O jednoho více...

    Jsem hrozná, vím to o sobě. Občas se mi prostě stane, že mi naprosto přeskočí a já udělám nějakou naprostou šílenost. Jako třeba teď. A stačilo k tomu opravdu hrozně málo - jeden kratičký pohled do překrásných kulaťoučkých očí...



Je mi jasné, že bez kočky nedokážu existovat. Provází mě už od mého útlého dětství a čím jsem starší, tím víc je zbožňuji. A krom toho, že se mi teď na byt dočasně "nastěhoval" přítel (což je důvod mé téměř měsíční neaktivity - jo, tak dlouho tu je :)), hlídala jsem nedávno i kocourka mé kolegyně z práce. No co vám budu povídat, loučila jsem se s ním po tom týdnu velmi nerada. A pak jsem si zase jednou brouzdala po internetech, kde na mě vykouklo tohle...

Dokázal by snad někdo tomuhle pohledu odolat?

Hned jsem v něm spatřila svého milovaného Pana Činčila, o kterém se mi snad co 14 dnů snívá. Ta dvě překrásná očička a šedavé zbarvení. Věděla jsem, že jsme si souzeni :) Trochu jsem měla obavy, co na to řeknou moji spolubydlící, ale naštěstí všichni nakonec souhlasili. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit a vlastně i teď mi to všechno přijde jako ve snu. Úplně stejně, jako v případě mého milovaného Činčila. Co na tom, že je teď snad ta nejnevhodnější doba k pořízení kočky (když za 14 dnů frčím na dovolenou a k podobnému kroku se teď odhodlala i mamka a pořídila pro naše milé Putinětě kamaráda).

Po dlouhých úvahách jsme nakonec s mamčou vybraly tohoto šedavého ušatého krasavce.

Zatímco mamka dovezla šedounka domů už v pátek, já si v tu dobu teprve domlouvala vyzvednutí svého krasavce. Jelikož byli původní majitelé z hrozné díry kdesi na konci světa, dohodli jsme si předání v Hořicích, přes které obvykle jezdívám i domů. Naplánovala jsem to tak, že nám zpáteční bus jel asi po 20 minutách, takže jsme nemuseli s kocourkem nikde dlouho čekat.

Slaďoučký to tvoreček

Předtím jsme se zastavili ještě v CČM, kde jsem pro Mačkoně (jak mu zatím řikám) koupila přepravku. Měla jsem docela kliku, v Pet Center měli zrovna slevy a jednu prodávali za sympatických 199,- - alespoň jsem tedy ušetřila na tomhle :D Maroš mě pak ještě pozval na slavný bubble tea, který jsme oba měli poprvé a naznali jsme, že za ty prachy to teda nestojí a příště si raději za tu stovku necháme vymačkat čerstvou šťávu z ovoce :D Celou cestu jsem byla opravdu velmi napjatá, byla jsem zvědavá jak na kocourka, tak na majitele. Podle předchozí mejlové komunikace na mě působili dost mile a vypadalo to, že kočičkám věnovali i náležitou péči. Byl tedy čas si to ověřit.

Poznat pána s přepravkou na zastávce nebyl problém, uvítal mě opravdu vřele a já zakrátko zahlédla to neskutečně titěrné drobátko, které se mělo zakrátko stát členem rodiny. Byla jsem až překvapená, jak bylo malinké. Ano, věděla jsem podle popisu, že se narodilo 26.4., ale stejně. Všechny mé dosavadní kočičky byly větší a tohle bylo naprosté drobátko. Ale tak neskutečně krásné! 

Na cestě domů.

Těch 20 minut jsme strávili poměrně příjemným rozhovorem, ze kterého mi bylo jasné, že majitelé kočky opravdu zbožňují, vyměnila jsem si tak několik obvyklých kočkofilních historek a zakrátko naskočila na bus zpět. Mačkoň se choval naprosto vzorně, buď spinkal, nebo se takhle rozkošnicky rozvaloval a nechal se drbat. Je znát, že je skutečně velmi dobře socializovaný a vymazlený. Sem tam zamňoukal, ale nám samotným ta jízda taky nedělala bůhvíjak dobře. Byli jsme opravdu rádi, když jsme konečně dorazili na Čerňák a mohli naskočit na metro. 

Takhle je malinký! :))

Hned po příchodu domů jsem Mačkoňovi nabídla kapsičku a provázela ho na jeho prvních krůčcích po bytě. Vypadá to, že se zalíbil i mým spolubydlícím a doufám, že tomu tak bude i nadále :D Hnedka papal a byl velmi zvídavý, což je rozhodně dobré znamení. Teď, když už všechno důkladně prolustroval, mi usnul na posteli. Snad se mu tam zalíbí natolik, aby mi po večerech dělal milou společnost :)) 

A tím prozatím končí dnešní post. Půjdu pomoct příteli s přípravou sushi, taky mi po té cestě pořádně vyhládlo ♥