Ze života Maery - část XVI.

Falešná obvinění

Tentokrát jsem z toho psaní nějaká uondaná, takže se nedočkáte žádného originálního úvodu přetékajícího mým ostrovtipem. Krom toho události, které budu popisovat, mají k nějakým humorným scénkám opravdu daleko. Začíná nám tu pomalu přituhovat a mohu vás ubezpečit, že v brzké době se na tom nic nezmění (ba právě naopak) - stále jsem se zápisy o 3 sezení pozadu. Ale jelikož mi začíná zkouškové, je možné, že se mi podaří náskok dohnat. 

    Probrala jsem se s hlavou jako střep v bratrově posteli. Sotva jsem se otočila, už stál nade mnou s pohledem plným otázek. Postavil džbán s vodou na noční stolek a čekal. Neměla jsem k tomu, co říct. Natáhla jsem se pro vodu a počkala, než odejde. Beze slov. Vše bylo až příliš živé na to, abych o tom mohla hovořit. V hlavě se mi stále přehrávaly útržky těch hrůzných scén. Nešlo to zastavit. Pokusila jsem se vstát, abych alespoň pohybem a tělesnou námahou zahnala část z nich. Navíc tu bylo ještě něco. Varování, uložené kdesi v hloubi paměti, důležitý detail, který se mi snažil unikat. Znovu jsem se musela ke všemu vrátit, aby se mi vybavila slova jednoho z mých trýznitelů. O duševním otisku. Hned, jak se mi vše spojilo, kontaktovala jsem Ilanu. Taková neopatrnost nás mohla všechny stát život. Vybídla mě, že se sejdeme opět pod altánkem. Připnula jsem si opasek s mečem a vydala se směrem k ní. Cestou jsem měla pocit, jako bych znovu procházela Sindovo sídlo. Z letmých doteků větru mi naskakovala husí kůže. Cožpak tohle nikdy neskončí?

Jako obvykle už čekala na místě. V očích podobně pátravý výraz, jaký jsem ráno spatřila u Caela. Tady ovšem nebylo místo pro tajnosti. Nemusela jsem zmiňovat všechny podrobnosti; stačila jen ta jediná. Reagovala okamžitě. Brána se tentokrát otevřela v jednom z vypálených lesů střední principality. Další pozůstatek po vpádu Severu. Odsud už dala Ilana vědět Jižnímu vládci. Přišel okamžitě. Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že bude prvním, kdo se o této situaci dozví, ale neměla jsem příliš na vybranou. Generálové severu by mě nechali okamžitě popravit. Hned si všiml, jak jsou naše aury oslabené. Zvláště ta má; nedávné události se do mě vtiskly mnohem více, než by mi bylo milé. Navíc pokud mi opravdu sejmuli můj duševní otisk, mohou jej využít k okamžitému přesunu ke mně. Nakonec jsme měli ještě sakra štěstí, že toho nevyužili během naší krátké zastávky na velení. Bohužel tu neexistoval žádný způsob, jak se této hrozby zbavit. Až na přetvoření mé duše, na kterou je otisk vázán. V tu chvíli nám Jižní vládce prozradil, že je takové manipulace schopen. Jen těžko si lze představit něco hrozivějšího. Mé podezření po tomto odhalení ještě vzrostlo. Něco takového jsem navíc nemohla dovolit. Naší jedinou šancí tak byli kněží jihovýchodu.

Ilana měla v plánu se za mě v této věci přimluvit. Zdráhala jsem se uvěřit už jen tomu, že mě s něčím takovým vpustí mezi sebe. Koneckonců měli také k dispozici aktivační slova k pojistce. Jediná myšlenka a potkal by mě stejný osud jako na severu. Do toho se opět vložil Jižní vládce; nějakým způsobem se mu podařilo pojistku vyřadit. Jeho schopnosti mě opravdu nepřestávají udivovat a je jasné, že jsme zatím mohli pozorovat jen zlomek z nich. Poté se omluvil a odešel za svými dalšími povinnostmi. Překvapilo mě, že Sirnu, se kterým Ilana mezitím hovořila, naši žádost přijal. Zakrátko jsme již obě byly v péči dvou Knihovníků, jež nás za pomocí svých holí nechali přesunout do prapodivné místnosti bez oken. Osvětlení zajišťovaly reliéfy stylizované do podoby plamenů. Krom nás zde byli ještě zástupci Umírajících a další z postarších Knihovnic. Po typicky vřelém uvítání se mě jala zkoumat. Oči se jí rozzářily a v lecčem mi připomněla Einara. Potvrdila mi slova Jižního císaře – má duše je zraněná a na světě neexistuje nic, co by ji dovedlo zahojit. Neunikla jí ani neaktivita mé pojistky. Ačkoliv mé rány nikdo z nich nemohl zahojit, znali způsob, jakým alespoň z části vyrušit pokusy o cílené hledání mé osoby za pomocí duševního otisku. Samozřejmě nic z toho nebylo zadarmo.

Nabídli mi zapůjčení předmětu, brože, který mě měl před východem uchránit výměnou za slib – že se budu snažit navrátit ji zpět. Na první pohled naprosto banální věta. Ale věděla jsem, že v sobě skrývá nejedno úskalí. Zvlášť, když jde o jihovýchod. Zas jen další závazek a břímě, které musím nést. Jako by jich snad už nebylo dost. Nakonec jsem přijala. Nedalo se však říct, že bych byla přesvědčená o tom, že je to lepší volba než okamžitá smrt. Po „slavnostním“ předání brože mě Elyssa, jak Knihovnici oslovovali, varovala, ať se nepokouším kouzlit. Mohlo by mě to prý stát opravdu hodně; mé magické linky byly téměř vypáleny a jen stěží se dalo předvídat, co by způsobil pokus o transformaci magických energií. Další skvělá zpráva. Ani na mou pojistku nezapomněli. Po chvíli se ukázal sám Zachariáš v doprovodu dalších členů řádu. V rukou svíral známé vyřezávané pouzdro s novou jehlou. Nejprve ze mě vyňali tu poškozenou, zčernalou a pokroucenou, aby si vytvořili „místo“. Ačkoliv jsem věděla, co přijde, bolest nebyla o nic menší. Zvlášť teď, po tom všem, co jsem měla za sebou. Zachariáš si mohl opět vychutnat těch pár chvil, kdy jsem klečela na kolenou.

Poté jsme se s Ilanou rozdělily. Ona se vydala přímo za Rowanem, aby si ověřila dopady posledních událostí a já se přesunula zpět na ostrov. Uchýlila jsem se do svého prázdného pokoje, který mi však přinášel jen pramalou útěchu. Cael nebyl nikde v dohledu. Možná to tak bylo i lepší, ačkoliv jsem právě teď zoufale potřebovala jeho péči, jen těžko bych mu mohla přiznat, že jsem se stala dlužníkem dalších stran. Víc než kdy jindy mi chyběl jeho dotek; pevné objetí v jeho náručí, které mi mělo být též navždy odepřeno. Po nějaké době mě přemohlo vyčerpání a já opět usnula. Tentokrát mi však byl bezesný spánek odepřen. Snad ještě vyčerpanější jsem se probrala ve stále tichém domě. Netušila jsem, kolik času uplynulo, ale Ilanina návštěva u Rowana už musela být jistě u konce. Pokusila jsem se s ní spojit, ale bezúspěšně. To mě znepokojilo, nestávalo se, že by Ilana hovory se mnou odmítala. Pokud ovšem nebyla vystavena opět nějakému nebezpečí. Vydala jsem se za Rielem; jestli tu měl někdo alespoň tušit, co se děje, byl to právě on. Jenže ani ten nebyl k nalezení. To už bylo značně znepokojivé. Procházela jsem prázdnými uličkami ostrova, které začaly náhle působit mnohem stísněnějším dojmem. V každém stínu jsem tušila náznak pohybu. Pocit bezpečí, který mě tu obvykle provázel, byl pryč. Zamířila jsem k Einarovi. Potřebovala jsem vědět, jestli je tu vůbec ještě nějaká živá duše.

Jeho přísný a zkoumavý pohled mě vrátil zpět na zem. Samozřejmě mu neuniklo, že se má aura změnila. Zeslábla a zároveň byla posílena dalšími cizími prvky z předmětů, které jsem u sebe nosila. Nemusel mi připomínat, co tyto pojistky znamenají a jakou váhu mají pro jihovýchod sliby. O Ilaně nevěděl vůbec nic a když se mi opět snažil vnucovat své postoje, práskla jsem před ním dveřmi. Už jsem ho dál nemohla poslouchat; slova plná povýšenosti a přesvědčení, že jen on nalezl tu správnou cestu životem. Neustále opakoval své mantry, aniž by se kdykoliv zastavil a vyslechl si, co za připomínky má protistrana. Za jiných okolností bych se možná těmito vzájemnými monology bavila, ale teď jsem měla co dělat, abych udržela svou mysl pohromadě. Cestou zpět jsem se zastavila ještě u Exaie, jen abych zjistila, že také není přítomen. Jako by se odsud všichni Zářící vytratili. I náš dům byl stále prázdný. Dotkla jsem se jílce jednoho z Dvojčat a snažila se k němu v myšlenkách promluvit. Nakonec se mi přeci jen dostalo odpovědi. Celou dobu sledoval Ryanora, který se teď rozhodl svou přítomností „poctít“ Sunia a Solu. Zatím bylo podle Caelových slov vše v pořádku, tak jsem jej zanechala jeho úkolu. Ráno moudřejší večera. Už se připozdívalo a únava si začala vybírat svou daň.

Ráno mě vzbudilo klepání na dveře a blížící se kroky. Cael to nehodlal vzdát a rozhodl se mě vyslýchat hned po probuzení. Ujištění, že je vše v pořádku, na něj nemělo žádný účinek. Pomalu jsem toho začínala mít plné zuby, jeho neustálé vyptávání se a kontroly. Stále mi byl v patách a nenechal mě ani na vteřinu vydechnout. Poslala jsem ho ke všem čertům.  Až příliš pozdě jsem si uvědomila příčinu tohoto nesmyslného výbuchu. Ačkoliv jsem měla vždy ve zvyku jej vynechávat ze svých starostí a snažila se mu vše co nejvíce ulehčit, nikdy jsem necítila, že by mě svou přítomností dráždil. I úleva, která následovala po jeho odchodu, ve mně vyvolala jen další vlnu znepokojení. Něco tu bylo špatně. Cael byl jedinou osobou, ke které jsem ještě chovala nějaké city. Slabost, kterou jsem si zatím ještě mohla dovolit. Když jsem však ráno pohleděla do jeho tváře, necítila jsem téměř nic. Dříve jsem jej mohla pozorovat celé hodiny, hledět mu do očí naplněných láskou a radostí, pozorovat linii jeho hebkých rtů a představovat si jejich dotek na mém těle. A náhle bylo vše pryč. Žádné pocity náklonnosti, nebo sílící vzrušení, když se blížil k mé posteli. Zůstaly už jen vzpomínky, které mi krutě připomínaly cenu, jež jsem musela zaplatit. Smutek, který bych měla cítit, se ve mně svářel s lhostejností.

Ještě toho rána se mi ozvala Ilana. Krom jejího znepokojeného hlasu jsem na patře opět pocítila chuť prachu a popela. I spojení mezi námi bylo narušené a vypálené. Jestli Východu něco nechybí, pak je to smysl pro krutou ironii. A jak jsem očekávala, nepřinášela žádné dobré zprávy. Protivníkům se nějak podařilo porazit Beroharda a uvěznit jeho duši. Figg Ilanu požádala, zda by se já nepokusila dostat zpět. To samozřejmě nemohla odmítnout, ačkoliv to byla už na první pohled zřejmá past. Snažila jsem se ji přesvědčit, ať s další akcí počká. Už teď jsme utrpěli těžké ztráty, a pokud bychom přišli ještě o ni, jen těžko bychom se vzpamatovali. Pochopitelně si to nechtěla nechat vymluvit. Přesně na to musel i Východ spoléhat, v tomto byla opravdu snadno předvídatelná. Jistě, už se naučila přinášet oběti, ale ne, když tli do jejích řad. Nemělo smysl ji dále přesvědčovat, zbývala poslední možnost; zkusit to přes Riela.

Vydala jsem se k němu, abych zjistila, že podobný nápad měl i Caelan. Ovšem ne kvůli Ilaně. Naštěstí jsem oba zavčasu utnula, když se začali zaobírat i mým stavem. Měli jsme na práci mnohem důležitější věci. S tím naštěstí Riel souhlasil. Ale stejně jako v mém případě, ani na jeho slova Ilana nedala. Bohužel jsme neměli jiné prostředky, jak jí zastavit. Cael mezitím doběhl ještě pro Einara, aby mu sdělil, co se chystá. Zanedlouho přišla od Ilany zpráva, že se máme přesunout na druhou část ostrova, k jednotkám spojenců. To mohlo znamenat jen další potíže. Podle všeho bylo ještě k tomu nutné posílit ostrovní bariéry. Konkrétnější informace se k nám ani zatím nedostaly. Vzali jsme si své věci a přesunuli se k domu, který obýval Sunio se Solou. Zde už na nás čekal i Ryanor.

Už když jsme se blížila, cítila jsem rostoucí napětí a další příval nenávisti od Ryanora. Tentokrát na sebe nenechal jeho výbuch dlouho čekat. Využil současného nouzového stavu na ostrově, aby mě znovu obvinil ze spolupráce s východem. Nepřítomnost Ilany a celou situaci jsem měla zapříčinit já, když jsem na půdu ostrova přinesla nebezpečné předměty z východu. Hodlal vzít spravedlnost do svých rukou a chystal se mě potrestat za zločiny, pro které neexistovaly sebemenší důkazy. Krásná ukázka toho, co si dokáže vyfabulovat jedna chorá mysl. Neměla jsem sílu pouštět se s ním do nesmyslných debat a skoro jsem byla potěšená, když ke slovu přišly zbraně. Tentokrát to byl opravdu on, kdo zaútočil jako první. Skoro jsem se ani nestačila pohnout, když proti mně vyrazila koule vody. Tak tak jsem se jí vyhnula, abych v jeho okolí nechala rozptýlit magii. Cael se mu už mezitím dostal za něj a strhl mu ruce za záda. Doufala jsem, že se Ryanor postupně uklidní, abychom jej mohli vykázat do některé z okolních budov, ale nestalo se tak. Hodlal se bránit. Vytrhnul se mému bratrovi ze sevření a znovu se vrhl proti mně. S námahou jsem odrážela jeho útoky a sama si přitom dávala pozor, abych jej nezasáhla svým ostřím. Nejspíš to byla chyba. Bylo mi jasné, že mrtvý by nám přinesl mnohem více užitku.

Na rozdíl ode mě byl stále plný sil. Jedním dobře mířeným úderem se mu podařilo prolomit moji obranu a zasáhl mě do ramene. Rána to naštěstí nebyla příliš hluboká, ale i tak nepříjemně pálila a omezovala mě v pohybu. Krev mi začala pomalu stékat po paži a Ryanor nehodlal s dalšími výpady otálet. Před dalším zraněním mě zachránil až nečekaný útok bratra, který se na Ryanora opět vrhnul a strhnul ho svou vahou k zemi. Pak se do všeho ještě vložil Elendar a bez větších potíží se nám povedlo Ryanora svázat. Opřela jsem se o stěnu domu, abych se vzpamatovala. V tu chvíli jsem si všimla i šokované dvojice, která byla svědkem celé scény. Sunio ochranitelsky držel svou dcerku a snažil se jí zastínit výhled. Vysvětlení o nezbytnosti tohoto zákroku nechtěl ani slyšet. Zachytila jsem v jeho pohledu silné překvapení a znepokojení nad vývojem situace. Zřejmě se domníval, že si jako malá skupinka navzájem rozumíme a důvěřujeme si. Když se nad tím zamyslím, vlastně tomu tak nebylo nikdy. I když jsme se snažili stmelit všemi možnými způsoby, vždy se našlo něco, co alespoň v jednom z nás zaselo semínka pochybností. Naše rozdílné názory tomu jen napomáhali. Dříve však nebyl problém se rozdělit a vydat se vlastní cestou. Teď tu měl ale každý z nás až příliš závazků a jejich sílící tlak rozhodně nikomu z nás nepomáhal.

Mezitím Elendar odnesl svázaného Ryanora do jedné z vedlejších budov. Postupně jsme se tam odklidili všichni. Vyzvídala jsem od Riela, jestli nemá další zprávy od Ilany. Odpovědí mi bylo opět jen mlčení. Vydal se hned za Ryanorem, aby mu ještě ošetřil jeho rány. Jak se zdá, opět byl na jeho straně. Poslední dobou spolu trávili spoustu času, pro Ryanora nejspíš Riel nepředstavoval velký problém a zřejmě se mu podařilo nahlodat i jeho mysl. Jen, co se kapitán probral, zasypal nás další vlnou nadávek a vykonstruovaných obvinění. A do toho všeho se objevila Ilana. Ani ona netušila, že se napětí mezi námi až tak vyhrotí. Využila jsem jejího šoku, abych jí odvedla pryč z pokoje a mohla si s ní v klidu pohovořit. Nejprve utišila mé obavy, když mi sdělila, že její záchranná mise byla úspěšná a Berohard, ač těžce zraněn, je opět mezi živými a je o něj pečováno na území společného velení. Bylo na čase vypořádat se s dalším problémem; s elfy. K Ilaně se dostaly další zkazky o jejich možném spojenectví s východem. Tomu bylo nutné učinit přítrž. Nechtěla jsem, aby se další „diplomatické“ akce účastnila sama a nabídla jí svůj doprovod. Nakonec jsme se do akce rozhodli zatáhnout ještě Elendara, který nám měl na jejich území dělat průvodce. Riel s Caelem se pak mohli opět postarat o klidný chod událostí na ostrově.

S uskutečněním našeho plánu jsme nemohli příliš otálet. Odchod byl naplánován hned na další den. Vyrazila jsem hned k sobě, abych si připravila vše potřebné pro podobný druh akce. U příprav mě zastihl Cael. Nemělo smysl předstírat, že jde o běžnou kontrolu a údržbu zbraní. Ujistila jsem ho, že jako diplomaté bychom měli i na území elfů mít imunitu a jeho pomoci tedy nebude zapotřebí. Kromě toho jsem cítila, jak mi jeho přítomnost opět začíná být až nepříjemná. Označil mě za neschopnou jakékoliv akce a hodlal si o tom pohovořit ještě s Ilanou. Nechala jsem ho odejít, naše vzájemná dohoda zněla jasně. Zatěžovat se tu dalšími názorovými neshodami bylo to poslední, na co jsem měla náladu a energii. Ta mi navíc značně ubývala, i přes Rielovu péči. Spánek prostý nočních můr nedovedou ani sebelepší kouzla dlouhodobě nahradit. S obavami, co tato noc přinese, jsem se nakonec uložila ke spánku.