Tak jsem dohrála Mass Effect 3

Konečně jsem si po těch několika měsících našla čas pro dlouho odkládaný závěr herní trilogie Mass Effect. Důvodů bylo několik; především však nutnost hrát otravný multiplayer, který mi opravdu, ale opravdu vůbec nešel :) pohled na to mizerné score po skončení každé mise mě opravdu dvakrát netěšil (a styděla jsem se za to, jak tím kurvim ještě hru ostatnim). Nicméně čekání se nakonec vyplatilo; měla jsem alespoň možnost hru dokončit s DLC, které krom hromady vysvětlujících videí (které si fanoušci vydupali) přidává ještě další konec. A jaký vlastně byl poslední úsek cesty za záchranou galaxie?



    Předem vás upozorňuji, že série ME se řadí mezi mé opravdové srdcovky. První dva díly jsem dohrála těsně za sebou a bylo to pro mě jedním z největších herních zážitků. Je pravda, že prožívám leccos, ale zakončení obou titulů na mě mělo opravdu obrovský dopad, jaký si pamatuji spíše z takových titulů jako je Planescape: Torment či Septerra Core. Nebudu tu také psát nic o technických (ne)dostatcích hry, jednak to není má parketa, druhak mi nic (až na mulťák) nebránilo v průchodu samotným dějem.
Těsně po vydání hry byly internety zaplaveny naprosto neuvěřitelnou hromadu hatu na neadekvátní zakončení celé trilogie, které se podle některých smrsklo jen na výběr "barvičky". Bylo dost těžké se této záplavě komentářů vyhnout a ke hře přistupovat s čistou hlavou. Přesto věřím, že se mi to podařilo a jsem za svou schopnost této "ignorace" neskonale vděčná. Hru jsem si užila tak, jak jen je to možné a mnohými okamžiky se mi nesmazatelně vryla do paměti. A právě v tom vidím její největší hodnotu a zároveň je to pro mě tím nejlepším možným měřítkem samotné kvality hry.
I tentokrát je hráč postaven před hromadu opravdu těžkých voleb. V sázce je mnoho a boj za osvobození galaxie se rozhodně neobejde bez obětí. Stejně jako v předchozím díle, i tady se mi několikrát stalo, že jsem se u hry na dlouhou dobu zasekla, než jsem vůbec dokázala ono rozhodnutí učinit. Poslat na smrt jednoho ze svých dobrých přátel či nechat kompletně vyhladit jednu z ras, to jsou příklady toho, co se tvůrci rozhodli položit na naše bedra. Jak se dalo čekat, je závěr trilogie opět o dost zoufalejší a bezútěšnější než předchozí díly. Už ke konci dvojky jsem si kolikrát přála návrat k "bezstarostné" jedničce, kde jsem nepotřebovala čelit až takovým výzvám :)

Někdo by mohl namítnout, že v samotném finále hromada z těchto velmi těžkých voleb vlastně nemá význam, neboť se nijak do finálních scén nepromítnou. Ale je tomu skutečně tak? Opravdu je potřeba, aby nám tvůrci pokaždé naservírovali vše na stříbrném podnose? Jako bychom snad v životě vždy byli svědky všech našich rozhodnutí. Ano, je pravdou, že bych nejspíš větší variabilitu větvení příběhu a samotného závěru velmi ocenila (ostatně díky takovým hrám jako je Zaklínač víme, že je to i v dnešní době možné), ale celkově si prostě nemohu stěžovat. Už to, že jsem před tyto volby byla postavena a donucena učinit ono rozhodnutí na mě mělo obrovský dopad a stalo se to cennou herní zkušeností.
Se závěrečnou videosekvencí a titulky už přišel jen pocit absolutního dojetí ještě posílený naprosto úchvatným hudebním doprovodem. A stejně jako u předchozího dílu, mi hra dala hned několik námětů na témata, kterými si mohu krátit dlouhé letní večery. Navíc teď cítím obrovské nutkání zahrát si všechny díly znovu, hezky popořadě :) Uf, vrátit se po téhle jízdě zpět do obyčejného života a řešit každodenní problémy bude asi těžké. Zvlášť, když mi to prostě nedá a pořád si konec musím připomínat soundtrackem.
Raději už budu končit s připomínkou těch několika úžasných okamžiků, co mi hra nabídla...

Jack se nakonec ukázala jak nejvíc sexy ženská celé série (tedy až po Shepardové ;))

Finální složení týmu. Budete mi chybět :(