Legie: Sibiřský příběh aneb můj první LARP

Je tomu přesně týden, co jsem se vrátila ze svého historicky prvního LARPu. Nějak podvědomě začínám cítit, že tento rok přijde těch počátků mnohem víc. O tom, jak jsem si splnila jeden ze svých dávných snů se dozvíte v článku :) Bez spoilerů!

Ke čtení doporučuji pustit si tuhle ;)

Všechno to začalo minulý rok, během naší dovolené v Indii. Léta jsem sledovala snažení české LARPové scény a rozplývala se nad fotkami ze všech těch úžasných akcí, na které jsem si ale už připadala moc stará. Od mala jsem sice duší fantazák a stále tím žiji, jen jsem nikdy nebyla schopná se dokopat na nějakou podobnou akci. Ať už z důvodu chybějícího kostýmu (ač vím, že je to velmi chabá výmluva), nechuti mého ex, se kterým jsem bohužel strávila tak podstatnou část života, cokoliv podobného podnikat a obyčejného strachu z cizích lidí, který mi i teď občas způsobuje nemalá příkoří.

Jenže touha zapojit se do příběhů, které jsem tolik z dálky obdivovala, byla silnější. A nálada na dovolené byla tak povznesená, že jsem přemluvila i svého drahého a přihlášku jsme společně odeslali. Pak už nás jen čekalo několik měsíců vypjatého čekání, zda se vůbec na nějaký z termínů dostaneme a koho si budeme moci zahrát. Výhodou Legií od spolku Rolling je především fakt, že se nemusíte téměř o nic starat. Připraví vám veškerou zábavu, zázemí i kostýmy. Náklady jsou vzhledem k jejich práci a zážitku, který si z akce odnesete, opravdu minimální.

- Michal Kára fotografie

Samotný příběh Legií se pak odehrává na Sibiři v době občanské války, kde se vžijete do role buď jednoho z československých legionářů, nebo civilisty, který skupinu doprovází. Každá z postav má velmi barvitý příběh a je pak jen na hráči, jakým směrem se bude ubírat. Tedy s určitými mantinely - je třeba mít na paměti, že tu nejsme jen sami na sebe, ale podílíme se na osudu celé družiny.

Ačkoliv k moderním dějinám nemám až tak silný vztah a ani po návštěvě legiovlaku se tento stav nijak rapidně nezměnil, těšila jsem se jak malá holka. Tedy alespoň v té počáteční fázi, kdy jsem každou chvíli kontrolovala obsah mé e-mailové schránky a s napětím čekala na každou novinku - přičemž v této oblasti by se chlapci a děvčata z rollingu mohli ještě trochu polepšit, neboť mi některé důležité materiály zprvu ani nechtěly přijít :) Naštěstí jsme v domácnosti dva, tak jsme si to posléze přerozdělili.

Někdy po dvou měsících mi pak přišel předvýběr tří postav, které mi přiděleny na základě odpovědí v poměrně obsáhlém dotazníku. Měla jsem si je pak seřadit podle toho, jak se mi zamlouvají, případně dodat nějaké vysvětlení, proč bych si za dotyčnou osobu měla zahrát zrovna já.  Bohužel ani jednomu z nás nevyšla volba číslo jedna a já tak dostala do rukou sebestřednou děvku, co se po válce hodlá mít dobře a Maroš si střihl roli málomluvného lovce, který měl naši skupinu Sibiří provázet. Myslím, že jemu opravdu nemohli vybrat lépe.

Naši průvodci od Michal Kára fotografie

Jen já jsem z nové role měla skutečně strach. Jako silný introvert, navíc žena, co skutečně nedokáže svádět muže (taky to jaktěživ nedělala), měla najednou hrát prostitutku řídící se heslem "co se stane za války, se nepočítá".Uf! Jistě, byla tu jasná romantická linka, nějaká ta možnost nápravy, snad i poznání, že ta skutečná láska přeci jen za něco stojí, ale stejně. Na radosti mi ani moc nepřidával fakt, že na podobné akce jezdí velmi podobná sorta lidí, všichni se mezi sebou znají a já pak vystupuji v roli cizáka. Jen tak pro srovnání, na kolegy v práci jsem si zvykala víc jak půl roku, údajně jsem se tam první měsíce fakt s nikým nebavila a působila jako tichá, zakřiknutá holka :D

Čas uplynul jako voda a najednou se blížilo datum odjezdu. Samozřejmě jsme na poslední chvíli zmatkovali a sháněli ještě nějaké doplňky, k náladě mi ani nepřidal fakt, že jsem ve středu pracovala až do půlnoci a ještě s menšími věcmi pomáhala během čtvrtečního dopoledne - ačkoliv jsem po pár hodinách měla být naladěná na hru. Maroš mě pak musel uklidňovat, že všechno přeci zvládnu, když tolik let hrajeme tak teatrálně naše dračáky. No, sama jsem na to trochu spoléhala...

Po třetí hodině jsme se tak sešli ještě s jednou kamarádkou a čekali na domluvený odvoz. Společnost nám dělali dva sympatičtí, zkušení LARPaři, takže cesta utekla dost rychle. Na místě jsme se přihlásili, vyzvedli kostýmy, nechali si je poupravit a připravovali se na zahájení. S tím, jak v místnosti kulturního domu v obci Hrádek u Manětína přibývalo osob (které se očividně ve velké míře znali), stoupala i má nervozita a strach. Ještě teď si vybavuji, jak jsem tam s vykulenýma očima bezradně bloudila a Maroš mě uklidňoval, že to bude dobrý. No, měla jsem skoro slzy na krajíčku - cony zvládám, ale tady jsem si přišla neskutečně cizí. Samozřejmě jsem měla možnost zajít za některým z orgů psychologů a zkusit si nechat poradit, ale spoléhala jsem na to, že to nějak vstřebám.

- Michal Kára fotografie

Občas se mi podařilo zabřednout i do nějakého rozhovoru, tak to šlo o něco lépe. Snažila jsem se též zapamatovat si tváře svých budoucích spoluhráčů, o kterých jsem měla zmínku v deníku - ono další mou pitomou vlastností je fakt, že mám skutečně mizernou paměť na lidi. Představa, že si tolik z nich dokážu zapamatovat za jeden víkend, mi přišla až absurdní, ale posléze se ukázalo, že vypjatá atmosféra dokáže své.

Později k večeru jsme se pak dočkali představování jednotlivých hráčů, kdy jsme museli vystoupit přede všemi na pódium, představit se a říct, jaký je náš cíl (yay!). Aby toho nebylo málo, ještě po nás chtěli i krátkou divadelní scénku ve skupinách. Bylo mi báječně :D Naprostým trhákem večera byl pak workshop zaměřený na šikanu Slováků, kteří měli v tomto historickém období mezi legionáři přeci jen trochu jiné postavení. No, bylo mi těch hráčů skutečně líto a vážně jsem měla problém, byť jen předstíraně na něco podobného přistoupit. Přitom Mrože doma šikanuju pořád :D

Následně jsme byli upozorněni, že nás ráno čeká docela brzké vstávání a chlapci budou vyhnáni ven, aby si vyzkoušeli boj. Ženy pak dostaly instruktáž, jak se správně herně chovat a rozšiřovat drby - byla zde přítomna i jedna mužská postava, co se zde měla naučit ženy nenávidět :) myslím, že by to šlo samo, já bych se hnedka přidala na jeho stranu :D Pak i nás vyhnali ven, střihli jsme si jednu simulovanou bitvu (u které jsem zjistila, že stát delší dobu na jednom místě je fakt nepříjemný a asi si vážně zažiju zimu) a náhle jsme seděli v autobuse, oči zavázané kusem látky a mířili na Sibiř.

- Michal Kára fotografie

Cestou jsme mohli přemítat, jak se vžít do role, co všechno udělat. Stále oslepené nás pak zavedli k lesu, ucítili jsme dým z lokomotivy a zazněly první výstřely. Vlak byl přepaden a my utíkali lesem, abychom si uchránili holé životy. Ne všem se to však podařilo. Tak začala naše pouť Sibiří, na jejímž konci měl čekat vlak mířící do Československa...

Nechci tu nikam významně prozrazovat děj celého LARPu, nebo nedejbože vyzrazovat svou postavu, takže se budu i nadále soustředit na pocity z celé akce, které jsou i teď docela živé. Působivý začátek, kostýmy i naše deníky sloužící k orientaci v ději dokázaly člověka až neuvěřitelně rychle vtáhnout. Je sice fakt, že skutečnou imerzi jsem ucítila nejspíš až později odpoledne, ale to, jak se člověku náhle přepne myšlení, je až neuvěřitelné. Sice jsem měla poněkud problém se svou postavou, protože mi byla skutečně na hony vzdálená každičkým coulem (takže jsem ji zahrála možná až moc polepšenou), ale cítila jsem se jako součást Legií. Dost tomu dopomohli i vynikající spoluhráči a vědomí, že pokud si náhodou nebudu vědět rady, stále je tu možnost obrátit se na orgy, kteří byli po celou dobu přítomni.

Jak jsme putovali přes jednotlivá stanoviště, konfliktů začalo přibývat a atmosféra citelně houstla. Na cestě jsme byli až do noci, užili si pochod temným lesem bez možnosti zapálit lucerny, vtíravou zimu, která se pokoušela o naše končetiny, spánek na faře v místnosti chabě ohřáté kamínky ve společnosti podezřelých majitelů i smuteční mši za první padlé. Je asi zbytečné dodávat, jak dojemné a silné to byly okamžiky.

- Michal Kára fotografie

Nebyly to ale jen tíživé okamžiky, co se mi podařilo během této LARPové premiéry zažít; kupříkladu první noci, kdy jsem opravdu zoufale potřebovala na záchod a po radách vyrazila podél pravé zdi s pouhou svíčkou v ruce, abych byla následně přepadena a posekána šavlí, byl skutečně moment k nezaplacení. Naštěstí byl útok brzy odražen a sestřičky si mě odvedly, abych si v bolestech mohla lehnout vedle svého milého a naříkat. Později se však nade mnou začal sklánět cizí muž, hladil mne a utěšoval, aby posléze zjistil, že nejsem jeho milovanou Natašou. Přiznávám, že tady jsem měla skutečně co dělat, abych nevypadla z role a nezačala se smát :) A samozřejmě jsem stále potřebovala na záchod!

První noc byla poměrně krutá, i když jsem byla vybavena termoprádlem, nemohla jsem kvůli zimě usnout a stále se převalovala. Podařilo se mi zabrat až někdy k ránu, kdy mívám dost podivné sny - a teď tomu nebylo jinak, místo toho, abych snila o útrapách v sibiřských pustinách, jsem stála v naší kuchyňce a dívala jsem se, jak Pátek kazí přípravu mé oblíbené filtrované kávy. Stačilo se ovšem navléknout do kostýmu a člověk byl zpět. Události dalšího rána byly víc než mrazivé...

Stejně tak následný pochod vrcholící výstupem do města, kde má postava prožila velkou část svého života. Místo, kde vyvrcholilo spoustu důležitých dějových linek a kde jsem propukla v pláč. Dřív jsem vždycky bývala hrozně skeptická a nechtělo se mi věřit, že může mít hra i na mě až takový dopad. Opravdu si nedokáži vybavit, kdy jsem za poslední roky naposled brečela, ale zde to přišlo úplně samo a sotva si na dané okamžiky vzpomenu, mám na krajíčku.

- Michal Kára fotografie

Úplnou třešničkou na dortu byl pak finální úprk k vlaku, kdy jsem se svým milým držela za ruce a běžela jako o život, abych ho pak musela nechat za sebou a sama, ve společnosti ostatních žen pokračovat tmou a doufat ve shledání a snad i šťastný konec pro oba.

Pro mě i mého přítele nakonec nepřišel, ale o to silnější pak ten závěr byl...

- Michal Kára fotografie

Z předchozích odstavců je jistě patrné, jak silný zážitek to byl :) Kdo si to ovšem nevyzkoušel, asi jen těžko dokáže uvěřit a pochopit. I mně trvalo dobrých pár dní, než jsem se z toho všeho plně vzpamatovala a v práci si mě tak opět užili zamlklou a nenadávající na korporáty. I když tedy tři dny v kanclu stačily na to, abych začala pořádně fungovat a vrátila se ke starým zvykům. Ale vzpomínky stále zůstávají a určitě to byl zážitek, na který nezapomenu! Opravdu velké díky všem účastníkům i organizátorům! Aby toho nebylo málo, dnes jsme se přihlásili na další akci s názvem Cave Canem vycházející z balkánských a slovanských pohádek. tak nám přejte, ať se tam dostanem!

Zbytek fotek z našeho běhu naleznete zde!