Všechno se to stalo docela náhodou. Jak už jsem psala v dřívějším postu, krátce před odletem do Indie jsme se stěhovali. V pokoji tedy máme jen postele, stoly pod PC a židle. Veškeré oblečení a další nezbytnosti se válí všude možně po zemi. A musím se přiznat, že mě už pohled na ten bordel začíná pomalu štvát :/ jenže se zařizováním nábytku to vůbec není taková sranda a poslední dny se nám pořád nedostává moc volného času. Já dokonce zameškala první dva týdny ve škole a muž zase nastoupil do pracovního procesu. vše je opět při starém a čas utíká jako splašený. Na to vůbec nejsem zvyklá; na dovolené to fungovalo naprosto jinak - každý den byl doslova nabytý zážitky a člověk pak měl pocit, že v Indii strávil minimálně rok, vše bylo až neskutečně intenzivní a člověku to dodávalo obrovské množství energie.
Ještě týden poté, co jsem se vrátila, mi ta skvělá nálada vydržela. Jenže o víkendu se to už nějak přehouplo a na mě dolehly všechny ty starosti běžného života, které jsem předtím tak krásně odkládala. Pro mé okolí to bude nejspíš pozitivní změna, protože snad opět začnu nějak "normálně" fungovat. Já z toho samozřejmě moc radost nemám, ale "neudělám nic". Ovšem představa, že si do tohoto ne zrovna šťastného období pořídím nějaké zvířátko mi vůbec nepřicházela na mysl. Také jsme s mužem byli dohodnutí, že k tomuto plánovanému kroku přistoupíme až ve chvíli, kdy bude v bytě vše zařízené a budeme si tu konečně připadat jako normální lidi :) Jenže to bych tu nesměla mít internety a Aukro...
Což je další věc, proti které jsem z části brojila - dražení zvířátek na aukčním serveru mi přijde opravdu hodně zvláštní a nějak tomu stále nepřicházím na chuť. Když už se nemohu o zvíře postarat, pak jej alespoň daruji "do dobrých rukou" a nesnažím se z toho ještě něco vytřískat. (Tedy za předpokladu, že mi jde skutečně především o blaho zvířete). Sami jsme chtěli podpořit jeden z pražských útulků a předem se na všechny kočičky podívat a vybrat si to, co bude našemu srdci nejmilejší. Jenže to bych nesměla namátkou kontrolovat právě nabídky zvířat na již zmíněném Aukru - do oka mi padla fotka chundelatého černošedého kocourka, kterého tam jedna z uživatelek nabízela. A i zbytek obyvatel našeho bytu se shodl, že vypadá rozkošně.
Samozřejmě mě zajímalo, proč by se někdo chtěl takového krasavce "zbavovat". Ještě před přihozením jsem poslala oné uživatelce mejl, kde jsem se vyptávala na důvod jeho "prodeje", zdravotní stav a další detaily. Údajně musel pryč kvůli tomu, že si majitelé našli novou práci a on sám doma trpí. Skvělé, tady by měl mít kočičího kamaráda, takže by s tím neměly být potíže. Po dlouhém večerním rozhovoru s mužem jsme se nakonec shodli, že toho krasavce opravdu chceme. A tak jsem si pořídila zvíře přes Aukro...Ve chvíli příhozu jsem byla tedy hodně nejistá, byl to dost zvláštní pocit. Pravdou také je, že jsem s tím dost otálela.
Ale pak přišel den D - úterek. Krátce po poledni mi přišlo vyrozumění, že jsem se stala výherkyní této aukce a já okamžitě kontaktovala druhou stranu, abych se domluvila na vyzvednutí kocourka. Navrhla jsem hned další den, což bylo přijato kladně. A tak jsem dneska po odpolední hodině němčiny vyrazila společně s mužem na výlet do Příbrami, kde jsme se měli sejít. Chvilku jsme nejistě přešlapovali na smluveném místě, než u zastávky skutečně zastavilo auto s kocourkem - o dost krásnějším než na fotografii :) Trochu nás zarazilo, že si jen tak seděl vepředu za volantem a přijela nám ho předat celá rodina přímo na místo. Celé to vlastně proběhlo hrozně rychle, žádné představení, otázky, kde bude kocourek teď bydlet, nic. Já se ještě poptala na pár věcí ohledně jeho oblíbeného jídla apod., ale celé to vypadalo tak, že se toho nebohého zvířátka chtěli co nejdříve zbavit. Ještě nechali své dítě, aby se s "Maxíkem" rozloučilo a pak odjeli.
My se s tím drobečkem vydali zpět do Prahy. Cestou trošinku kňučel, ale rozhodně to není takovej uřvánek jako náš Sviník. Po příjezdu se docela rychle aklimatizoval, hned začal jíst a mazlit se. Jenže pak přišlo na řadu seznamování s Fufíkem - to už bohužel tak dobře nedopadlo. Jakmile ho zmerčil a vyměnili si spolu pár kočičích nadávek, hned se na sebe vrhli a Fufík to malé, nebohé zvíře nepěkně prohnal. No, bude muset zůstat pár dnů v karanténě našeho pokoje. Doufám, že si na sebe rychle zvyknou, aby tu spolu mohli zůstávat.
Teď mi to malé škvrně leží na klíně, střídavě vrní a spinká. Je vidět, že ke mně už od začátku hodně silně přilnul a je navíc neuvěřitelně mazlivej. Už teď ho zbožňuju a doufám, že u mě prožije slušnou řádku spokojených kočičích let :)
A to je konec dnešního příběhu :)
z toho jednou bude pan kocour :)
OdpovědětVymazathttp://memecrunch.com/meme/AJVC/computer-cat/image.png
Neee, takhle osklivej rozhodne nebude :DD
Vymazat