středa 9. ledna 2013

Ze života Maery - část XXXIV.


 Leon

    Začínám si tak trochu vyčítat, že jsem nezůstala vzhůru i předchozího večera; vše jsem však činila v dobrém úmyslu, chtěla jsem být odpočatá pro sepisování dnešního plánovaného souhrnu, ale nakonec jsem měla setsakramentský problém usnout a ještě mě začalo bolet v krku. Dneska se k tomu přidala ještě rýmička a v průběhu psaní se obojí už jen zhoršovalo. No nakonec našemu hraní obětuji své duševní zdraví, tak proč ne i to fyzické, že? :) Teď alespoň kocouři spokojeně spí, včera tu touhle dobou ještě Činčila řádil. No doufám, že to všechno nějak vydržim a stihnu ještě ten jeden plánovaný zápis.




    Toho rána se daly věci konečně do pohybu. Riel se vrátil na ostrov s divinačním kolečkem a naše pátrání po Zlatých zbrojích mohlo začít. Společně s bratrem jsem se vydala k Ilaně, abych dorazila právě ve chvíli, kdy z místnosti odcházel Riel s dalším Temným po boku. Ta tvář však nepatřila žádnému z těch, co byli i předtím na ostrově. Navíc nebyl zrovna přátelsky naladěn. Počkala jsem, než se mi ztratí z dohledu a vešla za Ilanou. Sdělila mi, že se nejedná o nikoho jiného, než o bytost, jejíž duše byla až doteď uvězněna v krystalu. Z velmi dobrého důvodu;  měla jsem tehdy co dělat, abych dopomohla k jejímu dopadení. Teď ještě získala tělo. Prý, aby i ona dostala další šanci, jako by to ještě nemohlo nějaký čas počkat. Nechala jsem tuto záležitost raději být a požádala Ilanu, aby mi zapůjčila kolečko. Když jej však vzala do rukou, opět na chvíli ustrnula. V předmětu byla podle všeho uvězněna duše dalšího zářícího, jehož věštecké schopnosti byly takto značně posíleny. Ilana se domnívala, že by byla schopná je nějakým způsobem interpretovat a tuto duši, stejně jako všechny ostatní, osvobodit. K tomu by ovšem potřebovala i souhlas Peliora. Sama jsem její touhu zachraňovat každou bytost nesdílela. Byla to navíc dvousečná zbraň a představy jednotlivých aktérů o tom, co je vlastně tím vysvobozením se kolikrát značně rozcházely.  Nakonec se i rozhodla použít kolečko sama; vydali jsme se do magické akademie, kde se posadila do jednoho z meditačních kruhů. Měla jsem stát na stráži a čekat, jaké výsledky věštění přinese.

Klid přerušovaný jen občasnou ozvěnou bratrových kroků náhle přerušila obrovská rána, až se nám zatřásla půda pod nohama. Ilana se okamžitě probrala a bariéra kolem kamenného kruhu pohasla. Vzápětí přišel další náraz a s ním se dal ostrov opět do pohybu. Opět se někomu podařilo nás i přes silné maskování odhalit. Ochranná síť naštěstí nebyla ani jedním z útoků protržena a Ilanin úhybný manévr zřejmě předešel dalším pokusům o její napadení. I tak to bylo dostatečné varování pro to, abychom nepolevovali v ostražitosti, i když byl Naal na nějaký čas vyřízen. Konečně jsme se ale mohli věnovat tomu, co Ilana zjistila. Podařilo se jí objevit jejich hlavní základnu; obrovský podzemní komplex, kde se nacházel i zdroj jejich obnovených sil – nedalo se to nazvat jinak než líhní, podivné magií poháněné zařízení, kde vyrůstali noví jedinci, jimž byl vdechnut život a myšlenkové vzory zavazující je k absolutní oddanosti. Mohli jich tam být tisíce. S tím se muselo něco udělat, nejlépe vyhodit celou základnu do povětří. Jenže k něčemu podobnému by bylo zapotřebí obrovského množství magické energie, kterou bychom dali i s využitím spojenců jen stěží dohromady. I tak bylo nutné jednat co nejrychleji, nemohli jsme riskovat, že se jejich armáda probere. Chtěla jsem to okamžitě ohlásit Severnímu vládci, ale Ilana mě obvinila, že jednám ukvapeně kvůli osobním pohnutkám. Jako by snad Ewanova přítomnost na onom místě skutečně něco znamenala; on teď nebyl tím hlavním problémem, ačkoliv se mé myšlenky několikrát stočily k tomu, co bych udělala, kdybychom se měli znovu setkat.

Ona sama chtěla požádat o pomoc Parana. Podle toho, co mi cestou k němu sdělovala, to dokonce vypadalo, že z části už pracoval i na něčem, co bychom přesně k tomuto mohli potřebovat. Museli jsme přijít na způsob, jak budovu zbořit, což bylo vzhledem k jejímu umístění dost problematické. Paran navrhl roztavit skálu, ve které byla zapuštěna a využít tak lávy, aby se postarala o zbytek. Ilaně se to pochopitelně zpočátku nelíbilo, ale později musela uznat, že šlo o nejúčinnější řešení. K vyvolání tak obrovského žáru bylo ovšem potřeba sestrojit dostatečně silnou výbušninu, která by v sobě dokázala udržet velké množství magické energie. Něčeho podobného měl být náš mág schopen, jen mu chyběl materiál, nejlépe drahokam dostatečných rozměrů. To byla pro Ilanu hračka, dokázala vytvořit celý ostrov, několik čistých diamantů bylo otázkou pár dní. Pro směrování kouzel měly být použity rubíny, návrh vhodné konstrukce jsme nechali čistě na Paranovi. Já mezitím požádala o přesun na frontu. V posledních dnech tlak na naše vojska opět sílil a tam jsem mohla být alespoň ku prospěchu. Cael šel pochopitelně se mnou. Prvním transportem jsme se dostali na území jihu, kde jsme několik hodin strávili jen prokazováním naší totožnosti a předáváním žádostí o přesun na sever.

Když jsme se konečně po všech těch peripetiích dostali na vrchní velení, zamířili jsme přímo za Horonem, právě on mohl vyřídit moji prosbu o převelení na frontu přímo za Peliorem. Zde už šlo naštěstí vše hladce a po chvíli jsme oba vystupovali z teleportačního kruhu umístěného jen několik minut svižné chůze od vládcova stanu. V něm ale tentokrát nebyl; jeho stráž mi sdělila, že právě promlouvá ke svým mužům. Rozhodla jsem se jít mu naproti a dorazila na místo právě včas, abych si vyslechla závěr jeho motivačního proslovu. Bylo pozoruhodné sledovat všechny ty tváře lpící na každém jeho slovu, jejich užaslé výrazy, znovu probuzené přesvědčení a odvaha. Být v jiné pozici, mohla jsem být jednou z nich. Počkala jsem, dokud nedomluvil a posléze nevyřídil ještě několik soukromých rozhovorů, a vykročila k němu. Zpráva o dalším Temném na ostrově jej rozhodně příliš nepotěšila, stejně tak i náš plán na likvidaci Zlatých zbrojí, nebo spíše jeho dopad na Ilanu. Ujistila jsem ho, že se v tomto ohledu pokusím udělat maximum a budu se snažit část té zodpovědnosti převést na sebe. Nakonec tu musel být někdo, kdo nálože na místo dopraví. To už i vládci přišlo jako schůdnější řešení. Požádala jsem ho, abych mohla během následujících dnů setrvat po jeho boku, ale jeho představa byla jiná; chtěl mě i bratra mít raději u Petruse. Než jsem se za ním vydala, přeptala jsem se ještě na Keslera; stále byl naživu, ačkoliv byl momentálně v péči léčitelů. Pak už mi v odchodu skutečně nic nebránilo.

Petrus mě opět přivítal doslova s otevřenou náručí. Po vzájemné výměně nutných zdvořilostí, alespoň v našem podání jsem konečně zjistila, v čem spočívala celá zrada. Jedním rychlým chvatem mi v mžiku téměř zastavil přívod vzduchu do plic. Viditelně potěšen pohledem na to, jak se s obtížemi snažím nadechnout, se přitočil ke Caelovi a začal mu nabízet, že jej tuto techniku milerád naučí. Zvlášť, když mi tím znemožnil mluvit. Bratr tím ovšem příliš nadšen nebyl a k Petrusově velkému zklamání jej donutil uvést vše do původního stavu. Dopřála jsem oběma ještě několik vteřin ticha, než se mi podařilo dát se do pořádku. Na jednu stranu jsem byla skutečně ráda, že jsem měla možnost strávit v Petrusově přítomnosti hned několik dalších dnů. Z části byla ale tato radost zkalena nedávným zjištěním o jeho minulosti. Právě i z tohoto důvodu jsme se nacházeli několik desítek mil od Peliorova stanoviště. Než jsem se uchýlila k typickému odpolednímu odpočinku, zastavil se u nás k mému překvapení Kesler. Jeho zranění nakonec nebyla tak vážná, ale celková změna v jeho postoji i výrazu mi jasně napověděla, čím vším si zde musel projít. Mrzelo mě, že jsem nebyla schopná dostát svému slibu a jeho vděk za možnost bojovat v této válce mi přišel nepatřičný. Přivítal mě jako svého spolubojovníka, po pár slovech se omluvil a šel se věnovat svým povinnostem. I kdyby se mi podařilo v Petrusově stanu vyslídit nějakou láhev vína, zřejmě by chutnalo trpce.

Probudil mě zvuk signálních trubek ohlašujících první shromáždění. Venku už se začalo pomalu smrákat. Cael s Petrusem byli již připraveni, zřejmě ani nezamhouřili oka. Oblékla jsem si zbroj, znovu zkontrolovala stav svých zbraní a pak s oběma muži vyšla doplnit řady válečníků. Bylo pro nás vyhrazené čestné místo v jejich čele. Kostlivý válečník se nemohl dočkat okamžiku, kdy se svými protivníky opět změří síly. Já měla v úmyslu na jeho počínání dohlédnout, ačkoliv noční boje byly obvykle velmi nepříjemné a zmatečné. Nebýt Petrusovy silné aury, bylo by snadné zaměnit jej s nepřítelem. I když tohoto večera přišly v první vlně ghúlové doprovázení několika přízraky. Už jsem si skoro odvykla přímému boji, zvlášť s takovými protivníky. Byli schopni jen s pomocí svých silných paží odklonit mou zbraň. Přesto se mi dařilo držet si svou pozici a postupně je zatlačovat. Dokud kolem mě neproletěl bratr, odhozen útokem bytosti mnohem mocnější než byla celá jednotka ghúlů. Stačil jeden krátký pohled k tomu, abych věděla, že máme tu čest s Náhončím. A rozhodně ne tak ledajakým. Pohledná tvář, pronikavý pohled očí a především slabá sluneční aura prozrazovala o jeho identitě vše. Leon, nakonec se přeci jen ukázal. Právě jemu se jako jedinému podařilo vysát Zářícího a přežít. Část jeho moci tak přešla na něj. Nebylo nutné se vzájemně představovat a věnovat si více než ten jediný pohled.

Dřív, než jsem se stačila nadechnout, byl u mě. Stěží jsem se vyhnula jeho prvnímu útoku, abych byla vzápětí zasypána dalšími ranami. Byl neuvěřitelně rychlý a silný, během chvilky mi začal docházet dech, zatímco na jeho tváři byl stále výraz čiré radosti. Stačilo mu počkat si na první menší chybku či opožděnou reakci a už jsem cítila, jak se mi jeho špičáky zakusují do krku. Jeho stisk byl pevný, marně jsem se vzpínala a snažila se z jeho objetí vymanit. Nakonec byl mou poslední možností silný mentální útok, který jej dokázal alespoň na pár chvil paralyzovat, a já se za cenu vytržené kůže zvládla odtrhnout. Rána silně krvácela, zahalila jsem se svým maskovacím kouzlem, abych měla čas ji alespoň provizorně převázat. I tak jsem věděla, že teď už nebude mít problém mě kdykoliv vyhledat; měl v sobě mou krev. Něco, s čím odsud rozhodně nesměl odejít, zvlášť pokud by se dostala do rukou Rowanovi. Jenže ani on nehrál zrovna fér; dokázal se skrýt stejně jako já a tu chvilku, co jsem potřebovala k ošetření svých ran, už využil k tomu, aby se nasytil na dalších vojácích. Viděla jsem, jak kolem mě probíhá Kesler, poslala jsem jeho směrem další ze svých podpůrných kouzel a všimla si, jak to jeho krokům dodalo na jistotě. Jenže ani s tím neměl proti neviditelnému nepříteli sebemenší šanci. Podařilo se mi k Náhončímu znovu přiblížit a zrušila jsem všechny jeho magické ochrany. Toho hned využil Petrus k dalšímu útoku. Konečně jsem měla možnost sledovat vyrovnaný souboj. Snažila jsem se alespoň rozptylovat Leonovu pozornost, aby měl Petrus šanci duel co nejrychleji ukončit. Když už to vypadalo, že Náhončího zahání do kouta a bude po všem, Leon se rozplynul v oblak krve, a než na místo dopadla ničivá kouzla, byl pryč. I s mou krví.

Rychle jsem na bojišti vyhledala bratra. Nebylo to těžké; ležel na tom samém místě v kaluži vlastní krve. Doběhla jsem k němu, abych se přesvědčila, zda vůbec ještě dýchá. Stále v něm zůstala ještě trocha života, ale bylo mi jasné, že tohle nemůže vydržet dlouho. Musela jsem se s ním okamžitě stáhnout. Sama jsem utrpěla vážná zranění a zatím jsem si nepřála zemřít. S posledním dechem jsem Caela dotáhla až k lazaretu, kde mi jeden z felčarů okamžitě do ruky vložil léčivý disk. Bylo to poprvé, co jsem byla vystavena tak násilnému léčení. Měla jsem pocit, jako by se mi jeho moc propalovala každičkým svalem v těle. Když jsem byla zase schopná vstát, musela jsem se připojit k obraně léčitelského stanu, několik zbloudilých nemrtvých se dostalo až sem. Naštěstí zde boje neprobíhaly už příliš dlouho. Z Petrusovy jednotky dnešní noc nepřežilo pět mužů a i v těch dalších byly zaznamenány značné ztráty. Dost z nich se dalo jistě přišít na vrub Leonovi. Celý další den jsem strávila na lůžku, prospala jsem i Peliorovu zprávu o průběhu bojů v jeho části. Jakmile jsem se probrala, což bylo někdy k pozdnímu odpoledni, s obavami jsem vyhlížela k obloze a čekala, než slunce opět ustoupí měsíci. Čekala jsem, že si pro mě Leon znovu přijde. I ve spánku se mi vybavila jeho poznámka o tom, jak sladce mu má krev chutná. Jenže této noci se neukázal.

Místo něj nastoupily řady kostlivců doplněné o několik mágů. S nimi jsem pak udělala to, co jsem zvládala nejlépe; nabourala se do jejich mysli a nechala je vypouštět ničivá kouzla do vlastních řad. Nebo prostě jen rušila jejich magické ochrany, levitační kouzla a umožnila tak svým spojencům se o ně postarat. Stále na mě doléhala únava z předchozího dne a musela jsem být neustále ve střehu, kdyby se náhodou objevil náš známý Náhončí. Přímým bojům jsem se ale nevyhnula. Za svítání jsem spolu s ostatními odcházela s další slušnou řádkou jizev. Petrus doufal, že když to nevyšlo tentokrát, další noci už musí. Chvílemi jsem nabyla i dojmu, že si snad ani není vědom toho, jaké nebezpečí přítomnost byť jen jednoho Náhončího pro všechny představuje. I na jeho náturu mi to přišlo až příliš bezohledné. Ale možná šlo jen o dost podivný způsob, jakým se mi snažil zlepšit náladu. Ta byla skutečně na bodu mrazu, především z důsledků, jaké mohla mít ztráta mé krve. Předpokládala jsem, že už byla dávno použita pro další z nepěkných rituálů. Čekání na jejich spuštění naplňovalo každý volný okamžik obavami a nejistotou. Zvlášť, když se ani třetího večera nic nedělo. Naopak ofenzíva značně polevila. Toho rána jsem nedokázala zamhouřit oka a cítila nepříjemné mrazení v zádech. Něco se skutečně chystalo. Šla jsem ihned varovat Petruse i Caela, který se konečně toho dne probral, ale ani jeden z nich mi nevěnoval příliš pozornosti. V jednu chvíli jsem měla chuť odejít, ale nějaké poslední zbytky zvrácené hrdosti mi to nedovolily.

Dalšího večera se mé obavy potvrdily. S nervy napnutými k prasknutí jsem se opět postavila po bok svým spolubojovníkům a čekala na první nápor nepřátelských sil. Jenže nikdo nepřicházel. Pátrala jsem po okolí, snažila se zachytit přítomnost jakékoliv myslící bytosti. A pak to přišlo; o něco jsem lehounce zavadilo. Přímo pod mýma nohama. Snažila jsem se dostat tomu blíž, abych narazila na obrovskou masu energie, kterou poháněl nelidský hlad. Takže to proti mně použili znovu. Věděla jsem, že budu opět jediným cílem. Jenže teď tu nebyla Ilana, která by je dokázala s pomocí několika kouzel zničit. Navíc už o mně věděli, bylo to jen otázkou okamžiku, kdy proti mně vyrazí. Vyběhla jsem dál od našich řad a zařvala na mágy, ať se připraví mě krýt plošnými kouzly. To bylo vše, co jsem mohla dělat, jednoduše je odtáhnout pryč. Ačkoliv to nebylo poprvé, co jsem s nimi měla tu čest, jejich řev, když se začali postupně vynořovat z hlíny, mě na kratičký okamžik přimrazil na místě. Nikdy bych nečekala, že budu muset tuhle hrůzu prožít znovu. Utíkali za mnou a já jen vzdáleně vnímala ohlušující třeskot vybuchujících kouzel. Svou rychlostí se mohli směle rovnat Leonovi, netrvalo to dlouho a pařáty prvních z nich neminuly svůj cíl. Snažila jsem se té bolesti odolávat tak dlouho, jak to jen šlo, ale sil mi rychle ubývalo. Trhali mě na kusy, s každým dalším zásahem jsem zpomalovala a ztrácela stále více krve. Nakonec mě obklíčili. Musela jsem okamžitě pryč. Jedinou záchranou byla v tuto chvíli pojistka umístěná na ostrově. O zbytek už se museli postarat mágové. V duchu jsem odříkala aktivační formuli a připravila se na přesun. Objevila jsem se vedle sochy na hlavním nádvoří a snažila se znovu popadnout dech. Jenže ani k tomu jsem nedostala příležitost; vzápětí se pode mnou vykreslil portál a já se i se sochou propadla do hlubin moře.

Sůl začala v ranách štípat jako jed a rozežírala mi kůži. V tom náhlém návalu bolesti jsem téměř přišla o vědomí. Jenže pak jsem s hrůzou zjistila, že tu nejsem sama. Ty nelidské zrůdy byly všude okolo mě. Teď už nebylo kam utéct. Zoufale jsem se od nich snažila odplavat a zanechávala za sebou krvavou stopu. Jen mentální údery je dovedly na pár okamžiků zastavit, ale i to bylo málo. Věděla jsem, že si tak jen zbytečně natahuju celé to utrpení, jenže pud sebezáchovy byl stále silnější a dodával mým pažím stále novou sílu. Když už jsem cítila, že se konec nevyhnutelně blíží, byla jsem prudce vytažena z vody. Ilana pro mě přeci jen doletěla. Jenže než jsem stačila cokoliv říct, byly jsme obě sraženy zpět do rozbouřených vod moře. Ilana mě musela znovu nechat na pospas vlnám, aby se mohla útočníkovi postavit. Leon si pro mě konečně došel. A ani Ilana jej nedokázala zastavit. Jejich souboj jsem ani neviděla, ale pak to byla jeho ruka, která mě pevně uchopila. Už jsem ani neměla sílu se bránit. Bylo mi jasné, že tohle je už konec.

Přenesl mě do známých prostor Rowanova sídla, kde už na mě čekaly řetězy. Připoutal mě ke stěně, a když se mu nepodařilo donutit mě vypít další léčivé lektvary, jednoduše mě jimi polil. Rány přestaly krvácet a začaly se postupně zacelovat. Poté se mi ve vší hrané zdvořilosti omluvil a zalezl si do své rakve.
Skřípavý zvuk, jak kamenné dveře drhly o podlahu, oznámil příchod dalšího návštěvníka.  Nathan v doprovodu nějaké mladé ženy. Pokynul jí a ona se začala bez dalších slov starat o mé zbývající rány. Její hojivý dotek byl příjemný a umožnil mi konečně promluvit. Ač jsem se ale snažila sebevíc, Nathan odmítal zodpovídat mé otázky. Netušila jsem, v jaké situaci se nacházím a ani neměla ponětí o tom, co je s Ilanou. Když byla léčitelka se svou prací hotova, oba odešli a nechali mě v místnosti samotnou. Spánku jsem se nedokázala dlouho bránit, přišel zcela přirozeně po všem tom vypětí. Probralo mě až zachvění linky s Ilanou; s úlevou jsem poslouchala její hlas a seznámila ji s nepříjemnou situací, v jaké jsem se nacházela. Chtěla jsem ji varovat před Rowanem, aby mi v odpověď oznámila, že se již nachází v jeho sídle. Neměla jsem se strachovat, hodlal mě prý propustit výměnou za informace o „černém a bílém“. Naléhala jsem na ni, ať mu nic neprozrazuje, ale nakonec měla pravdu, že by to nemělo žádný smysl. Ač bych jim sama cokoliv z toho dobrovolně neřekla, stále měli možnost mě zabít, pomocí nekromancie znovu oživit jako jejich poslušnou loutku a prostě to ze mě vytáhnout. Tím, že mě nakonec Rowan vydá ani neriskoval hněv Ilany. Stále jej považovala za důležitého spojence, takže byla ochotná mu i ten menší incident s Leonem odpustit. Měl to všechno velmi dobře naplánované. Věděl, že tu informaci získá. Doufala jsem, že mu Ilana prozradí opravdu jen to nezbytné. Když si mě později přišla vyzvednout, nepociťovala jsem v tom žádnou radost ani úlevu…


--------------------------------------------------------------------------------------------------------

- ve svých zápiscích mám ještě roztomilou poznámku o vzhledu našeho milého Leona, mám si jej prý představit jako (mého vcelku oblíbeného) herce Jeana Reno :)  jakože srsly? Je mi skutečně jedno, jak třeskutě originální to je, ale proč musí být probůh všichni hezcí chlapi na straně našich nepřátel? Nám tu zbývají jen ufňukánci (Cael), úchylové (Tajwun) a teplosexuálové (Pelior). Pak nemají být naše postavy neustále zoufalé a sexuálně frustrované :))

Žádné komentáře:

Okomentovat