Ze života Maery - část XLI.

Dohoda     

    Myslím, že ani nemá cenu se nějakým způsobem vyjadřovat k tomu, jakej je to oser vracet se k psaní po čtvrtletní pauze - každý si to jistě dovede představit. Jsem jen ráda, že jsem v sobě znovu objevila dostatek vůle a síly v zápisech i tak dlouho po skončení kampaně pokračovat. Přede mnou je ještě krásných 90 stran (které jsou ale kolikrát naštěstí zaplněny vcelku nedějutvorným balastem, takže snad nebude problém to nějak zkrátit) a času pochopitelně málo. I tak bych to měla do začátku chaty "z krku". Abych pak při troše štěstí mohla začít psát nový příběh...




    Vstala jsem hned za úsvitu. S prvními paprsky slunce se i do mé mysli začal postupně vlévat jas a bylo mi jasné, že nemohu déle zahálet. Cestou na velení jsem si utřídila myšlenky, abych mohla podat co nejpodrobnější zprávu; čas byl opět naším nepřítelem a nemohli jsme si dovolit ztratit ještě více lidí. Vyzvedla jsem si další z krystalů a byla okamžitě převelena do západního křídla, kde už na mě čekala skupinka mentalistů. Těch, kteří prve nespolupracovali s Garvigem a tudíž nebyli vystaveni Nákaze. Po krátkém přivítání jsem je seznámila s problémem, kterému jsme měli čelit; Garvigovi se nějakým způsobem podařilo proniknout mi do mysli a s pomocí těžko identifikovatelné magie zařídil, aby se s jakoukoliv předanou zprávou obsahující informace o Ewanovi přenesla i kletba, jíž sám podlehl. Ničivá mantra a starobylá slova Zářících působila na samotné nitro; navazovala se na naše nejhlubší strachy a přivolávala se při každé vzpomínce na prožité hrůzy. Ty jen posilovala a šířila se jako jed. Ani ta nejsilnější mysl něčemu podobnému nemohla vzdorovat dlouho.
Zatímco se mezi sebou mágové dohadovali o dalším postupu, nechali mi předvolat jednoho z důstojníků, jež měl být údajně nakažen. Měla jsem se na něj pod dohledem přítomných podívat a zkusit najít způsob, jakým by se dal postup kletby zastavit a zvrátit. K tomu bylo ale podle mentalistů zapotřebí ještě dalšího dobrovolníka, někoho, kdo byl prokazatelně čistý, abych měla s čím srovnávat. Tento návrh se mi příliš nezamlouval, ale nakonec jsem vzhledem ke kritičnosti situace souhlasila. Než se podařilo získat dalšího muže, začali mágové s přípravami. Důstojníka postavili doprostřed magického obrazce, který zabíral téměř celou plochu místnosti. Pak mě vyzvali, ať opatrně vstoupím do jeho mysli. Složitý obrazec jim měl umožnit celou akci podrobně monitorovat. Z povzdálí jsem slyšela jejich hlasy, jak se dohadují o způsobu, jakým využívám své mentální schopnosti. To už jsem byla ale v zajetí cizích vzpomínek. Byla jsem svědkem toho, jak z krystalu čte mou zprávu a s ní se mu do mysli vkradlo i něco cizího. Nebyla to ale jen mantra o zkáze světa;  na samotném kraji jeho mysli se mi podařilo objevit i změť dalších pocitů, mně až příliš důvěrně známých. Nenávist k vlastnímu tělu, strach ze selhání a dokonce samotné smrti. Jen těžko jsem si dovedla představit, že by mu podobné myšlenky mohly být vlastní. Ne v takové míře.

 Pomalu jsem vyplula na povrch. Avšak i přes veškerou opatrnost se mi nepodařilo zabránit vyvolání efektu kletby; muž se v záchvatu zhroutil k zemi. Krátce na to se ocitl v péči jedné ze Sesterstva, ačkoliv jsem pochybovala o tom, že pro něj mohla cokoliv udělat. Dovedli dobrovolníka. Celé jsem to měla zopakovat. Procházela jsem jeho minulost; hledala stopy po jakémkoliv druhu mentálního zásahu a až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že je skutečně neposkvrněn, jsem jeho mysl opustila. Ovšem poté, co jsem se probrala, mě čekal další šok. U muže se začala projevovat kletba. To mohlo znamenat jediné; předpoklad, že bylo vše navázáno na zprávu o bratrovi, byl mylný. Stačil jakýkoliv dotyk mé mysli a Garvigova magie se postarala o zbytek. Mágové se chovali profesionálně, zatímco jsem se vzpamatovávala a pokoušela si vybavit všechny osoby, se kterými jsem takto přišla do styku, už uvažovali o tom, jakým způsobem by bylo možné zachytit průběh předávání takových informací. Někteří z nich z toho byli doslova nadšeni. Jejich radost jsem ale nemohla sdílet. Přepadl mě další ze stále četnějších záchvatů strachu o budoucnost. A především o to, jak s hlášením o mém provinění naloží sám Pelior. Sama bych v takovém případě jednala nekompromisně. Znovu jsem se ocitla v zajetí trudnomyslných myšlenek a nemohla najít cestu ven. Někdy v té době jsem musela přijít o vědomí…

 Probrala jsem se na lůžku ve svém pokoji, neschopna určit, kolik uplynulo času. Vedle mě seděl bratr, jako vždy připraven s plejádou utišujících slov. Tehdy jsem si uvědomila, že i on se mnou byl poměrně nedávno v mentálním spojení. Poté, co jsem se mu s touto obavou svěřila, mi ji jen potvrdil a ještě prý sám požádal o rozkaz k povolení jeho zkoumání. Samozřejmě jsem jej nevydala. Musela jsem nejprve zjistit víc. Bez dalšího prodlení jsem se vydala zpátky za mentalisty. Od poslední návštěvy se jim nepodařilo dospět k jednoznačnému závěru; opět to bylo celé jen v mé režii. Pod jejich dozorem jsem se uvedla do stavu hluboké meditace, abych si mohla jasněji prohlédnout, jakým způsobem kletbu přenáším. Bylo to až překvapivě prosté; Garvigova magická pojistka se aktivovala vždy ve chvíli, kdy jsem se rozhodla procházet něčí vzpomínky. S tím, jak jsem se dostávala až do nitra jejich vědomí a prožívala znovu všechny minulé události, bylo spojení tak těsné, že nebyl problém přenést i těch pár rozhodujících detailů opačným směrem. Já si brala z nich a oni ze mě. Zbývalo jen zjistit, jakým způsobem to zvrátit. Nechala jsem se zavést k jednomu z postižených, abych se na vše mohla podívat i z druhé strany, ačkoliv to ode mě vyžadovalo opravdu velké nasazení. Musela jsem být aktérem i pozorovatelem zároveň. Něco podobného jsem doposud nezkoušela. Pokaždé jsem se smiřovala s tím, že musím potlačit své já a nechat se pohltit cizí myslí. I za cenu toho, že mi vždy hrozilo, že posléze nedokážu rozlišit, čí vzpomínky jsem znovu prožívala. Měla jsem pocit, jako bych se střídavě potápěla a v posledním okamžiku, kdy už mi nezbýval téměř žádný vzduch, znovu vyplouvala na hladinu. A tak stále dokola. Bylo to nesmírně vyčerpávající a navzdory očekávání, byla mysl toho muže opravdu silná. Překonat její bariéry mě zbavilo téměř veškerých sil. Trpělivost se však vyplácela a záhy přinesla i své ovoce.

 Podařilo se mi dostat do okamžiku, kdy byl konfrontován s mými mentálními silami. Viděla jsem, jak nevědomky přepisuji jeho vzpomínky. To vše jen za pomocí titěrného zdroje magie, jež byl ukryt kdesi v hlubinách mé mysli. Stačilo tak málo a můj strach ze smrti se všemi asociacemi vzal za vlastní. Už jsem věděla, že jediné, co potřebuji, je zrušit zřídlo magie, které tohle vše způsobovalo. K tomu jsem ale potřebovala pomoc některého z mágů, mé vlastní odčarování by bylo příliš ničivé a hrozilo, že by zpřetrhalo i tenká vlákenka, které mě poutala k mému současnému tělu. Musela jsem odejít z jeho hlavy. Jenže ani to se neobešlo bez dalších potíží. Z ničeho nic se přede mnou zjevil obraz sebe sama; nebo spíše jeho karikatura vytržená z těch největších hrůz. Začala se mnou bojovat. Cítila jsem, jaké potěšení jí způsobuje bolest, kterou jsem pociťovala, rvala mi mou mysl na cucky. Snažila jsem se před sebe stavět bariéry, ale nic to nedovedlo zastavit. Bylo to přesvědčené, o své vlastní síle a nadřazenosti. Zbývala jediná možnost – útok. Vložila jsem do toho téměř vše a znovu použila osvědčenou taktiku; nic nepřítele nerozvrátí tak jako jeho vlastní pochybnosti. Pak už jen stačilo počkat na vhodnou chvíli, kdy byla jeho pozornost narušena váháním. Ten kratičký okamžik mi bohatě stačil k tomu, abych se stáhla. Otevřela jsem oči. Muž přede mnou se třásl strachy a vydával nesrozumitelné zvuky. Odešla jsem. Nohy mě přestávaly poslouchat, musela jsem se opírat o stěnu, abych byla schopná se na nich udržet. Cestou zpátky jsem narazila na stráž, pomohli mi dostat se do místnosti, kde probíhala setkání s mentalisty. Na místě už byl ale jen jeden z nich; Derek. Zrovna ten, který byl vůči mému přístupu nejvíce skeptický. Vyžádala jsem si přítomnost jeho žáka, Laviona. Než dorazil, mohla jsem si alespoň trochu odpočinout.

 Potřebovala jsem někoho opravdu schopného, aby dokázal odhadnout vhodný okamžik k vyrušení magie, jež sloužila k předávání mých myšlenek. Lavion dokázal i z toho mála, čeho byl svědkem poměrně přesně analyzovat způsob, jakým jsem pracovala. Byl i jedním z těch, kterému mé schopnosti přišly navzdory veškerému nebezpečí užitečné. Hned po příchodu jiskřil nadšením, jako by si vůbec neuvědomoval vážnost celé situace a míry ohrožení, jaké bude vystaven. Ještě než jsme přistoupili k věci, zaznělo z jeho úst něco vskutku zvláštního. Prohlásil o mně, že jsem zvláštní, prý ani Zářící, ani člověk. Než jsem ze sebe dokázala vyloudit nějakou smysluplnou odpověď, přerušil mě další hlas. A nepatřil nikomu jinému, než samotnému Jižnímu císaři. Opět projevil svůj talent ukazovat se v těch nejnevhodnějších chvílích. Ba co hůř, byl dokonale seznámen s celou situací a údajně mi přišel na pomoc. Prý se sám mohl pokusit o odstranění magické pojistky, ovšem opět za předpokladu, že jej nechám nahlédnout do svého nitra. Což pochopitelně nepřicházelo v úvahu. Stále jsem jej podezřívala z toho, že se i předtím díval i tam, kam neměl. A já stále měla informace náležící jen jedné ze stran. Když jsem se mu svěřila se svými obavami, chtěl mě uchlácholit přítomností Ilany. Ale bylo mi jasné, že i za těchto okolností by si nalezl cestičku, jak získat vše, co potřebuje. Musel už předem počítat i s variantou, že jej odmítnu. Jakmile jsem tak učinila, nechal odvolat všechny přítomné a sám opustil místnost. Já tam však měla zůstat a vyčkat na příchod pomoci. Kterou nebyl nikdo jiný než Ilana v doprovodu staré kněžky Sesterstva. Proti tomu jsem již nemohla mít námitek a nechala ji dělat svou práci.

 Opatrně se dotkla mého čela a já byla znovu terčem všech hrůz, které se v mých vzpomínkách za ta léta nahromadily. Ač jsem byla nucena si je prožívat stále dokola, nemohla jsem říct, že bych si na to zvykla, nebo že by snad přestaly působit tak tíživým dojmem. Byly stále příliš živé a jasné. Když jsem se konečně probrala, ležela jsem v Ilanině náručí. Nepřirozeně zrychlený dech se pomalu uklidňoval. Kněžka mi sdělila, že to samé provedla i s Peliorem. Ten to však neustál jen s chvilkovou slabostí; prý to bylo poprvé, co jej spatřila v tak silných bolestných křečích. Znovu jsem pocítila obavy; potřebovala jsem ho vidět a sama se ujistit, že je v pořádku. Krom toho jsem mu stále dlužila vysvětlení ohledně Garvigova skonu. Byl ostatně jedním z nejtalentovanějších mágů na jeho dvoře. Kněžka mi sdělila, že se vládce stále nachází na frontě a já bych měla odpočívat. Ilana se nabídla, že celou záležitost vyřídí za mě. Příliš se mi to nezamlouvalo, ačkoliv mi bylo jasné, že pokud zpráva přijde právě z jejích úst, mohlo by to pro mě znamenat nižší trest. Jenže já nikdy nestála o podobné úlevy. To už si mě ale převzal Cael a odnesl mě za četných protestů do pokoje. Víc jak na slova jsem se bohužel nezmohla.

 Síly se mi obnovily až druhého dne. Hned po probuzení jsem se vydala na společné velitelství a žádala o spojení s Peliorem. Bohužel jsem přišla zrovna v okamžiku, kdy se na místě nacházelo jen minimum našich sil, a nikdo nebyl schopen mi komunikaci s vládcem zařídit. Nakonec se mi podařilo vyjednat si pouze setkání s Tajwunem. Než byla celá záležitost vyřízena, odchytil si mě ještě Cael. Aby mi sdělil, že si Ilana žádá mou přítomnost na další misi. Několikrát mi zdůrazňoval, že rozhodnutí je opravdu jen na mně, což mi přišlo krajně podezřelé. Podle všeho už jsem měla být v pořádku, tedy schopna jakéhokoliv nasazení. Naštěstí jsem nedostala příliš prostoru k tomu, abych se celou záležitostí více zabývala. Komunikační krystal byl připraven k použití. Vystoupila jsem do známé místnosti a čekala, než se na druhém konci ozve známý hlas. Krom předání prosby o setkání s Peliorem došla i řeč na Garviga. Znovu na mě dopadl tíživý pocit viny. Zvlášť, když jsem věděla, že jej Tajwun i přes ty veškeré roztržky, respektuje. Zasadila jsem naší říši opravdu bolestivou ránu. Nabádal mě, ať se od takových myšlenek oprostím, Peliora beztak nic takového nebude zajímat. Důležitá pro něj bude jen informace, jak se s tím vším vypořádat, případně jakým způsobem něco podobného použít proti nepřátelům. Tajwunova slova bohužel neměla kýžený efekt. Po skončení našeho krátkého rozhovoru jsem se odebrala zpět do svého pokoje, kde na mě už čekal Cael. Měli jsme se společně přesunout na ostrov za Ilanou.

Zkontrolovala jsem svou výstroj a poté s ním zamířila k místu přesunu. Cestou se k nám připojil i Exai, který se měl podle všeho této mise také účastnit. Krom toho, že se vyptával na aktuální situaci na velitelství, o které překvapivě neměl téměř žádné informace, se i dost podrobně zajímal o můj stav. Především o to, jak moc jsem sžitá se svým novým tělem. Vzhledem k tomu, jak blízko měl k Jižnímu císaři, jsem mu poskytla jen opravdu kusé zprávy. Na ostrově nás již uprostřed náměstí čekala Ilana. Společně jsme se přesunuli k ní, abychom probrali detaily naší mise. Sdělila nám, že Východ jmenoval nového generála. Chtěla ho vyřídit dřív, než by se stihl plně zapojit do řízení ofenzívy. Jeho likvidace navíc neměla být tak obtížná, neboť se jednalo o mnohem mladší bytost, než s jakými jsme měli možnost se střetnout. Proto jsme měli jít jen my čtyři. Ilana měla opět fungovat jako návnada, abych získala dostatek času pro vstup do jeho mysli. Byla to naše osvědčená taktika. Cael s Exaiem se měli starat o naši ochranu v případě, kdyby došlo na boj. Do portálu jsem jako obvykle vstupovala pod rouškou neviditelnosti. Ocitli jsme se v naprosto temném prostoru, kde naše smysly plně zaměstnávala enormní koncentrace magie. Zpočátku jsem měla potíže se v té změti orientovat a zachytit v ní mysl našeho nepřítele. Právě včas, abych rozpoznala, že se nás chystá uvítat nějakým ničivým kouzlem. Ilana byla ale v jeho vyrušení rychlejší. Dolehla ke mně i ozvěna jejích slov. Zatímco jsem se pokoušela znovu navázat spojení, začala s ním vyjednávat. Neustále mi prokluzoval; nenacházel se ve stejné místnosti a oddělovala mě od něj celá řada magických bariér. V tak silném soustředění jsem ale jen stěží mohla vnímat obsah jejich rozhovoru. O to větší bylo pak mé překvapení, když mi Ilana sdělila, že s tím mohu přestat. Ač to bylo zprvu neplánované, ti dva se dohodli. Ilaně se opět nějakým záhadným způsobem podařilo zapůsobit na jeho touhu po přežití a lepší budoucnosti v případě nevyhnutelného neúspěchu jejich tažení. Dohodli se na 8 dnech.  8 dnů na to, abychom vyřídili Východní vládkyni. Poté přestane útočit.