pátek 24. srpna 2012

Ze života Maery - část XXVII.

Temní Zářící

    Tak jsem zas jednou dostala velmi inteligentní nápad, že si večer pomohu energiťákem, abych nějak přemohla tu stále sílící únavu, která mě pomalu ale jistě udolávala. Což o to, usnout jsem opravdu nemohla, jenže pořádně psát taky ne! Jak jsem se původně na tuhle část těšila, tentokrát mě to psaní neuvěřitelně sralo a vůbec mi to nešlo od ruky. Měla jsem problém se soustředit a furt jsem brouzdala po internetech a pravidelně kontrolovala nabídky nábytku v jednotlivých eshopech. Uf. Dnešní odpoledne jsem si zase "osvěžila" své znalosti němčiny a opět se za ně upřímně styděla. Mluvila jsem vážně jak negramot :/ Naštěstí mi zbávala už jen asi jedna stránka. Teď se zas jen budu "těšit" na seznam chyb, co mi v tom mé čtenářstvo najde, případně na další jízlivé poznámky na adresu témat, které v textu řešim. Především to druhé mě vážne úžasně motivuje. Jo, mám fakt blbou náladu.
 

    Nedostávalo se mi klidu. Vzpomínka na předchozí mentální spojení s Jižním císařem mě stále naplňovala pocity strachu a neklidu. Ještě nikdo se nedokázal tak snadno dostat k mým niterným myšlenkám a vzpomínkám. Iracionální hrůza z té bytosti mě stále dokonale ochromovala. Musela jsem se jí co nejrychleji zbavit. Bylo to opravdu neobvyklé; za ta poslední léta jsem byla svědkem mnohem horších událostí, a přesto na mě nezanechaly podobné stopy. Vždy jsem si dokázala udržet svou chladnou odtažitost, tak důležitou pro někoho s mým posláním. Stále více jsem nabývala dojmu, že to má co dočinění se čtením mysli jednoho z členů Zlatých zbrojí. Má mysl musela vzít některé z jeho pocitů za své. Každé nahlížení v sobě neslo podobné riziko. Sama jsem byla naplněna obavami z jeho schopností i samotné existence. Nebylo složité právě tento aspekt posílit. S tím, jak jsem si postupně uvědomovala, z čeho můj strach pramení, se začaly jeho paralyzující účinky otupovat. Znovu jej vystřídala má typická obezřetnost. Ve srovnání s ostatními mocnými bytostmi byl ale císař stále záhadou.  

Z nepříjemných úvah mě vyrušilo klepání na dveře. Kesler se okamžitě zvednul a vpustil dovnitř Tajwuna. Opět vypadal velmi utahaně. Po typické výměně škádlivých poznámek jsem se dozvěděla, že se na severní části fronty objevilo hned pětadvacet temných zářících; navíc s dvěma páry křídel. Pelior už si s některými stihl pohrát, ale za cenu velkého vyčerpání. Neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit, navíc tu stále vyvstávala otázka, odkud se tyto bytosti vzaly. Mág měl podezření, zda jejich náhlý příchod nemůže souviset s Ilanou a jejím současným stavem. Ani tomu jsem příliš nevěřila, nedávalo by to zrovna smysl. Pro jistotu jsem ale přeci jen požádala i převelení na frontu. V takovém případě je vždy lepší se přesvědčit na vlastní oči. Navíc jsem chtěla být nablízku Severnímu vládci; stále mu hrozilo velké nebezpečí a zprávy o jeho stavu mě zrovna netěšily. Zde jsem toho beztak už příliš udělat nemohla. Divinační kolečko bylo v rukou mágů a ještě bude nějakou dobu trvat, než se dostane zpátky ke mně a Garvig se k Tajwunově potěšení stále vzpamatovával z předchozího incidentu. I Zlaté zbroje polevily ve své aktivitě, což nám dalo čas ke zhodnocení všech nedávno zjištěných informací. Zatím se podařilo odhalit původ jednoho z odcizených mečů, který podle všeho vytvořil spolu s několika dalšími předměty Zářící Gorond z čisté esence. Dále o této osobě nebyly v našich záznamech další zmínky. Vlivem času a nepřesných překladů jejich děl došlo ke zkrácení jeho jména a později byl především na území naší, západní principality uctíván jako Gond. O jeho kultu jsem toho příliš nezaslechla, ale rozhodně jsme s naším pátráním byli zase o kousek dál. 

Na oplátku jsem Tajwunovi sdělila veškeré podrobnosti o návratu Ilany a dalších zpozorovaných schopnostech Jižního vládce. Zdálo se, jakoby nebraly konce. Možná ani on sám stále netušil, čeho všeho byl schopen. Když už bylo těch nepříjemných zpráv příliš, chtěla jsem rozhovor stočit k otázce řešení mého problému s fyzickým kontaktem, ale to už mi Tajwun pomalu usínal na posteli. Což byl nakonec docela dobrý nápad. Všichni jsme tu byli vyčerpaní; ta neustálá ostražitost a nově vznikající potíže člověka unaví víc než cokoliv jiného. Hodila jsem přes něj přikrývku a lehla si vedle. Doufala jsem, že mě teď nechají alespoň chvilku na pokoji, ale zakrátko se ozvalo další bouchání na dveře. Tentokrát mi přišel dopis. To mě dost překvapilo, zvlášť když byl jeho autorem Einar. Žádal mě v něm o setkání během tohoto večera. Tušila jsem, co mělo být předmětem naší konverzace, ale nemělo cenu se mu vyhýbat. Beztak jsem už dávno věděla, jakým způsobem s ním jednat. Co na tom, že dokázal rozpoznat lež, když stačilo jen správně formulovat své odpovědi tak, aby se k ničemu nedobral. Mohl mít podezření, ale i to mu bylo k ničemu. Příliš spoléhal na své schopnosti a lež jako takovou považoval za největší hřích. Do lidí ale nikdy neviděl, nedokázal odhadnout jejich motivy. Jako by sám zapomněl, jaké je to být člověkem, nebo to snad záměrně odhodil.

Dopis jsem schovala a vychutnala si těch posledních pár minut klidu, než jsem byla opět vyzvána, abych se dostavila do zasedací místnosti velení. Ještě jsem zaslechla poslední útržek rozhořčené debaty mezi Sirnem a Sataiem týkající se temných zářících, než se ozval Ilanin hlas. Sama tu přítomna nebyla, ale díky nějaké čelence s námi byla schopná komunikovat i z ostrova. Nejprve začala hovořit o svém zajetí na východě a následně se zmínila i o temných. Podle ní šlo o pouhé výtvory. Snažila jsem se zjistit, jakého druhu, ale odpověď na tuto otázku zatím neznala. Krom zjištění jejich původu měla v plánu se znovu vrátit na východ, aby se vypořádala se skupinkou náhončích. Právě jeden z nich získal její krev, pomocí které ji vystopovali a následně přenesli. Samozřejmě tam chtěla jít sama. Byla jsem důrazně proti a spojenci mi naštěstí dali za pravdu. Tohle by od ní přesně očekávali, a i kdyby byla schopná znovu vyváznout, lepší bylo podobným problémům předcházet. Poté si vyžádala nový komunikační náramek. Nikdo jí do této chvíle neřekl, jaké ztráty si vyžádalo jeho zneužití druhou stranou. Když pravda konečně vyplula na povrch, komunikaci s velením rychle ukončila. Chtěla jsem se ještě zúčastnit následné debaty, ale Kesler mě odvedl stranou s tím, že už bych se měla připravit k odchodu na frontu. A podle všeho mi už byl k dispozici i Garvig.

Vrátila jsem se zpět do pokoje a pobrala zbytky své výstroje. Tajwun stále ještě spal, tak jsem se vykradla ven tak rychle, jak jen to bylo možné, a nechala si zavolat druhého mága. Vypůjčili jsme si pokoj po jednom z mrtvých důstojníků a pokračovali v analýze vzpomínek jednotlivých členů Zlatých zbrojí. Dvojníkům se Garvig věnovat nehodlal, nejspíš se jich opravdu bál a nebylo divu. Tušila jsem, že je to i nad mé síly, ale nebylo zbytí. Jeho pomoc jsem ale potřebovala z jiného důvodu. Měla jsem v úmyslu pokračovat v zdokonalování manipulace s vlastní myslí. Spíš než se vědomě snažit skrývat některé z myšlenek či vzpomínek pro mě bylo snazší bránit se útokem, podsouvat ostatním vlastní obrazy, nejlépe takové, co způsobí minimálně šok. Takových jsem ve své hlavě nosila celou řadu. Už během našeho rozhovoru se ale Garvigovi podařilo mě znovu lapit; náhle jsem z ničeho nic udělala dva kroky vpřed. V tomhle byl doopravdy neuvěřitelně protivný; nezachytila jsem vůbec nic, ať už jsem se soustředila sebevíc. Chytit jej bylo nemožné, musela jsem opět přestoupit do aktivnější obrany. 

Jakmile jsem se dotkla jeho mysli, opět mě obklopilo bahno. Polil mě studený pot. Už zase! Teď jsem opravdu nebyla připravená na konfrontaci s touto bytostí. Než jsem se stačila uklidnit, zachytila jsem pod tím lepkavý nánosem i stopy po klasických bariérách. Takže další z jeho úskoků. Skoro mě dostal. Zvlášť teď, když už jsem začínala být v tomto ohledu skoro paranoidní. I tak jsem musela ustoupit a postupně se stáhnout. Naštěstí jsem se nevzpamatovávala dlouho. Když tohle nezabralo, zkoušel to z jiného konce. Sotva se mi podařilo vymanit se z jeho mysli, ucítila jsem dotek na šíji. Moc dobře věděl, jak nepříjemné mi to je. Zvlášť, když sám trpěl podobným neduhem. Poukázala jsem na to a i na jeho neschopnost se s tím vypořádat v naději, že ho to rozhodí. Místo toho útok zesílil. Ale stále tak, že jsem byla schopná se s tím vyrovnat a vypudit ho zpět. Přeci jen ho to rozčílilo. Pak už jen stačilo mu podsunout pár zážitků z východu. Ačkoliv samotný závěr jsem raději vynechala, ani pro mě to nebyla příjemná vzpomínka. I tak se začal ošívat a trvalo mu poměrně dlouhou dobu, než byl schopen pokračovat. Dostatečnou na to, abych jej mohla vyřídit nějakým jednodušším způsobem. Poté si usmyslel, že bych si měla ověřit, jak dokážu působit na obyčejné lidi. Jenže jediným dalším přítomným byl v tu chvíli Kesler. Po nějaké době jsem se nechala přesvědčit, aby se stal mým pokusným králíkem, ačkoliv se mi něco podobného moc nezamlouvalo. Stačilo ho nechat prožít mé první Přijímání, aby byl kompletně paralyzován. Zaskočilo mě to, nečekala jsem, že to na něj bude mít takový efekt. Garvig to pochopitelně celé s pobavením sledoval a ještě nějakým způsobem zachytil, jakou část minulosti jsem si vybavila. Což nakonec vyústilo jen v další nepěknou výměnu. Pak už jsem toho všeho měla tak akorát a Kesler se stále ještě nedokázal vypořádat s následky podstrčených vizí. Bylo na čase vrátit se zpět. 

Krátce na to se u mě zastavili dva gardisti. Přišlo mi to podezřelé, stále ještě bylo odpoledne a navíc jsem dle jejich slov neměla jít přímo na frontu. Zkusmo jsem se otřela o mysl jednoho z nich, abych se ujistila, že jednám opravdu s lidmi. Na nic podezřelého jsem nenarazila, ale zrovna v podobném případě jsem si nemohla dovolit spoléhat jen na tyto schopnosti. Se sílícím podezřením jsem je následovala k teleportačním kruhům. Pokud na mě chystali podobnou past jako minule, museli být zatraceně hloupí. Nakrátko jsem pocítila pachuť přemisťovací magie a pak už jsem stála na otevřené pláni. Vstříc mně vyšel Pelior a ukázal na jeden ze stanů. Prý jsem si v něm přála s někým promluvit a zároveň jsem měla zjistit, zda je skutečně naším spojencem. Netušila jsem, koho čekat, ale nakonec jsem byla docela mile překvapená, když jsem po dlouhé době opět viděla Petruse. Nejdřív jsem se pokoušela splnit vládcovy rozkazy, ale už mi nezbývalo zrovna příliš sil a bylo obtížné zjistit cokoliv jiného než to, že bytost přede mnou rozhodně není jeden z dvojníků. Místo toho jsem přešla rovnou k otázkám, které jsem pro něj měla připravené. Jako jeden z mála mohl ještě něco vědět o Gorondovi a pomoci nám tak rozšifrovat úmysly Zlatých zbrojí. A skutečně si na něj vzpomněl, v souvislosti s útokem na jednu z májovských věží, ve které byla umístěna rezonující zlatá koule – další z předmětů, který si teď odnesli. Navíc se v tu chvíli na místě nacházeli dva naprosto totožní mágové a rozhodně nešlo o iluzi. Což jen posílilo moji domněnku, že tu tato bytost působí už hodně dlouho. Pokud však její kořeny sahaly až do těchto časů, měli bychom se obávat nejhoršího.

O náhlém výskytu Temných Zářících nevěděl nic. Pelior opět nadnesl, že by mohli nějakým způsobem souviset s Ilanou, ale stejně jako v případě Tajwuna, i tady jsem se snažila mu tuto domněnku vymluvit. Rovnou jsem mu předala i zprávy z poslední porady na velení a sdělila mu, že se večer hodlám na Temné podívat. Mág pak přišel jako na zavolanou, když jsem spolu s vládcem opouštěla Petrusův stan, abych mu ještě povysvětlila pár maličkostí. Nakonec jsem měla veškeré zprávy posílat právě přes Tajwuna, když si teď údajně tak dobře rozumíme. Pro mě to bylo nakonec o dost příjemnější řešení. Tím ale veškerá zábava končila, začalo se připozdívat a já se musela vrátit za Petrusem. Přišla jsem právě ve chvíli, kdy se protahoval. Nikdy bych si nemyslela, že i kostlivci mají něco podobného zapotřebí. Také se mi konečně podařilo nahlédnout skrz jeho mentální bariéry, jeho mysl byla velmi zvláštní, na první pohled křehká, jako skořápka. Poté jsem ho požádala, zda se mohu připojit. I já se potřebovala rozcvičit, už to bylo pěkně dlouho, co jsem se účastnila nějaké akce. Všimla jsem si, že mě pozoruje. Když jsem dokončila poslední sestavu, hned v mých pohybech rozeznal Matresův vliv. Přesněji jeho učitele. Což nakonec vyústilo v zajímavou debatu nad tímto tématem. Ačkoliv se ukázalo, že sám Petrus byl v jistých ohledech mnohem větším fanatikem než Pelior. Stěžoval si, jak jeho vládce vyměkl a s nostalgií vzpomínal na časy, kdy vymlátil vlastní štáb jen proto, že se nedokázali dohodnout. Dobře, že byla tato doba nenávratně pryč. Dále litoval už jen nemožnosti pít, o což jsem se s radostí postarala a k jeho nadšení zredukovala jeho zásoby vína. Pak už bylo na čase se znovu setkat s Peliorem a připravit se na večer. Doufala jsem, že budu přidělena přímo k vládci, ale místo toho mě požádal, ať vzhledem k mému bojovému stylu zůstanu raději s Petrusem.

Večer se nezadržitelně blížil a obzor se postupně začal propadat do šedi. Stáli jsme v čele seřazených šiků jednotek Severu. Krom zasloužených veteránů a bojem zocelených mužů byl nasazen i značný počet nových rekrutů, už jen to poukazovalo na poměrně zoufalou situaci, v jaké jsme byli. Ano, pomalu jsme postupovali, ale za vysokou cenu. Zdroje východu se oproti tomu zdály nevyčerpatelné. Napětí sílilo. S tím, jak se vytratily poslední paprsky Slunce, vše pohltil chlad. A pak kostlivý válečník po mém boku s nadšením v hlase zvolal, že přicházejí. Ponořila jsem se do stínů a snažila se najít Temné. První řady čelily útokům přízraků a z různých koutů ke mně doléhaly nelidské skřeky banshee, z nichž tuhla krev v žilách. Měla jsem co dělat, abych se vyhnula bojům a ještě se soustředila na pátrání. Ale po Zářících ani stopy. Vzpomněla jsem si, že se dovedli přemisťovat ve formě temných skvrn. Hledala jsem v odrazech magických světel jakékoliv nesrovnalosti, až jsem málem do jedné z nich šlápla. Další tři se plížily k Petrusovi. Zkusila jsem se napojit na tu přede mnou, abych vůbec zjistila, zda bude reagovat. Temná hmota se zavlnila a přiblížila se ke mně. Postupně se přede mnou začala formovat bytost postupně nabývající lidských tvarů. Nepolevovala jsem ve svých snahách, až jsem se dostala přes všechny její mentální obrany. Nedalo se v ní číst tak snadno jako v člověku, přesto působila známým dojmem. Stejně jako všichni Zářící. Rozhodně se mi nezdálo, že by šlo o konstrukt. Co víc, ta bytost tu měla jasný cíl a podle všeho pociťovala i emoce. Chystali se unést Peliora.

V tu chvíli jsem se okamžitě stáhla, musela jsem ho varovat. Přiblížila jsem se k Petrusovi, který již čelil útoku všech tří, a sama se pustila do jednoho z nich. Doposud jsem měla výhodu v tom, že o mé přítomnosti nevěděli. Když jsem byla na doslech, zařvala jsem na kostlivce, ať vládce okamžitě varuje. Doufala jsem, že mezi sebou mají nějaké spojení. Bylo mi jasné, že v tu chvíli jsem se z části prozradila, ale i tak se mi dalším útokem povedlo jednoho z nich vyvést z rytmu tak, že jsem dala Petrusovi šanci, aby se stáhnul. Pak to šlo ráz na ráz, druhého, který se právě chystal znovu zaútočit, jsem ze strany nabrala a strhla ho k zemi. Jeden kratičký moment překvapení stačil, abych mu poté zasadila poslední ránu. To už měl Petrus ruce volné. Tlesknul a od jeho dlaní se začala šířit ohlušující zvuková vlna. Na chvíli paralyzovala nepřátele v jeho okolí. Vyrazila jsem proti dalšímu. Záhy k nám zalétl Pelior v doprovodu dalšího Temného. Byli tu na nás tři a další se blížil. Jeho tělo bylo obklopeno temným plamenem ničícím vše v jeho dosahu. Navíc jsme se nepěkně vzdálili všem dalším jednotkám. Přesunula jsem se k vládci a pokoušela se odrážet útoky, které na něj mířily. Když ale zjistili, že čelí neviditelným útokům ze země, opět vzlétli. Stejně tak Pelior. Petrus se mezitím pustil do protivníka s ničivou aurou. Já tak alespoň získala čas, abych se dostala do mysli dalšího z nich. A právě včas.

Ačkoliv jsem měla v úmyslu je jen krátce pozdržet, aby se s nimi vládce snáz vypořádal, zachytila jsem proud myšlenek snažící se aktivovat přemisťovací kouzlo. Rychle jsem ho vyrušila, aby se pak ve zmatku pokoušel přivolat ostatní a akci zopakovat. Chtěla jsem příkaz zrušit, ale nějak se mu podařilo mě ze své hlavy vypudit. Varovala jsem vládce, abych z jeho směru pocítila náhlý příval magické energie. Jeden z Temných se začal svíjet ve sloupu plamene. Zbylí se začali postupně snášet zpět k zemi. Právě ve chvíli, kdy se náhle odnikud vynořilo šest dalších, v kruhu kolem nás. Okamžitě začali kouzlit. Na poslední chvíli jsem do okolí vyslala pulz energie, který jejich snahy dokonale zmařil. Jejich kratičkého šoku využil Pelior a dalším magickým útokem je všechny citelně zpomalil. Společně jsme zaútočili. Naproti nám vyběhl i Petrus, když se konečně dokázal vypořádat se svým protivníkem. Stálo ho to ale opravdu mnoho sil. I když byli Temní zmatení a nepohybovali se ani zdaleka takovou rychlostí, stejně jsme měli i ve třech co dělat, abychom je vyřídili. Navíc tento stav netrval věčně, a i když vládce obklopila velmi silná aura dodávající nám sil, byli jsme vyčerpaní. Jeden z nich nám navíc dokázal uniknout. A to byl pouhý začátek, pouze manévr sloužící k zajetí vládce. Útok samotných východních sil měl ještě přijít.

Nejhůře na tom byl Petrus. V jednom z posledních nešťastných útoků přišel o celou paži. Okamžitě jsem ho poslala zpět do tábora. S reptáním poslechl a já se spolu s Peliorem vrátila k předním řadám a čekala na další vlnu nepřátel. Teď už jsem byla nucená zrušit i své krytí. Mohli jsme jen doufat, že Temní své snahy této noci už vzdali. Ačkoliv nakonec se boj s nimi ukázal jako procházka růžovou zahradou, když se na nás vyvalily hordy ghůlú. Sice je vládce svým mečem kosil po řadách, ale jejich místo pokaždé zaujali další. Brodili jsme se v hromadách slizu a zakopávali o zbytky jejich těl i padlých spolubojovníků. Jílec meče jsem měla kluzký krví a dalšími tekutinami. Sotva jsem jej udržela v rukou, která mě začala nepříjemně brnět, jak jsem stále narážela na odpor zbraní i těl. Nemělo to konce. Likvidace každé další řady byla draze vykoupena naší krví. Cítila jsem, jak mi z několika otevřených ran unikaly poslední zbytky životních sil. Snažila jsem se držet krok s Peliorem a příliš za ním nezaostávat, ale bylo to stále obtížnější. Dokud nepřišla rudá mlha. Řady vojáků se opět semkly a já na rameni pocítila dotek jednoho z léčitelů. Rány se mi zavřely, ale žádná úleva nepřicházela. Teď, když jsme viděli jen pár kroků před sebe, měl přijít poslední, nejdrtivější útok. Každý z nás si hlídal místo po svém boku, museli jsme chránit nejen sebe, ale i ty, co nám byli nejblíže. Jen tak mohla řada vydržet a přežít poslední nápor přízraků a dalších hrůz maskujících se pod závojem husté mlhy. Znovu jsem okusila, jaké je to bojovat o holý život a nést zodpovědnost za osud svých spolubojovníků. 

Úsvit jsem přivítala s povděkem. Ale jak se postupně začal rudý příkrov vytrácet, naskytl se nám pohled na tu spoušť, co po sobě tato noc zanechala. Sluneční paprsky se odrážely od kapiček rosy ulpělých na hromadě nepřirozeně pokroucených mrtvol a dávaly celé scéně o to hrůznější nádech. V tu chvíli mi myšlenky mimoděk zalétly k Ryanorovi, jako jediný z nás byl tomuto peklu vystaven celé měsíce. Žádný div, že jej to tak neuvěřitelně změnilo. Postupně ke mně doléhaly bolestné vzdechy věřících postupně se vracejících zpět do tábora, kde se dostali do rukou léčitelek. Vyhledala jsem v té změti Peliora, jež byl obklopen čtveřicí sester. Předávaly mu svou vlastní životní sílu a pod tím dotekem se postupně jedna po druhé hroutily. Viděla jsem, jak jejich kůže bledne a na tvářích jim vystupují hluboké vrásky. To vše proto, aby se vládce dokázal sotva pohnout. I tak se obrátil ke svým mužům a postupně jsme začali z bitevního pole odnášet těla padlých spolubojovníků a vršili jsme je na hranici. Poslední gesto posilující morálku a pocit soudružnosti. Nastoupení tu byli všichni, co se ještě udrželi na nohou a Pelior postupně procházel skrze jejich řady. Ukázal se i Petrus, který se mezitím stačil dát dohromady a postavil se vedle mě. Krom silné symboliky ukrývající se v této tradici, mělo obřadní spalování druhů v tuto chvíli i další důvod – jejich těla už nemohla být znovu zvednuta východními mágy. Ti naši se pak postarali i o likvidaci nepřátel. Nezůstalo po nich nic, jen další vypálené kruhy v zemině a nepříjemný puch spáleného masa. 

Spolu s Petrusem jsem vyrazila směrem k jeho stanu, využila jsem té chvíle, kdy jsme osaměli, abych se otázala na Peliorův stav. Nepřišlo mi, že by v boji utržil tolik ran a přesto vypadal na pokraji sil. Viditelně mi slábl před očima, a to mě dost znepokojovalo. Zvlášť, když měli v úmyslu jej unést. A konvertovat k Temným. Byla to sice zatím jen má domněnka, ale jiný rozumný důvod k takovému jednání mě nenapadal. I Petrus si všiml, že vládci ubývá sil. Koneckonců byl už vzhůru zatraceně dlouho. Teď však nebyla zrovna nejvhodnější doba k odpočinku. Možná by ale stačilo jej přesvědčit, aby se na nějaký čas stáhl z fronty. K tomu budu potřebovat minimálně plnou podporu Tajwuna, a i tak to možná bude nadlidský úkol. Postupně jsme došli až do stanu, kde jsem ze sebe konečně mohla shodit zbroj a postarat se o zbraně. Pak jsem se jen svezla na židli a vzápětí usnula. Probraly mě až blížící se kroky a hluk, jak někdo zvedl vstupní plachtu. Do stanu vstoupil Tajwun a hned po příchodu na mě vychrlil hromadu informací týkajících se Gorondových artefaktů. Zlaté zbroje a jejich schraňování majetku bylo ale ve světle posledních událostí opravdu minimálním problémem. Svěřila jsem se mu se svými obavami ohledně Severního vládce. Jakmile jsem zmínila snahy Temných, zbledl. Otázkou bylo, kdo je ovládal. Také za tím vším mohl vězet Rowan, který byl podle všeho napojen na naši neznámou třetí stranu toužící po otevřeném konfliktu a zničení světa. Opravdu tomu vše nasvědčovalo. Pelior musel za každou cenu z fronty pryč. I přes Petrusovy protesty jsme se s mágem vydali k vládcovu stanu.

 Ignorovala jsem gardisty stojící na stráži a rovnou vtrhla dovnitř. Pohled, který se mi vzápětí naskytl, mě opravdu vyděsil. Pelior seděl zcela vyčerpán v křesle a v každé ruce svíral jeden z léčících disků, předmětů nabitých takovým množstvím energie, že i dotek pouze jednoho z nich dokázal člověka zabít. Vzpomněla jsem si, jak se kdysi Tajwun zmiňoval, že po sežehnutí světa musel odpočívat celé dvě dekády. Možná by teď pomohl i jen krátký spánek, ale otázkou zůstávalo, jak moc dobře je tohle kontrolovatelné. Poté, co jsme se z toho dost smutného pohledu na vládce vzpamatovala, jsem začala s přesvědčováním. Jak se ale dalo čekat, nechtěl se zprvu z fronty ani hnout. Záhy se ke mně přidal i Tajwun. Znovu jsem ho upozorňovala, že není v silách nikoho z nás bdít nad ním ve dne v noci a východ může krom Temných nasadit i jiné jednotky, které by jej mohly lapit a přesunout. Takové riziko jsme si nemohli dovolit. Odvolával se na své muže a možnost konfliktu s jihem v době jeho nepřítomnosti, ale to už byly věci, o které jsme byli schopni se postarat. Navíc v tomto případě platilo, že nejdůležitější je takovým situacím předcházet. To už se rozčílil docela a my měli co dělat, abychom se ubránili působení jeho hrozivé aury. A to byl na dně svých sil. Poukázala jsem na jeho zdravotní stav a zmínila se, že pokud mi dá další jednotku šedých, mohu se pokusit to tu na frontě ještě s pomocí Petruse udržet. Krom toho potřeboval být neustále v péči léčitelů, jejichž služby by za jiných okolností mohli využít ostatní jednotky. To a Tajwunova prosba, aby tuto situaci řešili nejlépe za branami hlavního města, donutila Peliora konečně vstát. Disky dopadly s žuchnutím na zem a on se pomalu za značné pomoci svého mága dostal až k teleportačním kruhům. Za chvíli po nich nebylo ani památky. 

Ve stanu na mě už čekal Petrus s kupou otázek. Byl z pohledu na svého vládce také nešťastný, ovšem ze zcela odlišného důvodu. Sebrala jsem mu ze stolu další láhev vína a zhluboka se napila. Když jsem se posadila na postel, ještě se mi třásla kolena, tak silné Peliorovo působení bylo. Postupně jsem mu řekla, k čemu všemu došlo a že prozatím zůstanu zde na frontě, abych mohla pokračovat ve sledování Temných a pomohla to tu udržet. Na rozdíl ode mne tuto změnu uvítal.  Později k večeru mi přišel oznámit, že na místo dorazily už i mé jednotky. Vylezla jsem ze stanu, abych se s nimi mohla pozdravit a zjistila jejich počty. Krom několika desítek Vlků stáli v zástupu i Kesler s mým bratrem. Oba mě přivítali zcela formálně, což bylo zvlášť pro Caela zcela neobvyklé. Aspoň už konečně dostal rozum. Petrus jim okamžitě sdělil, že jejich hlavním úkolem bude poskytovat mi potřebnou ochranu a až pak je nechal se rozejít. Odchytila jsem si ještě Keslera, abych se ujistila, že je již v pořádku. Naopak byl ještě potěšen, že se konečně může zapojit do bojů. I bratr se plně zotavil, za jeho přítomnost jsem nakonec byla i vděčná, v boji mi byl vždy dobrou oporou a dokázali jsme spolu dobře spolupracovat. Do večera zbývalo už jen pár hodin a já se musela jít připravit, nechala jsem ty dva odejít a vrátila se za Petrusem. Až později si všiml té nápadné podoby mezi mnou a Caelem. Naposled jsem zkontrolovala svou výstroj a čekala na první signál ohlašující začátek večera.

Té noci Temní nepřišli. Největší problémy nám způsobilo několik náhončích, jinak jsme čelili útoku běžných sil. Nápor nebyl tak silný a naše malá jednotka nezaznamenala ztráty. Jen jeden člen šedých byl těžce zraněn. Otázkou bylo, jak na tom byly jiné části fronty, ale kompletní zprávy byly k dispozici vždy až k večeru. Jak sesedla mlha, znovu jsme se seřadili u hranice a v myšlenkách doprovodili duše našich spolubojovníků ke Strážci. Vyhledala jsem hned Keslera, abych zjistila, jak svou první noc na frontě zvládl. Držel se statečně, ale přesto byl vyděšen a vyčerpán, jako každý, kdo tohle peklo dokázal přežít. Krátce na to mě zastavil posel se zprávou, že v jedné z oblastí zaznamenali výskyt trojice Temných. Když se jim nepodařilo najít Peliora, zanechávali po sobě zmrzačená těla. Podle očitých svědků tak činili jen pro zábavu. Tolik k domněnce, že šlo o konstrukty. Cestou jsem si vyměnila ještě několik slov s ostatními vojáky. Těžko říci, kolik nocí s nimi budu ještě nucená strávit, ale ačkoliv jsem většinu z nich děsila, vědomí, že stojím na jejich straně, jim alespoň dodávalo trochu jistoty. Všimla jsem si, že bratr si s nimi jako obvykle rozuměl o dost líp. Ačkoliv jsme oba byli stejného původu i zaměření, musel v sobě mít něco, čím si kradl veškeré sympatie okolí pro sebe. Rozený vůdce. V tomhle případě bych si s ním mileráda vyměnila role a nechala na něm veškerá jednání i zodpovědnost, která s tím přicházela. Nechala jsem je jejich zábavě a vrátila se zpět. Petrus již odpočíval, ustlal si na zemi vedle postele a stěžoval si na nepřicházející spánek. Bůhví, co se mu celou dobu honilo hlavou; divila jsem se, že si dokázal zachovat vůbec nějaké zbytky své osobnosti. Většina by z toho zešílela. Únava byla ale silnější. Spánek a boj, stále dokola, to mělo být teď mým denním chlebem. To a nic víc.

Žádné komentáře:

Okomentovat