Ze života Maery - část III.

 Už nikdy nebudu sama po večerech chlastat! Pro výstrahu sobě i ostatním tu teď zveřejním zápis, který byl vytvořen za veselé konzumace notné dávky alkoholu (skoro celá láhev nějakýho zatraceně silnýho červenýho). Snad se brzo dostanu i ke zbytku (bohužel jsem dnes začala pracovat i na účtu, což bude pochopitelně v následujících dnech prioritou).
***
Tak se mi konečně podařilo dopsat i slíbené pokračování. Nehodlám do původního textu jakýmkoliv způsobem zasahovat, bude zde ponechán, aby mohl vnímavý čtenář posoudit, jaký vliv má alkohol na úroveň mého psaného projevu :) Nutno dodat, že začáek dnešní práce byl také napsán ještě pod vlivem. Stejně jako v úvodu, i v textu jsou obě části odděleny hvězdičkami.


Pevnosti ornátů

    Ráno nebyla situace o moc lepší, jako obvykle jsem se rozhodla věnovat tréninku, abych si pročistila hlavu. Procházet se po liduprázdném ostrově je pro mě ale stále velmi nepříjemné a znepokojivé. I když jej vytvořila Ilana, je pro mě naprosto cizí. Večer jsme se opět sešli u večeře, aby se probraly plány do budoucna. Vzhledem k nově získaným informacím si nemůžeme dovolit s akcemi otálet. Stále je tu nevyřešená záležitost s ornáty, o které projevuje zájem samotná Paní východu, neprozkoumanými sklady zbraní zářících a možném spojenectví s elfy. Po předchozích událostech bych se však obávala z jejich strany zrady a nerada bych měla jejich síly v týlu armády. Při nejbližší příležitosti o tom hodlám pohovořit s jižním císařem, i když se mnou zbytek družinky tyto obavy nesdílí.

Nakonec jsme se rozhodli, že se nejdříve postaráme o ornáty. Zájem samotné vládkyně o jejich poslední pevnosti byl ojedinělý, zvlášť poté, co jsme se dozvěděli, že většinu své pozornosti věnuje svým výzkumům. Museli mít ve svém držení něco pro východ velmi hodnotného. Přímé spojení s jejich velením samozřejmě nebylo možné, jejich pevnosti odolávali jak východu, tak veškerým pokusům o vyjednávání ze strany spojeneckých armád. Naším úkolem bylo spojit se s jejich velitelem a pokusit se jej přesvědčit o stáhnutí všech sil z pevností a přijetí možného útočiště pro jeho muže v řadách spojenců. Už teď posílal sever do blízkosti pevností svá vojska.

Plán byl jednoduchý, počkat na vhodný okamžik, kdy je velitel pokud možno sám, pomocí brány se přesunout k němu a následně mu vysvětlit, jak se podle nás věci mají. Předpokládala jsem, že nebude touto nečekanou návštěvou příliš nadšen, a proto jsem si k nelibosti ostatních raději namíchala několik „uklidňujících“ jedů, kterými jsem potřela své zbraně. Boj s rozzuřeným ornátem byl to poslední, o co bychom v tuto dobu stáli. Počkali jsme do večera. Ilaniny věštby slibovaly, že by se měl nacházet ve svých komnatách bez jakéhokoliv doprovodu. Jako první měl portálem projít Ryanor, kdyby náš plán selhal a Hagrim byl na náš příchod připraven. Byl by sice vystaven případnému útoku, ale já bych už měla volné ruce a bez problémů bych se mohla o situaci postarat. Za mnou se chystal ještě Cael a Einar.

Jak už to u většiny plánů bývá, nevydrží první střet s realitou. Hagrim reagoval na náš průchod mnohem dříve, než jsme předpokládali a navíc nás zaskočila absolutní tma panující v místnosti. Než jsem si uvědomila, že osoba pohybující se vedle mě je Ryanor, vyhlásil velitel ornátů poplach. Vyrazila jsem po zvuku, abych muže umlčela. Ryanora jsem nechala, ať se postará o případný příchod hlídek. I když mě Hagrim chtěl zastavit hozenou přikrývkou, dostala jsem se až k němu a bez větších potíží ho zranila. Snažil se bránit, ale jed účinkoval rychle. Nechat případné další návštěvníky Ryanorovi byla ale chyba. Zatímco jsem bojovala s Hagrimem, vtrhla do místnosti stráž. Kapitána nenapadlo nic lepšího, než ho pomocí své magie odmrštit na protější stěnu, aby na naši přítomnost upozornil nejlépe celou posádku pevnosti. Posily na sebe nenechaly dlouho čekat a v místnosti se strhl boj. Vzala jsem omámeného Hagrima a proskočila portálem zpět na ostrov, doufala jsem, že mě budou ostatní následovat. Za chvíli se vynořil bratr a poté branou proletěl i Ryanor. To už se však začala rozpadat a postupně ztrácet tvar. Ještě jsme zahlédli, jak z vlnícího se oblouku pomalu vystupuje Einar, když se spojení náhle přerušilo a jeho to rozetlo vedví. Obětoval se pro kapitána, který svou unáhlenou akcí celý plán zmařil.

Ještě s Hagrimem v náručí jsem pozorovala, jak Einara pomalu opouští život. Jeho vidoucí oči pohasly jako poslední. Ilana se okamžitě vrhla ke zbytku jeho těla, stejně tak i Riel. Nechala jsem je, ať se s ním rozloučí a vydala se spolu s bratem směrem ke sklepům, kde jsme mohli velitele ornátů vyslýchat. Nemohu říci, že by mě byla jeho smrt lhostejná, ale nikdy jsme si nebyli tak blízcí, abych si mohla dovolit přerušit Ilanino truchlení. Zatím jsme mohli Hagrima připoutat, dát mu další dávku paralyzujícího jedu a připravit ho na výslech. Zanedlouho dorazila i Ilana a vše mohlo začít. Jak se dalo předpokládat, nechtěl vzít naše námitky na vědomí a stále se bránil jakékoliv spolupráci. Poté, co Ilana odhalila svou identitu, se situace ještě zhoršila. Nakonec mě s bratrem vykázala a rozhodla se s ním promluvit o samotě. Netuším, co všechno mu sdělila, ale když po poměrně dlouhé době vycházeli ven, byl velitel odhodlán se svými muži promluvit. Přijal nabídku azylu od jihovýchodu a my se měli postarat o dopravu vyslance z jejich řad. Vlastně to celé dávalo smysl, ornáti i Bledí byli de facto stejní, zaslepení a přesvědčení o své vlastní jedinečnosti. Jejich spojení bude opravdu „dokonalé“.

***

    Otázkou bylo, jak svého velitele přijme zbytek řádu. Nebylo jisté, zda budou jeho slovům důvěřovat a nedočkáme se místo jejich kapitulace ještě silnějšího odmítnutí a zatvrzení. Nakonec by to možná i hrálo v náš prospěch, neboť by museli být odstraněni buď silami východu, nebo našimi vlastními. Nebyli by prvními, podobný osud potká všechny, co se snaží stavět se Ilaniným plánům do cesty, ať už jsou jejich úmysly jakékoliv. Postarali jsme se ještě o přesun velitele zpět do severního ležení a za pomoci známých teleportačních mágů ze severu byl dopraven do blízkosti samotných pevností. Do tří dnů jsme měli zajistit vyslance z jihovýchodu, který si přijde vyzvednout zprávu s rozhodnutím ornátů.

Předně se ale Ilana musela postarat o Einara. Věřila, že bude schopná ho přivést zpět k životu, i když ztratil celou polovinu těla. Je pravda, že už ji nečinilo potíže vytvářet lidské schránky, ale stále tu byla otázka vůle k životu samotné duše. Einar se mohl smířit s tím, že svůj život pro Ryanora obětuje, a dá tím i své oběti určitý význam. Jeho vzkříšením by o něj rázem přišel. Nezbývá než doufat, že se jeho duše opravdu bude moci sama rozhodnout, zda se do těla vrátí a nebude ji to jen vnuceno samotnou Ilanou z pouhé sobeckosti. Pokud se Einar opět ocitne mezi námi, budu muset zjistit, jak tomu v jeho případě bylo; tedy za předpokladu, že jeho mysl zůstane zachována celá.

Vrátili jsme se opět na ostrov a Ilana se od nás oddělila, já se mezitím postarala o odstranění jedu z mých zbraní a další nezbytnosti. Cael měl stejný nápad a oba jsme opět uvízli ve ztichlém pokoji. Stává se to stále častěji, nejsem schopná se mu svěřit se svými starostmi, abych je na něj kvůli vlastní úlevě přenášela. Zároveň jsem vnímala, jak těžce mou mlčenlivost nese, a sama vím, že se můj stav začíná zhoršovat a sama na něj nebudu stačit. Nakonec to byl on, kdo promluvil jako první. Zjistila jsem, že si celou situaci vykládal naprosto scestně a podezíral mě, že jsem si snad začala i něco s Ryanorem*. Po vyjasnění této neshody byl zbytek dne alespoň o trochu přívětivější.

Druhý den jsme se skutečně dočkali Einarova vzkříšení, jak se dalo očekávat, nebyl prozatím schopen pohybu a komunikace. Překvapilo mě, že se u něj objevil i Ryanor, míval tendence utíkat před svou odpovědností. Večer jsme se opět sešli u hostiny, abychom si ujasnily naše další kroky, které opět mířily nejdříve na jihovýchod. Rozhodla jsem se pro tentokrát zůstat na ostrově a poslala s Ilanou svého bratra, nepotřebovala jsem vést jakékoliv další zbytečné rozmluvy s Bledými. Nepředpokládala jsem, že by mohli narazit na nějaké potíže a na bratra byl navíc spoleh. Ráno jsem se s ním rozloučila a opět se věnovala tréninku.

Na sklonku dne ostrovem otřásl poplach. Přiřítil se za mnou Riel a donesl mi zprávy o problémech u pevností. Východ se dal do pohybu dříve, než jsme očekávali. Okamžitě jsem se vydala spolu s ostatními branou na místo. V ležení už probíhaly chvatné přípravy na odraz ofenzívy. Ilana se spolu s Rielem a Exaiem vydala vstříc několika černým bodům, které zaplnily obzor a blížily se k pevnostem. Já se vydala s jednotkou severu do přilehlých lesů, aby mě hned na jeho okraji přivítal dusivý mrak, který zbavil krajinu pod sebou veškerého života. Bohužel se na místě nacházelo už několik vojáků severní armády.

Nebylo pochyb, že za útokem stojí východ, když se jejich ještě před chvílí bezvládná těla začala pomalu sbírat ze země. Vyrazila jsem k zamořené oblasti a vpravila do ní proud rušivé energie. Veškerý pohyb ustal a těla se složila k zemi. Z útrob lesa dorazil i nekromant, který měl tenhle sprask na svědomí. Na kratičký okamžik nám dovolil nahlédnout do jeho kostěné tváře, na jejímž čele byl zasazen zářící rubín. Pak se pod námi otřásla zem. Než jsme stačili nabýt ztracené rovnováhy a vydat se proti mágovi, byl pryč. Na jeho místě se však objevili protivníci o to horší. Zprvu jsem mohla jen sledovat, jak neznámé síly v okolí vysávají život z mých spolubojovníků. Pak jsem přeci jen zachytila jejich působení, kratičké záchvěvy bolesti spoutaných duší. Stačilo jen zjistit jejich polohu a nějak je zadržet, byli zničitelní. Roztočila jsem nad hlavou ohnivý bič a postupně se mi podařilo je pochytat a pomocí zbytku severních sil i zneškodnit.

Rozdělili jsme se na menší skupinky a vydali se po stopách licha, doprovod mi dělal jeden muž z vlčích jednotek, naštěstí velmi schopný. Po mágovi, jako by se slehla zem, zkoušela jsem veškeré magické i běžné způsoby jeho detekce, ale všechny selhaly. Obzor pak rozzářila obrovitá ohnivá koule, která vybuchla kus nad pevnostmi, a přímo v jejím středu jsem i z této dálky rozpoznala zářící postavu Ilany v její pravé podobě. Musela narazit na obrovské potíže. Záhy ke mně dolehla úleva a pocity osvobození od bytostí, které zemřely v plamenech jejího mocného kouzla. Ačkoliv to byla neuvěřitelná podívaná, pokračovali jsme dál.

Na místo předchozího střetu mezitím dorazil kádr mágů, který se postaral o jeho důkladné vyčištění. Bohužel ani nikdo z jejich řad nedokázal licha zachytit. Z dálky k nám dolehly ještě dozvuky dalších ničivých kouzel. To už se ale na zem pomalu snášela tma. Nezbylo mi nic jiného než se s jednotkami severu vrátit do tábora a čekat na příchod ostatních. Netrvalo to dlouho a do ležení dorazili naši zářící, jen bratr se zatím stále nevracel. A nepodařilo se mi ani zjistit, ke komu se přidal. Musela jsem se pak chtě nechtě opět zúčastnit další porady ve velitelském stanu. Dozvěděla jsem se podrobnosti o útoku vedeném na pevnosti a samotné přítomnosti Paní východu, což byla zpráva nadmíru znepokojivá. I když se nakonec stáhla, objevila se až nebezpečně blízko našim hranicím. Za tu krátkou chvíli ale dokázala poškodit značnou část jedné z pevností, což byl možná i jeden z důvodů, proč nakonec ornáti přistoupili na nabídku jihovýchodu a přislíbili, že se nechají hned druhý den odvést řádem Tkalců. Ke konci porady nakonec k mé úlevě dorazil i Cael a my se mohli společně přesunout do vyhrazených stanů. Další noc ve společném objetí mi přinesla alespoň trochu klidu.

Ilanu i Riela útoky východních sil a poté přítomnost aury Paní značně vyčerpaly. Ráno ani jeden z nich nebyl schopen akce, tak jsem volný čas využila k tomu, abych se porozhlédla po táboře. Potřebovala jsem zjistit, zda mágové z akademie nepokročili v pátrání po lichovi. Nakonec to skončilo vyptáváním se a zkoumáním mé schopnosti rušení magie. Alespoň jsem je požádala, ať mě informují v případě nalezení nových skutečností týkajících se událostí předchozího dne. Odpoledne byla už Ilana opět při silách a připravená vydat se na průzkum pevností.

Zjistili jsme, že se jednalo o sesterské stavby. Systematicky jsme procházeli jedno patro po druhém, nahlédli do ubikací posádky, skladů zbraní i zásob a marně se snažili najít cokoliv, po čem by snad mohla toužit východní vládkyně. Ani ve sklepeních první z nich nebylo nic, co by stálo za pozornost. Podobně jsme postupovali i v případě druhé stavby. Ta se nakonec ukázala o něco zajímavější. Hluboko pod ní se nacházela chodba rušící jakékoliv projevy magie, jež byla zahrazena obrovskými kovovými dveřmi. Několik hodin jsme se snažili přijít na mechanismus, který by je dokázal otevřít, než nás napadlo přivolat si v tomto případě osobu nejpovolanější – Einara. Nakonec se to ukázalo jako správné rozhodnutí, brána na jeho přítomnost zareagovala a po vyslovení hesla ** se otevřela.

Naskytl se nám pohled na umně vytesané prostory, které nemohly být dílem lidí. Postupně jsem rozeznávala další typické znaky trpasličí architektury. Chodba nás postupně zavedla do obrovské místnosti, která měla být samotnou pokladnicí ornátů. Její obsah tomu rozhodně napovídal, ačkoliv byla většina věcí z prostor chvatně odnesena, stále se tu nacházelo neuvěřitelné množství spisů, svitků, beden s různým obsahem a i několik velmi unikátních zbraní. Jestli paní něco hledala, muselo to být jedině zde. I když jsme ani po velmi podrobném průzkumu nenarazili na žádný předmět, který by ji snad měl poskytnout nějakou zvláštní moc či ochranu. Rozhodně jsme je ale mohli využít my.

Když jsme se už pomalu blížili k odchodu, povšimli jsme si hned několika velmi precizně zhotovených soch. Podle Ilany již několikrát změnily svou polohu, aniž by to kdokoliv z nás postřehl. Dalo se čekat, že budou tato místa velmi dobře chráněná, ale měli jsme s sebou přeci Einara, jednoho z ornátů. Komu jinému by snad měly být vydávány jejich poklady? Riskovat případný střet s těmito nadpřirozeně rychlými konstrukty se nám ale příliš nechtělo. Raději jsme nechali veškeré vybavení ornátů na místě a vrátili se zpět do tábora. Tam jsme podali zprávu velení, včetně seznamu předmětů, které se nacházely jak ve skladech, tak v pokladnici. Byli upozorněni i na nebezpečí, které je může při průzkumech potkat. Pak už nám nic nebránilo v odchodu na ostrov, kde měla následovat naše soukromá porada.***

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Áno, naprosto luxusní, vážně zahraná žárlivá scéna mezi mnou a bratrem, kterou se mi povedlo neuvěřitelně snadno rozbít jedinou větou:
„Ty nechceš mít Ryanora za zády, já také ne.“
V případě bratra šlo o hypotetickou situaci v boji, samozřejmě! :) A pak si i nadále u hraní zachovejte vážnou tvář :)
** „Co je největší slast, jaké je možné dosáhnout?“ – „Vidět svět takový, jaký je.“
Jak vidno, ornáti toho o slasti zrovna moc neví, nebo je to ve skutečnosti spolek fanatických masochistů^2. A to proto, že tim pozorováním ani těch orgasmů moc nedosahují, takže vlastně trpí nadvakrát :)
*** Celý zatracený odpoledne i večer pobíháme jak dementi po pevnostech, konečně se dostaneme k nějakýmu  slušnýmu lootu a zase ho tam necháme?! FFFFFUUUUU
Co jsme to sakra za hrdiny dndček? :D