Den železnice v Trutnově

    Po dlouhé době se mi podařilo zavítat do mého rodného v Krkonoších. Prakticky celé prázdniny jsem někde lítala a neměla chvilku klidu (což se značně podepsalo i na mé aktivitě zde), ale po druhé dovolené na Slovensku bylo už na čase podělit se o své zážitky s těmi nejbližšími. Bláhově jsem doufala, že si tedy po zásluhách konečně odpočinu, ale rodina si pro mě připravila jiný program :)



    Když mi poprvé oznámili, jaká akce se u nás chystá, s nadšením jsem se přihlásila k účasti. Jenže to jsem ještě netušila, co všechno to bude obnášet. V sobotu odpoledne mi pak bylo sděleno, že abychom stihli jízdu historickým vlakem, čeká nás vstávání ve 4 hodiny ráno. Jo, ve  ráno! V tu chvíli jsem do oka chytla tik. Na výmluvy bylo už ale pozdě.

V neděli jsem tedy jen velmi neochotně okolo půl páté vystrčila nohy z postele. Celou noc mě budilo bubnování deště na střešním okně a ráno bylo taky hnusno. Vždycky jsem si plánovala, jak si na obdobné akce vezmu svůj steampunkový kostým, nebo alespoň stylové retro šatičky, no, naštěstí doma nebylo ani jedno. Totiž ne všichni z naší rodiny zvládají zvednout svůj zadek od kompjůtru a během dvou minut se nachystat k odchodu. Moje mamka je v tomhle typickým zástupcem ženského plémě a nepamatuji, že by někdy byla připravená včas. Já se "za pět dvanáct" nasockovala do předsíně, obula si boty a houkla na ni, že teda jako jdeme. Pochopitelně se nikam nešlo. Když nám do odjezdu vlaku zbývalo 10 minut, začínala jsem být opravdu nervózní. Obecně čekání na někoho nemám ráda, jsem pak strašně nevrlá, zvlášť takhle po ránu.

Nakonec se za náma ale přeci jen dveře zavřely a mohlo se vyrazit. Jenže po cestě by se to nestihlo, takže jsme museli běžet přes stráň, kterou máme pod barákem a tak nějak nás spojuje s nádražím. Byla tma jak v pytli a všude mokro. Situaci zachránil můj milovaný šaomi, který v tu chvíli posloužil alespoň jako baterka. Při prodírání se lesem jsem byla fakt ráda, že na sobě nemám šatičky, ale trekový boty, džíny a softshellku - mou oblíbenou kombinaci, za kterou by mě pražské pipiny umlátily.

Aspoň jsem ale vytáhla novou kabelku, se kterou se musím hnedka pochlubit :)

Vlak jsme stihli tak tak. Pozdravili jsme se s babičkou, strejcem a mohlo se vyrazit. Naše pouť do České Skalice započala. Paní výpravčí měla rozbitej sráč na tisk jízdenek, nabralo se tak 10 minut zpoždění. Paráda. V Trutnově jsme naštěstí měli dostatečnou rezervu na přestup. Mezitím jsme stihli z tamějšího automatu vyrazit poslední dva kelímky kávy. Strejda už měl smůlu. Cedule hlásající nefunkčnost přístroje tam byla až do odpoledne :)
V sobotu mi rodina slibovala, že se cestou do Skalice prý vyspím. To sotva. Většina ženské části naší rodiny trpí i dalším obvyklým neduhem - neustále brebentí. Ba co hůř, občas se mě snaží do diskuze i zapojit!

Na zastávce v Český Skalici jsme potkali prvního fandu do vláčků. Mžoural na mě přes obří obroučky svých brýlí a dost často si povídal sám pro sebe O_o

Parní lokomotiva s označením 464.102 dorazila. Takhle krásně bylo.

Obsadili jsme jeden ze zadních vagónů, který jsme měli téměř pro sebe. Sdíleli jsme ho vlastně jen s dvojicí poměrně vtipných chlápků, takže bylo o srandu postaráno. Byla jsem nadmíru spokojená. Mohla jsem přebíhat od jednoho okna k druhému, vejrat do okolí a pořizovat snímky, ze kterých nakonec kvůli mrzkému počasí nic nebylo.

První zajímavý úsek jízdy se pak nacházel mezi stanicemi Starkoč a Václavice. Lokomotiva totiž vagóny tlačila. Prostě pára FTW! Dvojice skákala nadšením a celou věc vědecky rozebírala.

Stejně jsou tyhle lokomotivy krásnější jak ty moderní zrůdy :)

První větší zastávka byla v Náchodě. Probíhalo "zbrojení lokomotivy vodou". Bůhvíproč se mi tohle slovní spojení opravdu zalíbilo :) Stejně tak naší dvojici. Každopádně to byl dobrý důvod, proč vylézt z vagónu na čerstvý vzduch a pořídit 150+ fotek, protože prostě s digitálem můžeš. Mamka tu lokomotivu bůhvíproč snímala ze všech možných úhlů asi půl hodiny. Dokonce vznikly i nějaké snímky našich ctěných ksichtů, které ale zatím naštěstí nemám k dispozici :)

Pára, pára, bordel ve vlasech a tuny fotících lidí.

Další podobná čekačka přišla v Meziměstí. Na rozdíl od Náchoda bylo i nástupiště narvané lidma. Jedna ze skupin obsahující větší než snesitelné množství dětí si pak přisedla k nám. Začalo být rušno. Aby toho nebylo málo, začali vagóny procházet soudruzi z ČSSD a nabízeli balónky či jiné serepetičky. Odmítla jsem je, že je fakt podporovat nebudu.

Okna vagónů byla následně velmi "vkusně" polepena plakáty hlavního sponzora akce. Měla jsem chuť je roztrhat a vyhodit. Dvojice vtipných chlápků to dokonce navrhla i dětem, ale ty opáčily, "že pančelka jim to zákázala". Ruch dosahoval nesnesitelných hranic, tak jsme migrovali do jiného vagónu. Byla jsem ráda, že jsem se konečně v něčem s rodinou shodla.

Pokračovalo se přes Adršpach. Krom dětí vzrostla i hustota fotografů. Jsem zvědavá, kolika dalším ozdobím snímek svou zrzavou hlavou.Aspoň to počasí bylo o něco příjemnější a konečně jsme se pomalu blížili k cíli. Nečekala jsem, že mi ta cesta uteče tak rychle, nakonec to byly celé 4 hodiny, což je doba, při které už obvykle začínám poněkud trpět.

To vše ale dokonale vyvážila ta neskonale příjemná vůně páry. Dokonce i to, jak mi při vystrkování hlavy z okna neustále lítaly saze do očí, až jsem z toho kolikrát slzela. Nehledě na to, že jsem si v sobotu nechala obarvit vlasy na světle zrzavou (konečně!), takže to chvilkama vypadalo, jako by mě napadly vši. Měla jsem skoro chuť si to na hlavě nechat a spustit poplach v práci, ale myslím, že nakonec by mě za to moc rádi neměli :))

V Trutnově, naší poslední stanici, jsme šli ještě navštívit doprovodný program. Tedy nejprve jsme se vyhnuli davu, který obstoupil jistého_oranžového_sponzora, který na nádru rozdával růže a vydali se ulovil něco k snědku. Úplně jsem si vzpomněla na obdobné předvolební kampaně v domovech důchodců, kde socani rozdávali pomeranče. Abych pravdu řekla, tohle zneužití akce pro lov hlasů do brzkých voleb mě dost iritovalo.

Nakonec jsme zapluli do Jedničky, kde jsem si objednala kachnu, knedlík a červené zelí. Jídlo, na kterém se toho podle mě moc zkazit nedá. Jsem ale holka rozmlsaná, takže jsem stejně frflala. Sos byl moc řídký, přesolený a kachna nebyla tak krásně propečená jako od tatínka. Obsluha byla taky zajímavá - hlavně pak servírka s asi pěticentimetrovými gelovými nehty. Vypadalo to vážně zrůdně. Jen nerada jsem za to nechávala ty dvě žravenky.

Takhle vypadá vlak zespodu! :)

Poté jsme se přesunuli do depa, kde si člověk mohl mimo jiné prohlédnout kabinky novějších i starších lokomotiv, vlézt si pod podvozek či si odpočinout u promítání dokumentů. A to doslova. Usínala jsem tam asi po pěti minutách. Celkově na mě dolehlo nevyspání, takže jsem neprolezla ani všechno, co jsem mohla. Před třetí jsem pěkně nastoupila do autobusu a jela i se zbytkem žen domů. Na místě zůstal jen strejda. Potřebovala jsem se dát nějak do kupy před další cestou do Prahy.

Mačkoni na balkóně.

Víkend mi opět utekl až neskutečně rychle. Ale strávila jsem ho v okruhu svých nejbližších a na příjemné akci, což se rozhodně počítá. Teď budu zase jen odečítat dny, kdy se budu moci do Krkonoš vydat zas. Máme tu opravdu krásně :))

A rozloučím se s vámi další fotografií, která dokazuje vítězství imperialismu nad rudým bratrem!

Sir Winston Churchill zaujal místo na svém trůnu a shlíží na podrobeného Putina, který musel potupně odkráčet do kýble :D