Life update

    Jelikož se tu poslední příspěvek objevil více než před měsícem, nejspíš by se slušelo naťukat sem opět pár vět o životě a tak vůbec. Poslední dobou se toho ostatně dělo poměrně dost :) sice nic tak převratného, ale k psaní se člověk skutečně moc nedostal. Tak si posviťme na viníky!



    Největším nepřítelem volného času vždycky bude práce. Ač si na pracovní podmínky (víceméně) vůbec nemohu stěžovat, byly poslední dva měsíce opravdu náročné. Jak už to tak u velkých firem bývá, všichni se snaží ke konci roku dohonit to, co se předtím z různých důvodů odkládalo a je to přeci taky ta nejlepší chvíle k představení nových nástrojů, ke kterým vás v tomto hektickém období milerádi posadí, ať se seznámíte. Většinu podobného náporu si pak odsere back office, kde shodou okolností sedím i já :) Takže jsem poměrně dlouhou dobu chodila domů pěkně pozdě (někdy i hezky s pracovním noťasem) a před očima mi neustále výhružně blikal stále se naplňující "to do list". Do toho celodenní komunikace s lidmi a ve výsledku jsem byla vděčná, že jsem zvládla uspokojit ke konci dne základní biologické potřeby :)

Zas na druhou stranu jsme měli parádní firemní párty (kde člověk skutečně nemusel předstírat, že se baví), vánoční večírek, laser game a další srandy, které ho vytrhávaly z pracovního chaosu. Jenže všechno má své pro a proti. S tímhle dočasným volnočasovým deficitem jsem se ještě poměrně snadno smířila, ale i když mám fakt super kolektiv, začínám stále více pociťovat narůstající potřebu klidu a možnosti trávit čas sama. A vyvinul se ve mně silnější odpor k blbým lidem; jednou jsem si takhle pročítala diskuzi na stránkách pořadu Prostřeno (uf, neptejte se mě proč) a musela skutečně bojovat s akutním záchvatem sociofobie :D Pokaždé se při čtení podobných výpotků začnu hrozit toho, že by oním anonymním imbecilem mohl být třeba můj soused. A blbost bohužel JE nakažlivá. A pak sakra nemám mít strach dojít si na nákup!

K mé paranoie možná velmi zásadně přispívá i poměrně nově vzniklá FB skupina Databáze zla. Opravdu bych moc ráda věřila tomu, že to jsou všechno jenom fejky. Bohužel zkušenosti nehovoří ve prospěch této teorie. Každý den tak několikrát svádím těžký vnitřní boj, či na ona zlá místa skutečně lozit a týrat mou křehkou duši pro těch pár chvil škodolibé radosti, nebo možná onen čas využít k nějaké bohulibější činnosti a pomáhat světu. No, asi nejsem moc samaritánka...

Mimo práce a řešení podobných traumat se pomalu, ale jistě začaly blížit Vánoce a s nimi spojený lov na co nejlepčejší a nejoriginálnější dárky. Vymýšlet po tolik let stále něco nového, neokoukaného dá docela práci a celkový shon okolo tomu zrovna moc nepřispívá. Zvlášť, když se vám obchoďáky snaží tvrdit, že svátky začínají už někdy v říjnu. Po dvou týdnech mám pak ze všech těch ozdob a koled regulérní osypky. Ovšem tahle část letos dopadla myslím poměrně dobře a jsem na sebe celkem hrdá, jak jsem se se vším vypořádala. Chlubit se tu ale svými výmysly a tím, co jsem sama dostala, opravdu nehodlám :D

Mnozí z vás také jistě zaznamenali slavnostní vydání pokračování mé oblíbené herní série Dragon Age. Takže jsem si opět utrhla od huby a hnedka naklusala do Xzonu, abych měla i svou vlastní (fakt hnusnou a miniaturní) krabičku s herní plackou a epesní inkvizitorskej hrnek - ze kterého piju u hraní her doteď. První víkend jsem se tak skoro nezvedla ze židle a byla přilepená k monitoru. Nezapomněla jsem si k sobě pozvat i svého drahého, aby se o mě hezky staral, vařil mi a tak vůbec :D tenhle rodinný model mohu jen doporučit!

Moje inkvizitorka je tak trochu punker :)

Pak ovšem přišel opět útrum, především z důvodů uvedených výše + kvůli dalším nutným rodinným a jiným návštěvám. Každou hodinu, co netrávím skákáním (když konečně mohu, že!) po Fereldenu nebo Orlais trpím jak zvíře. Z části mě tohoto utrpení zbavily tituly jako This War of Mine, případně Shadowrun Returns, o kterých bude v následujících postech rozhodně ještě řeč.

Místo hraní jsem se pak opět pustila do sledování seriálů, dokonce jsem načala i nějaká ta anime, ale jak se znám, než to zvládnu dokoukat, už bude dávno i po zimní sezóně :) S mamkou jsme před pár dny rozkoukaly druhou sérii The Newsroom, která to ale plnohodnotně vynahrazuje - ačkoliv i k tomuto seriálu mám několik výhrad, způsobených především tím, jak jsem si zvykla na chladnou, odosobněnou severskou produkci.

Do toho všeho jsem ještě pravidelně refreshovala stránky fóra na cestujlevne.cz v hrůze, že i můj zvýhodněný let do Indie bude zrušen. Zatím jsem se ale dočkala jen několika málo změn v časech odletu, takže snad vše proběhne, jak má. V hlavě se mi pomalu začíná rodit itinerář, akorát si nejsem jistá, zda je vůbec možné všechno, co jsem si navymýšlela, stihnout (zvlášť, když jsem sama spíš příznivcem pohodového cestování). Jenže nějak tam to Váránasí prostě nacpat musím. Trochu už začínám i cítit obavy, zda to všechno jen ve dvojici zvládnem, ale myslím, že prostě nebudeme mít jinou možnost a budeme muset nějak přežít. Pro mě je to asi nejvhodnější způsob, jak mě k něčemu donutit. Už jen našetřit na foťák, tablet a další zbytečnosti.

Když už jsme u té techniky... Vincent i Behelit (jména mých milovaných počítačů, kdyby se čistě nááhodou někdo ztrácel) šlapají jako hodinky a dělají mi obrovskou radost - což se ovšem nedá říci o mém Xaomi, který nepřežil topení v instantní kávě. Po této neblahé epizodě mi neustále odmítá připojení k wifi a bluetooth, oxiďák jeden! Po novym roce už ale fakt zajdu do nějakýho servisu a začnu to řešit. Chytře jsem si ho totiž ještě přeflashovala, takže na něm nemám ale opravdu nic. Jedinou výhodou je, že ho teďka nemusím skoro vůbec nabíjet, bez internetů mi vydrží klidně týden :D

Aspoň se pak během rodinných návštěv pořád nezaobírám těmi zlými internety. Na ty jsem si udělala pořádně čas až teď a stejně se ukázalo, že mi nic moc podstatnýho neuniklo. Doma se teď beztak raději věnuji svému ansáblu koček, který se teď neuvěřitelně předvádí. Neustále mi tu ukazují nové druhy svých buznahrátek (tři nevykastrovaní kocouři, se kterýma cloumaj hormony) a už se začali i předhánět v ochcávání bytu. Letos poprvé zažili i sníh, bylo nanejvýš zábavné je pozorovat, jak celí vyjevení ťapkají na balkóně a otřepávají si tlapičky. Člověk jim pak naprosto všecko odpustí. Prskavec na mě dokonce i přestal furt prskat a uráčil se na mě spinkat, což jsem odnesla přeleželou rukou :) O to víc mi pak vadí, když se někdo ke kočkám chová zle. Takových lidí si pak opravdu nedovedu žádným způsobem vážit a iritují mě. Do budoucna navíc skutečně uvažuji o tom, že Churchillovi pořídím parťáka (a s tím zřejmě i nové bydlení :D).

Mačkoni poprvé na sněhu :))

Nakonec si i ty svátky docela užívám; lednice je plná jídla, v krbu se neustále topí a ke spokojenosti mi chybí snad už jen další měsíc dovolené. Pozítří opět odjíždím na Slovensko, abych nějak stylově celý rok zakončila a budu se modlit, abych si z toho neodvezla nějaké trvalé následky :)) A možná mě i letos přepadne to typické novoroční bilancování, teď na něj aspoň nebudu už sama.

Pokud by mi náhodou zlá civilizace nějakým způsobem překazila mé psací plány a já tu do konce roku už nic nenaškrábala, tak vám, moji milí čtenáři, přeji jen to nejlepší do Nového roku a zůstaňte mi věrní! :)