3.9.2012 - den první, odlet z Prahy
Ráno jsme vstali už v 7 hodin, abychom měli dostatek času na zařizování posledních maličkostí. Já potřebovala dokoupit ještě nějaké léky, vyrobit jmenovky na zavazadla a Standa si vzpomněl, že by si mohl pořídit ještě bandáž na kolena. Dojeli jsme na Dejvickou a začali pobíhat okolo s cílem najít jakoukoliv prodejnu se zdravotnickými potřebami. Nakonec jsme narazili na krámek, kde sice otevírali až od desíti, ale když jsme (stejně jako předchozí zákazník) žadonili o vpuštění s tím, že nám za chvilku letí letadlo, milá prodavačka se slitovala a bandáže nám prodala. Pak už jsme zamířili přímo na letiště a cestou nabrali ještě Miche. Posadili jsme se typicky u mekáče a netrpělivě očekávali příjezd druhé dvojice. Dorazili až hodinku a kousek před odletem, což mě dost znervóznilo. Ostatně to bylo poprvé, co jsem měla někam letět a vůbec jsem netušila, co všechno je potřeba udělat. Doploužili jsme se k odbavení, rozloučili se s naší pražskou eskortou a šli do haly čekat na letadlo. Do Istambulu jsme letěli malinkatým airbusem, ve kterém jsme vyfasovali místa v poslední řadě. Zabrala jsem si místo u okýnka a čekala, než to začne. Pořád jsem byla jak na trní z toho, že se mi bude dělat zle a vzpomínala na všechny možné hrůzostrašné historky od okolí. A pak se letadlo rozjelo. Pro většinu lidí nejspíš něco zcela normálního, ale pro mě to byl obrovskej zážitek, tudíž mu budu těch několik vět věnovat :) pohled z okýnka byl naprosto neuvěřitelný. Myslím, že jsem zatím nezažila nic krásnějšího. Za chvilku jsme za sebou nechali Prahu a já pozorovala převalující se obláčky. Opravdu jak z pohádky. Skoro celé tři hodiny jsem strávila s ksichtem přilepenym na okýnku a šťoucháním do Standy, "ať se podívá ven na tu nádheru". Krom toho servírují Turkish Airlines opravdu skvělé jídlo, jak jsem ráno nervozitou nemohla jíst, vážně mě ty kuřecí medajlonky a akorátně orestovaná zeleninka potěšila (A Standu taky ;)).
Co je však ještě krásnější než naše malinkatá zem z výšky, je Istambul. Až jsem měla hrozné nutkání tam zůstat a už dál neletět (ačkoliv to by byla obrovská škoda :)). Doufám, že se tam jednou na svých cestách zastavím. I letiště bylo o dost příjemnější než Ruzyně. Hlavním lákadlem byly ochutnávky jejich sladkostí, kterých jsme hned využili a naprosto nechutně se přežrali :) Díky tomu oběhlo čekání na další let poměrně rychle. Do Mumbaie letěl už o něco větší a pohodlnější airbus, který měl dokonce na každém sedadle dotykovou obrazovku, kde jsme si mohli buď poslouchat hudbu, koukat na filmy, hrát hry, nebo si zjišťovat informace o letu. Já pochopitelně strávila většinu času (dokud to bylo jen možné, páč jsme letěli přes noc) pozorováním krajiny pod námi. Také proto, že přiložená špuntová sluchátka byla naprosto dementní a vypadávala mi z uší. Takže z Avengerů bylo kulový a já sledovala nějakej hloupej indickej film, co si pouštěl pasažér přede mnou :) Indů s náma letělo poměrně dost a většina z nich se chovala dost jako hovada, nechali po sobě fakt neuvěřitelnej bordel, holt vyšší třída :) Ačkoliv let trval snad nějakých šest hodin, uběhl neuvěřitelně rychle. Poletovali jsme nad Mumbaí, kde řádila šílená bouřka a čekali na přistání. Opravdu obdivuji pilota, že to v něčem takovém dokázal.
4.9.2012 - první den v Indii
A byli jsme v Indii. V tu chvíli jsem si to vůbec nedokázala nějak uvědomit, stále jsem moc nevěřila tomu, že jsem si prostě nasedla na letadlo a odletěla tisíce kilometrů od mé domoviny. Vystoupili jsme z letadla a jako první nás přivítal (podle mě určitě!) plesnivý červený koberec nacucaný vlhkostí. Zapomeňte na krásný Istambul :) krom smrádku tu bylo neuvěřitelný dusno, takže než jsme dorazili k dalšímu odbavování, byli jsme propocení na sráč :) teď bylo potřeba se dostat nějak pryč a odevzdat úředníkům dotazník, který jsme dostali už v letadle. Krom všemožných skopičin jsme tam museli vyplnit i název hotelu, ve kterém hodláme přebývat. Otevřeli jsme si náš výtisk Lonely Planet (mmch. opravdu skvělý pomocník) a uvedli tam jméno jednoho z levnějších guest housů v okolí (Lawrence) v domnění, že to stejně nikdo řešit nebude. Ale to byl obrovský omyl! Vybrali jsme si asi dost nešťastnou frontu, kam to šlo několik lidí zkusit bez vyplněného formuláře a úředník se asi nějak blbě vyspal, takže Muáka nechal v klidu projít a u Zuzky začal řešit místo pobytu. Když to začalo být divočejší, "nenápadně" jsme se se Standou přesunuli do jiné fronty a doufali, že se vše nějak vyřeší. Když pak ale naším směrem začalo ukazovat několik indických policajtů, opravdu jsem měla strach. Nakonec jim ale zřejmě šlo o někoho jiného, my dostali razítko a prošli. Zbývalo už jen vyzvednout si batohy a konečně tohle místo opustit. Naštěstí přijely všechny a my přes poslední kontrolu prošli do výstupní haly. Vyměnili jsme si prvních 50 éček (a zaplatili za to docela nepříjemné poplatky) a začali řešit, jak odsud do města.
V tu chvíli začala opravdová Indie :) vylezli jsme ven do "příjemného" monzunového lijáčku a hned se nás chopili taxikáři, co nám nabízeli (samozřejmě děsně výhodně) odvoz z letiště. Účtovali si obvykle okolo 1500 rupií, což jsou opravdu nekřesťanské peníze. Samozřejmě se nám snažili namluvit, že jsou to jediní oficiální řidiči (a kdokoliv jiný nás okrade), neexistuje odsud jiná cesta a pokud jim nevěříme, máme se zeptat opodál stojících policajtů. A skutečně, na rohu postávali chlápci v uniformách s nějakejma ID kartičkama a tvrdili, že vše, co nám tu nakukali, je pravda. No nemít s sebou Zuzku s Muákem, už bych asi v jednom z těch taxíků seděla. Po tak dlouhé cestě a ještě k tomu v 6 ráno tohle člověka opravdu spolehlivě zmate. Stále jsme si trvali na svém, dokud si nás neodchytil někdo jiný a neprotáhl nás hromadou břeček až do přilehlého parkoviště, kde jsme se poprvé mohli setkat s fungováním indické dopravy :) V tu chvíli jsem navíc ještě měla obavy, že se nás budou snažit přinejmenším okrást nebo dokonce zabít :) K Victoria Station jsme to uhádali za 500 rupií a já se Standou zažila první jízdu indickým taxíkem přes slumy a další malebná místa do jižního centra Mumbaie. Byl to neskutečný výhled, obrovitánské několikapatrové budovy namačkané na sebe pokryté mechy a další zelení, hromady lidí žijících pod mosty ve společnosti vychrtlých psů, všude ten těžko identifikovatelný zápach...Na jednu stranu jsem tím byla neuvěřitelně fascinována, ale z části jsem měla jisté obavy, jakým způsobem tu budeme přežívat. Naštěstí u mě to nadšení převládalo. Oproti tomu Standa zažíval na předním sedadle opravdový kulturní šok. Už jen proto jsem si řekla, že musím zůstat v klidu :)
Taxík nás však zavezl pěkný kus od požadovaného cíle, tak nastalo další dohadování o tom, že sem jsme si tu cestu ale opravdu nezaplatili. Po chvilce to uznal a záhy jsme stáli před slavnou Victoria Station a poprvé si vyzkoušeli, jaké to je v Indii překračovat silnice. Ačkoliv se to na první pohled zdá nemožné, není to zas až taková tragédie a dokonce jsem si to chvilkama i dost užívala :) Byl čas najít si první hotel. vydali jsme se do přilehlých uliček a zprvu marně hledali místo, kde bychom mohli na pár dnů zakotvit. Vůbec se nám to tu nelíbilo a měli jsme z toho města opravdu divný pocit. Buď nám tvrdili, že je plno, nebo si řekli o nějakou absolutně nesmyslnou částku. Krom toho byl po ránu všude neuvěřitelnej bordel a nic na nás nepůsobilo zrovna přátelsky. Už v tu chvíli začaly padat návrhy o tom, že teď Mumbai přeskočíme, pojedem rovnou na jih a tohle město si necháme až na samotný závěr. Utahaní z neúspěšného hledání jsme se usadili v nějaké restauraci a objednali si naše první indické jídlo (a hlavně hektolitry vody, tu dusno byl opravdu nezvyk). Svou první chicken masalu jsem opravdu dojíst nedokázala, i když jsem pro ni obětovala snad celé balení papírových kapesníčků :) I když byla poměrně dobrá, zdálo se nám, že je tu až moc draho. Zvlášť ve srovnání se severem, jak nám tvrdili naši dva spolucestující (nakonec se ukázalo, že tohle platí pro jih obecně, alespoň, co se Keraly týče). Dokonce se tu ani moc nesmlouvalo a obchodníci na nás nic nepokřikovali, bylo to opravdu dost zvláštní.
Vyrazili jsme tedy znovu na nádraží a chtěli si zabookovat lístky. Hned dole v hale si nás odchytla skupinka Indů a snažila se nám namluvit, že lístky je možné kupovat pouze přes jejich společnost. Hučeli do nás opravdu vytrvale a skoro jsme neměli možnost se jim nějak vyhnout, nakonec nám naštěstí někdo jiný poradil, že okénko pro cizince nalezneme nahoře. A měl pravdu. Při koupi lístku (kde bylo opět nutné vyplňovat kde co a vlastnit kopie dokladů) jsme se dali do řeči i s jednou Španělkou, která nás pak ochotně zavedla do oblasti zvané Colaba (kde končí asi většina cestovatelů :)) a my se ubytovali v "proslaveném" India Guest House. 500 rupií za doubleroom nám tehdá přišlo jako obrovská pálka. Zvlášť, když jsme vzali v potaz úroveň ubytování, společné koupelny (ty byly ovšem stále pěkně čisté). Já byla nicméně ráda za to, že jsem si konečně mohla dát sprchu a odpočinout si. Standa se mezitím snažil dostat z toho šoku. Nakonec jsme tu měli strávit jen jedinou noc, protože se nám podařilo booknout si lístky do Kollamu hned na druhý den. Vedle hotelu se nacházela ještě velmi příjemná internetová kavárna, kde jsme (hlavně v závěru naší cesty) strávili pěkných pár hodin :)
Odpoledne jsme se šli projít na pobřeží, kde na nás symbolicky čekala Brána Indie. Po tom odpočinku se nám všem dost ulevilo a už jsme byli opět připravení vstřebávat všechny ty úchvatné pohledy. Mumbai má opravdu obrovské kouzlo, jen je potřeba v ní strávit více dní, aby jej člověk dokázal nějak pochytit a přijít mu na chuť. O brány jsme se vydali zpět směrem k hotelu a pokračovali dál až k zeleninovému trhu. Zde jsme ochutnali i naše první stánkové jídlo - naprosto famózní samosy a špenáty v těstíčku (samozřejmě opět pěkně pálivé). Krom toho tu bylo několik míst, kde vařili skvělou masalu. Tu bych mohla pít opravdu furt a stalo se takovou tradicí, že jsme čaj pili ke každému jídlu a vlastně skoro kdykoliv, když byla příležitost. Den utekl až neuvěřitelně rychle a k večeru jsme se přesunuli do našich pokojů (měli jsme tehdá ještě strach trajdat po setmění venku), vyprali si oblečení, napsali mejly domů a zalehli.
Poznatky z prvního dne:
- Lidé se na ulici živí opravdu vším možným (i nemožným), například vás nechají za 5 rupií podívat se jejich dalekohledem :)
- O zbytky se tu starají hejna opravdu velkých a zlých ptáků, kteří po večerech určitě žerou i lidi :)
- Krom bezpočtu psů běhá po Mumbai i hromada opravdu krásných kočiček (především pak na trzích u stánků s čerstvýma rybama)
- Indická špína nejde vyprat
- Muákovo "Kdyby přišlo postapo, v Indii to nepoznaj" opravdu zdomácnělo :)
5.-6.9.2012 - Cesta vlakem do Kollamu
Ráno jsme se vydali hledat taxíka, co by nás za nějaký rozumný peníz odvedl na vlakové nádraží, odkud nám v 11:40 vyjížděl vlak do Kollamu. Po téměř hodině marného snažení se nám to nakonec podařilo usmlouvat za 250 rupií. Byla to nakonec celkem dálka a my měli podruhé možnost projet se zase další částí naprosto úchvatné Mumbaie. Opět to byl výhled pro "fallouťáky", všude hromady olezlých budov obestavěných dřevěným lešením, ze kterých jsem měla pocit, že musí každou chvíli spadnout. Doteď mi není moc jasné, jak v tom dovedou lidi žít :) Na nádraží jsme chvilku pátrali po přestupu na 4. nástupiště, nakoupili zásoby vody a čekali na vlak. Na jízdence je vždy krom místa a času odjezdu, nástupiště, ceny apod. uvedeno, do jakého vagónu se má nastoupit - my měli 10. ze sleeper class. To lze pak ověřit ještě na vytištěném seznamu cestujících, který je u každého vchodu - všechny nás pohled na naše jména egoisticky potěšil :)) Posadili jsme se na svá místa k pánovi, který z nás byl notně nervózní a první hodinu cesty si zakrýval ústa a nos kapesníkem. Před námi ale byla 30 hodinová jízda. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak můžeme něco takového zvládnout. Ale indický vlaky jsou prostě neuvěřitelný. Na první pohled vypadají opravdu odporně (hlavně záchody), ale přečkat v nich takovou štreku není vůbec problém. Ba naopak. Po celou dobu kolem chodí prodejci nápojů a jídla za velmi slušné ceny. Také jsem začala pociťovat závislost na masala chai :) a velkým překvápkem pro nás byly chutné pečené banány.
K večeru se pak zavěsí prostřední panel (který sloužil do té doby jako opěradlo) na řetězy a rázem se ze sedadel stanou postele pro tři spáče. Během jízdy jsem byla pochopitelně opět nalepená u okna a sledovala, jak se krajina začíná postupně měnit s tím, jak jsme opouštěli Mumbai. Začalo ubývat nepořádku a naopak přibývalo palem, vodních kanálů a krásné indické přírody. Už ten pohled samotný člověka naplňoval blahem. I tak jsem se ale chvilkama nevyhnula mikrospánku, i když se u nás občas zastavila Maria (Španělka, co nás zavedla do hotelu), která shodou okolností cestovala stejným vlakem, ačkoliv mířila až do hl. města Keraly a seděla v klimatizovaném vagónu (což se ovšem nedoporučuje a sama nám potvrdila, že to není zrovna ideální). Večer jsem pak nemohla usnout a pořád se převalovala. Když už se mi konečně povedlo zamhouřit oči, probudil mě Ind, který si z ničeho nic přisedl ke mně a postupně se tam nasockovala zřejmě celá rodina. Nějak jsem nevěděla, co s tím dělat, tak jsem se jen skrčila a snažila se spát dál. Ráno jsem si ověřila, že tam stále ještě jsou :) Takže jsme se následujících několik hodin krásně mačkali. Ovšem tohle se ukázalo jako naprostá maličkost ve srovnání s tím, co jsme uviděli venku...
Jen si to představte, večer usínáte s výhledem na krajinu velmi podobnou té vaší a ráno se probudíte do tropů, všude jsou obrovské palmy, mezi nimi malebné domečky a občas dokonce skrze porost prosvitne blyštící se hladina Arabského moře. Opět naprosto odlišný svět. A tohle jsme měli prakticky na denním pořádku :) Do Kollamu jsme dorazili krátce po šesté večer a snažili se nějak rozkoukat. Odmítli jsme první rikšáky a vydali se náhodnou ulicí hledat ubytování. Cestou jsme se stavili v luxusním a klimatizovaném supermarketu, kde jsme si koupili naši první maazu :) Tohle jsme tu opravdu nečekali. Podobných obchodů jsme po cestě potkali hned několik, ale hotel žádný. Ptali jsme se místních, ale ti nás nasměrovali pouze k nějakému opravdu luxusnímu. A začalo se nepříjemně připozdívat. Byli jsme z toho poměrně nervózní, protože jsme opět vůbec netušili, jak to tu funguje. Vyptávali jsme se tak dlouho, dokud jsme nedostali další směr a tentokrát si už najali rikšáka, aby nás tam dovezl. Ukázalo se, že jsme se vydali na úplně blbou stranu, kde opravdu nic nebylo. Bohužel jsme opět dojeli k obrovskému a drahému hotelu, před kterým už postávala i skupinka namachrovaných Frantíků. Ani jsme moc neměli chuť s nima sharovat nějaký informace. Muák se šel jen tak ze srandy zeptat na cenu pokoje a pak jsme přemítali, co s naším problémem. Všimli jsme si, že jsme cestou míjeli centrum, tak jsme se vydali tím směrem a doufali, že na něco narazíme.
Po dalším pátrání, kdy jsme byli už notně unavení jsme nalezli Lakshmi tourist house, kde jsme byli opět nuceni zaplatit 500 rupií za double room (což je na jih poměrně typická cena mimo sezónu). Odložili jsme si bágly a zašli si na další, opravdu dobrou večeři. Většinou se tu podávala masala dosa a náš milovaný čaj. Den jsme zakončili typickou procházkou přilehlé oblasti a debatováním, co budeme dělat dál. Zuzka už předem sestavila celkem podrobný plán cesty, který jsme se tak nějak snažili dodržet (nutno podotknout, že vše bylo časově naplánováno opravdu velmi dobře a došlo jen k minimálním odchylkám a změnám). Na další den byly v plánu právě známé backwaters.
Poznatky z cesty vlakem:
- Indové vyhazují veškeré odpadky za jízdy z okénka vlaku. Část cesty jsme debatovali nad tím, zda to náhodou člověku neničí karmu :)
- V Kollamu běhali večer po ulici opravdu nechutně velcí švábi! O_o
7.9.2012 - Backwaters v Kollamu
Další den nezačal zrovna šťastně; vstávali jsme už před osmou, abychom včas stihli dojít k jezeru, kde se měly bookovat jízdenky na backwaters. Chlápek z hotelu nám moc nerozuměl, tak jsme šli po svých. Lilo jako z konve a všichni se nám smáli, že v tomhle počasí lezem ven bez deštníku. Fakt jsme tam byli za největší trotly :) Asi po deseti minutách jsme došli k přístavu a snažili se z místních vymámit, kde je možné dostat se na backwaters. Nikdo nic netušil. V tu chvíli nám ani nepřišlo moc divný, že tam stál maják a o pobřeží se rozbíjely vlny :) Skončili jsme promáchaný, nasraný a ještě k tomu ztracený. Museli jsme si zajistit odvoz na hotel, abychom se usušili. Tam jsme také zjistili, že jsme šli samozřejmě na úplně opačnou stranu, zapřisáhli jsme se, že pokud nebudeme vědět, prostě si na cestu zajistíme rikšáka (kéž bychom tohle vždy dodržovali :)) ). Když jsme se z toho všeho nějak vzpamatovali, vyrazili jsme k jezeru a doufali, že stihneme alespoň odpolední výlet.
Než jsme došli k ofiko kanclu, odchytl si nás opravdu neodbytný rikšák a nabízel nám výlet za 300 rupií (což nebyla zrovna zlá cena). Byl sice až moc sluníčkovej a přátelskej, ale i tak jsme to riskli. Cestou k ostrovu, odkud se mělo vyplouvat jsme přemýšleli nad všelijakými katastrofickými scénáři :) Dokonce i ve chvíli, kdy jsme dorazili do malé vesničky, kde na nás už čekal převozník s kánoí. Plni obav jsme nastoupili a kluk, co nás prováděl se začal pomalu, ale jistě rozmlouvat. K našemu potěšení uměl opravdu moc dobře anglicky a ochotně nám odpovídal na všechny možné dotazy. Propluli jsme pod jedním z mostů a pak už se ocitli v džungli kanálů. Všude byly překrásně vzrostlé palmy, hromady cizokrajného ptactva a bodavého hmyzu. Kluk nám vysvětloval, jak to tu všechno chodí, upozorňoval na zajímavé tvory, rostliny a plodiny. K našemu překvapení nám pak prozradil, že veškeré domečky uprostřed této džungle jsou kompletně elektrifikované, spousta z nich má internety a obvykle alespoň 2 televize :) od té se pak nejspíš zvedl i chlápek, který nám ukázal, jak se tu tradičním způsobem vyrábí z kokosového vlákna provaz.
Také jsme se našeho převozníka ptali na tom, jak je to tu s čistotou - sám nám odpověděl, že mu Kollam připadá neuvěřitelně špinavej; tak jsme mu začali vyprávět o Mumbai, kam asi kvůli nám nikdy nepojede :) Došla řeč i na domácí mazlíčky a Standovu kočičí "zoo". Na jihu se sice občas vidí nějací pejskaři, ale kočky obvykle patří celému okruhu domků a krmeny jsou náhodně. No, alespoň se o ně někdo stará. Díky tomu, že měl tento Ind v Británii nějakého známého, se kterým si skypoval, věděl moc dobře, jak to u nás chodí, i když to nedokázal moc dobře pochopit :) Zuzka ho pak překvapila tím, že doma chová morče. Krom těchto zajímavostí si kluci vyzkoušeli řízení loďky a dokonce šplhali po palmě (což vyzkoušela nakonec i Zuzka :)). Doteď mě se Standou dost mrzí, že jsme si na toho kluka nevzali číslo. Mohli jsme se toho pak dozvědět ještě mnohem víc.
Po výletě jsme si prodloužili ubytování o jeden den a šli se projít po městě. Chtěli jsme druhý den vyrazit loďkou do Allepy, ale ta bohužel jezdila jen jednou za dva dny a čekat se nám na ni nakonec nechtělo. Došlo tedy k první změně a dohodli jsme se, že dojedeme do Kochi (přesněji do části Ernakulam). K večeru jsme cestou potkali opravdu neuvěřitelně dlouhej průvod oslavující Pannu Marii (nebo spíše nějakou její disco verzi) v čele s nasvíceným disco autem. V tu chvíli to pro nás byl opravdu neuvěřitelný zjev. pak se ale ukázalo, že discokřesťanství je na jihu v kurzu :) Našli jsme si i další internetovou kavárnu a ozvali se příbuzenstvu. Cestou zpět se Standovi rozlepil sandál a marně jsme se snažili sehnat tu nějaké nové boty - na jeho sloní velikost tu opravdu nic neměli :)
Poznatky k Kollamu:
- Masala chai je na každém rohu jiný, ale všude sakra dobrý!
- Ti, co mají nohu velikosti 46 a výše by měli vážně zauvažovat nad tím, že si na cesty sbalí náhradní obuv :)
- Kollam je opravdu obrovské a moderní město, všude jsme potkávali hromadu obchoďáků s opravdu luxusním zbožím.
8.9.2012.- další cestovní den: Kollam - Ernakulam - Munnar
Stánikův sandál se nám nějako podařilo opravit a vyrazili jsme na nádraží, kde jsme si vystáli poměrně dlouhou frontu a koupili si lístek do Ernakulam. Shodou okolností jsme potkali holandský pár mířící stejným směrem. Akorát měli na rozdíl od nás kufry na kolečkách a právě se vrátili z jízdy na hausboatu, takže měli o dost vyšší náklady. Moc informací jsme se od nich tedy nedozvěděli. Cestování nejnižší třídou bylo docela veselé, i když nás místní hned pustili sednout, takže to nakonec bylo i pohodlné (a stále lepší jak ČD). Po příjezdu do Ernakulam jsme se rozhodli, že se hned zkusíme dostat do Munnaru. Po chvilce pobíhání jsme se dostali ke správnému východu z vlakáče a vzali si rikšáka na autobusák - a měli jsme opravdu kliku, náš autobus s označením RAC 605 měl vyjíždět za 10 minut. Rychle jsme nakoupili něco k jídlu a naskočili.
Indický silnice jsou strašný a řidiči se s nima fakt neserou :) Jejich autobusy mají krom těžkopádně krabicoidní konstrukce naprosto neuvěřitelný motory. Cesta skrze města byla opravdu slušná naklepávačka, ale největší sranda přišla ve chvíli, kdy jsme začali stoupat do hor. Poprvé jsem měla opravdu vážný strach o svůj život. Všude ostře řezané zatáčky, silnice propadající se do srázů, vodopády podemílající vozovku, sem tam "deštíček"... A podnebí se opět dost změnilo. Už cestou nahoru jsem se bála návratu do nížin. Na silnicích se totiž jezdí vlevo, takže jsme teď jeli podél kopců a s hrůzou sledovali, jak nás další vozidla objíždí. A že by nějak zvlášť zpomalovali, to se taky říct nedá. No doprava po Indii je opravdu zážitek :))
Snažila jsem se podobné myšlenky vypustit z hlavy a čím výš jsme se dostávali, tím krásnějších pohledů se nám dostávalo. Kopce zahalené v mlze, obrovitánské čajové plantáže, stromy "obalené" opicema... Na místo jsme se dodrkotali asi po 6 hodinách a já byla totálně vyřízená :) Nastal obvyklý problém se sháněním ubytovaní, který vyřešila blízká SMM Cottage za 400rp/dvojpokoj s tím, že tu strávíme celé 3 noci. Byl to zatím nejluxusnější pokoj, jaký jsme dostali - měli jsme obrovitánskou postel s přikrývkou, televizi a dokonce teplou vodu (která opravdu přišla vhod, páč nahoře je opravdu strašná kosa). Pokud budete mít v plánu cestovat právě tímto směrem, doporučuji přibalit svetr (nebo třeba thermoprádlo). Krom toho, že je v Munnaru chladno a neustále tam prší, narazili jsme tam i na nejpálivější jídla. Především Standa by o jejich účincích na jeho zažívání mohl vyprávět :) Já jedla dost minimálně a stejně se mi to nevyhnulo :D A pokud budete mít někdy na pokoji televizi, rozhodně si ji zapněte, jejich pořady nás opravdu bavily.
9.9.2012 - cesta po okolí Munnaru, rezervace, tea museum
Munnar je klasické malé městečko uprostřed hor, odkud se pořádají jízdy po okolí, kde je připravená celá řada zajímavých míst. Člověk má opět dvě možnosti, jak se k nim dostat - buď si objednat výlety u specializovaných cestovek, nebo spoléhat na štěstí u rikšáků, kteří vás obvykle povozí po stejných trasách za nesrovnatelně menší peníze (my platili 250 rupií za jednoho). Zvolili jsme druhou možnost a ráno vyrazili do ulic (tedy spíše do té jedné, okolo které se Munnar táhl). Nemuseli jsme čekat dlouho a už jsme se mačkali v rikše a mířili mnohem výš, po cestách skrze čajové plantáže. Jízda to byla opět celkem divoká, ale na to si člověk v Indii asi brzo zvykne. Cestou jsme se zastavovali u vodopádů a výhledových míst, dokud jsme nedojeli k Chinnar Wildlife Snactuary, kde jsme si objednali 3 hodinovou pěší túru přírodou. Byli jsme nějakých 45 km od Munnaru a opět tu bylo naprosto jiné podnebí; místo chladu a deště jsme se opět slušně zapotili (zvlášť, když jsme podobnou turistiku nečekali a nevzali si pití :)). Procházka nakonec trvala necelé dvě hodinky, ale nám to docela stačilo. Divokou zvěř jsme sice neviděli, ale pohled na ty překrásné kopce, skalní útvary a lesy nás stejně nevýslovně potěšil.
Pomyslnou třešničkou na dortu tohoto dne měla ale být návštěva čajového muzea, kam jsme se záhy vydali. Nacházela se opačným směrem kousek od města. Nejdříve jsme si prošli místnosti znázorňující historii továrny (a celé oblasti) a pak se podívali přímo na stroje určené ke zpracování čaje. Mezitím jsme si asi 3x zaběhli na ochutnávku místního čaje, kam nás stále zvali (asi jsme se jim nějak líbili :)), ačkoliv bylo na místě poměrně dost turistů. V krámku jsme si nakoupili naše první zásoby čaje a shlédli asi půlhodinový snímek o historii této čajové oblasti. Připadala jsem si jako v ráji. Před odchodem jsme si ještě za nějakých 50 rupií koupili malinkou knížečku o zdejším čaji. Jsem teď fakt ráda, že ji mám :)
Ve městě jsme si prošli zeleninové trhy, nakoupili první suvenýry (především čaje a koření) a snažili se přežít další porci neuvěřitelně pálivýho jídla. Cestou na hotel nás po odchodu z turistických informací odchytila skupinka rikšáků a chlapci s nimi domluvili plán na další den. Já se Zuzkou čekala opodál a hned jsme se stali centrem pozornosti jednoho Indického páru, který se s námi chtěl okamžitě fotit :) To se pak už stalo takovou běžnou tradicí. A ačkoliv to možná mnohé lidi obtěžuje, mě přišli vždycky dost příjemní na to, abych jim tu radost udělala (a to jinak focení opravdu moc v lásce nemám) :)
10.9.2012 - Munnar - kytky, sloni, lodě a rozhledna
Podle domluvy na nás už v devět ráno před hotelem čekal rikšák, co nás měl provést dalším okruhem. první zastávkou byla zahrada s hromadou květin rostoucích v této oblasti. Trochu mi to připomínalo trutnovský Svět květin a potěšilo mě, když jsem většinu exemplářů poznala (a zároveň mě jistým způsobem děsilo, že ony exempláře se obvykle nacházely i doma v našem obýváku :) ). Mnozí návštěvníci si zaplatili i za foťák (je běžnou praxí, že se za něj platí zvlášť) a místo kytek si fotili naše ksichty. Někteří nás už dokonce chytali i za ruce, což je pro tento kraj celkem nezvyk.
Zjistili jsme, že na rozdíl od našeho včerejšího řidiče tenhle už tak nespěchal a dost trpělivě a přátelsky nám vyprávěl, co všechno můžeme na cestě vidět. Několikrát jsme se zastavili i u čajových plantážích mimo typické "view poitny". Poté měla přijít na řadu očekávaná projížďka po slonech - asi nejslavnější turistická atrakce v této oblasti. Však kdo by taky nechtěl něco podobného zažít. Ovšem když jsme dojeli na místo, vůbec se nám nelíbilo, jak je se slony zacházeno. Řidič i majitel této "atrakce" z nás byli trochu nešťastní, tak nám to dokonce zlevnili (z 350 na 200 za jednoho), ale i tak jsme to odmítli. Nechtěli jsme něco takového podporovat. Ačkoliv mě a Standu to pak trochu mrzelo, že jsme tu jízdu nezažili.
Místo toho jsme si aspoň užili vyhlídkovou jízdu na motorovém člunu, který nás povozil na jednom z překrásných jezer. Stále jsme byli fascinováni krásami místní přírody. Pokračovalo se dále k vyhlídce, která byla už za hranicemi Keraly, v Tamilnadu. Což náš řidič docela vtipně okomentoval :) A opět všude ty překrásné zalesněné kopce, hory, čajové plantáže a vodopády. Už v tu chvíli mě neuvěřitelně mrzelo, že mám s sebou tak špatnej foťák, protože mi bylo jasné, že takovou nádheru s ním prostě nepůjde zachytit. No, aspoň že to všechno zůstane člověku v hlavě. Cestou zpět jsme se zastavili u stromů, u kterého právě vegetila skupinka opic. Nadšení z našeho příjezdu a přítomnosti další skupinky lidí začali všude poskakovat, rvát se a štěkat nadávky :) místní je krmili sušenkama a dokonce mi nějaké věnovali, abych si to také mohla vyzkoušet. A všechno jsme samozřejmě nadšeně fotili.
Před návratem do města jsme si ještě vyžádali procházku po místních plantážích, rikšák nám vyhověl a my si mohli projít jednu menší oblast, kde byla továrna, pár usedlostí, zahrádky a i náš milovaný čaj. Krom toho jsme cestou potkali i poměrně velké stádo roztomile flekatých kraviček. Standovi se opět rozbil sandál, ale cestou našel nějakej plastovej sráč, pomocí kterého jej nějak zavázal :) Po příjemné procházce se nás rikšák snažil přesvědčit o dalších trasách. Zároveň nám dal do rukou deníček, kam jsme měli napsat, jak jsme s jeho výletem byli spokojeni. Popravdě jsme ho pochválili za to, jak se o nás pěkně staral, ale zároveň další cestovatele (alespoň ty z Čech :) ) upozornili na to, že jsme to celé sepisovali ještě před zaplacením a koncem jízdy. Ukázalo se, že účelem bylo nalákat nás na výlet, co by nás vyšel bezmála na 2000 rupií. Když mu bylo jasné, že na něco podobného nepřistoupíme, citelně ochladl.
Kluci šli ten večer ještě na představení tradičního bojového umění Kalaripayattu a já se Zuzkou znovu navštívila trhy. Jako dvě vzorné manželky :) A že bylo potřeba se od našich drahých poloviček nějak odpoutat. Měla jsem se Standou první menší krizi, neustále se mi snažil cpát, že jsem unavená a potřebuju si odpočinout. Vůbec to nebyla pravda, ano sice jsem se obvykle moc nevyspala, ale nic, co bych nezvládla. Nervní jsem byla tak akorát z těch jeho řečí. Večer si šli kluci ještě pokecat s majitelem hotelu, aby se od něj dozvěděli, jak to tu skutečně chodí a kolik se za co mělo platit. Krom toho jim ještě ukázal, jak si tu místní připravují čaj. Večer si Standa pro změnu stěžoval, že mu vadí, jak jsem statečná a samostatná a vše dle jeho slov až moc dobře snáším. Někdo si opravdu neumí vybrat, co chce :) Toho večera mě dost mrzelo, že další den musíme jet dál, ale pravdou bylo, že až na pár maličkostí jsme tu viděli snad všechno.
Poznatky z Munnaru:
- Pokud někde budete mít na pokoji televizi, rozhodně ji někdy zapněte. Krom řady veselých filmů a soutěží tu totiž mají i svou indickou verzi "Lenssen a spol." :D
- Banány chutnají v Indii opravdu jinak (a zvlášť mňamózní jsou ty malé), zato mrkve jsou všude stejné
- Je sice super, že se člověku kolikrát povede usmlouvat cenu na opravdové minimum, ale pak tomu odpovídá i přístup rikšáka. V prvním případě se nejspíš dohodl i s průvodcem, aby nám cestu přírodou trochu zkrátil. Raději si tedy nějak rozumně připlatit za větší pohodu :)
- V horských oblastech je opravdu zima a nedá se tam prát oblečení, celkem tři sady mi pak přišly jako ideální volba.
- V televizi běžela mimojiné i reklama na nutelu, kterou si tu v Indii zřejmě rádi natírají na čapatí :D
- Opravdu doporučuji bavit se s majiteli hotelů. Jistě, něco je občas třeba brát s rezervou, ale člověk se od nich dozví opravdu velmi užitečné informace (a je ten zájem obvykle taky potěší).
- Nečekejte s nákupy suvenýrů - myslet si, že dole určitě všechno budou mít, je opravdu bláhové.
- Ceny čajů byly všude stejné, dokonce i v muzejním krámku, kde by člověk očekával nějakou přirážku.
- Nezapomeňte si zde nakoupit kardamon, nikde jsme už pak na kvalitnější sortu nenarazili!
Konečně tu mám nějaké ty fotky z Indie :)
Palmy a průvody discokřesťanů zní skvěle, závidím! :-)
OdpovědětVymazat