Minireport: Rock for People 2014 (sobota)

    Letos to bylo historicky poprvé, co jsem se odhodlala k účasti na tak obrovském hudebním festivalu (navíc žánrově ne zrovna blízkého), proto je nutné takovou událost náležitě zdokumentovat a okomentovat. Za vše vlastně vděčím své mamče, která mě už několik týden předem poctivě nahlodávala a díky ní jsem si odnesla opravdu parádní zážitek. Ale pěkně popořadě :) předem upozorňuji, že nejsem žádný velký hudební znalec a kritik, pro erudované recenze zavítejte raději jinam, já si tu vystačím s vlastními dojmy ;)

Jelikož jsme s mamčou byly obě poměrně čerstvě zaměstnané, nechtělo se nám hned z kraje otravovat své zaměstnavatele s dovolenou, a proto jsme se rozhodly dojet jenom na sobotu. Pro mě to bylo poměrně hektické. S přítelem jsme se sotva vzpamatovali z víkendu na Lichnici a hned jsme měli na další víkend vypadnout pryč. Do Krkonoš se vždycky dostanu až okolo deváté hodiny večerní, obvykle notně utahaná, takže na nějaké větší přípravy opravdu nebyl čas.

Kdo se tady nevyfotil, tak na fesťáku prostě nebyl :D byla sranda instruovat toho neznámého pána, jak se zachází s čínským smártfounem. Fotka dementní, ale jediná ostrá :D

V sobotu ráno se prostě vstalo a naplánovala jsem naši cestu tak, abychom v klidu stihli začátek zajímavého programu, což bylo okolo poledne. Člověk by řekl, že dostat se z Trutnova do Hradce nebude velký problém. Jen kdyby nebyl svátek O_o Cesta to byla skutečně krkolomná a dokonce jsme málem uvízli ve Dvoře Králové na vlakáči, všechno jsme stihli na poslední minutu. Před odjezdem do areálu letiště, kde se RfP konal, jsme si stihli ještě v Tescu koupit předražený nanuky. Moc dobře si pamatuji, jak jsem ten samý loni kupovala za 15 Kč,-, teď chtěli dvojnásobek!

Brouček se na mě dokonce i usmál po mé legendární větě "Vole, trochu života do toho umírání na fesťáku, néé" :)

Pak už jen stačilo následovat davy. Dokonce se nám dařilo potkávat jedny a ty samé lidi po celý den, zvlášť jedna slečna brázdila stejné cesty. Doufám, že mi nepokukovala po mém chlapci! Na to, kolik tisíc individuí se na místě pohybovalo, jsem nikde nezaznamenala větší tlačenice a nedostatek životního prostoru (což byla věc, které jsem se bála asi nejvíce). 

Dědovy blechy. Chlapce jsme pak všude potkávali :))

Fesťák začal docela pozvolna, pro povinném prošacování u vchodů, kde jsme skoro ztratili mamku, jsme tak nějak šli obhlédnout okolí. Zastavili jsme se u Muzikus Talent Stage, kde to zrovna "rozjížděli" Slaves of Stadium Rock, a to takovým způsobem, že to naše sluchové buňky nevydržely a raději jsme opustili prostor :D Česká formace Dědovy blechy byla už o něco zábavnější, minimálně svým názvem. S tím, jak se pomalu přibližovalo poledne, rostla značně i teplota. Rozhodli jsme se tedy následující skoro hodinku strávit pěkně ve stanu Staropramenu a ochutnat jejich festivalový speciál. Přišel opravdu vhod :)

Jedna usměvavá mamka ;)

Mezitím to u Jacka zabrali Mother's Angels, další pro mě naprosto neznámá česká kapela, která nehrála úplně zle. Nadšením jsem z nich neskákala, ale tak na vrcholy dne si člověk musí počkat a nějak se nastartovat musí ;) Pak jsme zamířili pro změnu k Red Bull autobusu, kde už se rozehřívali slovenští Walter Schnitzelsson. Byli jsme jejich výkonem poměrně příjemně překvapení a ležet si pěkně dole na trávě a podupávat si v rytmu jejich songů mělo svý kouzlo.

A obloha se začala krásně zatahovat...

Teplota pak klesla k velmi příjemnému stupni a vlastně až po zbytek večera bylo příjemně. Sice se každý co chvíli strachoval, jestli nezačne lejt, ale tentokrát to fesťák přežil bez úhony. Abychom si ukrátili čas do vystoupení Blue Efect, šli jsme se podívat na Kníry. Jelikož není můj slovník na popsání jejich epického vystoupení dostatečně květnatý, našla jsem vám na youtube ukázku. Není přímo z RfP, ale pro ilustraci hudebního zážitku snad postačí. Mamka s přítelem nevěřícně kroutili hlavou, já se příjemně bavila :D

Pak už ale nastal čas přestěhovat se do Staropramen Stage, kde měli přijít "ke slovu" Blue Effect a Rozhlasový Big Band Gustava Broma. Ačkoliv jsme dorazili mezi prvními a mohli si tak ulovit parádní místo před pódiem, nevím z jakého pitomého popudu jsme se rozhodli posadit se nahoru na židle. Srandovní bylo, že celou jednu část hlediště zabírali důchodci. Začala jsem se tam cítit poněkud nepatřičně. No pro příště vím, že tady se zásadně nesedí a lidi dole nekoušou.

Tolik lidí tam bylo při našem příchodu!

Koncert to byl naprosto famózní, neuvěřitelná pastva pro uši! Opravdu mě neskutečně mrzelo, že jsem nemohla stát u Radima Hladíka a být toho všeho svědkem z prvních řad. Takhle jsem mohla jen poslouchat a sledovat obrazovku na boku stage, ze které však bylo dost jasně patrné, jak si hru neskutečně užívá. I když bych si je sama asi doma nikdy nepustila, s účastí na dalších koncertech bych neváhala :) Opravdu klobouk dolů!

Večer se pomalu blížil a my už se pomalu začali třást na vystoupení Lucie :) Chvilku jsme se tedy poflakovali, abychom znovu doplnili zásoby tekutin a dostatečně se vzpamatovali z toho úchvatného zážitku. Nakonec jsme se ale do stanu vydali znovu, poslechnou si švýcarskou formaci Kadebostany. Na tenhle, byť velmi kratičký zážitek taky jen tak nezapomenu. Myslím, že pro všechny tři bylo tohle vystoupení překvapením no.1. Doteď mě mrzí, že jsme tam nezůstali o něco déle a vyrazili místo toho k hlavní stage na The Strypes.

Zde jsem tvrdě doplatila na svou absolutní neznalost současné pop music. Měla jsem prostě zafixovaný, že The Strypes jsou prostě hrozně slavní a snad i dobří. Nemohla jsem se více mýlit. Oficiální výmluvou se tak stal fakt, že bylo třeba zabrat si místo na Lucii. To, co tam ta banda mladičkých vejsků naservírovala, bylo přinejmenším unylé a neuvěřitelně prvoplánovitě nudné. Sice jsem si tam trochu hopsala, aby se neřeklo, ale fakt mě nebavili O_o 

No už na tyhle výrostky jsme se dostali do prvních řad.

Bůhví, zda by se nám bez této oběti posléze podařilo ulovit skutečně luxusní místa na další koncert, o tom asi nemá smysl moc spekulovat, já si však budu pro příště pamatovat, že je fakt dobrý si o některých interpretech zjistit něco dopředu. Do začátku koncertu Lucie zbývala celá hodina a já statečně držela místo celé skupince. Mamka musela pro jídlo, Maroš pro změnu pro pití. S přibývajícím časem se začali lidé nepříjemně sbíhat, až jsem měla chvilkama strach, že se těmi davy ti dva zrádci neprorvou. Nu, prorvali. Krátce po deváté tak začala největší šou, jaké jsem zatím (jako fesťákama nedotčený jedinec) byla svědkem. Lucii jsem taky nikdy moc neposlouchala. Nějaké texty jsem si pamatovala maximálně ze školních výletů, kde se prozpěvovaly u táboráků a sem tam člověku něco utkví v paměti i z toho rádia. Atmosféra tam ovšem byla tak neskutečná, že mi to nedalo a musela jsem se přidat ke řvoucímu davu, zvlášť, když jsem to všechno měla z první ruky. Oproti tomu si můj chlapec usmyslel, že si zahraje na zenového mnicha a po celou dobu koncertu ani nehnul brvou. Působil tam skutečně jako takový malý ostrůvek klidu a míru. Prý si to tak více užil :D Celý koncert trval neuvěřitelné dvě hodiny a neměl snad jediné hluché místo. Lucie prostě umí. I když to není můj šálek kávy, byla jsem maximálně nadšená :) Trochu jsem i fotila!

A tímhle vystoupením pro mě festival víceméně i skončil. Sice jsme ještě zavítali na Deap Vally, na které jsem se poměrně těšila, ale záhy jsme prostory stanu opustili, protože holky byly nějak divně nazvučený a ještě moc řvaly. S Marošem jsem si koupila láhev vychlazený coly a šli jsme si sednout k naprosto opuštěnýmu hřišťátku na beach volejbal. Bohužel se pak našlo několik kazišuků. kterým se náš nápad zalíbil, tak jsme si jednoduše sbalili věci a šli. 

Následovalo velmi vtipné noční bloudění po areálu, kdy jsme se marně snažili najít východ :D nikdo z nás si přesně nepamatoval cestu a následovat dav nebyla vždy ta správná volba. Nakonec jsme se ale nějak vymotali a akorát nám jel autobus do města. Vystoupili jsme někde po jedné hodině ranní před zavřenou budovou hlavního nádraží a rozhodli se hledat nonstopáče, jak bylo v plánu. Musím přiznat, že jsem byla fakt vyřízená a tohle nebyl dobrej nápad. Příště prostě beru stan a srát na to, po koncertech pěkně na kutě. Vlak domů nám jel až někdy okolo pátý, ale my už se po 4. vydali na nádr, kde jsme společně s mnoha ostatními dospávali spánkový deficit jak banda bezďáků. Svým způsobem to bylo docela romantický :)) Ale byla jsem pak zatraceně ráda, že jsem se ocitla doma, ve vlastní posteli (o tom, jak jsme náš bus domů stihli opět na poslední minutu, není třeba psát). 

Sečteno a podtrženo to byl opravdu parádní zážitek. Doufám, že příští se tam společně vydáme zas, i když bych osobně dala přednost třeba nějakýmu metalovýmu fesťáku :) Ale účasti na RfP rozhodně nelituji. Za těch pár super kapel, co jsme viděli, to prostě stálo ;)

P.S.- za kvalitu fotek se omlouvám, byla jsem líná tahat foťák, musel stačit šaomi ;)