osoby, vše se nakonec nějak zvládlo - snad ke všeobecné spokojenosti. Z mého pohledu to byla vůbec úžasná dovolená. Člověk si ráno vstane, udělá si svůj oblíbený čaj s mlékem, ukrojí dva kousky bábovky, sedne si na balkón a pomalu se probouzí. Po lehké snídani si zapálí doutníček a pak se věnuje další zábavě. K večeru se obvykle grilovalo a stejně jako vloni, i letos se nám povedlo maso skvěle naložit a myslím, že na jídlo si opravdu nikdo nemohl stěžovat. Zvlášť kuřecí v kokosovém mléce se zázvorem, česnekem a chilli bylo úchvatné! Krom těchto radostí jsem zvládla (opravdu z donucení!) přečíst zatím nejhorší knihu v mém životě - Dceru čisté krve od Anne Bishop. Nechápu, jak to jen někdo mohl přirovnat k Malazu O_o možná o tom ještě napíšu pár řádků v nějakém samostatném postu. Poslední den byl pak také ve znamení relaxu, kdy jsme nejprve mamku seznámili s "naší" úžasnou parodií na Star Wars (byla to opravdu úchvatná scéna, když jsme pustili film, mamka s nadšením přiběhla, těšila se, že konečně uvidí další "klasiku" a pak se její výraz postupně měnil, když spatřila titulky :D) - nakonec se ale zasmála s náma, i když některé narážky bohužel nechytala. Večer jsme si pustili druhého Batmana a šli (aspoň dámská část) spokojeně spát.
Teď se jen snažím pomalu aklimatizovat a zvykat si na běžný život. Nebýt toho, že jsem hned v neděli musela také odjet do Prahy kvůli včerejšímu očkování, asi si teď ještě sedím s doutníčkem na balkóně a vzpomínám na "staré dobré časy". Místo toho mám v jednom rameni obě žloutenky, v druhém tyfus a jsem akorát utahaná z toho hnusnýho pražskýho prostředí. Všechno jednou končí a mě teď nezbývá nic jiného, než se těšit na příští rok a poděkovat všem účastníkům - bez nich by to opravdu nešlo a těžko bych hledala stejně dobře sladěnou partu. Kéž by se vydařil stejně dobře jako ten letošní :))
V průběhu následujících týdnů se pokusím sepsat aspoň část událostí naší dnd kampaně, ale jsou toho opravdu kvanta a ještě mě teď čeká nějaké to zařizovaní ohledně plánovaného výletu, stěhovaní a další podobné nepříjemnosti. Z tohoto důvodu se vše asi dost zpozdí...
Žádné komentáře:
Okomentovat