Akicon 2013 - poprvé jako součást programu

    Jak jistě mnozí z vás zaznamenali, slavil letos Akicon své desáté výročí. A byla bych opravdu jeho nevděčným fanouškem (jež se za tu dobu dokonce dostal mezi pořadatele), kdybych si na něj nepřipravila něco spešl. S Gábi jsme se rozhodly, že si protentokrát pro návštěvníky připravíme workshop na téma příprava kávy. O tom, jak to celé probíhalo, se dočtete v následujících řádcích. Podařilo se mi dokonce stihnout i značnou část programu, takže se pokusím zhodnotit i jejich práci.

Před Akiconem

    Pro většinu pořadatelů začíná to nejhektičtější období už několik týdnů před zahájením akce. Je nutné sestavovat  program, rozhazovat služby a pak se ještě prát s tunami tištěných materiálů, jež je nutné nějak poskládat. Letos jsem se tomuto zápřahu neúmyslně vyhnula, neboť jsem úterky, vyhrazené právě pro tuto činnost, trávila ve škole - přednášky končící po 20. hodině jsou opravdu slast, zvlášť, když je člověk na nohou od devíti. Tímto se tedy svým kolegům omlouvám, nechtěla jsem se nijak ulejvat, ale už jsem na to prostě neměla sílu (nehledě na to, že bych k té práci beztak dorazila poměrně pozdě). Nicméně něčemu jsem se nevyhnula - tradičnímu pečení domácích cookies, muffinů a dalších dobrot.

S Gábi jsme už po předchozím ročníku věděly, že tuto přípravu není radno podcenit. Nechtěly jsme si zopáknout loňský ročník, kdy jsme na akci dorazily naštvané a unavené. Proto první nákupy začaly už o víkendu, kdy se vzala útokem SAPA a zbytek se pak dotáhl dva dny před Akiconem - letos jsme neměly žádného pomocníka, takže jsme veškeré suroviny (a že jich bylo opravdu požehnaně) tahaly pěkně na zádech. 

Středa

První fáze příprav proběhla ve středu, kdy jsme se odpoledne vrhly na přípravu domácích marshmallows (první várka byla udělána již v neděli, ale ukázalo se, že asijské želé zrovna moc dobře nefunguje) - v plánu bylo kávové pro náš workshop a pak nějaká směska barevných, ze kterých nakonec vylezlo naše originální "Akishmallow" s velmi zajímavou směsí příchutí (to hnusné zelené bylo grass jelly, pokud by vás to zajímalo).

Akishmallow :)

Když se první plechy pěkně chladily na balkóně, bylo na čase začít s opravdickým pečením. První se dostaly na řadu máslové sušenky - pro nás též novinka. Naštěstí jsme měly dobrý recept a s každým dalším plechem začaly vypadat lépe (vývojová řada tentokrát není nafocena, protože jsme se nedočkaly takových zábavných výsledků jako v případě historicky prvních cookies). Škoda, že jich nakonec bylo oproti ostatním sladkostem tak málo. Byly jsme už pak ten den trochu zlenivělé, tak jsme si řekly, že ještě zkusíme muffiny. S nimi příliš práce není a stále patří mezi ty nejoblíbenější dobroty. Naším hlavním úkolem je vymyslet nějaké zajímavé příchutě. První várka tak byla s brusinkama, což považuji za velmi dobrý tah a snad si i příště nějakou obdobu prosadím. Protože nám už přišlo tohle množství pro středu dostatečné, vrhly jsme se na naše materiály k workshopu. Krom informací dovezených vzorků kávy jsme daly dohromady i plakát znázorňující nejznámější typy její přípravy a další popisující jednotlivé druhy, které jsou běžně dostupné v našich kavárnách. O grafickou úpravu se postarala Gábi a myslím, že se jí opravdu povedla.

Brusinkové a čokochilli muffiny, máslové sušenky

Čtvrtek 

Čtvrtek byl velkým pečícím dnem. Sice jsme měly už všechno pěkně připravené a oproti loňsku řádný náskok, ale i tak se nám police prohýbaly pod hromadou nespotřebovaných surovin. Začalo se opět muffinama, a to ve velkém stylu. Do malých košíčků se nám podařilo udělat na 60 bobečků z kvalitní 70% čokolády, chilli a s přídavkem kousků čokolády. Poté se pokračovalo výrobou domácího griliáše, který se poté stal náplní další várky. Protože jsme nečekaly, že jich budeme dělat tolik, pořídily jsme jen jedno balení malých košíčků a výprava do Penny náš problém "překvapivě" nevyřešila, pekl se zbytek pěkně ve spešl plechu na obří muffiny. Alespoň nám to trochu ušetřilo čas :) takto vznikly kokosové a nakonec naprosto okouzlující masalové s kešu oříšky - tedy s příměsí koření pro přípravu masala chai. Když už jsme u čajů, doufám, že příště bude něco s matchou :)

Barvami Akiconu jsme se nechaly inspirovat i u přípravy oběda - tedy hlavně Gábi, která si svůj díl kuřecích křidýlek pokydala úchvatně vyhlížející zelenou kekel omáčkou. Já zůstala u standardního indického koření, ale na plechu se samozřejmě část spojila, tak doufám, že si Gábi užila i několika zrnek nenáviděného kmínu :D

"Akioběd"

Po kratičké pauze oživené sledováním Vyvolených se pokračovalo v pečení cookies. Tentokrát jsme si sehnaly recept pro cca 100+ sušenek, takže nakonec byly "jen" dvě várky. První s javorovým sirupem, hnědým cukrem a kešu oříšky, což je naprosto neodolatelná kombinace. Nečuchat druhý den cukry, vrhnu se snad i na samotné těsto. Dopečeno bylo snad po deváté hodině a nám se pořád zdálo, že toho není dost (ono bylo, jenže poschováváno všude možně po bytě). Rozhodlo se, že se tedy napeče ještě jeden druh. jenže v kuchyni došla mouka! Tohle se nám ještě za naši historii pečení nestalo, spotřebovali jsme ji snad už 8 kilo. Naštěstí náš problém vyřešila návštěva večerky. Aby si i milovníci klasiky přišly na své, doplnily jsme těsto o nasekané kousky čokolády. Poslední plech jsem vytahovala skoro v jednu hodinu ráno, kdy jsem celému světu mohla konečně zahlásit (= rozuměj postnout na FB), že je HOTOVO! Stihly jsme to a pak už se jen spokojeně svalily do postele...

Pátek

Vyvalit se ráno z postele byl docela problém, navíc s vědomím, že je před námi další ošemetná část příprav na Akicon - vymýšlení, co na sebe. Všichni už si zvykli na naše steampunkové ohozy a nemohli jsme své "fanoušky" ani letos zklamat. Samozřejmě jsme na sobě nechtěly mít to samé, co loňský rok, takže jsme vymyslely několik obměn. Měla jsem tu v záloze ještě jednu "blond" paruku, která na ebayfotce vypadala naprosto skvostně, ale v reálu se ukázala jako taková divnožlutá, takže zůstala ležet doma. Místo toho mi Gábi půjčila svou černou, abych si mohla zahrát na zlosteampunkovougothicpirátku :) 

Následně byl problém, co s naší hromadou věcí. Ráno se nám ozval Grek, že k nám pošle Fontyho, aby všechno naložil do auta a odvezl. Měl přijet za hodinu, což znamenalo ještě kupu času na oběd a sbalení věcí. To by ovšem nesměl zazvonit po 20 minutách. Vyběhla jsem ven v pyžamu a pak jsme tady hekticky všichni pobíhali od rohu do rohu a snažili se dát do kupy všechny naše věci. Zapomenout v takových zmatcích na několik i opravdu důležitých materiálů není zrovna problém, k tomu se pak ale vrátím později :) Jen mě mrzí, že se nám nepodařilo vyfotit všechny napečené dobrůtky hezky pohromadě - bylo toho hrozivě moc :)

Následujících několik hodin jsme se tedy věnovaly našemu zkrášlování. Než jsem si nasadila paruku, běhala jsem tu s punčochou na hlavě a připadala si jak přestárlá transka, pohled to musel být opravdu k nezaplacení. Ačkoliv jsme na to měly celý den, z bytu jsme vyrážely těsně před pátou. Člověk by neřekl, kolik času mohou všechny tyhle operace zabrat. Navíc je rok od roku obtížnější nacpat se do pevného, koženého korzetu. Loni jsem šla na Aki značně pohublá z Indie, ale všechno se mi samozřejmě podařilo během roku nabrat zpátky, takže jsem zůstala jen u opravdu mírného stažení, abych pak po zbytek dne nemusela úpět bolestí. 

Po příjezdu ke KC zahrada jsme s hrůzou zjistili, že je před vchodem fronta až k brance. Jakožto místa znalé pořadatelky jsme se tedy propašovaly zadním vchodem a hned jsme narazily na několik schvácených orgů pobíhajících sem a tam, což jen naznačovalo typické problémy a zmatky, se kterými se potýkáme snad při každém zahájení akce. Dozvěděla jsem se, že vše muselo být tentokrát posunuto kvůli nefungující čtečce kódu u vchodu. Nakonec se ale původní půlhodinku zpoždění podařilo postupně z programu vymýtit a pokud se nám pár hodin před začátkem nějaké přednášky účinkující neozval, že je mu blbě, běželo snad vše tak, jak mělo. Po letmé kontrole, zda jsou naše věci už na místě (a seznámení se s novým pořadatelským zázemím) jsme se vrhly do víru programu. Letos jsme měly službu až v neděli dopoledne, takže jsme si mohly akci konečně užít skoro jako běžní návštěvníci.

S menším zpožděním jsme tak dorazily na X typů herních fanoušků aneb "Kam patříte vy a kam patřit nechcete" od Yuffie. I ona v mých očích patří už mezi zaběhlé a opravdu kvalitní přednášející a ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Ba naopak. Nemuset sedět na zemi, kde mě každou chvíli ohrožovala Kiritova křídla, byla bych maximálně spokojená. Yuffie má opravdu krásný, přirozený přednes a dokáže do svých přednášek nacpat i spoustu humoru. Bylo vidět, že moc dobře ví o čem mluví a i s prezentací si dala záležet - opravdu mě pobavila její "investigativní okénka" i samotné popisky jednotlivých typů hráčů. Samozřejmě jsem se mezi některými z nich moc dobře našla :) Závěr v podobě dotazníku předloženého nehráčům byl také skvělým zpestřením programu.
Poté jsme se přesunuly do hlavního sálu, kde si pro nás známá dvojice Alfred a Myra přichystala přednášku na téma Jak se svléci v cosplayi a neurazit. Opravdu jsem si je přála vidět, protože i z jiných akcí na ně byly snad jen pozitivní ohlasy. Vždy se mi ale jejich program s někým překrýval a já měla smůlu. Navíc mi tohle téma přišlo i poměrně zajímavé. O to víc mě pak i mrzelo, že samotný přednes byl spíše průměrný (hlavně ze začátku si dost skákali do řeči a zamotávali se) a krom existence stránek Cosplay deviants jsem se prakticky nedozvěděla nic nového. Jistě, je asi vhodné upozornit, že je třeba mít pro erotický cosplay soudnost, ale opakovat to tolikrát? Případně tvrdit, že s objemnější postavou tohle opravdu moc dobře nejde a následně dokázat, že jsou typy póz, které mohou i těmto lidem pomoci? Obrazového materiálu bylo na můj vkus spíše poskrovnu. Ocenila bych více příkladů toho, jak to dělat dobře i špatně. Toho se tam sice dotýkali, ale spíše okrajově. Stejně tak mi přišly naprosto zbytečné výkřiky o tom, jak se někdo musel prodírat hordama příšerných materiálů a fotek, případně nadšené kníkání u těch vydařenějších kousků. Celé to na mě působilo tak, že byla přednáška připravena skutečně až na poslední chvíli. 

Bylo na čase dát si menší pauzu a pohovořit se známými. Zahrada byla tou dobou narvaná skoro až k prasknutí, docela mě potěšilo, jak bylo tentokrát na akci živo. Sice jsem se podvědomě stahovala spíše do klidnějších míst, ale celkově na mě atmosféra akce působila dost příjemně. Po menším oddechu jsme se s Gábi rozhodly, že zaskočíme ještě na Neowormovu přednášku o adaptaci bojových her. Těsně před jejím zahájením byl sál vyklizen a my si tak zabraly krásné místečko přímo před plátnem. Sice jsme si nechaly trochu vyspoilovat, o čem bude řeč, ale ve výsledku to vůbec nevadilo. Neoworm se opravdu vyzná a stejně jako Yuffie má dobrý přednes a s přípravou na téma si dal záležet. Došlo i na náš velmi oblíbený Tekken: Blood Vengeance. Doufám, že budou později k dispozici i nějaké materiály (nejlépe asi samotná prezentace) se seznamem všech děl, o kterých byla řeč. 

Po přednášce se už dostavila poměrně silná únava, kterou doprovázely i bolesti hlavy, takže jsme se rozhodly Zahradu opustit a vyrazit domů. Vzhledem k tomu, že nás druhý den ráno čekal workshop, chtěly jsme se na něj alespoň trochu vyspat. 

Sobota

Vstávat v 5 hodin ráno je opravdu peklo. Zvlášť, když člověk musí začít hned nějak fungovat a ještě k tomu je časově dost omezen. Na akci jsme samozřejmě chtěly jet v kostýmech, takže nás čekala známá série zkrášlovacích úkonů a oblékání se do korzetů. Krom toho jsme musely na místo dotáhnout ještě několik dalších věcí pro náš workshop. Samozřejmě jsme si cestou busem uvědomily, že jsme na spoustu věcí zapomněly. Ihned jsem volala svému příteli (který nám přislíbil výpomoc a dokonce se i letos chtěl akce zúčastnit), ať zkontroluje poličky a vše nejlépe ještě před zahájením akce přitáhne. Bez takového mlýnku na kafe by to šlo opravdu špatně. 

Po příjezdu do KC Zahrada jsme šly hnedka obhlédnout naši workshopovou místnost - pro naše účely bohužel nebyla moc vhodná, takže nás dost času i úsilí stálo i to, jak to tam vhodně přeskládat, abychom byly my i návštěvníci spokojení. Tady musím opravdu moc poděkovat našim pomocníkům, kteří nám v tomto opravdu hrozně pomohli a bez jejichž ochoty by se nic z toho nepodařilo. Ulička před místností se pak začala nebezpečně rychle plnit. Tak trochu jsme doufaly, že se lidé budou trousit spíš postupně a ne, že bude takový nával. Cílem bylo vytvořit si malou kavárničku, kde lidem ukážeme způsoby přípravy kávy a případně o tom s nimi pohovoříme, jako je tomu třeba na čajomíru. Jenže ve chvíli, kdy máte v místnosti tolik obyvatel, není moc dobře možné se věnovat všem. Chvilkama jsme nevěděly, zda vůbec něco povídat, nebo nechat sál, ať se zabaví sám. Také jsme trochu očekávaly, že se návštěvníci budou více zajímat o jednotlivá udělátka a přijdou k nám blíže. Postupem času se ale vše začalo nějak stabilizovat a snad se nám povedlo vytvořit na místě i příjemnou atmosféru a všichni ochutnali to, co chtěli.

Dost nás mrzelo, že vzhledem k bohatosti programu byl na náš workshop vyhrazen pouze dvouhodinový blok. Navíc, když hnedle po nás měla na řadu přijít přednáška a my musely už půlhodinu předtím vše sklízet, aby mohla být místnost dána do použitelného stavu. Sama za sebe jsem si tuto část programu velmi užila, ačkoliv na mě musel být asi opravdu pěkný pohled, jak neustále bojuji se svým kostýmem a kapu salko na ubrus :) - v tomto opravdu "děkuji" fotografům, že celou věc zaznamenávali :))

Ačkoliv vše proběhlo víceméně podle plánu, byla jsem po té dvouhodinovce opravdu utahaná. I naše ksichty dostaly docela zabrat a po přepudrování jsme i my dvě měly konečně čas si uvařit vlastní šálek kávy. Pauza se nám nakonec celkem protáhla a my ji využili ještě k nafocení našich báječných kostýmů a krátkému nakouknutí na AJ-DO-RU. Ačkoliv jsme zastihly slečny, které podle všeho ani nepatřily k tomu nejlepšímu, co bylo k zaslechnutí, byly jsme mile překvapeny a možná je škoda, že jsme se nešly podívat na celý program.

Pak jsme konečně vyběhly ven. Kombinace Miche a mého přítele Standy opravdu nebyla šťastná. Z jedné strany přicházely příkazy, ať se tváříme vážně/zasněně/bůhvíjak a druhý naše konání nikdy nezapomněl nějakým způsobem okomentovat. To se týkalo i póz, takže z toho pak i pro ostatní muselo být slušné divadlo a my dvě tam každou chvíli propadaly záchvatům smíchu. Chlapci by se už po té době taky mohli naučit, jak nás správně navigovat, aby to k něčemu vypadalo :) Doufám, že alespoň něco z toho vyjde, když jsme tam už takovou dobu mrzly.

Jedna z těch povedenějších společných fotek :)

Dovnitř jsme se vrátily až okolo druhé hodiny, takže jsme akorát vlezly do hlavního sálu, kde už byla Kalisto se svou přednáškou DC Comics: Young just us. Musím říct, že jsme letos opravdu měly ve valné většině případů obrovskou kliku na výběr programu. Ani tady jsme nesáhly vedle a Kalisto nás zkušeně provedla světem sidekicků v DC komiksech. Přednáška byla dobře strukturovaná, přednesu nechyběl určitý nadhled a vtip a celkově to moc dobře odsýpalo. Ač nejsem nějakým skalním fanouškem, dostala jsem hned chuť se hlavně na nějaká animovaná zpracování podívat. Nebýt slečny, co seděla tuším hned v první řadě a neustále do toho přednášející skákala, bylo by to takřka dokonalé.

Na místě jsme zůstaly, protože hned po Kalisto přišel na řadu Hintzu a jeho Nej... ecchi. Musím přiznat, že můj zájem o dané téma byl opravdu minimální, ale zase jsem si nechtěla nechat ujít vystoupení jednoho z našich nejlepších přednášejících. A nakonec jsem vůbec nebyla zklamaná. Téma se mu podařilo uchopit za správný konec a bylo pojato dostatečně zábavně, aby si v tom i někdo jako já našel své. S přítelem jsme se shodly, že je třeba ocenit právě jeho formu přednesu. Tentokrát nemám ani výhrady vůči obsahu. Škoda, že nebyly vyhodnoceny i výsledky jeho ankety (na kterou jsem bohužel letos nějak zapomněla).  

V jízdě se pokračovalo a na pódium vystoupila Lusi, která nás přišla seznámit s tím, co je v Japonsku překvapilo. Přednášky podobného typu mám opravdu velmi ráda. Po návštěvě Indie má touha navštěvovat cizí země jen stoupla, tak do sebe mileráda nasávám jakékoliv informace o souvisejících tématech. Lusi se moc dobře poslouchá a i výběr jednotlivých zajímavostí mi přišel dobrý. Po zakončení jsem si připadala kulturně obohacená. Navíc na ni bylo opravdu znát, že o svých cestách mluvila opravdu ráda a měla chuť své poznatky předávat dál. Závěr v podobě klanějícího se srnečka byl vážně kouzelný. 

Po další poměrně dlouhé pauze jsme se s Gábi chystaly vyrazit na Greka. Jelikož jsme vyběhly ze zázemí ještě dřív a Gábi se někde zakecala, rozhodla jsem se přítelem prolézt konečně celý areál a nahlédnout do herny. Tam si nás hnedle odchytila dvojice představující hru Yu-Gi-Oh a já měla možnost utrpět vskutku ponižující porážku. Překvapilo mne, jak velkou a stabilní fanouškovskou základnu tato hra u nás má. Ve svém okolí se setkávám spíše s magikářema a nabyla jsem dojmu, že tohle u nás tak nějak typicky zapadlo. Tak tak jsme se posléze dostali do hlavního sálu, abychom si spolu s Grekem užili nostalgickou Anime archeologii. I v tomto případě jsme dostali to, co jsme očekávali a myslím, že Grekovi nemohu nic vytknout - ačkoliv je tedy pravdou, že jsem v té době začala pociťovat velmi silnou únavu a občas se mi zavřely oči, rozhodně ale nebyl na vině Grekův přednes. Jelikož zde měl možnost o svých srdcovkách, asi se toho nedalo moc zkazit a já byla alespoň ráda, že jsem mohla být součástí pouhé čtveřice posluchačů, co znala anime Silent Möbius a pár dalších postarších kousků. Lodossy na závěr potěšily a celkově bych jeho výběr označila za vydařený.

Bohužel jsem spolu s mužem byla nucena sál opustit před finálními ovacemi, abych se dostala včas na Dyrim a její Trochu jiný pohled na dračák. Už z anotace jsem byla poněkud rozpačitá a vzhledem k tomu, že je dotyčná z Andoru a hraje s mými známými, byla jsem na její výstup zvlášť zvědavá. Na místě byli dokonce i další známí andorští - tímto zdravím Stridera i Kitiaru, jež tam přišli zřejmě za podobným účelem. Uf, čím začít. Hodit do úvodního slajdu obrázek AC a tvrdit, že jde o RPG už bylo prvním znakem, že tu něco není v pořádku. Místo toho se měla spíše věnovat samotné podstatě žánru a v čem takový rp spočívá. O tom jsme se totiž nedozvěděli téměř nic, opravdu by mě zajímal názor někoho tímto nepostiženého, zda si dokázal z přednášky něco odnést (a pokud ano, ať si to prosím nějak doplní a poupraví). Po dalším slajdu, kde jsme se dozvěděli vskutku podstatné informace o jejích koníčcích se vrhla hned na problematiku online hraní. Co k tomu říci, bylo to velmi zmatené a opět mluvila o spíše nepodstatných detailech, ale podstat nějak unikala - což vlastně provázelo celou přednášku. 

Poté se začala věnovat dalším systémům, jež chtěla kromě "dračáku" (o kterém vlastně taky nebyla moc řeč) představit. Začalo to mými oblíbenými L5R - jsem opravdu fanouškem snad všech Wickovin a myslím, že o nich mám alespoň nějaké základní povědomí. Přednášející nejspíš ne, nebo opravdu není schopná své znalosti předávat dál. Výklad byl zmatený, začínal nějakou zkrácenou verzí historie světa a pak přišel do podivného mišmaše týkajícího se tvorby postavy - opět ale podaného naprosto nicneříkajícími údaji. Stačilo mi dívat se vedle sebe a pozorovat tu plejádu nechápajících až pobouřených výrazů. Standa, jakožto znalec mnoha desítek (možná i stovek) systémů to rovnou označil za "strašný bullshit". Já sama byla už několikrát svědkem podobně koncipovaných přednášek a pokud se snažíme publiku přiblížit, jakým způsobem hra funguje, rozhodně mu neříkáme jako v případě dále zmíněné Animy, kolik A4 musíme drobným písmem popsat, abychom si v něm mohli popsat postavu. Následoval naprosto random skok k LARPu (a LARP skutečně není totéž co dřevárna), kterým celou tragédii zakončila. Nakonec musel před diváky předstoupit i jeden z publika, aby za ni vysvětlil, co se asi snažila sdělit.

Z celé přednášky jsem si krom jednoho údaje o hře Anima (vlastně ani nevím, proč zařadila právě tyto tituly) dozvěděla o tom, že byli na místě další členové její družinky a jaká to byla hrozná bžunda, když takhle hodila někdy kritické (ne)úspěchy. Možná jsem v tomto ohledu opravdu dost náročná, ale nemám ráda, když o těchto tématech hovoří člověk na poli RPG nevzdělaný. Sama aktivně hraji mnoho let (více než 10), leccos jsem načetla a přesto bych si nedovolila před publikum vystoupit, protože jsem si vědoma svých velkých mezer - zvlášť vzhledem k tomu, s kým žiji a v jaké komunitě se vyskytuji. Samotný přednes též nedosahoval velkých kvalit a slečně bych doporučila si to ještě několikrát "nanečisto" vyzkoušet, než půjde s kůží na trh. 

No, jediným pozitivem bylo, že mě přednáška opravdu probrala a bolest hlavy zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Sice jsem se společně s přítelem a Gábi vydala na cestu domů, ale tam jsem si jen dala sprchu, převlékla se do civilu a vrátila se zpět. Cestou jsem dokonce natrefila na starého známého, takže mi to i docela uteklo. 

Samotný večer jsem si užila v zázemí, kde jsem si vychutnávala společnost svých známých i několika nových tváří, co rozšířily řady pořadatelů Akiconu. Vše se neslo v poměrně poklidném duchu a až na pár libůstek v podobě polonahých chlapců popojíždějících ve výtahu se toho vlastně moc nedělo. S Michem jsem šla ještě na promítání Českých anime, abych si zavzpomínala na staré dobré časy a zůstala i na trojici snímků pod souhrnným názvem Tokio!, kde se mimo jiné ukázal i můj oblíbený Denis Lavant (určitě koukněte na Holy motors) v části poeticky nazvané "Merde". Bohužel jsem asi většinu částí prospala a musela se pak jít nadopovat kafem a tousty. Posléze se začal podávat i organizátorský džus. Do druhé ruky jsem pak chytla energiťák a bez větších potíží s touto kombinací přežila celou noc beze spánku. Občas jsem vyrazila i do átria, abych si popovídala s dalšími účastníky a vyslechla si nočního lovce drbů Filipsana. Oproti loňskému roku mi to přišlo mnohem umírněnější a pohodovější. 

Neděle

Neděle pro mě začínala službou na Infostánku. Mylně jsem se domnívala, že mi začíná již v 8 a nikdo mě v tomto ani neopravil - ve skutečnosti jsme tam měly být až v 9. Gábi už také dorazila alespoň trochu odpočatá. Náš Akistánek se bohužel nacházel v té nejzastrčenější místnosti, kam návštěvníci v brzkých ranních hodinách jen tak nezavítali. Čas jsme si tedy krátily čtením Mangazínu, Playbišíka a dalších tiskovin, co jsme tam měly k dispozici. Pořád jsme si říkaly zlatá šatna, kde bylo alespoň živo a člověk měl i možnost se rozloučit s dříve odcházejícími lidmi. Trošku mě i zamrzelo, že jsem se nemohla účastnit ranní přednášek (především té Vavčovi), ale je mi jasné, že sestavit plán služeb tak, aby byli všichni spokojení, prostě nejde. Navíc nám už vyšli vstříc v případě soboty, kdy za nás sehnali záskok na 16-20 hodinu, kdy byl vskutku ten nejzajímavější program.

Okolo dvanácté, kdy jsem si naivně myslela, že je služba u konce, jsem se konečně pořádně podívala na rozpis, abych se dozvěděla o své nepozornosti. Nakonec jsme ale byly přesunuty do átria, abychom odcházejícím mohli prodávat ještě zbytek placek a dalších "akimateriálů". Bohužel jsme seděly zády ke dveřím a docela nepříjemně na nás foukalo. Akce se celkově pomalu blížila ke konci a Zahrada po chvíli zela prázdnotou. Přišel čas úklidu, společného focení a následná výprava na večeři. V Blanici se zřejmě polepšili a s jídlem jsem byla opravdu moc spokojená. Člověku bylo s plným žaludkem hnedle o něco lépe, ačkoliv se na mě probdělá noc asi dost podepsala. 

Jako každý rok mi i tentokrát Akicon neuvěřitelně utekl. Člověk se sotva rozkoukal a už aby jel domů. Opět mi bylo trochu smutno, protože jsem si celý víkend opravdu báječně užívala - z velké části asi i proto, že díky velmi omezeným službám jsem neměla na starost příliš povinností a mohla se věnovat programu. Tímto bych tedy chtěla poděkovat všem organizátorům a návštěvníkům za parádní akci a doufám, že se příští rok setkáme zas. 

Zároveň bych tu měla prosbu ke svým čtenářům. Pokud se kdokoliv z vás zúčastnil našeho workshopu, zkuste mi sem prosím sepsat vaše poznatky - ať už kladné, tak samozřejmě i výtky, abychom vám mohly příští rok připravit (pokud orgové dovolí) něco podobného, ušitého vám na míru. Za každý ohlas budeme skutečně vděčné a pokusíme se vše brát v potaz! 

Díky moc :)

A ještě jedna fotka na rozloučenou :)