Ze života Maery - část XV.

Opojeni úspěchem

Po každém vzestupu musí zákonitě přijít pád. Tento byl ale mnohem tvrdší, než jsem předpokládala. Na rozdíl od předchozího postu se tu žádných radostných událostí nedočkáte. Já sama cítila po dopsání článku značnou úlevu. Zaznamenání této akce pro mě znamenalo, že si ji budu muset znovu prožít (naštěstí již ne tak intenzivně, protože "bolest si člověk nepamatuje"). Tentokrát ani nemám energii vymýšlet si nějaké příspěvky "pod čarou". Celé hraní bylo nešťastné a provázené ještě smutnějšími hody. Jen se tím potvrdilo to, co jsem tvrdila u předchozího zápisu (to o štěstí ve hře a v lásce, aby bylo jasno). Vlastně bych asi zase měla být spokojená - škoda, že tímhle směrem to obvykle moc nefunguje ^_^'...

    Když jsme dorazili na náměstí, čekal tam již Ryanor. Nemohlo mi uniknout, jak detailně zkoumá naše pohyby a odhaduje následující kroky. Zaostřený pohled, rty stáhnuté do tenké linky a napětí ve svalech, vše nasvědčovalo tomu, že je připraven každou chvíli vyrazit. Jeho mysl překypovala nenávistí. Netušila jsem, kde se v něm ta zloba vzala a rozhodně ji směřoval špatným směrem.  Musela jsem počkat, než udělá první krok. Tentokrát jsem nechtěla zaútočit jako první, ačkoliv by nám byl užitečnější s kudlou v zádech. Bohužel ne všichni byli stejného názoru. Napětí se stupňovalo. Má nečinnost jej dováděla k nepříčetnosti. Viděla jsem, jak pomalu pokládá ruku na jílec meče a druhou otevírá svůj měch na vodu. Takže se rozhodl kouzlit, výborně. Prostorem se začal šířit pach jeho odporné magie, kroutila se jako had, který se chystá vyrazit na kořist. Cael začal být nervózní, posunkem jsem mu naznačila, ať se stáhne a uklidní. Jakákoliv agrese z naší strany by Ryanorovi jen nahrála do karet. A v tu chvíli dorazila Ilana s Exaiem. Ochromeni nepřátelskou atmosférou nebyli téměř schopni slova.

Toho hodlal využít Ryanor, když se náhle rozeřval a začal zpochybňovat nejprve mou úlohu v družince a pak mě dokonce obvinil z kolaborace s východem. Jako argument mu „nádherně“ posloužila poslední akce. Ačkoliv jsem mu zcela jasně vysvětlila, že jsem jednala podle plánů a nemohl mě zahlédnout prostě z toho důvodu, že jsem byla pod pláštěm kouzla neviditelnosti, nepřestával vymýšlet na hlavu postavené teorie o tom, koho všeho zrazuji a jak. Opravdu mě dovádělo k úžasu, že byl vůbec někdo schopen podobné bláboly poslouchat. Ani když Ilana potvrdila má slova a zásluhy v boji proti Binotovi, proud urážek a křivých nařčení nepřestával. Jako štěně zahnaný do kouta k tomu přidal ještě výhružky. Pobyt na frontě z něj skutečně udělal duševního mrzáka, bohužel velmi nebezpečného. V klidu jsem vyvrátila všechna jeho nesmyslná obvinění a chystala se odejít. Neměla jsem v úmyslu s ním ztrácet ještě více času, zvlášť teď, když jsem si potřebovala odpočinout. Bratr byl ale zřejmě jiného názoru. Chtěla jsem ho odvést, ale než jsem k němu stačila dojít, všimla jsem si, jak se jeho svaly napnuly a chystal se vyrazit proti Ryanorovi. Na poslední chvíli se mi podařilo strhnout jej zpět a uklidnit. S tím nově získaným temperamentem bude muset opravdu něco dělat. Zvlášť, když jej Ryanor dokázal vyprovokovat ke zrychlení jeho organismu. To bylo poprvé, co jsem to u něj od Ilanina zásahu spatřila.

Nezbývalo než doufat, že už to teď nebude mít tak fatální účinky na jeho stárnutí jako předtím. I tak jsem to potřebovala probrat s Ilanou. Díky našemu spojení jsem s ní mohla alespoň hovořit, aniž by to kdokoliv zpozoroval. Navíc bylo potřeba vyřešit můj a Einarův problém. Sdělila mi, že se sejdeme již dnes večer, kdy plán probereme. Měla jsem v úmyslu se o navrácení našich končetin postarat pokud možno sama. Naštěstí jsem v tomhle měla i Ilaninu podporu. Dovedla jsem bratra domů a k večeru jsem se vydala na místo setkání. Podle očekávání přišla sama; nechtěla jsem, aby kdokoliv jiný o naší dohodě věděl. Zvláště pak Ryanor, který by v tom viděl jen zas další způsob, jak bych mohla předávat citlivé informace východu. A Einar byl už ze své podstaty pro podobnou misi příliš nápadný. Druhý den se Ilana měla setkat s Rowanem, aby zjistila, zda se mu podařilo o našich ukradených končetinách zjistit něco víc. Zmínila jsem jí i své obavy o bratrův stav a požádala ji, aby ho prohlédla. Prý to bude moci udělat rovnou. Stačilo jen sledovat, jakým směrem se zahleděla, a vše mi bylo jasné. Když Caelovi došlo, že jsme jej viděly už obě, vystoupil ze stínů. Zajímalo mě, co všechno z našeho rozhovoru zaslechnul. Nechala jsem ty dva o samotě a vrátila se zpět.

Druhý den jsem do návratu Ilany většinu svého času přesvědčovala Caela, že se o mě nemusí obávat. Pochopitelně nesouhlasil s tím, abych se vydávala na východ. Nakonec mu přeci jen došlo, že je to naše jediná šance a mé důvody jsou opodstatněné. Přesto jsem cítila značné obavy. Vše bude silně záviset na tom, kam se budu muset vydat. Ilana mě vyhledala hned ve chvíli, kdy vkročila na ostrov. Znovu jsem si překontrolovala svou výstroj a rozloučila se s bratrem. I když jsem mu tvrdila opak, pořád tu byla možnost, že se z mise nevrátím. Podle všeho se naše končetiny nacházely v sídle velitele rozvědky. Rowan byl dokonce schopen obstarat nám mapu. Bohužel přesnou polohu hledaných věcí nezjistil; budu se muset spolehnout na svou intuici. Navíc nás varoval, že jeho sídlo bude opravdu velmi dobře zabezpečené, jak už mechanickými, tak magickými pastmi. O přítomnosti posádky ani nemluvě. Nemělo však smysl čekat. Museli jsme doufat, že po včerejší události se budou oči generálů stáčet jiným směrem. Kdo by navíc byl takový blázen a napadl sídlo přímo ve středu východní říše?

Opět jsme s Ilanou potřebovaly dobrý plán. Díky našemu spojení s ní budu moci být v takřka nepřetržitém kontaktu, a pokud se mi akce vymkne z kontroly, je tu stále pojistka na ostrově umožňující mi okamžitý přesun. Zatímco se Ilana postará o menší zmatek před branami sídla, já proniknu pomocí portálu ve formě spektry do spodních chodeb komplexu. To by mi mělo umožnit vyhnout se většině z nastražených pastí. Při jejich sestavování určitě nepočítali s tím, že se jim sídlo napadne jeden z nemrtvých. Podle mapy bych se měla pokusit dostat do některého ze spodnějších pater, kde by se mohly naše ruce nacházet. Akce to byla velmi riskantní, ale stála za pokus. Ilaně se navíc podařilo kouzlo proměny ve spektru zafixovat do mincí, které mi dala s sebou. Pokud bych tedy o tuto formu přišla, nebo se jí snad potřebovala zbavit, byla tu možnost jej zopakovat. Ochranná kouzla a předměty bohužel v tuto chvíli nepřicházely v úvahu, bylo by příliš snadné je detekovat.

A poté už přišel čas jednat. Ilana ke mně natáhla ruku, pronesla několik nesrozumitelných slov a já se náhle ocitla v jiném světě. Záhy se přede mnou vykreslila ve vzduchu brána, kterou jsem ihned prošla. O chůzi jako takové ale nemohla být řeč. Pohybovala jsem svojí nehmotnou podstatou jen silou vůle. Zpočátku jsem se na to musela i soustředit. Celé mé vnímání bylo naprosto odlišné. Když jsem se ocitla v jedné z podzemních chodeb budovy, vnímala jsem stěny jen jako souvislé linky s různým stupněm vyzařování. Hmat zmizel úplně, mohla jsem se pohybovat naprosto volně, procházet skrze objekty. Bylo to vskutku zvláštní a téměř nepopsatelné. Postupovala jsem dál předem určeným směrem a pomalu si zvykala na své nové tělo. Chodba vypadala skoro opuštěně. Doprovázel mě jen slaboučký tón odčarování. Doufala jsem, že šlo jen o nějakou lokální ochranu, ale nepřestávalo to. A pak se objevila skupinka spekter. Chtěla jsem se jim vyhnout, tak jsem zamířila za jednu ze stěn, ale než jsem se k ní stačila přiblížit, proměňovací kouzlo selhalo. Ihned jsem nahmatala minci, přetřela ji v dlani, abych dostala přízračnou formu zpět. Samozřejmě o mně už věděli, ale jen takto jsem se mohla pohybovat volně objektem, aniž bych spustila většinu obranných mechanismů. 

Zapadla jsem za stěnu se skupinkou nepřátel v patách. Snažila jsem se alespoň držet požadovaný směr. Utíkala jsem před nimi a náhle se mi v hlavě ozval hlas: „Spěcháte?“ tázal se. „Vzdáte se dobrovolně, nebo chcete trpět?“ pokračoval. Na chvíli mě zachvátila panika. Tohle byl jednoznačně hlas majitele sídla; šéfa rozvědky. Který, jak nám bylo známo, se již vzdal hmotného těla a vzal na sebe podobu připomínající tu mou. Mohl tedy být kdekoliv. Náš plán selhal mnohem dříve, než jsem předpokládala; byl čas se stáhnout. Snažila jsem se navázat spojení s Ilanou, ale marně. Muselo tu být něco, co naši linku rušilo. Pokusila jsem se projít do další z místností a celou akci opakovat. Opět bezúspěšně. To už začínalo zavánět opravdovým problémem. Poslední šancí byla má pojistka na ostrově. Využila jsem jednu z posledních chvilek a začala se soustředit na předmět ležící u sochy na náměstí. V duchu jsem pronesla aktivační slovo a…nic! Necítila jsem ani nejmenší náznak toho, že by ode mě odcházel byť jen slabounký magický impulz. Celý komplex byl chráněn mnohem lépe, než jsme si s Ilanou myslely. A já tu teď zůstala uvězněná. V tu chvíli mi došlo, že už nemám šanci na návrat. Poslední nadějí, která mi zůstala, byla chabá šance, že se mi podaří se k našim končetinám dostat dříve, než mě zabijí. Alespoň bych tím pomohla Einarovi.

Prostoupila jsem do další místnosti. Hlas v hlavě se mě neustále snažil přesvědčit, ať se vzdám. Už musel být někde poblíž. Nedbala jsem jeho varování, nemělo to ani smysl. Bylo mi jasné, že pokud mě chytí, nepozve mě na přátelskou večeři. I tak jsem byla jeho okamžitou reakcí překvapena. Náhle mě obalil sloup ohně. Cítila jsem, jak se mi plameny prožírají skrze mé přízračné tělo. Bolest to byla nesnesitelná, neexistovalo z ní úniku. Silou vůle jsem se donutila zrušit Ilanino kouzlo a záhy jsem dopadla na podlahu. Oheň zmizel. Na mém těle nebyla jediná spálenina, ale pocit obrovských muk nezmizel. Plahočila jsem se dál, i když mi bylo jasné, že je konec. Něco mě chytilo za ruku a snažilo se mi ji urvat. Sebrala jsem poslední zbytky svých sil a snažila se rozptýlit magii v mém okolí. Tu bytost to zahnalo, ale zároveň se spustilo několik velmi nepříjemných pastí. Už si ani nevzpomínám, co všechno mě zasáhlo. Krátce na to jsem pocítila známou pachuť teleportu a ocitla jsem se v obrovské místnosti. Neměla jsem příliš času si ji prohlédnout, někdo mě srazil k zemi a kolem mého těla se uzamkly okovy. 

Kdosi mi ohněm vypálil všechny rány. Řvala jsem bolestí a doufala, že už to všechno brzy skončí. Osud ke mně ale nebyl příliš laskavý; nechal mě stále při vědomí, abych mohla po chvilce zaslechnout několik hlasů. Znovu jsem se marně pokoušela kontaktovat Ilanu. Zvuky hovoru se stále přibližovaly a přinášely s sebou znepokojivá odhalení. Chystali se mě rozebrat a využít mého spojení s Ilanou pro její likvidaci. Tedy o něm věděli. Předpokládala jsem, že podobný druh linky bude většinu bytostí naprosto nezjistitelný, ani bariéra ostrova jej nedokázala zachytit. Bylo mi jasné, že našeho spojení už nebudu moci využít, ani kdyby byla Ilana nablízku. Riziko bylo příliš velké. Po nějaké době ji přirozeně dojde, že jsem selhala. Z letargie mě vytrhl až zvuk alarmu, který rozezněl celou místnost, až to trhalo uši. Jeden z přítomných, podle hlasu nejspíš samotný generál, se od skupinky oddělil a mě nechal v péči jeho poskoků. Musela to být ona. Bohužel dorazila příliš pozdě. Vnímala jsem, jak se ke mně cosi blíží. Podle šouravých pohybů a chrčivého dechu se rozhodně nejednalo o člověka. I zbylý doprovod to označil za abominaci. Když nepomohl oheň, nechají mě jako potravu nějaké zrůdě…

Cítila jsem, jak se nade mnou naklání, ale nebyla jsem schopná pohnout hlavou. Jak se přibližoval, obaloval mé tělo silnou vrstvou nechutného slizu. A pak se zakousl. Znovu jsem vykřikla, když jsem ucítila, jak mi z boku vytrhl kus masa. Doléhaly ke mně jeho pocity neskonalého potěšení a vzrušení pramenícího z mé bolesti a odporu. Cítila jsem, jak mě polil studený pot a do nosu mě udeřil neuvěřitelný puch vycházející z té zrůdy. Upadala jsem do mdlob, ale něco mě stále pevně drželo na hranici vědomí. Zaslechla jsem i další útržek rozhovoru dalších přítomných. Z někoho byl sejmut duševní obraz a předán Valunovi. Jen jsem doufala, že nešlo o Ilanu. Z chmurných myšlenek mě vytrhla další vlna bolesti. Cítila jsem, jak se mi napnul každičký sval v těle a nechtěl povolit. V tu chvíli se mi opět snažili dostat do hlavy. Počítali s tím, že mi bolest zatemní mysl a já nebudu schopná obrany. Alespoň v tom mě podcenili. Když už chtěli moji smrt, nedostanou ji zadarmo. 

Zvedla se ve mně další vlna odporu. A dodala mi nových sil. Uzamkla jsem v sobě veškerou bolest a začala se soustředit na zrůdnou bytost nad mým tělem. Její mysl se přede mnou otevřela jako kniha a já začala pomalu obracet stránky. Rázem jsem svět viděla jeho očima. Nakláněla jsem se nad zmrzačeným tělem ženy, kterou jsem skoro nepoznávala. Do toho mi mysl ovládly pocity nezměrného chtíče, touhy zakousnout se do libového masa. Hlad byl neovladatelný a hlavně nekonečný. Musela jsem to nějak zarazit. Pomalu jsem se vyčleňovala v jeho mysli a pak zasáhla. Ne jako v případě Binota, kdy jsem hledala jeho slabá místa; teď jsem měla v úmyslu jej jednoduše zničit. Prorvat se jeho hlavou a zanechat za sebou jen spoušť; takovou, jakou on způsobil na mém těle. Záhy jsem cítila, jak s řevem vyrazil do opačného koutu místnosti. Z jeho nelidských skřeků se mi stahovalo hrdlo. Brzo však ustali. Nakonec sešel rukou jednoho ze svých společníků. Pocítila jsem slabý závan cynické radosti, když jeden z nich prohlásil, že se mi podařilo poškodit mu značnou část nervů. 

Bohužel jsem se tím odhalila a možná je i svým způsobem potěšila, že jsem schopná ještě nějakého vzdoru. Nejspíš už měli vše, co potřebovali a chtěli si užít jen té úžasné podívané, jak budu postupně pozřena jedním z jejich mazlíčků. Teď jsem se jim postarala o další zpestření celého divadélka. Po konci představení by si rádi prohlédli i můj mozek, tyto dovednosti tady na východě asi nebudou běžné. Bylo mi z toho všeho zle. Apaticky jsem poslouchala jejich rozhovor o dalším postupu mého mučení. Na řadu se dostal další z nich. Opět jsem vnímala jen jeho přítomnost a pak strašlivou bolest, když mi začal do těla vyřezávat znaky. Měla jsem se stát obětí nějakého rituálu. Jen velmi matně ke mně dolehl signál, že energie pro jeho provedení je již připravena v použitelné podobě. Chtěli ji skrze mě prorvat a poslat po lince přímo na Ilanu. Neměla jsem ji jak varovat. Bylo zřejmé, že nějakým způsobem naše spojení muselo být aktivní, ale já jej nedokázala využít. A každý další pokus o kontakt by mohl posílit účinky chystaného kouzla. 

Hlavu mi zaplnily výkřiky tisíců bytostí umírajících v šílené agónii. Vnímala jsem každičkou z nich, prorvaly se skrze mě a zanechaly za sebou jen krvácející brázdu. Symboly na mém těle se otevřely a začala mnou proudit syrová magie. Propalovala se každičkým coulem mého těla a díky spojení s Ilanou získávala požadovaný směr. Cítila jsem, jak mi pod tím neuvěřitelným náporem praská hrudní kost. A proud neustával. Věděla jsem, že právě teď mám poslední šanci k poslednímu zoufalému odporu. Ilana musela být blízko. Pokud by tu existovala byť jen minimální šance na to, že by mě odsud mohla dostat, bylo snad i mou povinností ji využít. Alespoň kvůli Caelovi. Na mém těle už nesejde, tušila jsem, že bude nadobro zničené. Překvapivě mi nečinilo výraznější potíže se od něj odpoutat a znovu se ponořit do soustředění. Nahmatala jsem další mysl a proklouzla do ní. Bylo mi nevolno. Cítila jsem neuvěřitelný odpor k bytosti ležící pode mnou. Z jejího vzdoru a marného držení se při životě. Jediným zdrojem potěšení byla světélkující runa vznášející se přede mnou. Znamenala věčné utrpení. Nejhorší z kleteb, jaké bylo možné na Zářící uvalit. Došlo mi, že to musím přerušit. Bytost, kterou jsem zkoumala, toto nedokázala. Musela jsem se přesunout do hlavy mága stojícího přímo naproti. 

Opatrně jsem se stáhla a zaměřila se na druhého muže. Začínala jsem být rozrušená a má koncentrace selhávala. Jen tak tak se mi dařilo odolávat hlasům mého těla, které již bylo na pokraji svých sil. Natáhla jsem se po jeho mysli a bezradně po ní sklouzla. Byl slizký jako had a mně docházel čas. Pak jsem zaslechla náraz a zvuky boje. Postupně ke mně začínala proudit Ilanina životodárná aura. Nakonec tedy přišla. Už jsem v to zcela přestala doufat. Jako obvykle jsem v její přítomnosti začala pociťovat slabé záchvěvy naděje. Částečně mi pomohly vyrovnat se s obrovskými mukami, jakým bylo vystaveno mé tělo. Vypůjčila jsem si od ní část sil, abych se pokusila mága ovládnout znova. A právě včas, abych zabránila vypuštění kouzla, které mě mělo zabít. O zbytek se postarala Ilana. Přiskočila ke mně a já znovu pocítila její hřejivý dotek, který mi vrátil alespoň část mých sil. Cítila jsem, jak se mi některé z ran na těle zavírají a přestávají krvácet. Roztříštila i okovy, které mě držely připoutanou k zemi. Byla jsem tedy zachráněna.

Pocit úlevy však netrval dlouho. Ilanino snažení přerušil již velmi dobře známý hlas. Generál si nás našel, servírované jak na stříbrném podnose. Než ale stačil cokoliv udělat, vzala mě Ilana do náruče a já už jen vnímala pachuť podivného přemisťovacího kouzla, kterým nás odvedla daleko od té noční můry. Postupně jsem si s hrůzou začala uvědomovat, co všechno s mým tělem prováděli. Znovu jsem si prožívala všechny bolestné okamžiky. Stále dokola. Jen matně ke mně dolehlo, že jsem byla přesunuta do ležení severu a pak konečně přišlo osvobození a já se propadla do temnoty. Nakrátko mě probralo působení měsíční aury, ale bolest z nezhojených ran mě záhy odeslala zpět do říše bezvědomí. A to se několikrát opakovalo. Těžko odhadnout, jak dlouho jsem v takovém stavu byla. Když jsem naposled nabrala vědomí, stála nade mnou Ilana. Cítila jsem, že mé tělo je fyzicky v pořádku, ale ozvěny stále zůstávaly. Má mysl byla rozervaná na kusy.

S Ilaninou pomocí jsem se dokázala zvednout z lůžka a dokonce i postavit. S každým krokem jsem cítila škubání ve svalech, i když se na první pohled vše zdálo být v normálu. Měla jsem se vydat za Zachariášem, aby si prověřil, zda na mě neulpěl jakýkoliv vliv z východu. Odnesli mě až k telerpotačním kruhům a zakrátko jsme stáli přímo před ním. Znovu jsem prošla zkouškou bílého plamene, pojedla jejich chléb a sýr, aby zkonstatoval, že by mělo být vše v pořádku. Nebyla jsem schopná slova, veškerou svou energii jsem potřebovala na to, abych se udržela při vědomí a zvládala ty nejjednodušší pohyby. Po této krátké návštěvě jsme se konečně vydali na ostrov. Ilana mě odnesla do mého domu a uložila mě do postele. Nabídla mi, že si s ní o všem mohu promluvit. Před očima se mi stále míhaly obrazy všech strašlivých scén, kterých jsem byla svědkem. Nechtěla jsem, aby získaly ostřejší hrany, nebyla jsem připravená hovořit o tom, co jsem zažila. S nikým. Potřebovala jsem si odpočinout, vyhnat všechny démony ze své hlavy. 

Jakmile odešla, neubránila jsem se vzpomínkám a přistihla jsem se, jak se rukama dotýkám míst, do kterých se zahryzávala ta slizká zrůda. Znovu jsem vnímala, jak do mě vyrývají magické symboly, aby skrze mě mohli protáhnout kouzlo, které mělo nás obě zničit. A pořád dokola. Osvobozující spánek nepřicházel. Vše se vracelo s ještě mnohem vyšší intenzitou. Začínala jsem mít halucinace, každičký zvuk ve mně vyvolával panickou hrůzu. Musela jsem odsud pryč. S posledním zbytkem jasného vědomí jsem se vypotácela ze dveří domu a zamířila do bývalé Ryanorovy hospody. Věděla jsem, že tam ukrýval část zásob z celého ostrova. Až džbán hnusně páchnoucí tekutiny mi pomohl osvobodit mou mysl z okovů nesnesitelných hrůz…