pondělí 13. srpna 2012

Steven Erikson - Dům mrtvých

    Opět po velmi dlouhé době jsem konečně dočetla i druhý díl Malazské knihy padlých s názvem Dům mrtvých a stejně jako v předchozím případě jsem se rozhodla, že o něm napíšu kraťoučké shrnutí, aby si všichni potenciální čtenáři mohli udělat představu o tom, do čeho vlastně půjdou :)

Co jako rozmazanou skvrnu na obzoru zříš,
co bys nemohl zakrýt
zdviženou dlaní?
Paliči mostů
Toc Mladší

    Příběh Domu mrtvých začíná právě v okamžiku, kde předchozí díl skončil. Malazská říše silně oslabená genabakiským tažením a událostmi v Dárudžhistánu je nucena čelit vzrůstajícím nepokojům na kontinentě zvaném Sedmiměstí, jež postupně přechází v krvavou vzpouru. Právě nastal rok Drydžhny Apokalypsy a bohyně Smršti hodlá ze samotného srdce posvátné poušti Raraku za pomocí své vyvolené ša'ik obrátit veškeré bezvěrce v prach. Malazští okupanti jsou jsou pronásledováni a vyháněni ze svých příbytků. Cesty jsou tak plné uprchlíků a aby toho nebylo málo, začínají se v poušti sbíhat převtělenci a d'iversové (vyšší řád tvaroměničů), toužící projít bránou na konci Cesty rukou vedoucí k ascendenci. 
    V jednom z posledních svobodných měst, Hissaru, sbírá nově jmenovaná pěst Coltain poslední zbytky armády a vydává se spolu s uprchlíky na dlouhou pouť skrze celý kontinent až do Arenu, poslední bašty míru. Cestou je napadán nejen pouštními kmeny, ale i nájezdníky odpadlé pěsti Korbolo Doma sloužícímu bohyni Smršti. 

Jako vítr a slunce působily na písek a kámen, tak Raraku utvářela všechny, kdo ji poznali. Cesta přes ni se vpálila do duší tří setnin, z nichž se měli stát Paliči mostů. Žádné jiné jméno jsme si neuměli představit. Raraku spálila naši minulost, všechno, co bylo předtím, změnila ve stezku z popela.

    Mimo to sledujeme osudy hrdinů známých z předchozího dílu, opět tu máme sympatickou dvojici zlodějíčka Kvítka a assassinky Apsalar, která se touží vrátit k předchozímu životu rybářky a putuje tak v doprovodu jeho a sapéra Šumaře zpět na pobřeží Itko Kan. Kalam, nespokojený s rozhodnutími císařovny, chce vzít spravedlnost do vlastních rukou a hodlá Laseen osobně konfrontovat. Ti všichni se setkají i s podivnou dvojicí Jhagského válečníka Icaria, jež se snaží rozluštit tajemství své minulosti a jeho nesmírně soucitného přítele/ochránce Mappa, doprovázejícího Icaria na jeho nesnadné pouti. 
    Do toho všeho ještě významně zasáhnou další ze členů rodiny Paranů. Starší Tavore, která přebírá místo císařovniny pobočnice a mladší Felisín, jež je po dalších čistkách odeslána na poušť do otataralových dolů. Doprovází jí jeden z bývalých členů Drápu a starý Fenerův kněz, jehož vlastní Bůh odmítl.

Záchlumčané vědí, že dar moci není nikdy zadarmo. Vědí dost, aby vyvoleným ze svého středu nezáviděli, protože moc není hra, žádné lesklé zástavy pozdvižené ke slávě a bohatství. Oni nic neskrývají pod parádou, takže všichni vidíme, co ani nechceme, že moc je krutá, tvrdá jako železo a žije ze zkázy.

    Jak už jsme u Eriksona zvyklí, opět se nebojí rozehrávat hned několik velmi významných linek najednou a co víc, je schopen je všechny udržet, vzájemně propojovat či opět oddělovat. Oproti prvnímu dílu je zde děj o mnoho ucelenější a jednotlivým postavám se dostává znatelně více prostoru. A to je právě chvíle, kde nejvíce vynikne Stevenům um. Už od začátku jsme tu svědky neuvěřitelně silných okamžiků a každá stránka je až po okraj zaplněna důležitými informacemi, které posouvají děj zase o kousek dál. Žádné nudné výplně a marné čekání na vyvrcholení, jak tomu bývá u ostatních autorů - ne, tady se něčeho podobného opravdu nedočkáte. Od začátku do konce je děj nabitý a jednotliví hrdinové vám velmi snadno přirostou k srdci. Někteří bohužel až moc. Jak už je ze shrnutí děje patrné, ani zde nepůjde o procházku "růžovou zahradou" a to, co zde autor předvádí, zanechá nejednoho čtenáře v slzách (aniž by se přitom musel dopouštět nějakého plánovaného citového vydírání). Tentokrát jsme byli svědky zrodu legendy v celé své kráse a upřímnosti...

Všichni jsme osamělé duše. Vyplatí se být pokorný, jinak nás přemůže sebeklam o tom, že něco ovládáme, že nám něco patří. A zřejmě jsme opravdu druhem poddávajícím se tomuto sebeklamu stále dokola...

    Co říci na závěr? Ač se to zdá skoro nemožné, Dům mrtvých v mnoha ohledech překonal svého předchůdce. A i když je jeho děj (jak už to u Eriksona) bývá zvykem víceméně uzavřen, spousta příběhových linek se vine dál a záhad ohledně světa neustále přibývá. Nezbývá tak nic jiného, než se vrhnout na vynikající pokračování Vzpomínky ledu, ve kterém se opět vrátíme na Genabakis, kde se mezitím vytvořila nová říše pod nadvládou fanatického věštce - Pannionské dominium. Sama jsem zvědavá, jakému dílu dám po druhém dočtení "přednost". Přiznávám se, že mám stále problém si vybrat favorita. Jak je tomu u vás?
   

2 komentáře:

  1. Proč se tak držíme toho, co jsme ztratili, a nevšímáme si toho, co nám zůstalo? Nedávejme jména padlým, protože ti stáli na našem místě a stojí tam stále po celý náš život. Ať má smrt není slavná, kéž zemřu zapomenutý a beze jména. Ať se neříká, že jsem byl mezi mrtvými, kteří obviňují živé.

    ...nebo tenhle od Kalouse, ten je můj oblíbený :)

    Na druhé přečtení tedy ještě silnější zážitek? I když pro mně je pořád trojka nepřekonaná, a to z mnoha důvodů, tak jsem zvědavý, jak to pak budeš mít ty.
    Každopádně pěknej souhrn, snad do Eriksonovy pasti navábí i další oběti :)

    OdpovědětSmazat
  2. Jo, tenhle citat mam take rada :) Kalous je vubec velmi zajimava postava. Po prvnim precteni na me mel zaver asi o neco silnejsi dopad, protoze jsem opravdu necekala, co se stane. Tedka jsem si ale zas vsimla mnoha dalsich zajimavych detailu, utrzku rozhovoru apod. Rozhodne ma cenu se k tomu vracet.

    I kdyz uz zacatek trojky je uchvatny, mam hrozne rada pasaze popisujici minulost risi. A pak Bauchelain a Korbal Spicak, uzasna to dvojice :))

    OdpovědětSmazat