Teď, když už popel vychladl, otevíráme starou knihu.
Na stránkách ztuhlých špínou je zapsán příběh Padlých,
příběh vyčerpané říše, slova, jež nezahřejí. Oheň uhasl,
jeho záře i jiskry života jsou jen vzpomínkami
v chřadnoucích očích - co se mi honí hlavou, jakou barvu mají
mé myšlenky, když otevírám Knihu Padlých
a vdechuji prastarou historii?
Naslouchej nyní jejím slovům, jež k tobě putují.
Příběhy tyto jsou i příběhy našimi, co vracejí se stále.
V nás jenom historie znovu ožívá, znovu a znovu,
bez konce; nic víc.
Na kontinentu Genabakis zuří válka. Malazská říše s císařovnou Laseen v čele se snaží ovládnout okolní země a trnem v oku jí je poslední svobodné město Darúdžhistán. Hodlá použít svoji obvyklou taktiku; s pomocí říšských jednotek vrahů (Spárů) a mágů chce vyřídit vládnoucí třídu a dosadit na jejich místa své vlastní lidi. Mimoto by se ráda zbavila všech stoupenců bývalého vládce, kterého svrhla z trůnu. Především příslušníky elitní jednotky Paličů mostů. Značnou část z nich vyřídilo obléhání dalšího z klíčových měst - Dřevnova. Ale Laseen nebude mít klid, dokud z cesty neodstraní všechny. Zvlášť teď, když se její vláda začíná pomalu hroutit a zemí se začínají šířit občanské nepokoje.
Vyšle tedy Paliče do Darúdžhistánu, aby se o celou věc postarali. Krom toho se na cestu vydá i její prodloužená ruka - pobočnice Lorn. Krom malažanů se záhy seznámíme i s obyvateli posledního ze svobodných měst; v čele s mladým a velmi naivním zlodějíčkem jménem Kvítko Berka, jeho strýcem Mammotem a užvaněným Kruppem, který by si pro paštičky a jiné laskominy nechal provrtat koleno.
Aby toho nebylo málo, do celé věci se hodlá zapojit i tajemný Pán Měsíčního kamene, který se svou létající pevností zakotvil právě nad městem. Svou roli zde sehrají i bohové,kteří se neštítí zneužít smrtelníky pro své vrtošivé plány...
,,Některé věci byly důležitější než život jednoho člověka, a vně lidského myšlení, mimo hladové oči bohů a bohyň, třeba existuje spravedlnost, zářivá, čistá a konečná. Někteří filozofové, jejichž práci četl během svých studií v malazském hlavním městě Unta, postulovali něco, co mu tehdy připadalo jako absurdní tvrzení. Prohlašovali, že morálka není relativní, že dokonce ani neexistuje jen v lidské říši. Ne, morálka je prý imperativem všeho živého, přírodním zákonem, což nejsou ani kruté skutky zvířat, ani nadutá lidská ctižádost, ale něco jiného, něco nezvratného."
Z úvodu by se možná mohlo zdát, že kniha bude působit dost roztříštěným dojmem, ale Steven Erikson je mistr ve svém oboru a ačkoliv nebohého čtenáře doslova vhodí do rozjetého děje, dokáže všechny linky (a že jich je!) mistrně ovládnout a podle potřeby je spojit či naopak rozdělit. Ano, při prvním čtení je člověk zahlcen neuvěřitelným počtem jmen, narážek na předchozí události (o kterých se samozřejmě zatím nikde nedočetl) a ještě k tomu je nucen se vyrovnat s na první pohled možná nepochopitelným systémem magie. Steven se s tím prostě nepáře, vše vysvětluje, když je k tomu vhodná příležitost a do té doby čtenář tápe a je odkázán na vlastní představivost a intuici. Což je právě jedna z těch mnoha věcí, co na jeho knihách miluji a přivádí mě k úžasu.
Když k tomu přidáme skvělou práci s popisem a vývojem jednotlivých protagonistů, značně potemnělou atmosféru celého příběhu, máme tu recept na "dokonalé" fantasy - alespoň pro mě. A že to autor i s postavami opravdu umí - ano, v první části nemá spousta z nich dostatečný prostor a mohou působit trochu šedě, ale pokud se přes to všechno prokoušeme k dalším dílům, zůstaneme v němém úžasu. Měsíční zahrady jsou opravdu jen takovým předkrmem, který nás má "příjemně" navnadit a začít připravovat na události z budoucích knih. Už po prvních desítkách stránek je zřejmé, že nejde o klasické epické fantasy a z vyprávění se stále intenzivněji dere na povrch dosti pochmurný podtón slibující ne zrovna šťastné konce. Možná jsem v tomhle lehce zaujatá, neb mám neuvěřitelnou slabost pro dark fantasy, jehož prvky vždy aktivně vyhledávám, ale na rozdíl od jiných autorů se Eriksonovi podařilo do jeho příběhu vložit i neuvěřitelnou dávku lidskosti a naděje.
,,V doprovodu hlasu se mu vybavil i vrásčitý obličej.,,Prý bohové ty, které si vyvolí, jako první oddělí od smrtelníků - zradou, tím, že ti seberou tvou životní sílu. Bohové ti vezmou všechny, které miluješ, jednoho po druhém. A jak se zatvrdíš, staneš se takovým, jakého tě chtějí mít, bohové se usmějí a kývnou. Každá společnost, kterou odvrhneš, tě přivede blíž k nim. Tak si vytvoří nástroj, synku, zatáhnou a zatlačí,a pomoc, již ti nakonec nabídnou, ukončí tvou osamocenost - právě tu samotu, kterou pomohli vytvořit." Ať si tě nikdy nevšimnou, chlapče."
Knihu rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy. Není třeba se těch na první pohled obrovských knih bát - věřte, že se to čte opravdu samo. A čím dál se v příběhu dostanete, tím víc jej budete milovat. Troufám si tvrdit, že mi Steven Erikson značně změnil pohled na svět a fantasy vůbec. Díky jeho Blogu máme možnost i lehce nahlédnout pod skořápku a dozvědět se, jak tento autor tvoří. Ale nejlépe vše poznáte právě v Malazské knize padlých, ukryté mezi řádky.
,,Už je všechny viděla, ty obličeje. Všechny je znala, znala zvuk jejich hlasů, zvuky utopené v bahně lidských pocitů, zvuky jasné a čisté myšlenkou a zvuky kolísající v propasti mezi těmi dvěma. Je tohle, napadlo ji, můj odkaz? A jednoho dne budu jen dalším z těch obličejů, zamrzlých ve smrti a úžase."
Doufám, že se mi tímto chvalozpěvem podaří ulovit další duši; ostatně není nic krásnějšího, než s ostatními sdílet své radosti :)
P.S. - A kdo je již lapen a jen by si rád připomněl události minulých knih, či se chtěl pouštět do spekulací nad motivacemi jednotlivých aktérů, doporučuji mu podívat se na stránky Malazan Reread of the Fallen.
Žádné komentáře:
Okomentovat