30 Day D&D Challenge: Day 27 - A character you want to play in the future

    Dneska jsem se výjimečně nevrátila ze školy v tak zuboženém stavu jako včera, tak se snad zvládnu i trochu rozepsat. Téma si to celkem i žádá :) Nebo mám možná dobrou náladu z toho důvodu, že už za dva dny vyrážím směr Brno, kde mě snad čeká pohodový víkend strávený sledováním anime a podobnými neproduktivními činnostmi. Sice budu muset zítra napsat celkem 3 části této Challenge, ale to už se nějak přežije. Abych vás nepřipravila o hudební koutek, k dnešnímu čtení si poslechněte Sólstafir - Fjara - já u toho zase píšu.

Day 27 - A character you want to play in the future

    Konečně jsem se aspoň dostala k nějakým zajímavým otázkám. Vlastně jsem celou cestu ze školy přemýšlela nad odpovědí a měla jsem hlavu plnou naprosto úchvatných nápadů a mám už teď potíž vybrat z nich ten nejzajímavější - navíc už mě napadly i konkrétní (a myslím, že i líbivé) formulace, které se mi bohužel s odhozením hadrů a vařením kávy naprosto sprostě vykouřily z hlavy. Opravdu bych si potřebovala pořídit na podobné věci zápisník, neboť se mi to stává stále častěji - asi další nepříjemnost přicházející s vyšším věkem. Budu si to tedy muset v hlavě urovnávat během samotného psaní - což je vlastně technika, kterou využívám neustále. Kolikrát nemám ani základní kostru toho, co chci sdělit. Ono se to prostě nějak vždycky vyvrbí. Je pak tedy zřejmé, že ode mne nemůžete čekat žádné zázraky, těch případů, kdy mě opravdu políbí múza, je naprosté minimum. Ani teď nepřijdu s něčím třeskutě originálním, ale jestli se najde aspoň jedna osoba, která cokoliv z toho označí za zajímavé, má úloha zde byla splněna :)

Jako první jsem měla před očima obraz ženy blížící se čtyřicítce, která obětovala celý svůj život kariéře. Už od samého počátku, krok po krůčku postupovala na společenském žebříčku a podmaňovala si všechny okolo sebe. Skvělá v tom, co dělala, vždy perfektně upravená a znající odpověď snad na každou otázku. Opovrhující těmi, jež neodpovídali jejím nadmíru vysokým požadavkům. Žena, pro kterou bylo štěstí jen planým pojmem a která právě zjistila, že už je příliš stará na to, aby mohla mít dítě. Žena, které se její pracně vydobyté statky začínají pomalu rozpadat pod rukama. Ti, jež ji prve nosili snídaně na stříbrném podnose jí vracejí jen pohledy plné pohrdání. Ti, jež si svou mocí podrobila, se k ní obrátili zády, když vytušili její pád. Její mysl je poprvé vystavena těžkým pochybnostem. Co když svůj život obětovala pro prázdné cíle? Láska, vřelost, umírněnost a pokora nebyly nikdy tím, čím by příliš plýtvala.
Aby se dokázala vyrovnat s nástrahami, které si pro ni život připravil, je nutná změna. Začíná kráčet na cestě sebezpytování. Cíle jsou však stále v nedohlednu a je jich nepřeberné množství. Je možné, že zcela obrátí, začne litovat svých rozhodnutí a zcela přehodnotí žebříček svých hodnot, nebo se naopak utvrdí v tom, že to, co celou dobu dělala, bylo správné. Máme tu i velmi důležitý motiv mateřství, se kterým se dá krásně pracovat. Nakonec může najít i někoho, s kým bude chtít sdílet zbytek svého života a ze svých "špatných" rozhodnutí se poučí. Je zde nepřeberné množství podnětů, díky kterým je možné skrze tuto postavu předávat spousty poselství a dát příběhu o něco lidštější rozměr. Jistě, mohlo by se zdát, že je tak činěno příliš tendenčně a násilně, ale to je už pak otázka detailů, které by se postupně domyslely, tohle je zatím pouhá hrubá kostra, jež se pochopitelně musí ještě hodně obrousit.   

Protože jsem tvor velmi nerozhodný a dnes mám navíc obrovskou chuť psát, podělím se s vámi ještě o jeden námět na postavu, jakou bych si v budoucnu mileráda zahrála. Je mi jasné, že některé motivy se u mě objevují až podezřele často, ale nějak si nemohu pomoct. Možná je to nějaké zoufalé volání mého podvědomí a je skutečně už zase čas se posunout o kousíček dál. Nemohu zapírat, že v jistých ohledech se v současné době nacházím na křižovatce a mám setsakramentský problém se rozhodnout, jakou cestu zvolit. A ano, cesta, nebo lépe řečeno pouť je i ústředním motivem druhého příběhu.

Příběhu o potomku starobylého národa vydávajícího se pátrat po svých kořenech. Zbylo již velmi málo z lidu jeho rasy a poslední zbytky jsou neustále utlačovány pradávným nepřítelem. Putovali přes celé kontinenty, jen aby se vyhnuli úplnému vyhubení a teď jsou mu mnohem blíže než dříve. Jenže historie vypráví i o velkých vítězstvích, o mocných artefaktech ničících celé zástupy nepřátel. Vypráví o nebojácných hrdinech a vojevůdcích, jež vedli jejich kdysi hrdý lid. Jenže většina z toho byla dávno zapomenuta a i jejich kdysi čistá krev už začala řídnout. Vyberou tedy ze svého středu jednoho, ve kterého vloží veškeré své naděje. Díky mocným kouzlům a přirozenému nadání dokáže pouze pomocí doteku vnímat to, o čem šeptá půda pod jeho nohama. Vrací se zpět po stezce, kterou jeho národ přecházel celá staletí a postupně se dozvídá nezkreslenou pravdu o jejich minulosti, aby postupem času zjistil, že...

S jejich nepřáteli to nebylo tak, jak si mysleli? Že možná nikdy nebyly tak silným národem? Nebo právě naopak, dříve mohla být jejich civilizace mnohem vyspělejší a on díky těmto znovuobjeveným znalostem přinese svému lidu osvobození z věčného kruhu porážek? Možností je tu opět celá řada a čím víc nad tím přemýšlím, tím více bych podobný příběh ocenila. Samozřejmě je na první pohled jasné, odkud vítr vane, ale cesty k samotnému počátku byly vždy něčím, co mě odjakživa fascinovalo - a to ve všech přenesených smyslech. Cesty, kdy se shluky nabubřelých slov pomalu začínají rozpadat a nezbude nic než holá (a obvykle ne zrovna přívětivá) pravda. Cesta až na samotnou dřeň, kdy je nutné odhodit veškeré masky a smířit se se vším, co až doposud zůstávalo skryto.  

Doufám, že jsem vás tímto delším článkem příliš neunavila, oproti tomu předchozímu je to asi docela skok. Ale tak to vypadá, když si myslím, že mám k tématu co říct :)