čtvrtek 16. srpna 2012

Hlídání dětí

    V posledních dnech jsem byla opět pěkně neaktivní, ale vše má své důvody :) rodiče mého přítele naznali, že jsem dostatečně spolehlivý člověk, abych se v době jejich nepřítomnosti starala o jejich ratolesti. Na pár dnů jsem se tedy změnila v milujicí matku a hospodyňku starající se o bezproblémový chod celé domácnosti. A tohle jsou má adoptivní děťátka :))


Cvalinek
Malé, něžňoučké a ukňourané stvoření. Vtěšinu dne prospinká a občas za mnou vleze na křeslo a kníká. Je to takové hodné zlatíčko, proto má jako jeden z mála povoleno zůstávat v obýváku. Vždycky, když už se za mnou odvážil, dostal odměnu v podobě kousku sýra, opravdu je zbožňuje. Až na těch pár vzácných příležitostí o něm člověk během dne vůbec neví. Občas si řekne, že by chtěl pustit do místnosti vedle, jde se slunit na balkónek a po pár hodinách se opět vrátí do peřinek.








Šmudlinka
První se "zlobkoček", tohle malé šídlo o sobě neustále dává vědět hlasitým pořváváním :) neustále se dožaduje pozornosti a chce si "povídat". Půlku dne prospí, aby mohla v noci páchat neplechy. Člověk jí to ale všechno odpustí, protože je to jinak mimořádně hodná, mazlivá a vděčná kočička. Navíc je to jediné zvíře, které vám v noci vleze pod peřinu, stočí se do klubíčka a spinká. Stačí, když ven kouká jen čumáček. Taky se umí naprosto parádně "zubit". Hlavně si ji pamatuju ještě jako malinkaté pochroumané koťátko, kterému hrozilo, že kvůli přejetým nožičkám už nikdy nebude pořádně chodit. A nakonec je z ní taková krásná a veselá kočička.

Babu
Barbucha se dneska odmítala fotit a půlku dne se schovávala v krabici od piškotů :) je ze všech nejbázlivější a až druhý den jsem si ji mohla pořádně pohladit. Stejně jako Cvalinek může do obýváku, kde se s radostí schovává před "černochy" a má svůj zasloužený klídek. Hlasitě se mnou hovoří jen ve chvíli, kdy jí chystám jídlo, to pak člověk neví, kam šlápnout, protože je samozřejmě "všude" :)) A protože je to dlouhosrstá kráska, je občas potřeba ji vykartáčkovat, to je pak nejspokojenější na světě. Tedy do chvíle, než ji to přestane bavit, pak se ohání a hryže (jako před chvilkou :))
Lumpinek
Poslední z mourinek :) když jsem přijela, zabral si své místo v koupelně na pračce a pokaždé, když jsem se tam zastavila, zlostně na mě zavrčel. Těžce nese, že byl vytržen ze zahrádky na chaloupce a "hozen" zpět do bytu. Když nespal, koukal aspoň z okna ložnice na zeleň. Vždycky jsem si ho odtamtud vyzvedla, když byl čas k jídlu, aby nebyl ošizen o svou porci masa. Jinak je opravdu velmi nedůtklivý a moc se se mnou nechce vybavovat :) nechá se jednou dvakrát pohladit a pak už vás žene pryč :) i ostatní kočkouny fackuje, i když jdou jen okolo.


Ferdík
A nakonec nejnovější kočičí přírůstek a zároveň největší zlatíčko. Sotva mě zmerčil, hned se mi otíral o nohy a chtěl se mazlit. V tom je opravdu neúnavný a navíc je strašně hodňoučkatej. Kdybych mohla, hned si ho ukradnu domů :)) Večer mi poslušně spinká u nohou, pokud se zrovna nerozhodne (jako třeba dnes), že je potřeba to tu trochu "oživit" a prohnat ostatní kočky. Začalo to asi ve 4 ráno, kdy mi nejdřív skočil na hlavu, pak počkal, než znovu usnul, aby si vyhlídnul Cvalinka, kterého několikrát prohnal po pokoji. S vyděšeným výrazem jsem ho pak pouštěla do kuchyně. Jakmile jsem opět usnula, celá scéna se opakovala i s Lumpinkou, tentokrát doplněná i o vydatný kočičí řev a prskání. Nasraný Lump byl později vpuštěn do ložnice a zavládl klid. I když stejně mě už někdy okolo osmé opět probudil. Někdy se člověk s těma kočkounama opravdu nevyspí. Stačí ale, aby vám pak vlezl na klín, začal spokojeně příst a všechno je odpuštěno :)

Tak tohle byla teďka pár dnů moje malá rodinka. A nutno říct, že jsem se s nima měla opravdu moc dobře. Jo, člověk ráno vstane a první hodinu a půl uklízí, chystá jídlo, drbe jim kožichy a až poté si dovolí dát si šálek čaje, ale stojí to za to. Během svého volna jsem si tu v klidu odpočívala, internetovala, poslouchala svůj momentálně oblíbený popík, zahrála si Aion a užívala si té pohody. Co hodinku jsem šla zkontrolovat svá děťátka, zda jim nic nechybí a věnovala jim tu trochu pozornosti. Kočky jsou povětšinou neuvěřitelně milá a vděčná stvoření. Nejvíc na nich zbožňuju, jak je každá jiná a vyžaduje opravdu "individuální přístup" :) Díky tomu mi tu ani nijak zvlášť nechyběla lidská společnost a skoro mě až mrzí, že zítra musím opět do Prahy. Rozhodně bych tu u nich vydržela mnohem delší dobu :) Takhle mohu jen doufat, že to není naposled, co mi někdo svěřil kočičky na hlídání.

A bonus na závěr, stihla jsem za těch pár dnů změnit aspoň barvu vlasů a udělat si na památku snímek s Ferdíkem :)) Takové malé "před a po" :)


2 komentáře:

  1. Tak z takovéhle armády koček bych doma asi zvocknul. Mám štěstí, že když hlídám nějaký děti, tak ty opravdový, ty neškrábou a mluví :)

    OdpovědětVymazat
  2. Což o to, tyhle si taky velmi rády povídají :) nakonec je s nimi mnohem méně práce než se skutečnýma :))

    OdpovědětVymazat