Ze života Maery - část V.

Uf, další část dopsána :) ale tentokrát jsem aspoň byla při plných silách, ačkoliv mi mé snažení trochu přerušil včerejší výlet do kina Aero, kde jsem si vychutnala zakončení Festivalu otrlého diváka, po Orgiích mrtvých jsem už na to opravdu neměla sílu. Opět se mi podařilo dostat se na obvyklé 4 stránky textu (dokonce tuto laťku i pozvednout), tak doufám, že své čtenáře alespoň na nějakou dobu uspokojím. Bůhví, kdy se k tomu psaní dostanu zas. I když to klidně může být zítra, materiálu na zpracování tu mám stále dost. Předem se omlouvám za zvýšenou míru patosu a sdrceryvných řečí. Teď to celé bude asi vypadat dost směšně, ale věřte mi, že odehrávat to už nebyla taková prča :))

Likvidace Savera, část druhá

    Na řadu přišla mnohem složitější část plánu; čekání na správný okamžik úderu. V sázce bylo opět víc než jen naše životy a nemohli jsme si dovolit selhání. Ve vzduchu viselo napětí a nervozita. Drželi jsme se blízko Rielova stanu a očekávali první zprávy ze snové komunikace. Snažila jsem si zachovat chladnou hlavu a dál pokračovat v přípravách na akci. Vytrhl mě až šílený řev vycházející z míst, kde meditoval. Když jsem doběhla, byl stan už zbořen a celý prostor byl nasáklý magií, ze které se mi dělalo nevolno. Prořezala jsem se skrz, abych našla Riela pokrytého mokvajícími boláky, ze kterých tekla krev. Ústa stále otevřená ve výkřiku. Ve chvilce dorazil i Exai s Einarem. Zářící se pokusil Riela pomocí kouzel vyléčit, ale místo toho, aby mu pomohl, sám padl vedle vyčerpáním. Cítila jsem stále větší znepokojení, zhoubná síla v Rielovi neustále rostla. Einar se jej snažil od jejího vlivu oprostit. Energie se přetransformovala do podoby temné mořské hvězdice, slezla s Riela a snažila se „odplazit“. Vrhla jsem se na ní a zničila na místě veškerou magii, co ji držela po hromadě. Záhy dorazil i samotný jižní císař, aby se přesvědčil, že po ní opravdu nic nezůstalo a poté se vrátil k Rielovi. Jeho léčitelské dovednosti jej pomohli přivést k sobě

.

Snažila jsem se z něj dostat, co se stalo. Byl v šoku a rozrušený, někdo nejspíš dokázal využít jejich spojení, aby ho na dálku proklel. Chtěl se okamžitě vydat za Ilanou, která byla prý již mučena. Ale sám Saver se podle jejích slov ještě neukázal. Okamžitě jsem jeho zbrklou akci zavrhla. Upozornila jsem ho, že s celým plánem souhlasil a bylo předem jasné, že Ilana nebude mít zrovna na růžích ustláno. Potřebovala jsem udržet morálku naší skupiny i za cenu zlobných pohledů od něj. Byly však mnohem hrozivější, než jsem předpokládala a donutily mě i o pár kroků ustoupit. Sama jsem měla nervy na dranc, ale v této situaci jsem byla jediná schopná racionálního uvažování. Ustála jsem všechny jeho záchvaty i ránu, kterou mi vlepil. Einar neříkal nic, ale myslím, že jsem v této chvíli měla alespoň jeho tichý souhlas. Řekla jsem Exaiovi, ať Riela uklidní a s jižním císařem se dohodla, že ještě minimálně dva dny počkáme, pokud se Ilana sama znovu neozve. Odčarování hvězdice a scéna s Rielem mě akorát vyčerpala, potřebovala jsem si odpočinout, abych mohla i nadále zastávat svůj post.

Nakonec to netrvalo ani tak dlouho, druhý den se opět přiřítil Riel do společného stanu a vyšiloval, že je Ilana v obrovských bolestech a hrozí ji smrt. Samotný Saver měl už také být na místě. Teď už nemělo smysl váhat. Ještě jednou jsem se ho pokusila uklidnit a požádala jižního císaře, aby otevřel bránu. Přišla na řadu má část; měla jsem co nejrychleji proskočit portálem, zadržet Savera a prohodit ho zpět, aby se o jeho likvidaci postarali naši spojenci.

Během několika okamžiků se před námi vykreslil podivně pulzující černý oblouk a byl vydán pokyn k postupu. Vrhla jsem se dovnitř, abych se náhle ocitla v poničené místnosti s Ilaniným torzem připoutaným k černé kovové konstrukci na stěně. Ještě žila. Můj cíl byl ale jinde, téměř na dosah. Vyrazila jsem směrem k mágovi, připravená znemožnit mu jakékoliv pokusy o kouzlení. Bohužel nebyl v místnosti sám; cestu mi zastoupila cizí žena a než jsem se jí stačila vyhnout, odmrštila mě svým pařátem na protější stěnu.* To už do místnosti vstoupili i ostatní. Strhl se neočekávaný boj. Saverova společnice se nakonec ukázala jako mnohem větší výzva. Zatímco byla zaměstnávána soubojem s Einarem a Ryanorem, podařilo se Caelovi s Rielem zachytit kostlivého mága. Postupně jsem se vyškrábala na nohy a přeměřila jejich vzdálenost od stále otevřeného portálu. Byla jsem přímo naproti, a pokud bych se s dostatečnou energií rozeběhla, mohlo se mi podařit jej prohodit. Než jsem se k němu dostala, stihl své kosti proměnit na kov. V ten okamžik se v místnosti zvedla vlna vzduchu mířící přímo k ústí brány. Nebyl čas váhat. Dotkla jsem se kovové sochy a nechala očarování zmizet. V tu ránu jsme všichni proletěli ven.

V jednom chumlu jsme dopadli na území velitelství, kde na nás už čekali síly spojenců. Byla jsem stále na něm, tak jsem se pokusila zasáhnout krystal, který měl vsazen do čela. Věděla jsem, že právě zde byla koncentrovaná jeho veškerá energie. Dýka se ale svezla po kosti a místo něj jsem zranila svého bratra, který se zpod něj ještě nedokázal vymotat.** Podruhé jsem již zasáhla, ale úder nebyl tak silný, aby krystal rozbil. Vysvobodila nás až kouzla jižního císaře, kterými Savera dokázal polapit a zachytit na místě. Vyrazila jsem do útoku. Ozvalo se nepříjemné křupnutí, když čepel mého meče narazila na jeho lebku, to už mě ale Tajwun odvolával, abych se nepřipletla do jeho kouzel. Savera obalila černá koule, která posléze implodovala. Po kostlivém mágovi nezbylo vůbec nic.

Naši pozornost opět upoutal černý oblouk, který k našemu překvapení ještě nebyl uzavřen. Až teď jsme si uvědomili, že se nedostali ven všichni. Držet bránu bylo pro císaře stále obtížnější. Když už se začaly její okraje pomalu hroutit, vypadl ven Einar a těžce zraněný Ryanor. Exai nestihl uprchnout a zůstal na druhé straně. To ale nebylo ani zdaleka nejhorší zjištění. Podle všeho jsme dokázali zničit pouze Saverovo „náhradní“ tělo, jednu z jeho schránek. Toto zjištění dovedlo Riela opět k nepříčetnosti. Vrhl se po krku jižnímu císaři a já měla opět co dělat, abych ho zarazila. Nakonec to vzdal a vzlétl, snad aby se uklidnil. Já jsem se mezitím vydala s bratrem za mágy severu, jižní císař podle všeho potřeboval několik hodin na odpočinek a přípravu dalšího kouzla. Do té doby jsme se museli dát všichni zase dohromady.

Podařilo se mi severní mágy přesvědčit, aby nám poskytli další podporu – především magickou ochranu proti útokům té ženy. Dostali jsme k dispozici předměty, které umožňovaly proměnu kůže v kámen, aniž by byla nějak zásadné snížena naše pohyblivost. Byl to hodně zvláštní pocit. Po nějaké době se vrátil i Riel, stále vyčerpán, ale aspoň už při smyslech. Chtěla jsem jej zasvětit do plánů o dalším postupu, ale bohužel si mě našel dřív – aby se mi omluvil. Na kratičkou chvíli se vytratily bariéry jeho mysli a já dokázala zachytit každičkou stopu po bolesti a utrpení, jež v sobě nesl. Byla jsem už tak na pokraji sil kvůli účinkům magie a s hrůzou jsem si uvědomila, že „hlad“ toho uvnitř stále roste. Až příliš dlouho jsem jej potlačovala a bránila se mu. Má vlastní bolest mu už nestačila. Chvatně jsem se s ním rozloučila a našla si místo, kde bych se mohla uklidnit.

Teď byla opravdu ta nejnevhodnější doba pro to, aby mě ta „bytost“ ovládla. Stěží jsem si dokázala udržet vlastní vůli a situace se neustále zhoršovala. Potřebovala jsem to nakrmit, a to okamžitě. Ale kde? Nemohla jsem obětovat sebe ani nikoho z našich spojenců, o tom, že se mé prokletí přetransformovalo do této podoby, zatím nikdo nevěděl, vždy se mi to podařilo úspěšně skrývat. Neměla jsem v úmyslu to komukoliv prozrazovat, už proto, že si moc dobře pamatuji, jak skončil Elendar. Ne, teď naposled jsem musela vybrat jednoho z nás, abych aspoň na nějaký čas bestii uvnitř mě utěšila a pak se jí sama mohla zbavit. Nejslabší článek, Ryanora. Dostat se do jeho mysli nikdy nebylo zvlášť složité a znala jsem většinu příčin jeho utrpení, na které jsem mohla navázat.

Vrátila jsem se do stanu, kde krom Ryanora čekal už i Cael a Einar. To mi značně ztížilo podmínky. Krom toho se se mnou snažili domluvit na dalších akcích. Předstírat únavu a vyčerpání pro mě naštěstí nebylo vůbec složité; posadila jsem se do rohu, abych měla dobrý výhled na Ryanora. A začala se soustředit. Rynorova mysl se začala pomalinku otevírat, i když bylo mnohem složitější dostat se dovnitř. Byla jako převalující se voda, každý můj pokus dostat se hlouběji, jednoduše spláchla. A pak jsem koutkem oka zachytila Einarův pohled. Vyděsil mě, byla jsem už tak blízko! Zřejmě dokázal najít nějaký způsob, jak mé schopnosti přes Ryanora vysledovat. Své působení jsem ale snadno svedla na vyčerpání a podařilo se mi jej poslat ze stanu pryč, pod záminkou, že chci být s bratrem. Ten už však pojal podezření, že se mnou není něco v pořádku a vydal se za mnou.

Letmý dotek a pohlazení pozvolna přecházející do objetí. Jeho blízkost pro mě byla jako rána nožem. Cítila jsem, jak se pod jeho starostlivým stiskem hroutím, veškerá příčetnost byla ta tam. Jen stěží jsem dokázala potlačit vzlyky. Teď ne, teď nebyla ta pravá chvíle, kdy měl stát při mně. Potřebovala jsem, aby odešel. Byl v mé přítomnosti tak slabý, zranitelný a mně stálo tolik úsilí udržet svůj hlad na uzdě. Byla jsem vyčerpaná, to přeci musel pochopit. Nezvládla jsem už déle ten nesmírný tlak a musela jsem mu říci, co je to zač. Doufala jsem, že se zalekne, opustí mě nebo se alespoň odvrátí. Použila jsem i příkazová kouzla pro to, aby odešel, z čirého zoufalství. Nepůsobilo na něj nic, jen mě chytil pevněji. Z jeho sevření jsem se nedalo vymanit a hlad rostl. Cítila jsem, jak se po něm natahuje svými úponky. Musela jsem je nasměrovat pryč, opět k Ryanorovi.

Uklidnila jsem jeho mysl a ponořila se do hlubokých vod jeho vědomí. Přesně jsem věděla, co hledat. Jako lovec perel jsem se pomalu potápěla a přibližovala k pokladu. Tam až na dně oceánu čekalo jeho utrpení a největší hrůzy; strach z věznění, ztráty volnosti a touhy žít. Nechala jsem jeho sny naplnit představami a krmila se z jeho bolesti. S úsměvem na rtech se mi konečně podařilo vymanit se z bratrova objetí. Jedna má část se po lahodné krmi konečně cítila uspokojeně. I přes to jsem se nemohla podívat bratrovi do očí, když jsem opouštěla stan právě ve chvíli, kdy Ryanor vykřikl ze spánku hrůzou. Potlačila jsem z části cizí vliv uvnitř a zamířila opět k lesu, abych se uklidnila.

Vrátila jsem se právě včas, abych stihla příchod jižního císaře, kterému se podařilo přivést zpět Exaie. I se stromem, u kterého se nejspíš skrýval. Musel se nějak dostat z pevnosti. Cesta to zřejmě nebyla lehká, soudě podle hlubokých šrámů, které mu hyzdily tělo. Riel mu šel okamžitě vstříc s úmyslem jej vyléčit. Místo toho náhle ztuhl, jeho pokožka nabrala odstín ebenu. Zase někdo využil jeho spojení s Ilanou a navázal se na jeho bolestné pocity, tak silně, že jsem to dokázala i já zachytit. Přiklekla jsem k němu s Einarem právě včas, abychom ho přidrželi, když s ním začal lomcovat záchvat. A pak se „to“ ozvalo zas. Začala jsem se pomalu krmit na jeho utrpení, přesně ve chvíli, kdy začal Einar Riela očišťovat. Nebo si alespoň myslel, že to dělá. Přes naše spojení jsem cítila, jak z něj vytrhává veškeré utrpení. Jeho vlastní i to násilím vložené. Jak si ale může být jist, že bere jen to, co Riela stravuje? Sám Einar už jednou osekal sám sebe, jaká je tu záruka, že Rielovi neprovede něco podobného? Vzedmula se ve mně šílená vlna nenávisti, vnímala jsem, jak Einarův vliv přechází i do mého těla a začíná si z něj brát. Na poslední chvíli jsem se odtrhla, abych zjistila, že si sáhl na bytost uvnitř a sebral mu veškerou sílu. Opět jsem pocítila příšerný hlad, doprovázený fyzickou bolestí. A pak pocity zloby náhle přešly. Se zděšením jsem si uvědomila, že ty emoce nebyly mé vlastní.

To už se ale Einarovi podařilo dát Riela do pořádku a jižní císař se mezitím postaral o Exaie. Z něj nakonec vypadlo, že Ilana je stále v držení Savera.  Bylo potřeba se připravit na další akci. Jižní císař se nabídl, že nám poskytne dočasné útočiště v jednom ze svých sídel, abychom svou přítomností neohrožovali ostatní spojence. S vděkem jsme tuto nabídku přijali. Potřebovali jsme se dát dohromady. Hlavně Riel, který po překvapivém útoku nějakým způsobem přišel o schopnost léčit. Já měla alespoň menší naději, že se dovedu vypořádat s hladem, když se mi dostane řádného odpočinku. Za několik hodin jsme se už procházeli po příjemně zařízené a klidné vilce. Hned jsem se uložila do postele v jednom z volných pokojů. Bratr šel pochopitelně jinam, od incidentu ve stanu jsme mezi sebou neprohodily jediné slovo. Mrzelo mě to, ale zároveň mi to přinášelo i určitou útěchu a pocit jistoty, že nebudu mít možnost mu znovu svými nekontrolovanými schopnosti ublížit.

Druhý den nás všechny překvapila zpráva, že se Ilaně podařilo uprchnout ze zajetí. Použila k tomu zřejmě teleportační marku od severního vládce. I za cenu spotřeby své vlastní životní energie. Byli jsme dovedeni zpět do společného tábora a zavedeni ke stanu, kde měla Ilana přebývat. Většina družinky se za ní okamžitě vrhla. S nadšenými výkřiky oslavujícími její návrat. I když jsme ve skutečnosti všichni selhali. Zůstala jsem stát opodál, stejně tak Cael. Nemyslela jsem si, že byla Ilana teď v situaci, kdy by toužila po tom, abychom si ji všichni přišli prohlédnout jako exemplář vystavený v muzeu. Vím, jaké to je, když je lidské tělo i duše vystavena mukám a jak jedině klid a samota může pomoci zhojit nejhlubší rány, alespoň na povrchu. Nikoho na duchu nezahřeje, když vás vidí zlomeného, zvlášť pokud jde o ty nejbližší. Vzpomínky, které jsem považovala dávno za mrtvé, začaly opět vyvstávat na mysl.

S Ilaniným zotavením nakonec pomohla jedna ze Sester. Uzdravila se až zázračně rychle, možná až moc na to, aby se dokázala vzpamatovat i její mysl, která byla náhle zaplavena touhou po pomstě. Hodlala si ještě teď vyřídit účty se Saverem, i přes naše neustálé naléhání. Podobně zbrklé jednání už stálo nesčetné životy. Nakonec jsem přistoupila alespoň na návrh kontaktovat Rovana. Potřebovali jsme zjistit, jak na útok reagoval východ. Obávala jsem se, že jsme na sebe upoutali příliš pozornosti a vše se dá do pohybu mnohem dříve. Nejsem si jistá, zda na to jsou všechny strany dobře připraveny, jejich spojenectví se mi zdá stále křehké. A to nebyla zdaleka jediná věc, co mě znepokojovala.

Hned v poledne jsme se bez Ilany vydali navštívit našeho spojence. Čekala na nás opět „útulná“ kamenná cela. Po chvilce čekání se objevil Nathan se zprávou, že je jeho pán zaneprázdněn neočekávaným setkáním sil východu. Naše domněnky se bohužel potvrdily. Nezbylo nám nic jiného, než vzít za vděk pohostinstvím Rovanovy kobky. Jen jsem doufala, že jej nebudeme nuceni využívat příliš dlouho. Navíc nás měl v této chvíli v hrsti téměř všechny, po uplynutí doby určené k přesunům není možné místnost opustit. Nathan nás záhy opustil a my s těmito nepříjemnými myšlenkami osaměli.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

* Áno, hráčka se hrozně moc těšila na skvělou sóloakci, jak vlítne na Savera, odčaruje ho, čapne a hurá zpátky. A pak na kostce padne 2!!! Tohle se prostě pravidelně stává jen mně :/ jestli to znamená štěstí v lásce, mám ho za naše sezení našetřeno na dobré tři životy.

** Má vůbec cenu tohle nějak komentovat? :D