Po dlouhé nečinnosti jsem zpět s pokračováním našeho dobrodružství ze světa Numenery. Opět se mi to tu hezky nakupilo, práce stále nad hlavu, no tak z chutí do toho! :))
Falešný prorok
Opatrně jsme obcházeli dvojici bran a cítili, jak nám Numenera doslova vibruje pod nohama. Ovšem mě a Corina to nejvíce táhlo ke středu jedné z bran; oba jsme tušili, že právě zde se bude nacházet vchod, který jsme hledali. Jen se nám stále nedařilo je aktivovat. Zrovna jsem stála před jednou z nich, když jsem ucítila, jak energie v okolí náhle prudce sloupla. Zvedl se vítr a v mžiku mě obrovský tlak táhl směrem k bráně. Na poslední chvíli jsem se rukou zachytila kovového okraje a snažila se přitáhnout zpět. Ale sama jsem na to neměla dostatek sil. Viděla jsem, jak se moji společníci snaží přiblížit a podat mi pomocnou ruku. Corin se dokonce pokoušel hodit mi lano, ale to z nějakého neznámého důvodu vzplálo. Když už jsem svůj boj skoro vzdávala, pocítila jsem další proud surové energie mířící přímo do středu portálu s úmyslem jej ovládnout. A z druhé strany přišla odezva. Vznášela jsem se přímo uprostřed jako tichý svědek nějaké prapodivné komunikace. Tušila jsem, že bude stačit jediné slovo a nepříjemný tlak ustane.
"Stát!"
Jako mávnutím kouzelného proutku vítr ustal a já dopadla tvrdě na zem. Přízračná temnota zmizela a před námi se objevil vchod do podzemí ohraničený kovovými stěnami. Pomalu jsem se zvedla a šla se svými společníky zkontrolovat druhou bránu. Z té pro změnu na povrch vyletěly hromady všelijakého harampádí. Mezi ním i žlutý oděv, který jsem viděla na Ker'tokovi v jedné ze svých vizí. Než jsme jej ale stačili pořádně prozkoumat, zaslechla jsem znepokojivé skřípavé zvuky vycházející z podzemní chodby. Rychle jsme se schovali za zbytky jedné ze stěn a pozorovali. Z průchodu po chvíli vyšla humanoidní bytost v lesklém, kovovém obleku. Na rukách i nohách měla široké černé pruhy a na přilbě stříbřitý pruh kolem očí. Chaoticky začala obcházet okolí, dokud se na vrcholcích okolních skal neobjevila skupina barbarů. Rozhodli jsme se, že budeme vyčkávat a dívali jsme se, jak na bytost dopadají salvy šípů, aniž by jí to cokoliv udělalo. Zvláštně modulovaným hlasem se s nimi snažila komunikovat, ale nikdo těm slovům nejspíš nerozuměl.
Mně byl však její jazyk čímsi povědomý. Snažila jsem se zapátrat v paměti, až jsem se přistihla, jak některé z jejích slov opakuji. Věděla jsem, že se snažila útočníky zastavit. Oni ale na její naléhání nedbali a stále se pokoušeli ji svými primitivními zbraněmi zranit. Přímo od bytosti se pak do okolí rozlila temnota, pokryla obrovský kus země a postupně se plazila až k nám. Barbaři s hrůzou v očích utekli. Místo toho, abychom se zachovali obdobně, se Corin postavil a vyšel temnotě vstříc. Věděla jsem, že ho v tom nemohu nechat a následovala jsem jeho příkladu. Snažila jsem se rozpomenout na další slova, pátrala jsem v mysli tak dlouho, dokud jsem nenalezla to správné...
"Klid!"
Bytost mi musela rozumět. Náhle mě silně rozbolela hlava a cítila jsem, jak má čelenka září a žhne. Vyhodilo mne to z vlastního těla a před očima jsem viděla celou scénu z výšky - něco bylo ale přeci jen jinak. Vzduch brázdily červenožluté sondy a mezi Corinem, bytostí a ústím do podzemního komplexu se začaly splétat nitky. Jako by mezi nimi vznikalo pouto. Pozorovala jsem Dvojku, jak se mě snaží křísit a cloumá mým tělem. Chtěla jsem mu sdělit, že je vše v pořádku, ale má telepatie bohužel nefungovala. Nemohla jsem si promluvit ani s bytostí, kterou držel uvnitř. Rozhodla jsem se na vlastní pěst prozkoumat temnotu obklopující Corina. Tušila jsem, že půjde o nějakou formu bariéry, ale chtěla jsem si být jistá jeho bezpečím. Jedině odsud bych zřejmě byla schopná ji vyrušit. Po chvilce soustředění začaly na povrch vyplouvat znaky potvrzující mé domněnky. Snažila jsem se jejich tvar vrýt do paměti, abych dokázala lépe porozumět jejich jazyku.
Jak jsem se snažila pochytit víc, cítila jsem, jak linka mezi mým tělem a vědomím slábne. Slyšela jsem už spousty příběhů o těch, co se z podobných cest nikdy nevrátili. Zachvátila mě panika, rychle jsem se snažila vrátit a na mé naléhání i kdosi odpověděl. Umožnil mi cestu zpět. Jakmile jsem znovu otevřela oči, zahlédla jsem, jak nám bytost před námi ukazuje směrem ke vchodu. Chtěla, abychom ji následovali. Ker'tokovi a Dvojce se zpočátku nechtělo, ale když jsem vykročila k bráně, nakonec se přidali. Corin byl naopak podivně nedočkavý a až teď jsem si všimla, jaký nepřirozený nádech získala barva jeho očí. Souviselo to snad s jeho napojením na onu bytost?
Před vchodem se náš průvodce opět zastavit a pohlédl vzhůru. Na stropě se rozzářila linka vedoucí tak hluboko, jak jen oko dohlédlo. V matné záři jsem si všimla i kovových madel bezpochyby určených pro úchyt. Jako první šel Corin, pevně se zachytil a v mžiku jsme ho ztratili z očí. Za ním jsem se odhodlala já a jen těžko bych si dokázala představit rychlost, jakou jsme se řítili do hlubin. Těžko jsem dokázala vnímat prostor i čas a jediné, na co jsem se skutečně soustředila byly mé ruce, křečovitě svírající kov. Po nějaké době jsme přistáli na rovné ploše. Okolo byla tma, jen před námi se otevíral další průchod nad kterým rudě zářilo světlo
.
Prostor naplnila energie a cítila jsem, jak nám malé částečky začínají postupně rozežírat oblečení. Snažili jsme se se utéct, ale vstup zakrývala neviditelná bariéra. Až když z nás opadaly poslední zbytky oděvů i ozdob, zmizela a my mohli pokračovat dál. Veškerá špína, prach ve vlasech a cokoliv, co obsahovalo kov, bylo pryč. Jako bychom prošli očistou. I batohy se rozpadly a na zemi se válelo těch několik věcí, co to zřejmě považovalo za nezávadné. Rudá přešla v zelenou a my naprosto nazí váhavě kráčeli dál.
Prázdným prostorem se nesly jen zvuky našich kroků a zakrátko jsme dorazili k první křižovatce. Náhodně jsme vybrali směr a pokračovali po nekonečně dlouhých chodbách, dokud se před námi neobjevily první dveře tvarem připomínající poklici. Corinovi se nějak podařilo je otevřít a my se rázem ocitli v obrovitánském prostoru plném ohrazených plošin, můstků a žebříků; to vše lemované obrovskými věžemi táhnoucími se do výšin a poseté blikajícími světly. I když bylo místo stále aktivní, působilo až přízračně prázdně a opuštěně. Corin nás vedl stále dál a jednou kolem nás dokonce prošla bytost podobná té nahoře, nijak na nás ale nereagovala. Před námi se objevila další křižovatka.
Dvojka se náhle zastavil a přestal na nás reagovat. Snažili jsme se ho všemi možnými způsoby přivést k vědomí, ale bezúspěšně. Ani Ker'tok netušil, co mohlo tak náhle vypnutí způsobit. Můstek, na kterém jsme stáli se pak rozzářil a všichni jsme se otočili směrem, odkud jsme zachytili prudký pohyb. Na plošinu doskočil obří mechanický pavouk, popadl Dvojku a unášel ho pryč, směrem ke středu, kde se nacházelo možná něco jako centrum této stavby. Utíkali jsme za ním, co nám síly stačily, ale dostihli jsme ho příliš pozdě...
Dvojkovo tělo bezvládně leželo na stolci a pavouk jej jedním řezem rozdělil v půli. vyjmul lebku i s páteří a běžel se svou kořistí nahoru. Z hrudního koše vykukovaly zbytky jeho lidských i mechanických částí a vzduchem se nesl pach krve a pryskyřice. Snažila jsem se alespoň vypátrat jeho vědomí, v poslední zoufalé naději, ale odpovědí mi bylo jen tíživé ticho. Vycítila jsem ale jiný druh aktivity. Hlasy pátrající po někom, na koho tu čekaly - na Corina. Chtěly, aby se s nimi spojil, ale on neměl jak. Jestli tu ještě někdo přebýval, byl tím jediným, kdo mohl zachránit Dvojku, nebo nám alespoň dát vysvětlení toho, co se tu stalo. Ač se mi příliš nepozdávalo, že by mluvčím měl být zrovna Corin, vedla jsem je všechny za hlasem - do místa neozářeného žádnými světly, kde se nacházela deska s šesti otvory jako stvořenými pro krystal, který u sebe měl strážce. Vedle byl další panel s obrysy dlaní, před který jsem Corina postavila a pobídla ho, ať na něj vloží své ruce.
Jakmile se ho dotkl, začal se třást a viděla jsem, jak mu prudce kmitají oči. Do jednoho z volných otvorů jsem vložila krystal, který se okamžitě rozzářil. Prostor vyplnil zvuk a postupně se začala formovat jednotlivá slova pronášená Dvojkovým hlasem. On byl tím krystalem... Na desce před námi se objevila jeho tvář z doby, kdy byl ještě člověkem. Hnědé vlasy, šedomodré oči, piha na levé líci...jeho poslední vzpomínky.
Netušili jsme, co dělat. Měli jsme snad krystal s jeho vědomím přinést zpátky ke zbytkům jeho těla? Došla jsem s Ker'tokem zpátky ke stolu a stála před dalším problémem - co s chybějící lebkou a páteří? Nemohli jsme přeci dovolit, aby tu zůstal uvězněn! Jak jsme se snažili nalézt řešení, prostor zalila rudá záře, několik věží pohaslo a vše přehlušil nepříjemný zvuk sirény. Tělo na desce se pohnulo a jedna z rukou vystřelila přímo proti mé hlavě. Na poslední chvíli jsem uhnula a sledovala, jak se jí ta druhá pokouší vrátit zpět. Z dálky jsem uslyšela výkřik a náraz, jak byl Corin odmrštěn od ovládacího panelu. Místo různobarevných světel se v prostoru rozzářily zlaté oči s temně černou zorničkou. Pohlédla jsem do nich a obraz před očima se mi změnil.
Vzduch se krystalicky pročistil a já viděla věž táhnoucí se daleko za obzor. Opět, jako bych celou scénu vnímala z velké dálky a přicházely ke mně i vjemy někoho dalšího. Cítila jsem vděk i jakési očekávání, smíšené s obavami, když jsem znovu pohlédla na Corina. Možná i nějaký náznak nebezpečí. Byla to snad Dvojkova mysl, nebo ještě někoho dalšího? Připadala mi zvláštně cizí, směřovala mě zpět k poničenému panelu. Znovu jsem převzala vládu nad svým tělem a přiblížila se s již pohaslým krystalem. Corin se mě snažil předběhnout, ale Ker'tokovi se podařilo ho zastavit. Jeho chování mi přišlo podivné, jako by to snad ani nebyl on. Neměla jsem ale příliš času na uvažování nad něčím takovým; nejprve jsem musela pomoci Dvojce. Dost důrazně jsem všechny požádala, ať mě neruší. Pokaždé to bylo stejné. Každý se svým vlastním způsobem snažil vyřešit problém, něčeho dosáhnout. Hromady protichůdných sil se mísily a vytvářely neprostupnou, chaotickou změť...
Z prostoru se znovu ozval Dvojkův hlas. Snažila jsem se napojit na celý komplex, znovu pro něj naleznout řád. Koutkem mysli jsem vnímala Corinovo blábolení i Ker'toka hovořícího nějakým neznámým jazykem, ale nemohla jsem jim věnovat příliš pozornosti. Táhlo mě to nahoru. Šplhala jsem dlouhé hodiny po žebřících, schodech a své společníky nechávala za sebou. Do mysli mi tekly informace o tomto podivném místě, i jak se Corin snažil nad vším převzít kontrolu a sám se prohlásil za místního Správce. Jakým právem?
Konečně jsme vystoupali na kruhovou plošinu nápadně připomínající tu spodní. Jen místo stolu stálá uprostřed obrovská nádrž naplněná kapalinou skrze kterou prosvítalo lidské tělo, až nepřirozeně útlé a dlouhé. Skrze zavřené oči prosvítala zlatavá záře a mně v tu chvíli došlo, kdo leží přede mnou a byl mým průvodcem. Falešný prorok... Okamžitě jsem se stáhla do sebe, s tak mocnou bytostí nebylo radno si zahrávat. Její tělo možná ještě nebylo kompletní, ale vědomí schopné nás během úderu srdce proměnit v prach sršelo aktivitou. Zároveň to byl právě on, kdo mohl jako jediný navrátit Dvojkovi tělo. Alespoň tak zněla dohoda. Chtěla jsem, ať si s ním můj společník promluví, zkusí ho požádat. Nakonec my jsme svou úlohu splnili...
Na stěně nádrže se objevila trhlina, postupně se začala rozšiřovat, až sklo přestalo odolávat tlaku kapaliny a roztříštilo se. Pod nohy se nám rozlila páchnoucí kapalina a tělo v polovičním rozkladu prudce otevřelo mrtvolně šedé oči. Na tváři se mu objevila maska a ze vzduchu se začalo postupně formovat oblečení. Na jednom z panelů se znovu objevila Dvojkova tvář. Netušila jsem, komu z nich věnovat pozornost. Těkala jsem mezi nimi pohledem a pak, jako by se čas zastavil. Vše se smrsklo do dvou bodů soupeřících o moc. Jeden žhnul silně jako slunce a přesto s tím slabším, v porovnání s ním až nicotným svůj boj prohrával. Náhle mi došlo, co se děje na pozadí tohoto metaforického obrazu. Corinovi se nějak podařilo nalézt trhlinu a síly, které měly znovu složit Prorokovo tělo, jej začaly rozkládat. Mohla jsem si vybrat, na čí stranu se připojím - zda pomohu Corinovi zničit nejmocnější bytost, jakou jsem kdy potkala, nebo se ji pokusím ochránit.
Varovala jsem ho. Vyzradila jsem mu Corinův záměr, kterého si podle všeho nebyl ještě vědom. Odpovědí mi byl silný pocit vděku a příval neznámých slov, jak se ke mně snažil promlouvat. Snažila jsem se Corina zastavit, ale bylo příliš pozdě. Rozpadal se, jeho fyzické tělo se znovu propadlo do nicoty. Prorok ale zůstal smířený a někde v hloubi duši jsem cítila, že tohle není konec. Jeho vědomí tu zůstávalo dál, jen v rovině, kam jsme zatím nemohli dosáhnout...
Prudká bolest na čele mě vymrštila až k nebesům, kde jsem tváří v tvář stála Jemu. V prostoru, kde se sléval čas, kde naráz koexistovala minulost, přítomnost i budoucnost. Datasféra. Chápala jsem, proč jej nazývali falešným - bylo to z obyčejného strachu a nevědomosti. Děkoval mi a já cítila, jak mi postupně otevírá vědomí, odemyká doposud skryté dveře ke schopnostem, o jakých se mi ani nesnilo. Ukázal mi, jaký ve mně dřímá potenciál a jak ho probudit. Nalezla jsem v něm spojence a na jeho volání odpověděla, i za cenu toho, že jsem musela Corina s jeho ničivými myšlenkami odvrhnout. Nemusela jsem se ale rozmýšlet dlouho, abych věděla, co mi na tomto světě stojí za záchranu...
Prázdná zbroj se zřítila k zemi a postupně se rozložila. Ze všech stran přispěchali mechaničtí osminožci a z částí svých vlastních těl znovu uzavřeli káď. Tušila jsem, že to vše měl na svědomí Dvojka, přítomnost jeho vůle byla až hmatatelná. Nádrž mohla znovu sloužit svému účelu - dostala za úkol složit tělo. Jediný, kdo s tím ale dokázala nějak interagovat byl Ker'tok. Viděla jsem, jak se v čiré tekutině postupně začíná sestrojovat chapadlovité tělo, jež se posléze přeskládávalo do humanoidní formy a postupně začínalo nabírat jasné kontury. Kov působil jednolitě, na končetinách nebyly vyznačené žádné klouby, přesto se mohly ohýbat. Na trupu se objevila celá řada rozličných otvorů a přípojek. Ačkoliv v něm už nebylo ani kousku živé tkáně, působil lidštěji než kdykoliv předtím. Otevřel oči a já věděla, že máme Dvojku zpět...
"Stát!"
Jako mávnutím kouzelného proutku vítr ustal a já dopadla tvrdě na zem. Přízračná temnota zmizela a před námi se objevil vchod do podzemí ohraničený kovovými stěnami. Pomalu jsem se zvedla a šla se svými společníky zkontrolovat druhou bránu. Z té pro změnu na povrch vyletěly hromady všelijakého harampádí. Mezi ním i žlutý oděv, který jsem viděla na Ker'tokovi v jedné ze svých vizí. Než jsme jej ale stačili pořádně prozkoumat, zaslechla jsem znepokojivé skřípavé zvuky vycházející z podzemní chodby. Rychle jsme se schovali za zbytky jedné ze stěn a pozorovali. Z průchodu po chvíli vyšla humanoidní bytost v lesklém, kovovém obleku. Na rukách i nohách měla široké černé pruhy a na přilbě stříbřitý pruh kolem očí. Chaoticky začala obcházet okolí, dokud se na vrcholcích okolních skal neobjevila skupina barbarů. Rozhodli jsme se, že budeme vyčkávat a dívali jsme se, jak na bytost dopadají salvy šípů, aniž by jí to cokoliv udělalo. Zvláštně modulovaným hlasem se s nimi snažila komunikovat, ale nikdo těm slovům nejspíš nerozuměl.
Mně byl však její jazyk čímsi povědomý. Snažila jsem se zapátrat v paměti, až jsem se přistihla, jak některé z jejích slov opakuji. Věděla jsem, že se snažila útočníky zastavit. Oni ale na její naléhání nedbali a stále se pokoušeli ji svými primitivními zbraněmi zranit. Přímo od bytosti se pak do okolí rozlila temnota, pokryla obrovský kus země a postupně se plazila až k nám. Barbaři s hrůzou v očích utekli. Místo toho, abychom se zachovali obdobně, se Corin postavil a vyšel temnotě vstříc. Věděla jsem, že ho v tom nemohu nechat a následovala jsem jeho příkladu. Snažila jsem se rozpomenout na další slova, pátrala jsem v mysli tak dlouho, dokud jsem nenalezla to správné...
"Klid!"
Bytost mi musela rozumět. Náhle mě silně rozbolela hlava a cítila jsem, jak má čelenka září a žhne. Vyhodilo mne to z vlastního těla a před očima jsem viděla celou scénu z výšky - něco bylo ale přeci jen jinak. Vzduch brázdily červenožluté sondy a mezi Corinem, bytostí a ústím do podzemního komplexu se začaly splétat nitky. Jako by mezi nimi vznikalo pouto. Pozorovala jsem Dvojku, jak se mě snaží křísit a cloumá mým tělem. Chtěla jsem mu sdělit, že je vše v pořádku, ale má telepatie bohužel nefungovala. Nemohla jsem si promluvit ani s bytostí, kterou držel uvnitř. Rozhodla jsem se na vlastní pěst prozkoumat temnotu obklopující Corina. Tušila jsem, že půjde o nějakou formu bariéry, ale chtěla jsem si být jistá jeho bezpečím. Jedině odsud bych zřejmě byla schopná ji vyrušit. Po chvilce soustředění začaly na povrch vyplouvat znaky potvrzující mé domněnky. Snažila jsem se jejich tvar vrýt do paměti, abych dokázala lépe porozumět jejich jazyku.
Jak jsem se snažila pochytit víc, cítila jsem, jak linka mezi mým tělem a vědomím slábne. Slyšela jsem už spousty příběhů o těch, co se z podobných cest nikdy nevrátili. Zachvátila mě panika, rychle jsem se snažila vrátit a na mé naléhání i kdosi odpověděl. Umožnil mi cestu zpět. Jakmile jsem znovu otevřela oči, zahlédla jsem, jak nám bytost před námi ukazuje směrem ke vchodu. Chtěla, abychom ji následovali. Ker'tokovi a Dvojce se zpočátku nechtělo, ale když jsem vykročila k bráně, nakonec se přidali. Corin byl naopak podivně nedočkavý a až teď jsem si všimla, jaký nepřirozený nádech získala barva jeho očí. Souviselo to snad s jeho napojením na onu bytost?
Před vchodem se náš průvodce opět zastavit a pohlédl vzhůru. Na stropě se rozzářila linka vedoucí tak hluboko, jak jen oko dohlédlo. V matné záři jsem si všimla i kovových madel bezpochyby určených pro úchyt. Jako první šel Corin, pevně se zachytil a v mžiku jsme ho ztratili z očí. Za ním jsem se odhodlala já a jen těžko bych si dokázala představit rychlost, jakou jsme se řítili do hlubin. Těžko jsem dokázala vnímat prostor i čas a jediné, na co jsem se skutečně soustředila byly mé ruce, křečovitě svírající kov. Po nějaké době jsme přistáli na rovné ploše. Okolo byla tma, jen před námi se otevíral další průchod nad kterým rudě zářilo světlo
Prostor naplnila energie a cítila jsem, jak nám malé částečky začínají postupně rozežírat oblečení. Snažili jsme se se utéct, ale vstup zakrývala neviditelná bariéra. Až když z nás opadaly poslední zbytky oděvů i ozdob, zmizela a my mohli pokračovat dál. Veškerá špína, prach ve vlasech a cokoliv, co obsahovalo kov, bylo pryč. Jako bychom prošli očistou. I batohy se rozpadly a na zemi se válelo těch několik věcí, co to zřejmě považovalo za nezávadné. Rudá přešla v zelenou a my naprosto nazí váhavě kráčeli dál.
Prázdným prostorem se nesly jen zvuky našich kroků a zakrátko jsme dorazili k první křižovatce. Náhodně jsme vybrali směr a pokračovali po nekonečně dlouhých chodbách, dokud se před námi neobjevily první dveře tvarem připomínající poklici. Corinovi se nějak podařilo je otevřít a my se rázem ocitli v obrovitánském prostoru plném ohrazených plošin, můstků a žebříků; to vše lemované obrovskými věžemi táhnoucími se do výšin a poseté blikajícími světly. I když bylo místo stále aktivní, působilo až přízračně prázdně a opuštěně. Corin nás vedl stále dál a jednou kolem nás dokonce prošla bytost podobná té nahoře, nijak na nás ale nereagovala. Před námi se objevila další křižovatka.
Dvojka se náhle zastavil a přestal na nás reagovat. Snažili jsme se ho všemi možnými způsoby přivést k vědomí, ale bezúspěšně. Ani Ker'tok netušil, co mohlo tak náhle vypnutí způsobit. Můstek, na kterém jsme stáli se pak rozzářil a všichni jsme se otočili směrem, odkud jsme zachytili prudký pohyb. Na plošinu doskočil obří mechanický pavouk, popadl Dvojku a unášel ho pryč, směrem ke středu, kde se nacházelo možná něco jako centrum této stavby. Utíkali jsme za ním, co nám síly stačily, ale dostihli jsme ho příliš pozdě...
Dvojkovo tělo bezvládně leželo na stolci a pavouk jej jedním řezem rozdělil v půli. vyjmul lebku i s páteří a běžel se svou kořistí nahoru. Z hrudního koše vykukovaly zbytky jeho lidských i mechanických částí a vzduchem se nesl pach krve a pryskyřice. Snažila jsem se alespoň vypátrat jeho vědomí, v poslední zoufalé naději, ale odpovědí mi bylo jen tíživé ticho. Vycítila jsem ale jiný druh aktivity. Hlasy pátrající po někom, na koho tu čekaly - na Corina. Chtěly, aby se s nimi spojil, ale on neměl jak. Jestli tu ještě někdo přebýval, byl tím jediným, kdo mohl zachránit Dvojku, nebo nám alespoň dát vysvětlení toho, co se tu stalo. Ač se mi příliš nepozdávalo, že by mluvčím měl být zrovna Corin, vedla jsem je všechny za hlasem - do místa neozářeného žádnými světly, kde se nacházela deska s šesti otvory jako stvořenými pro krystal, který u sebe měl strážce. Vedle byl další panel s obrysy dlaní, před který jsem Corina postavila a pobídla ho, ať na něj vloží své ruce.
Jakmile se ho dotkl, začal se třást a viděla jsem, jak mu prudce kmitají oči. Do jednoho z volných otvorů jsem vložila krystal, který se okamžitě rozzářil. Prostor vyplnil zvuk a postupně se začala formovat jednotlivá slova pronášená Dvojkovým hlasem. On byl tím krystalem... Na desce před námi se objevila jeho tvář z doby, kdy byl ještě člověkem. Hnědé vlasy, šedomodré oči, piha na levé líci...jeho poslední vzpomínky.
Netušili jsme, co dělat. Měli jsme snad krystal s jeho vědomím přinést zpátky ke zbytkům jeho těla? Došla jsem s Ker'tokem zpátky ke stolu a stála před dalším problémem - co s chybějící lebkou a páteří? Nemohli jsme přeci dovolit, aby tu zůstal uvězněn! Jak jsme se snažili nalézt řešení, prostor zalila rudá záře, několik věží pohaslo a vše přehlušil nepříjemný zvuk sirény. Tělo na desce se pohnulo a jedna z rukou vystřelila přímo proti mé hlavě. Na poslední chvíli jsem uhnula a sledovala, jak se jí ta druhá pokouší vrátit zpět. Z dálky jsem uslyšela výkřik a náraz, jak byl Corin odmrštěn od ovládacího panelu. Místo různobarevných světel se v prostoru rozzářily zlaté oči s temně černou zorničkou. Pohlédla jsem do nich a obraz před očima se mi změnil.
Vzduch se krystalicky pročistil a já viděla věž táhnoucí se daleko za obzor. Opět, jako bych celou scénu vnímala z velké dálky a přicházely ke mně i vjemy někoho dalšího. Cítila jsem vděk i jakési očekávání, smíšené s obavami, když jsem znovu pohlédla na Corina. Možná i nějaký náznak nebezpečí. Byla to snad Dvojkova mysl, nebo ještě někoho dalšího? Připadala mi zvláštně cizí, směřovala mě zpět k poničenému panelu. Znovu jsem převzala vládu nad svým tělem a přiblížila se s již pohaslým krystalem. Corin se mě snažil předběhnout, ale Ker'tokovi se podařilo ho zastavit. Jeho chování mi přišlo podivné, jako by to snad ani nebyl on. Neměla jsem ale příliš času na uvažování nad něčím takovým; nejprve jsem musela pomoci Dvojce. Dost důrazně jsem všechny požádala, ať mě neruší. Pokaždé to bylo stejné. Každý se svým vlastním způsobem snažil vyřešit problém, něčeho dosáhnout. Hromady protichůdných sil se mísily a vytvářely neprostupnou, chaotickou změť...
Z prostoru se znovu ozval Dvojkův hlas. Snažila jsem se napojit na celý komplex, znovu pro něj naleznout řád. Koutkem mysli jsem vnímala Corinovo blábolení i Ker'toka hovořícího nějakým neznámým jazykem, ale nemohla jsem jim věnovat příliš pozornosti. Táhlo mě to nahoru. Šplhala jsem dlouhé hodiny po žebřících, schodech a své společníky nechávala za sebou. Do mysli mi tekly informace o tomto podivném místě, i jak se Corin snažil nad vším převzít kontrolu a sám se prohlásil za místního Správce. Jakým právem?
Konečně jsme vystoupali na kruhovou plošinu nápadně připomínající tu spodní. Jen místo stolu stálá uprostřed obrovská nádrž naplněná kapalinou skrze kterou prosvítalo lidské tělo, až nepřirozeně útlé a dlouhé. Skrze zavřené oči prosvítala zlatavá záře a mně v tu chvíli došlo, kdo leží přede mnou a byl mým průvodcem. Falešný prorok... Okamžitě jsem se stáhla do sebe, s tak mocnou bytostí nebylo radno si zahrávat. Její tělo možná ještě nebylo kompletní, ale vědomí schopné nás během úderu srdce proměnit v prach sršelo aktivitou. Zároveň to byl právě on, kdo mohl jako jediný navrátit Dvojkovi tělo. Alespoň tak zněla dohoda. Chtěla jsem, ať si s ním můj společník promluví, zkusí ho požádat. Nakonec my jsme svou úlohu splnili...
Na stěně nádrže se objevila trhlina, postupně se začala rozšiřovat, až sklo přestalo odolávat tlaku kapaliny a roztříštilo se. Pod nohy se nám rozlila páchnoucí kapalina a tělo v polovičním rozkladu prudce otevřelo mrtvolně šedé oči. Na tváři se mu objevila maska a ze vzduchu se začalo postupně formovat oblečení. Na jednom z panelů se znovu objevila Dvojkova tvář. Netušila jsem, komu z nich věnovat pozornost. Těkala jsem mezi nimi pohledem a pak, jako by se čas zastavil. Vše se smrsklo do dvou bodů soupeřících o moc. Jeden žhnul silně jako slunce a přesto s tím slabším, v porovnání s ním až nicotným svůj boj prohrával. Náhle mi došlo, co se děje na pozadí tohoto metaforického obrazu. Corinovi se nějak podařilo nalézt trhlinu a síly, které měly znovu složit Prorokovo tělo, jej začaly rozkládat. Mohla jsem si vybrat, na čí stranu se připojím - zda pomohu Corinovi zničit nejmocnější bytost, jakou jsem kdy potkala, nebo se ji pokusím ochránit.
Varovala jsem ho. Vyzradila jsem mu Corinův záměr, kterého si podle všeho nebyl ještě vědom. Odpovědí mi byl silný pocit vděku a příval neznámých slov, jak se ke mně snažil promlouvat. Snažila jsem se Corina zastavit, ale bylo příliš pozdě. Rozpadal se, jeho fyzické tělo se znovu propadlo do nicoty. Prorok ale zůstal smířený a někde v hloubi duši jsem cítila, že tohle není konec. Jeho vědomí tu zůstávalo dál, jen v rovině, kam jsme zatím nemohli dosáhnout...
Prudká bolest na čele mě vymrštila až k nebesům, kde jsem tváří v tvář stála Jemu. V prostoru, kde se sléval čas, kde naráz koexistovala minulost, přítomnost i budoucnost. Datasféra. Chápala jsem, proč jej nazývali falešným - bylo to z obyčejného strachu a nevědomosti. Děkoval mi a já cítila, jak mi postupně otevírá vědomí, odemyká doposud skryté dveře ke schopnostem, o jakých se mi ani nesnilo. Ukázal mi, jaký ve mně dřímá potenciál a jak ho probudit. Nalezla jsem v něm spojence a na jeho volání odpověděla, i za cenu toho, že jsem musela Corina s jeho ničivými myšlenkami odvrhnout. Nemusela jsem se ale rozmýšlet dlouho, abych věděla, co mi na tomto světě stojí za záchranu...
Prázdná zbroj se zřítila k zemi a postupně se rozložila. Ze všech stran přispěchali mechaničtí osminožci a z částí svých vlastních těl znovu uzavřeli káď. Tušila jsem, že to vše měl na svědomí Dvojka, přítomnost jeho vůle byla až hmatatelná. Nádrž mohla znovu sloužit svému účelu - dostala za úkol složit tělo. Jediný, kdo s tím ale dokázala nějak interagovat byl Ker'tok. Viděla jsem, jak se v čiré tekutině postupně začíná sestrojovat chapadlovité tělo, jež se posléze přeskládávalo do humanoidní formy a postupně začínalo nabírat jasné kontury. Kov působil jednolitě, na končetinách nebyly vyznačené žádné klouby, přesto se mohly ohýbat. Na trupu se objevila celá řada rozličných otvorů a přípojek. Ačkoliv v něm už nebylo ani kousku živé tkáně, působil lidštěji než kdykoliv předtím. Otevřel oči a já věděla, že máme Dvojku zpět...
Žádné komentáře:
Okomentovat