sobota 28. ledna 2012

Role-playing, cesta do pekel

    Vím, že jsem slíbila pravidelně sem umisťovat zápisy z hraní a poznámky z něj se mi hromadí až nebezpečně rychle, ale bohužel se k tomu nějak nemůžu dokopat. Zjistila jsem, že nejlíp se mi píše v pozdních večerních (či časně ranních) hodinách, a v tuto dobu obvykle spím, neboť nechci rušit své okolí. Hlavně si tu nemůžu svítit a tak jen těžko rozluštím ty svoje klikyháky :) během dne jsem zas plně zaneprázdněná hraním SW:ToR (strašná zlo, tahlecta hra - a nepřejte si dostat se až na Hoth). Takže mi zbývá jediné, sepsat zas něco jen z mé hlavy, protentokrát se budu snažit nebýt emo a držet se tématu. Tentokrát něco prozradím o své vlastní hráčské minulosti a lehce nastíním svůj přístup ke hraní :)

    Úvodem by asi bylo dobré zmínit, kterak hitomi k hraní přišla. Je to takový krásný příběh, jak se sbírky pohádek. Kdysi dávno, když jsem ještě navštěvovala první dva stupně základní školy jsem se dozvěděla, že existuje něco jako Dračí doupě. Prý jeden člověk vypráví příběh a tvoří úkoly pro ostatní zúčastněné, no paráda! V těchto krásných časech jsem v televizi sledovala takové úžasné kanály jako RTL II, Cartoon Network a samozřejmě dětská vysílání ještě snad na ČT3, takže o inspiraci nebylo nouze. Aniž bych tušila, že má DD nějaká pravidla, rozhodla jsem si vytvářet svá vlastní. Mým prvním počinem byly "Příběhy z kanálů" (jak poetické :) ale tak Želvy ninja...), kde jsem nechala jednu ze svých tehdejších kamarádek prozkoumávat toto úchvatné prostředí a do cesty jí stavěla zmutované mouchy, krysy a podobnou havěť. Upřímně, vážně netuším, kde se tohle všechno v mé mladičké dětské kebuli vzalo. Jak šel čas, stále jsem se v této činnosti zdokonalovala, ačkoliv jsem si vždycky spíš přála stát na opačné straně, vyzkoušet si samotné hraní. Ze všeho nejvíce mě vždycky bavilo (a stále tomu tak je) vymýšlet si příběhy nových hrdinů, a ty si prožívat. Avšak nikdy ne takových, jak byli běžně vnímáni. Poměrně brzo jsem začala pociťovat úzkost ze způsobu, jakým byli vyobrazováni, jak v honbě za tím, co oni považovali za správné za sebou nechávali bezpočet obětí ve jménu naprosto hanebně překroucené ideje. Vidět věci černobíle mi nikdy nijak nešlo, všude jsou tu pro mě jen samé odstíny šedi. Zároveň mě vždycky něco na té lidské zvrácenosti přitahovalo a nutilo mě prozkoumávat veškerá zákoutí takové mysli. Především pak důvody, které člověka k takovým činům vedou.
    Později se mi můj malý dětský sen splnil a já našla člověka, který byl ochoten dělat mi vypravěče. Dokonce vlastnil i ona slavná pravidla pro dračák (a na rozdíl ode mne je znal snad nazpaměť). Příliš jsme se jimi však neřídili, především kvůli mně, protože nejsem schopná se je naučit a nějakým způsobem je přijmout. Nejsem zvyklá se ve své tvorbě příliš vázat a zbytečně si stavět v mysli překážky. Pro vyhodnocování situací spíš dávám přednost intuici. Tehdá to šlo i velmi pěkně, hrávalo se na procházkách přírodou, bez kostek a další "nutné" hráčské výbavy. Krásně se nám do hry míchaly motivy z her a seriálů, co jsme sledovali. Jeden čas jsme dokonce hrávali Jagged Alliance 2 ve světě Pokémonů (fakt to jde! :)). Valnou většinu tohoto hráčského období jsem však strávila se svou půlelfí kouzelnicí Arien, která to samozřejmě nemohla mít v životě lehké. Jak jsem zjistila, tíhnu k tragédii už opravdu od útlého věku. Vždy byla minimálně vyhnancem, bytostí na okraji společnosti, ve které si jen těžko mohla vydobýt své místo pod sluncem.
    Dalším významným obdobím byl nástup na gymnázium, kdy jsem už měla alespoň nějaký stabilní přístup k internetu a mohla jsem se začít pohybovat na fórech zaobírajících se touto tématikou. Poté dokonce i na serverech, kde bylo možné hrát online. Čas od času se dívám na tehdejší výtvory (ke každé postavě jsem si psala poměrně rozsáhlý životopis, obvykle formou povídky) a nestačím se divit, s čím vším jsem přišla. Papír (zvlášť ten wordový) snese skutečně vše. Konečně jsem měla příležitost konfrontovat svůj styl hraní s ostatníma lidma, což mi nakonec přineslo mnoho cenných poznatků. Hlavně jsem zjistila, jak úžasný je to nástroj k poznávání druhých. Především pak u klasického hraní, kde mohu krásně pozorovat způsoby uvažování ostatních hráčů a reakce na celou škálu podnětů (což jsem možná neměla zmiňovat, neb budu možná ještě pod větším drobnohledem). Jak ale lépe získat odpovědi na zmíněné otázky? :) Navíc se hraní ukázalo i jako úžasný prostředek osobní duševní hygieny.

    Každá mince má však dvě strany a já mám tendence dívat se spíš na tu, co by snad i měla zůstat skrytá. Po dlouhém úvodu se snad konečně dostanu k jádru pudla. Hraní je pro mě vlastně velmi niternou záležitostí, ať už člověk chce či nikoliv, vždy do svých postav vloží spoustu svého; touhy, sny, zkušenosti i nejhorší obavy. Jako by stvořil dítě, které se začíná s prvními krůčky po vypravěčově světě postupně rozvíjet a žít vlastním životem. Z loutkaře se stává loutka, tahaná a popostrkovaná zcela odlišnými úmysly. Jen tak se někomu svěřit do rukou není vůbec snadné, alespoň ne na takovéto úrovni. Ovšem i loutkaři se dostane velkého zadostiučinění, čím více ze sebe ve hře odevzdává, tím lépe může pokračovat ve vlastní tvorbě, dovést své umění k dokonalosti. Vybrousit svou loutku do nejmenších detailů. Zároveň se ale nebezpečně ztenčuje hranice mezi myslí obou bytostí. Lidský mozek je ve své genialitě i neuvěřitelně hloupý nástroj; jen těžko rozezná, zda člověk nějakou tragickou událostí skutečně fyzicky prochází, nebo je jen zprostředkovaná. Informace o tomto prožitku se uloží téměř shodně a mohou nadělat mnoho paseky. Zvláště v případě osob, které jsou zvyklé hrát takovým způsobem, jako já - tedy absolutním se ponořením do role.
    Problémem jsou v mém případě už ty role samotné. Jak jsem opět po letech procházela svou už poměrně rozsáhlou sbírku "loutek", zjistila jsem, že všechny jsou značně potlučené. Opravdu už od dětství nějakým způsobem přitahuju tragédie a veškerá má tvorba je prodchnutá obrovskou dávkou smutku, o jehož původu nemám v zásadě tušení. Jistě, nikdy jsem nebyla velkým příznivcem komedií a když už jsem si vybírala spíše vážnější témata, ať už v literatuře, filmu či hudbě. Jen se mi stále nedaří vystopovat začátek tohoto konání a způsobu uvažování. A pak, že je hraní útěkem od reality. No tedy pěkně děkuju! Člověka to nutí se co den vracet ke spoustě nepříjemným událostem a neustále si všímat veškerých zvěrstvech, kterých jsou lidé schopni - a přesvědčovat se, že "vhodné" předpoklady k nim má každý jedinec, včetně pozorovatele samotného. Také se říká, že si v sobě neseme i odkaz tragédií a přelomových situací, které prožili naši předci. Čím jsem starší, tím více tomuto začínám věřit a zároveň by to odpovědělo na spoustu mých otázek týkajících se původu mých myšlenek. Ze svého vlastního života bych toho tolik i přes svou vrozenou přecitlivělost jen těžko nachytala (i když kolikrát už opravdu připadám jak savá houba :)). Takže se pohybuji v naprosto úžasném začarovaném kruhu, kdy beru rp jako skvělou formu relaxace, možnosti náhledu na život z různých pohledů (podle toho, do které loutky si vlezu) a zároveň si hlavu zasírám nepřeberným množstvím dalších konfliktů, které mě o onu duševní pohodu kolikrát připravuji. Až se někdy sama ptám, kam mě všechno tohle pátrání po pravdách (které pochopitelně nikdo nechce vědět) dovede. Buď do blázince, nebo do pekla. Takže rada pro všechny ostatní současné (či možné budoucí) hráče zní - nehrajte to tak! Především za předpokladu, že jste stejné nátury jako já. (aspoň ne s GM, co vám předhazují až příliš věrně bezpočet konfliktů a hrůz - tímto zdravím Greka! :))

Spíše do pekla, protože jsem lhář a zas jsem se zcela nedržela tématu :/ a ještě k tomu se mi nedaří v němčině nalézt nějaký adekvátní překlad pro výraz "výblitek", abych mohla tento příspěvek vhodně otagovat :)

úterý 17. ledna 2012

Ze života Maery - část I

    Tak jsem se konečně dostala k první části mnou zapisovaného příběhu (a pomalu začínám litovat toho, že jsem se k takové dřině vůbec zavázala :)). Ocenila bych, kdyby za mě akčnější pasáže psal někdo jiný, jsem přeci jen spíš samozvaný rádobyfilozof a budižkničemu :) So enjoy...

Průchod podzemním komplexem

    Už od samého začátku mi tahle akce připadala jako čiré bláznovství - pod příslibem nejistého spojenectví se nechat vtáhnout do hry jedné z mocných neživých bytostí z východu. Moji společníci se nechali Bledými a dotyčným přesvědčit o tom, že by bylo opravdu užitečné našemu nepříteli ukázat, čeho všeho jsme schopni, a jaké tajné zbraně schováváme. Mohla jsem si „vybrat“, že půjdu buď s nimi, nebo budu převelena na frontu, kde bych měla bojovat po boku Bledých. Volba byla v tomto případě jasná. A tak jsme se přesunuli na východ. Naším úkolem bylo projít podzemní komplex plný nástrah, jejichž překonáním jsme měli dokázat, že jsme hodni nabízené spolupráce. Navíc se v podzemí nacházel předmět, o který měli zájem Bledí. A Elendar. Ten naštěstí nebyl naším hlavním zájmem.

    Krátce po vstupu do podzemí jsme byli napadeni bytostmi připomínajícími gorily. Ve skutečnosti se jednalo o nějaký druh konstruktu – dostatečně sofistikovaný na to, aby nám dokázal pořádně zavařit. Po několika šarvátkách jsme byli nuceni se rozdělit, což na tomto místě opravdu nebyl dobrý nápad. Průchod chodbou přeplněnou pastmi nás málem stál život. Ilana se mezitím vypořádala s našimi nepřáteli. Krom toho se jí podařilo zjistit, že tu nejsme sami. V jedné z chodeb nalezla mága, který se nám představil jako Paran*. Rozhodla se mu pomoci v odchodu z komplexu. Na mé námitky opět nebrala zřetel. Zdejší chodby nebyly bezpečné a chtěla jsem se dostat co nejrychleji pryč. Pokračovali jsme dál, než jsme dorazili na konec chodby vedoucí do rozlehlé místnosti. I tady jsme měli společnost. Z prostoru se ozýval charakteristický zvuk trhání masa a kostí- něco se živilo na tělech těch méně šťastných návštěvníků.

    Rozhodla jsem se, že se zkusím té potvoře proplížit do zad, zatímco Ilana upoutá její pozornost a pokusí se zjistit, jestli je to schopné nějaké komunikace. K našemu překvapení bylo. Utrousilo to několik poznámek o tom, co by nás mělo čekat a Ilana zjistila i jeho jméno. Bez boje jsme vyrazili vstříc dveřím do spodního patra. Po zdolání přestupních schodů a dalšího vstupu jsme se ocitli v místě přeplněném magickými pastmi. Rozhodla jsem se, že skupinku povedu. Vzhledem ke své získané odolnosti vůči magii byla velká pravděpodobnost, že vyruším účinky spuštěných pastí. I tak to bylo nesmírně vyčerpávající a průchod se neobešel bez zranění. Z husté koncentrace magických sil se mi dělalo nevolno. Další dveře pro mě byly vysvobozením.

    Ocitli jsme se v obrovském, na první pohled prázdném dómu. Jen několik otisků v prachu naznačovalo, že tudy nedávno někdo prošel. O osvětlení prostor se postaraly prapodivné malby na stěnách. Při bližším ohledání se ukázalo, že jde o nějaký druh písma, jemuž nikdo z nás nerozuměl. Přistoupila jsem blíž a v tu chvíli jsem pocítila slabé záchvěvy radosti a potěšení. Někdo tu zanechal stopy plné bolesti a jejich působení stále přetrvávalo. Zbytek se už mezitím přesunul k východu a bylo mi naznačeno, abych si pospíšila. Jaká škoda. Cestou jsem minula několik těl v různém stádiu rozkladu a hromady hader, nic zajímavého.

    Dlouhé schody mířící dolů nás opět dovedly k dalším dveřím. K našemu překvapení se za nimi skrývala zeď. Ilana chtěla poklepáním hrušky meče zjistit, zda je skutečná a v té chvíli nám zmizela. Zůstaly po ní jen magická rezidua po teleportu. Nezbylo nám nic jiného, než se vydat za ní a doufat, že se objevíme na stejném místě. To se bohužel nestalo a byli jsme nuceni každý sám procházet podivným labyrintem, ve kterém se náhodně měnila gravitace. Pro létající zářící to nepředstavovalo až takový problém, já měla štěstí, že jsem neskončila v jedné z „přesýpaných“ hromad těl. Po nějaké době jsem nalezla Exaie zabraného do mapování těchto podivných prostor, s jeho pomocí jsme se dostali až do středu objektu, kde se nacházel východ. U něj již čekal těžce zraněný Ryanor. Zanedlouho se ukázala i Ilana s Einarem, avšak po Rielovi a Caelovi ani stopy. Doufala jsem, že jsou spolu. Vzhledem k tomu, že se nijak neprojevovala kletba Bledých, musel být bratr naživu. I tak jsem měla starosti, jeden chybný krok zde mohl snadno znamenat smrt. Mnohem tíživější byl fakt, že jsem pro něj nemohla nic udělat. Spolu s Einarem jsme odtáhli Ryanora dveřmi, za kterými se nacházela tentokrát útulná místnost, akorát stvořená k odpočinku. Ilana s Exaiem se vydali hledat chybějící dvojici.

    Z odpočinku mě vyrušila prudká bolest okolo krku, lintýrová pouta se mi propalovala skrz kůži; a to mohlo znamenat jediné – Ilana nebo můj bratr byli v ohrožení života, umírali. Zatímco já mohla jen čekat na svůj rozsudek. Opustit místnost a vydat se po chodbách hledat jejich těla nemělo smysl, nevydržela bych to – bylo příliš pozdě. Čekala jsem a vnímala, jak mi lintýrová pojistka postupně ničí tělo. Zabila jsem je oba, Ewana i Caela. A stejným způsobem. V hlavě se mi postupně vykreslovaly scény z našeho života, připomínky mých jediných radostí a největších selhání. Ewanova poslední slova…Přesto bylo tak obtížné smířit se i s vlastní smrtí, ačkoliv jsem byla vždy na tuto možnost připravena, vidina absolutního konce pro mě byla děsivá. Konce nás všech. Z úvah mě vytrhl až Einar, ani on mě nemohl aspoň v těchto těžkých chvílích nechat o samotě. Stěží jsem se držela na nohou a měla ještě čelit jemu. Pokusil se mi odčarovat lintýrové jizvy, ale naštěstí jsem jej odstrčila a odehnala. Tohle byl okamžik, ve kterém jsem si nepřála být s kýmkoliv z nich.

    Netuším, jak dlouho jsem přemítala, bolest se ustálila a já byla jen sotva schopna pohybu. Dveře se znovu otevřely. V nich stáli Exai a Ilana, jež držela mého bratra v náručí. Plna úzkosti jsem jim vyšla vstříc, alespoň jsem se s ním mohla rozloučit, naposled jej obejmout. Když jsem však přišla blíže, zjistila jsem, že je ještě naživu. Dýchal, i když velmi slabě. Ilana dala postupně všechny dohromady. Až na Riela, ten stále chyběl. Věděla, kde se nachází. Spolu s Exaiem se vydali dál a nás nechali odpočívat, já to rozhodně potřebovala. Vyrovnat se s předchozím zážitkem bylo opravdu těžké. A takových přichází stále víc a víc. Neustále lituji toho, že jsem své bratry do něčeho podobného zatáhla. Pro lásku, která mi způsobuje jen další bolest. A tam uvnitř mě se z toho „něco“ raduje, překřičet jeho hlas je stále těžší…

    Jakmile se probral Ryanor, navrhla jsem další postup. Otevřela se před námi další chodba s několika dveřmi po stranách. Několik metrů od nás jsem zahlédla naše dva společníky. Dohodli jsme se, že na nás Exai počká a Ilana se vydá dál. Ovšem samotný pohyb byl mnohem složitější, než jsme předpokládali, ujít jen pár metrů nás stálo snad veškeré fyzické síly, jako bychom snad na každé noze měli závaží. Znavení jsme vpadli do další z místností.  Bylo nám jasné, že se tu nemůžeme zdržovat příliš dlouho. Ačkoliv byl v místnosti zdroj vody, jídla jsme příliš neměli. Celou situaci významně stěžovala přítomnost neznámých obyvatel chodby, kteří se v nepravidelných intervalech proháněli po prostorech. Pomocí Exaiových posilujících kouzel se nám postupně podařilo zdolat další úseky.

    Postupovali jsme zatraceně pomalu. I když jsme byli posíleni kouzly, ztráceli jsme tu příliš mnoho času. Další odpočinek nám přerušila náhlá zvýšená koncentrace magie v prostoru. Šla jsem zjistit, co se děje, abych na chodbě, kus od nás, spatřila Ilanu obklopenou hromadou brouků, kteří se ji snažili rozložit. Ryanor zareagoval velmi rychle; přitáhl k sobě vodu z okolí a chtěl je pomocí vlny spláchnout. Bohužel bylo v okolí příliš mnoho magické energie a Ryanor zrovna v ovládání svých sil nevyniká. Ilanu sice škůdců zbavil, ale nahromadil takové množství vody, že hrozilo zamoření celé oblasti brouky. Než se roztříštěné vlny stačily dostat do naší místnosti, povedlo se mi jej strhnout zpět a zavřít dveře. Doufala jsem, že můj dotek bude stačit k tomu, aby byla jeho kouzla přerušena. Zareagoval opět nečekaně a snažil se ve své činnosti pokračovat. Místností proběhla řada rušících kouzel, která nás všechny vyřadila. Probrala jsem se v té spoušti jako první. Byla jsem zmáčená a kvůli účinkům magie neuvěřitelně oslabená. Ostatní na tom nebyli o moc lépe, snažila jsem se je dostat alespoň z vody, která se stále držela v pokoji. Až později, když se mi opět ustálily smysly, jsem si uvědomila, že byla plně nasycená magií. Zatracenej Ryanor. Caela jeho nesmyslná akce opět málem stála život, dýchal mělce a nedařilo se mi jej přivést k vědomí. Postupně se probouzeli další, ale bratrův stav se neměnil. Nikdo mu v tuto chvíli nedokázal pomoci, než se ve dveřích opět objevila Ilana, obklopená pronikavou září. Aby toho nebylo málo, přitáhla ještě další dva lidi; nějakou ženu a muže, který býval nejspíš vojákem, dle jeho vzezření. Nebezpečí pro nás rozhodně nepředstavovali.

    Buď to bylo naprostým vyčerpáním, nebo podivným působením její aury, ale přistihla jsem se až po nějaké době, jak za ní bezmyšlenkovitě kráčím stále hlouběji do pevnosti. Ačkoliv bývám vůči podobným útokům často imunní, její síle nedovedu vzdorovat. Je opravdu děsivá. Další patra jsme prošli bez větších problémů, krom několika kostlivců, kteří se rozpadali, jen se přiblížili, tu bylo prázdno. Naštěstí pro nás. Překvapením bylo až nejspodnější podloží. Vstříc nám nevyšel nikdo jiný než náš známý Elendar. Přesto na něm bylo něco znepokojivě jiného. Způsob, kterým se pohyboval, gesta i slova, jež volil. Že by konečně odložil masku hňupa a ukázal se v pravé podobě? Sdělila jsem Ilaně své obavy a rozhodla se jej podrobit podrobnějšímu zkoumání.

    Ukázalo se, že mé neblahé tušení bylo opodstatněné. To, co stálo před námi, rozhodně nebyl „jen“ Elendar. Snad dvě rozdílné duše sdílející stejné tělo, avšak následkem nějaké události příliš těsně spjaté, sdílející stejnou jizvu. Ať už se zde probudilo cokoliv, dělalo to z Elendara konečně někoho schopného boje a jasného úsudku. Ačkoliv (nebo možná právě pro to) jsme na tom nebyli nejlépe, rozhodli jsme se ho vzít s sebou. V místnosti, kde předtím přebýval, se mi podařilo ještě zachytit dozvuky minulosti a byla jsem svědkem přehrání zprávy od vlastníka tohoto podzemního komplexu. Stejně jako my, byl jen další figurkou na hrací desce. Zatímco jsem se zabývala Elendarem, vyzvedla Ilana první část předmětu, pro který jsme přišli. Ze zprávy vyplynulo, že jeho druhá část se nachází nahoře. Museli jsme jej cestou někde minout.

    Naštěstí jsme si pamatovali jméno ghůla sídlícího v příslušném patře, nebyl problém se k němu pomocí brány dostat. Na nepříjemné pocity s tím spjaté jsem si už téměř zvykla. Už bylo jen potřeba lokalizovat druhou část artefaktu a dostat se ven. Škoda, že na světě věci nefungují tak jednoduše. Cestu nám zastoupilo několik goril. Utvořila jsem formaci se svým bratrem a podařilo se nám první trojici s trochou štěstí vyřídit.** Mezitím se však zezadu přiblížily další. Zbytek skupiny se o ně dokázal nějak postarat a my mohli pokračovat. To nejhorší mělo ještě přijít. Obrovský labyrint měl svého strážce, zrůdu neuvěřitelných rozměrů a síly. Zřejmě další ze zvrácených experimentů našeho drahého přítele. Ve chvíli, kdy jsme již téměř byli na dosah našemu cíli, se objevil na scéně. Těžko takovou bestii popsat, hora masa obdařená obrovskými pařáty a tlamou, co by naráz spolkla krávu. Cael se na ni hned vrhnul a já mu poskytovala krytí, jako vždy. Uhýbat se ranám bylo však v našem stavu příliš obtížné a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Krom toho ta svině vypouštěla z huby jedovaté páry, které nám situaci značně znepříjemňovaly.

    A pak chytila bratra. Přímo do těch obrovských zubů a chystala se roztrhat na kusy. Zoufale jsem se snažila se k němu prosekat, zasáhnout tu bestii tak, aby ho musela pustit, ale držela ho příliš pevně. I tak jsem to nemohla vzdát, byli jsme už přeci tak blízko! Ostatní také nepolevovali, i když se část skupinky musela kvůli jedovatým mračnům stáhnout. Pak se to podařilo, jedna dobře mířená rána, která donutila monstrum zařvat, a bratrovi se podařilo z jeho stisku vymanit. Ilana jej odtáhla do bezpečí. Strážce zuřil a jeho útoky nabraly na intenzitě. Už jsem to nemohla příliš dlouho vydržet, ani s pomocí Ilaniných podpůrných kouzel. Na pomoc mi krom ní přišel Riel, který se předtím zdržoval vzadu. A situace se opakovala. Několik neopatrných pohybů a obrovská tlama si našla další sousto. S hrůzou a na pokraji sil jsme sledovali, jak cupuje Riela, dokázala způsobit rány i zářícím. Ilana se na něj vrhla se svým obouručním mečem a snažila se Riela z tlamy vypáčit. Podařilo se ji zrůdu zranit opět tak, aby povolila a na chvíli zapomněla na obranu. Zakrváceného jsem ho vytáhla ven těsně před tím, než čelisti sklaply. Pak už se za mnou ozval jen příšerný řev a náraz obrovského těla o zem. Chodbou se začala valit mračna nebezpečného jedu. Museli jsme se rychle prodrat na povrch. Ryanor kryl náš ústup vodním štítem, který zabraňoval jedu v postupu. Ale i jeho kouzla mají omezenou trvanlivost. Ilana se musela mezitím dostat do jedné z bočních chodeb, aby vyzvedla druhou část hledaného předmětu; nádobu plnou duší. Takřka na poslední chvíli jsme dorazili k východu a konečně se mohli nadechnout čistého vzduchu. Já se stále krvácejícím Rielem v náručí.

    Vůně jeho krve mě dráždila na patře. V nastalém zmatku by nikdo nevšiml, kdybych ji ochutnala. Ta představa byla nesmírně lákavá. Když si jen vzpomenu, jakou slast mi přinesla ta Alvarova…Smět se dotknout dalšího z nich a načerpat sílu, posunout své hranice opět o kus dál. Nebo naopak zemřít v hrozivých mukách a ohrozit tím život svůj i bratra. Nebylo povoleno přijímat esence z více bytostí, jejich rozdílné nátury by v těle svedly boj a jen přispěly k jeho zničení. Takové riziko jsem nemohla podstoupit, rozhodně ne teď…

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Paran? Jakože fakt? Pán balíčku nám jen tak zkříží cesty? Myslím, že jsme pěkně nahraní. Nedej bože, aby teď někdo začal s vykládáním karet. Bůhví, k jakému dómu bychom byli „přiřazeni“. Rozhodně nás však někdo tahá a popostrkuje.
/Asasín stínu? Nebo spíš jedna z Nezadaných?/
**Nemožné se stalo skutečností, hit si na útok hodila 20 a na zranění 8!!!

neděle 15. ledna 2012

Nový kočkoúlovek

Jako každá správná ženská (jo, teď se mi opět hodí se za ni označovat) jsem ani letos nemohla odolat sérii povánočních výprodejů. Šaty dělají člověka a jak je známo, mám naprosto nezaměnitelný styl hodný obdivu*, který potřeboval "voživit" jak účes macaté čtyřicátnice. Čapla jsem tedy další dvě blízké ženy (nejprve Gábi, poté Miche :p) a jala se prozkoumávat rozličná nákupní centra Prahy. I tentokrát jsem v boji o poslední zlevněné kousky uspěla a rozšířila svůj šatník o nové, naprosto úžasné (a infantilní) kočkotriko :)) No není rozkošné? :)


A jelikož jsou moji bližní dokonale seznámeni s touto úchylkou, rozrostla se o Vánocích má sbírka dřevěných koček o další exemplář. Jednou jich budu mít celý byt :) Krom tohoto jsem ještě dostala úžasný nahřívací polštářek s vůní levandule, fotku bohužel zatím ještě nemám, ale jednou ji určo do galerky přidám.

* Prd o mně nedávno oznámil, že jsem jediný člověk, kterého zná, co nemusí řešit, jestli na něm navlečené hadry ladí. Údajně umím nosit naprosto všechny pekelné kreace *muhehe, way to go!*

Ze života Maery - Úvod

Tak se konečně dostávám ke slíbenému úvodu k naší dnd kampani. Začnu zcela sebestředně se svou vlastní postavou, která se stane průvodcem našeho příběhu. Veškeré události budu pak popisovat z jejího pohledu (neplést s pohledem hráčky! :)), a proto je nutné ji alespoň krátce představit, aby si čtenář mohl udělat ještě o něco komplexnější obrázek o hře, kterou hrajeme. Jelikož jsem sama pouhou figurkou v této estrádě, zvolila jsem raději tento pohled, než se nesmyslně pokoušet o nějaké objektivní zhodnocení situací – jak hráčovi, tak postavě nejsou pochopitelně známa veškerá fakta (spíše naprosté minimum, jak neustále zjišťujeme) a minimálně tím mohu svou postavu trochu přiblížit ostatním. Sama ji považuji za jednu z těch lépe vymyšlených :). Krom soupisů z jednotlivých sezení budu postupně přidávat obecné informace o světě, ve kterém hrajeme – je toho ale poměrně dost, takže to raději rozdělím do několika samostatných článků.  Tolik tedy k předmluvě…


Maera

Nejkrutější ze lží vždy pocházely z úst bližních. A byly vědomé…


    Narodila se jako druhé dítě kupeckému páru v Astaporu, menšímu městečku v západní principalitě. Spolu s ní se ten den na svět prodral i její bratr, Ewan. Rodiče vlastnili malý krámek s cetkami a příliš se jim nedařilo, bylo pro ně velmi obtížné živit tři další hladové krky. Když byla děcka schopná se o sebe alespoň trochu postarat, vyháněli je na ulici žebrat. Nejstarší z nich, Caelan, na ně vždy dohlížel. Až do jednoho dne, kdy se v ulicích začali prohánět obávaní jezdci v rudých maskách, lovci Aruk Ahai. Z jejich sítí se sourozenci už dostat nedokázali.

    Západní principalita je domovem bezpočtu mysterijních kultů, jejich útoky na obyvatelstvo byly vždy tolerovány, svým způsobem se staraly o jeho očistu. Braly jen ty jedince, co se nacházeli na okraji společnosti a byli přítěží. Ty, jež neměli příliš vazeb a mohli být snadněji převychováni či jinak využiti. Na oplátku svým teritoriím poskytovaly určitou míru ochrany. Aruk Ahai patřil ještě mezi ty „mírumilovnější“, nabízel svým členům druhou šanci. Pokud uspěli v boji s ostatními, stali se z nich obávaní lovci čarodějů - bytostí přivlastňujících si neprávem síly země, které zotročí, zpřehýbají se zvráceností sobě vlastní a rozsévají zkázu. Mohli se jim postavit jen ti, jež díky tvrdé dřině a za pomocí zvláštních sloučenin zvládli přeměnit své tělo natolik, aby účinkům kouzel částečně odolávalo a činilo je naopak velmi citlivými na přítomnost jakékoliv magické emanace.

    Léta dřiny a tvrdé disciplíny se Maeře vyplatila. Postupně se stávala silnější a obratnější, se svými schopnosti překonávala i Ewana, což bylo pro dívku velmi nezvyklé. Původně měl kult přijímat pouze chlapce, ukázalo se, že dívky reagují na podávané lektvary rozdílně a většina z nich nepřežije první přeměňovací dávku. Maera byla jediná, která se dostala až za druhou, a to i přes rozdílné složení. Řady čarodějobijců se neustále tenčily, a proto bylo nutné začít s experimenty. Alespoň to bylo vysvětlení, které se k samotným členům kultu dostalo. Po několika letech strávených za zdmi skalní pevnosti měl přijít den jejího zakrvení, první mise, kde měla prokázat, že je výsady života v kultu hodna.

    Úkol byl jednoduchý, spolu s Ewanem a dalším členem kultu měli vyřídit mága uprostřed rituálu. Snadný jak facka. Dokud se nestřetnou pohledy lovce a oběti. Kratičké zaváhání stačilo mágovi k instinktivní obranné reakci, při které proti Maeře vypustil nahromaděnou magickou energii. Stačila si svůj obličej zakrýt rukou a pokračovat ve výpadu, kterým muže usmrtila. Jizva po magické ráně jí ještě dlouho připomínala okamžik prvního selhání. Samotná mise však byla označena za úspěšnou a trojice se mohla vyhoupnout po pomyslném kariérním žebříčku zas o kousek dál. K nelibosti Ewana, který Maeřino zaváhání považoval za projev největší slabosti. A něco takového si vrazi nemohou dovolit. Propast mezi nimi se neustále prohlubovala s tím, jak Maera sílila a získávala další uznání i přes viditelné nedostatky, kterých si všímal. Neustále kráčel ve stínech svých sourozenců. Starší Caelan se z nich vypracoval nejrychleji a díky vyššímu věku byl hned přiřazen ke zkušenějším jednotkám. Ačkoliv neměli možnost se příliš vídat, vzhlížela k němu. Dokázal si i přes veškeré strasti, kterými procházel udržet sám sebe. Pouhá sesterská náklonnost se brzy přerodila ve fyzickou touhu, jež byla opětována. Vzájemná láska obou sourozenců byla dalším trnem v oku pro Ewana.

    Být citově vázán bylo však pro kult velmi nežádoucí, ne nadarmo si vybírali odložená děcka. Jejich pouta se světem byla mnohem snazší přetrhat a tohle nebylo místo, kde by si měla vytvářet nová. Jen tak je nebylo možné skrze ostatní vydírat. Potřebovali z nich nástroje schopné kdykoliv ukončit svůj život, pokud to bude třeba. Každý z nich musel sám sebe přesvědčit, že je to výsada – dost tomu pomáhal i bílý nektar, který v nich nahlodával poslední zbytky dětské nevinnosti a lidskosti. Historie a význam kultu byl přepisován znovu s měnícími se cykly dějin. Bylo opravdu snadné a pohodlné uvěřit, že následující doba bude oproštěna od nešvarů těch předchozích a konečně nastane zlatý věk bez mágů, moru seslaného na tento svět. A členové kultu budou povýšeni, dostane se jim poct a uznání, po kterém každý podvědomě touží. Někteří z nich byli prostě jen lovci. Lov poskytoval nadvládu. Zabíjení bylo pozvednuto na umění a nacházelo své mistry.

    Po zakrvení měl přijít obřad druhého Přijímání, který měl opět pozměnit těla lovců a připravit je na finální transformaci. Druhá dávka měla účinky mnohem fatálnější. Znetvořovala tělo i mysl, všem bez rozdílu. Jen u některých byla změna méně viditelná. Cael ji už prošel a přežil. Avšak krom světlejší pleti nic jiného nepostřehla, přestože byli milenci. I tak byla naplněná obavami a znepokojením, jako by tušila, že je tu něco špatně. Jakmile v osudný den přiložila pohár ke rtům a nechala tekutinu proniknout do svého těla, zachvátily ji křeče. Palčivá bolest vystřelovala do každičké buňky jejího těla a ztratila vědomí.

    Probuzení bylo však mnohem děsivější, než si dovedla představit. Lektvar její tělo téměř rozložil, stala se z ní hnijící troska uvězněná v okovech nesmírné bolesti. Mrtvolně bledá kůže byla pokryta mokvajícími puchýři a nebyla téměř schopna pohybu. Jen mlhavě vnímala čísi přítomnost ve svém okolí, slova k ní ale už nedolehla. Je až překvapivě snadné zlomit člověka srze umučení těla, překonat hranici, kdy zmizí poslední zbytky příčetnosti tvořící slupku, jež chrání samotné jádro ukrývající nevinnost. Propadala se do stále temnějších vod vlastního vědomí, které zaplavila bolest a vytlačila vše ostatní. Její vzpomínky, přání, naděje, touhy; samotnou podstatu lidskosti. Přeměna byla hotova, stal se z ní dokonalý nástroj. První úspěšný exemplář.

    Jako zázrakem se dokázalo její tělo díky péči zkušených alchymistů zhojit. Bytost zrozená z bolesti, která nedokázala nic ani nic jiného rozdávat. Bylo to samotnou podstatou jejího bytí, která ji měla doprovázet na každém kroku až do trpkého konce. Což bylo něco, čemu nedokázal starší bratr jen tak nečinně přihlížet. Zatímco byla nasazována na další mise, ve kterých díky své nátuře excelovala, snažil se Caelan přijít na způsob, jak ji z této existence vymanit.  Ona s ním však veškerá pouta zpřetrhala, z posledních zbytků vědomí jí bylo jasné, že jejich vztah nemůže pokračovat, neměl pro ni význam, nechovala k němu už žádné city a nepokoušela se je v sobě opět probudit. To samé platilo pro Ewana, nezbylo pro něj jednoduše žádné místo.

    Čas finální dávky se nezadržitelně blížil a Cael se díky svému zaměření dostal k informacím, že by její přijetí pro Maeru znamenalo jistou smrt. Už druhá dávka jí výrazně zkracovala život a měl podezření, že vůdci kultu nejsou s tímto experimentem spokojení a chystají se jej ukončit. Musel jednat rychle. Nakonec se mu podařilo Maeře sdělit nebezpečí posledního přijímání a přesvědčil ji, aby z kultu uprchla. Jeho logické argumenty, jistý pud sebezáchovy a možná i ozvěny minulých pocitů ji přesvědčily. Nakonec ve svém „poslání“ mohla pokračovat i na vlastní pěst. A měla dostat možnost najít lék pro „nákazu“, která se stále šířila jejím tělem a postupně ji stravovala. Společně zinscenovali její smrt, na místo nehody dovlekli jiné tělo a ona mohla kult opustit. Aniž by počítala s tím, že se ještě někdy s jeho členy setká.

    Najít práci pro vraha v dobách, kdy zemí zmítá řada nepokojů, nebylo těžké. Ovšem dovtípit se pravdy o účelu své existence a zjistit informace o možném léku na následky hrozivé přeměny, bylo již mnohem obtížnější. Zvlášť bez kontaktů a prostředků kultu. Vrátit se, nebo se pokusit kontaktovat kohokoliv z členů by znamenalo jistou smrt a jen další neúspěch. Vše mělo změnit snad osudové setkání s jednou ze Zářících – bytostí, jejichž krev měla dle pověr lidem poskytnout nesmrtelnost. Nechybělo mnoho a mohla si ověřit pravdivost těchto povídaček. Avšak Ilana, jak si tato bytost nechávala říkat, ji přesvědčila, že výměnou za pomoc, kterou potřebovala s ní lék najde. Nebýt zvláštního působení této bytosti na samotnou Maeřinu podstatu, asi by nikdy této nabídce neuvěřila. Už tehdy ale cítila, že byly jistým způsobem propojené. Tak začalo její putování s nesourodou družinkou, která se rozhodla změnit dějiny. V naději, že nebudou šlapat po stezkách předchozích „mesiášů“. Jak se vzájemně propojily a ovlivnily jejich životy v přítomnosti cynického a pragmaticky smýšlejícího vraha, budou ukazovat následující stránky…

***
    Nakonec se ukázalo, že Maeřin kult původně sloužil k něčemu absolutně jinému a samotná Maera nedostala žádný vylepšený lektvar, nýbrž jeho původní verzi. Historie však bývá ráda zapomenuta, nebo přepisována dle nově vzniklých požadavků doby. Původně mělo jít o věrné pomocníky Zářících, kteří byli připravováni na to, aby se mohli stát nádobami pro jejich esenci. Aniž by samotná Maera nějak výrazně toužila po tomto privilegiu, částečně došlo k jeho naplnění. Následkem rozličných akcí, které nakonec vedly mimo jiné k sesazení vlády středu, přesunu Zářících na měsíc (neboť podle Ilany neměli koexistovat spolu s lidmi, elfy a trpaslíky obývajícími tento svět), který byl přebudován tak, aby byl pro tuto rasu obytný, vyřešením několika válečných konfliktů, seznámení se s dalšími mocnými bytostmi, které výrazně ovlivňují běh světa (v Ilanině případě dokonce i s prapůvodním „Stvořitelem“), došlo k vzájemnému propojení těchto žen. Avšak ani toto nedokázalo Maeru zcela odvrátit od jejího vidění světa a změnit vztah k jeho obyvatelům. Pouta byla opět zpřetrhána a pohromadě je drží už jen vidina blížící se zkázy, kterou je možné odvrátit pouze společnými silami. Jak se Maeře začaly postupně pocity navracet (nebo se spíše nějakým způsobem projevovat), byla naopak dříve velmi naivní a dobromyslná Ilana nucena se vůči lecčemu zatvrdit. A rovnováha byla zachována :)

    Nezůstalo to ale jen u psychických změn, mnohem více byla Maera poznamenána opět na těle, na schránce, které si nikdy nedokázala nějakým způsobem vážit. Od přeměny ji přišlo naprosto cizí. Následkem několika nepříjemných setkání s mocnými bytostmi, kletbami a krví zářícího, dostala (podobně jako Unius) schopnost své tělo přeměnit, ovšem za velmi vysokou cenu. Stala se z ní bytost velmi podobná padlým zářícím, s černou pletí, pařáty místo rukou a rudým křídlem vyrůstajícím mezi lopatkami. I její vnímání bolesti a dalších negativních emocí se velmi prohloubilo, dokáže je velmi snadno zachytit u ostatních, napojit se na ně a manipulovat s nimi. Tuto svou část se snaží potlačovat, nenávidí ji, ale podvědomě ji přináší velké uspokojení, protože potvrzuje její vidění světa. Ačkoliv chtěla být původně jen pouhým pozorovatelem a nástrojem, který se nijak nepodílel na změnách (které se beztak dle jejího mínění neustále opakují a pro lidstvo jako takové neexistuje vlastně žádná spása), je v pozici, kdy si nemůže tento luxus dovolit, či si snad zachovat neutralitu a vzdávat se zodpovědnosti za události, které nastaly. Především pak za smrt jejího druhého bratra Ewana, kterého nedokázala zachránit, natož pochopit a ocitl se shodou okolností na „nepřátelské“ straně. Tím spíše se snaží o lepší budoucnost pro Caela, ke kterému opět nalezla cestu. Ovšem opět pro druhou stranu velmi nežádoucím způsobem; vědomě se stává zrůdou, aby od sebe dokázala bratra odehnat a dopřát mu alespoň několik posledních let klidného života. Nevěří, že přežije setkání s hrozbou, která se blíží z východu. A pokud ano, bude beztak okamžitě odstraněna jinými, protože jí již nebude zapotřebí.

***

   Krom léčitelky Ilany, zpočátku vyvrhele z řad vlastního lidu, byla doprovázena Einarem – bývalým ornátem, jehož původním určením bylo zářící hubit. Nakonec byl donucen svoji dosavadní životní náplň přehodnotit a stal se ochráncem „pravdy“ a „spravedlnosti“. Na pomoc byla přivolána i bytost z jiného světa – v taktice a boji zdatný Unius, který dokáže své tělo přeměnit a propůjčit mu nadlidskou sílu, která skupince nejednou zachránila krk. Kapitán Ryanor, z poloviny tajemná vodní bytost pocházející taktéž ze západní principality, koketující s magií a utápějící nelehké okamžiky v litrech alkoholu. A nakonec elfy reprezentující Elendar, který je úžasným spojením všech nechvalně rozšířených předsudků o této rase. Po rozličných peripetiích se k družince připojil ještě další z řad Zářících – historik a knihomol Exai nadevše si cenící především společnosti obsáhlých spisů a map. Riel, partner a zřejmě i budoucí manžel Ilany a nakonec i Caelan, Maeřin starší bratr. O těch a dalších podrobnostech ale až někdy přístě :)

pondělí 9. ledna 2012

Peter Bjärgö – The Architecture Of Melancholy




Žánr: Ambient/Ethereal/Post-Rock
Tracklist:
01 The Architecture Of Melancholy
02 Bitteresque
03 The Hidden Compass
04 Apathy
05 A Wheel Of Thoughts
06 The Death Of Our Sun
07 Sleep Dep. Loop1

"Everyday I experience the death of the Sun. And the ground that I stand upon, caves in. Everything I see turns to stone. And the beating of my heart just stops. I close my eyes and fall down to the ground, and await for all to shut down, so the pain will fade. I close my eyes and wait for the numbness to set in, and I embrace the stillness of eternal sleep."

Po více než dvou letech čekání se na pultech objevil další sólo projekt duchovního otce Arcany (švédská neoclassic/darkwave skupina) Petera Bjärgö s velmi výstižným názvem - Architecture of Melancholy. Stejně jako v jeho předchozím albu (A Wave of Bitterness) a vlastně v celé diskografii Arcany můžeme pozorovat inspiraci především z původní tvorby australské skupiny Dead Can Dance, která na darkwave scéně působila přibližně ve stejné době. Narozdíl od Arcany, která funguje dodnes, byla v roce 1998 rozpuštěna. I přes nesporný vliv DCD si dokázal Peter vyšlapat svou vlastní cestičku a žánr obohatit o několik dalších prvků.
Důkazem budiž i jeho spolupráce na dark ambientovém projektu s Gustafem Hildebrandem - Out of the Darkling Light into the Bright Shadow, kde posluchačům jasně dokázal, že mu sedne i mnohem temnější tónina než v případě spíše éteričtější a melodičtější Arcany. Nové album z části navazuje na předchozí (citelně například ve skladbách The Architecture of Melancholy, The Hidden Compass a The Death of Our Sun), ale přináší i spoustu nových prvků. V A Wheel of Thoughts nás příjemně ukolébá klouzavá melodie akustické kytary doprovázená tichým vokálem v pozadí. Ovšem za nejlepší skladbu osobně považuji Apathy, jež posluchače svým laděním dokonale přenese do bezútěšného stavu mysli, uzavřené do sama sebe a neschopné (či neochotné) reagovat na svět okolo sebe. Poslední, meditativní Sleep Dep. Loop 1 je opět výletem do vod ambientu/post-rocku a příjemně uzavírá celé album.
Jak už bylo naznačeno, The Architecture of Melancholy je velmi osobní, skoro až intimní album, kterému je rozhodně nutno věnovat více než jen jeden poslech. Jako u většiny dark ambientových projektů potřebuje svůj čas, aby v mysli uzrál a dokázal na člověka správně zapůsobit. Pokud se však uvolníte a necháte Petera dotknout se vašich myšlenek, připravte se na úchvatný výlet do hlubin melancholie provázený nepatrnou jiskřičkou naděje a útěchy, která celé album provází. Autorův poetický rukopis a úžasná schopnost zachytit abstraktno z něj činí jednoho z mých velkých oblíbenců a řadím jej k takovým hvězdám ambient scény, jako je Atrium Carceri, Desiderii Marginis či Lustmord.

Ukázky z jednotlivých alb:

Dark ambient projekt ve spolupráci s Gustafem Hildebrandem, oproti nadcházející tvorbě jde o velmi ponuré a tíživé album.

Má nejoblíbenější skladba z předchozího alba A Wave of Bitterness :)

A nakonec konečně ukázka z aktuálního výtvoru (pro možnost porovnání):




čtvrtek 5. ledna 2012

Jak na Nový rok...

Hrozně moc emo post, kdo nemá mé emo nalády rád, ať raději nečte dál :)

Začátek nového roku je už tradičně období sumarizací a bilancování nad událostmi předchozího roku, obvykle se zoufalým očekáváním, že tento bude zas o něco lepší. Od jisté doby tomu už opravdu nevěřím. Úmyslně jsem si počkala několik dnů na to, abych se vůbec odvážila sepsat, co všechno se mi přihodilo - není to zrovna moc šťastný výčet. Předchozí rok totiž stál ale opravdu za hovno. Když se něco sere, tak pořádně.

Ačkoliv se zuby nehty bráním jakýmkoliv předsevzetím, stejně jsem si vždycky alespoň v duchu říkala, že se pokusím svůj život nějakým způsobem změnit, přesněji dělat něco užitečného, abych tu už k něčemu konečně byla. A opět se mi tento odvěký problém nepodařilo vyřešit. Stále jsem tu úplně k ničemu a není ze mě jakýkoliv užitek. Jediným úspěchem je snad jen výhra ve znalostní soutěži na loňském bioconu, kde jsem si ověřila, že se vyznám lépe v reáliích PC her než v těch skutečných :) alespoň mohu díky tomu teď skvěle relaxovat u SW:ToR, což zatraceně potřebuju. Ano, taky jsem napsala bakalářku, získala titul na VŠE a i když by se to snad dalo považovat za něco skvělého, nijak nadšená se z toho necítím, krom toho podle slov našich: ,,Bakalář je teď stejně už každý, neznamená to nic." to vlastně taky za nic nestojí :)

Je všeobecně známo, že jsem těžce introvertní člověk s úžasnou schopností předstírat ve společnosti opak. Na první pohled by asi jen tak někdo nepoznal, že nejsem zrovna lidumil. To, co se v mém okolí a obecně ve společnosti děje mě dost výrazným způsobem mrzí, takže se toho nechci příliš účastnit. Obvykle se mi to i daří a jsem schopná si najít svůj klid. Doufala jsem, že tak tomu bude i o svátcích, i když jsem měla zlou předtuchu, že mě žádná oáza klidu nečeká. Už asi 14 dní před odjezdem domů jsem měla nepříjemné úzkosti, kterých se šlo jen horkotěžko zbavit. Až jsem dokonce začala i společnost lidí vyhledávat (ovšem když se tohle spojí s tím, že má člověk najednou hrůzu kamkoliv jít, je to celkem prekérní situace :)). V Trutnově mě pak přivítala hustá šedá mlha, v mp3jce se rozeznělo Away od Subheim (mmch. taky vam tohle mp3jky dělaj?) a já věděla, že je konec.

Ještě si bohužel moc dobře vzpomínám na to, jak jsem se na Vánoce jako dítě a ještě velmi dlouho poté těšila. Opravdu to bývaly svátky plné klidu a pohody. I když se pochopitelně v jistý čas zvrhly v občasné nepříjemné hádky a stresy, dokázala jsem se nějak "uklidit" a zůstat mimo tohle všechno. Tehdá to v rodině ještě docela fungovalo. Jak jsem introvertní, tak jsem závislá na těch několika velmi blízkých jedincích a rodina je pro mě pochopitelně to nejdůležitější. Poslední léta jsem akorát nucená sledovat, jak se vše rozpadá. Není to příjemné. Krom toho jsem se ocitla mezi mlýnskými kameny a každá strana mě chce využít proti té druhé. Na jednu stranu jsem ráda, že mohu utéct do Prahy, protože já stejně nejsem ten, kdo by měl tuhle situaci řešit, na tu druhou mám však strach o všechny zúčastněné. Mě v problémech nikdy nikdo nepomáhal, neutěšoval mě, takže to ani já příliš dobře nedovedu. Mám z toho strach, protože bych tím musela dát najevo i své vlastní starosti a trápení a to už by na jednoho člověka bylo asi trochu moc :) má nabízená racionální řešení samozřejmě nemají efekt. Člověk by nevěřil, jak je někdy těžký někoho obejmout a vzít to na sebe. Jen se to fakt nedá moc dobře dělat, když to člověk sám potřebuje :)

Celý rok se tedy nesl v duchu krizí, ať už šlo o tu v rodině, vztahovou a mou vlastní. Z ekonomky se mi alespoň po státnicích a díky nezvládnutí přijímaček na magistra (úmyslně jsem se neučila, prostě jsem tam vážně už nechtěla, člověk by nevěřil tomu, jak ho dokáže škola deptat - ne tim, že by mu nešla, ale samotným prostředím a lidma) jsem nastoupila na VŠCHT. Už na gymplu jsem si říkala, že bych možná někdy ráda studovala informatiku, tak to tady mám. I když bych spíš zapadla lépe na humanitních vědách, mám tady aspoň potřebný klid, sympatické spolužáky a lepší prostředí. Jen si člověk po letech opět v prváku připadá jako kompletní idiot, protože je už přeučenej z jiný školy a už mu to tak nepálí, jako když vylezl ze střední. Teď už jen doufat, že to byl alespoň krok správným směrem.

K těm lepším zážitkům loňského roku mohu ještě připočíst první delší brigádu v subway. Dělat bagety je zábavná činnost, věřte nevěřte. Úmyslně jsem chtěla pracovat manuálně a přijít do kontaktu s jinýma lidma, a tohle byla dobrá příležitost. Ano, okolí mělo opět tendence mě otravovat s tím, proč dělám tak "podřadnou" práci někde v bagetárně, když studuji/mám vystudovanou ekonomku. Prostě protože mě to baví a nazdar. Obecně mě od nástupu na vejšku neustále serou lidi, co maj potřebu se mě ptát, co se svým životem hodlám dělat, jestli přemýšlím nad svou kariérou apod. Beztak je jim do toho hovno. Nešla jsem na tu školu proto, abych doufala, že budu vydělávat miliony jako budoucí manažerka ČEZu. O tom to pro mě vážně není. I když budu asi pro několik jedinců za strašnýho pozéra, podobné ambice mě netrápí. Jsem koneckonců člověk s duší romantika, uznávám asi trochu jiné hodnoty a větší váhu pro mě mají jiné věci než miliony na kontě. Je mi jasné, že tím nejspíš zklamu mamku, která si právě pod pojmem "mít se dobře" představuje tučnou kreditku. Ale zpět k bagetám - nejkrásnější na tom všem bylo, když člověk někomu s úsměvem podal tu krásně zabalenou chutnou bagetu, dotyčný mu poděkoval a úsměv opětoval. Pitomost, ale potěší. Láska prochází přeci žaludkem a já taky zbožňuji, když mi někdo připraví něco dobrého k snědku.

A to byly prázdniny. Vlastně celý rok utekl neuvěřitelně rychle. Čím víc starostí mám a čím více toho chci udělat, tím je to v tomto ohledu horší. Díky práci v subway jsem si alespoň udělala radost naprosto úchvatným korzetem od sunday morning (konkrétně Anique a Daridam), který s potěchou nosím. Nikdy bych nečekala, že zrovna já si budu dva měsíce vydělávat na hadry :)) A po korzetu, jeho předvádění na Akiconu už to byl jen kousek k těm naprosto úžasným svátkům v místech, kde už se skoro ani necítím doma.

A nakonec něco přeci jen trochu pozitivnějšího, podělím se s vámi o svou hymnu (díky Prde!). Ačkoliv tomuto hudebnímu stylu příliš neholduju, text mě takříkajíc prostě "dostal". Vyjadřuje naprosto přesně to, co v hloubi duše cítím já - aneb základ mého "pozérství" :) Naštěstí mi v tomhle alespoň dva mí prdi rozumí, a to je víc než dost.