Něco končí, něco začíná...

     Poslední týdny se nesly v duchu ne zrovna šťastných událostí, které braly životní sílu nejen mně, ale celému okolí. Bylo potřeba dospět k nějakému rozhodnutí, vzít život opět do svých rukou a odhodlat se k několika důležitým krokům. A ten čas nastal právě teď. Tímto chci tedy tak trochu symbolicky ukončit jednu z těch nejzásadnějších kapitol svého života...



     Pokusím se to vzít nějak od začátku. Koncem listopadu nás za poměrně tragických okolností opustil jeden člen rodiny, můj milovaný kocourek Sviník. Letos to byl pro kočičky skutečně hrozný rok, jen v mém okolí jich do nebe odešlo hnedle několik. Všem bylo jasné, že tu prázdnotu v srdci může zaplnit jen další zvířátko. Netrvalo to dlouho a já na internetu narazila na šedavého kocourka, křížence ruské modré a birmáka, který si mě okamžitě získal. Muselo to být dílem osudu, že se naše cesty propojily a teď si tu to malé nohaté škvrně spokojeně hoví na židličce. Doma tak opět zavládlo veselí a pokračovalo se dál.

Naše malinkaté Putině

V mém osobním životě byla ale situace úplně jiná. Už dlouhodobě jsem věděla, že to v něm neklape tak, jak by mělo. Spousta věcí mi scházela, byla špatně, ale já v sobě stále nedokázala pod tlakem všelijakých psychických potíží najít tu potřebnou odvahu, abych tomu učinila přítrž. Věděla jsem, že jsem na škole, která není pro mě a ve vztahu, co se dále nevyvíjel. Zpátky mě držel obrovský strach z nejistoty, pocit vlastní neschopnosti a řada dalších naprosto nesmyslných bariér, které jsem si za ta léta víceméně vsugerovala. A bohužel vím, že ne všeho jsem se zbavila, ale rozhodla jsem se znovu začít. Ve všem. Začít si pěkně od začátku budovat život podle svého, protože je na to už nejvyšší čas...

Nemohu v žádném případě říci, že to, co jsem posledních téměř deset let s jedním člověkem prožívala, bylo špatné a nenaplňující. Ba naopak. Navzájem jsme si toho dali opravdu mnoho, naučili se spolu žít, prožívali celou řadu krásných chvilek, společně čelili nejednomu vážnému problému a pořád na sobě viděli jen to dobré. Když se ohlédnu zpátky, mohu vzpomínat opravdu jen v dobrém. Oba jsme do vztahu vstupovali jako docela nezkušení a na vše přicházeli až s postupem času, učili se, jak spolu vycházet, a to ne vždy zrovna tou nejméně bolestivou cestou. Některé šrámy se zcela zahojily, jiné stále přetrvávaly. 

Až vše dospělo do fáze, kdy jsme se místo aktivní podpory spíše navzájem potápěli. Vztah stagnoval a my s ním, nikdo neměl tolik síly na to, aby vše vyspravil. Nejspíš to ani nebylo možné. Ovšem přiznat si, že vztah, který nás stále jistým způsobem naplňoval přes těch devět let, už nemá příliš budoucnosti, bylo asi to nejtěžší.

Zvlášť, když mezi námi nikdy nebyla zvlášť zlá krev. Těžko jsem si dovedla představit lepšího člověka pro společné soužití. Přitahoval mne, stále si ho neuvěřitelně vážím pro jeho schopnosti i osobnost, ale navzájem už jsme si předali vše, co jsme mohli. Teď se musíme každý vydat vlastní cestou. Nebude to snadné, ale rozcházíme se v dobrém, s vědomím, že nám spolu bylo krásně a je lepší si uchovat právě takové vzpomínky. Oba si přejeme, aby se ten druhý měl co možná nejlépe a není mezi námi žádná zášť, což už je samo o sobě velmi vzácné. Upřímně doufám, že až vše přebolí, znovu si k sobě najdeme cestu, prohodíme spolu několik slov a udržíme si dobré vztahy, do takové míry, do jaké to jen bude možné.

Já sama se teď musím připravit na kupu změn. Předně na život zodpovědného a pracujícího občana se všemi radostmi a starostmi, jaké to obnáší. Možná i na hledání dalšího vztahu, ačkoliv tomu chci dát rozhodně ještě čas. Teď cítím úlevu a smíření. V co možná největší pohodě si v rodinném kruhu užiji nadcházející svátky a pak začnu pěkně na novo :) Držte mi palce, raději i ty na nohou. Pořád ještě mohu dopadnout takhle! :-O