Narozeniny mezi ploty

    Už je tomu více než týden, co jsem se přiblížila více třicítce a tudíž si pomalu začínám připadat jako jednou nohou v rakvi. Ani ty oslavy nejsou, co bývaly. Dávno jsou pryč léta mladického hýření a toto významné výročí jsem tak strávila velmi stylově mezi svýma - v pražském ústavu pro duševně choré :) A jelikož si letošní ročník festivalu Mezi ploty těch pár slov zaslouží, přináším vám kratičký report z akce.

Mezi ploty 2014

    Zpráva o návratu festivalu mě upřímně potěšila; byla jsem loni poměrně zklamaná, že se nepodařilo organizátorům zajistit dostatek sponzorů a už jsem vlastně ani nedoufala v další ročník. Výběr data konání akce samotné mě pak pochopitelně rozradostnil dvojnásob, i když nejvíce se opět těšila moje mamka, která to vše vlastně víceméně zorganizovala. Samozřejmě jsem do toho všeho zatáhla i svého chlapce, aby ten víkend skutečně stál za to. Navíc, když jsme měli k dispozici VIP vstupenky.

Areál bohnické léčebny je vskutku obrovský a zvláště na podzim má obrovské kouzlo. Všechny ty álejky lemované stromy, hromady popadaného listí, staré domy... Navíc dostatek prostoru pro to, aby se člověk vyhl větším davům a užil si svou chvilku klidu. Ovšem i tato volba termínu měla svá úskalí - tedy přesněji jedno, zrovna o tomto víkendu se rozhodlo stávkovat počasí a byla opravdu hnusná zima. Vydržet pak celý den bloumat po venku byl chvilkama doslova očistec :) Člověk se mohl akorát tak upínat k programu, protože festival trpěl ještě jedním neduhem - nevím, zda to bylo právě kvůli roční době, nebo nedostatku sponzorů, ale stánků s občerstvením, oblečením a dalšíma serepetičkama bylo oproti minulému konání vskutku málo. Sice výrazně přibylo těch, kde mohl člověk přímo podpořit kočičí útulky, ale ani to dobré svědomí mě (a především pak mého přítele, který si chytře nevzal bundu) nezahřálo. 

První den jsme tak před začátkem vytouženého programu hledali převážně místa, kde se můžeme alespoň trochu zahřát. Obvykle padla volba na místní kavárnu. Dopoledne tam totiž opravdu nic zajímavého nebylo, krátce jsme se podívali na vystoupení kapely Vega, ale náš šálek čaje to rozhodně nebyl. 

Trn z paty nám nakonec vytrhli studenti JAMU se svým divadelním vystoupením Tři ve čtverci, které se opravdu velmi povedlo. A to hned z několika důvodů; když pomineme vtipný námět a skvělé ztvárnění vrchního blázna, podařilo se mi sednout před skupinku mimořádně zajímavých lidí. Jednoho z nich se zřejmě dotkl duch svatý a styl, jakým tuto historku vyprávěl, mi mimo jiné připomněl opening Kung Fu: Legenda pokračuje. A zlá síla chrám zničila! Po čtvrtině představení odešli, protože nerozuměli dění na jevišti. Zřejmě to bylo málo "hluboké" představení. 

Všechno tohle martyrium jsme absolvovali hlavně proto, že jsem moc toužila vidět Ewu Farnou. Vždycky jsem měla za to, že má skvělý hlas a může být opravdu dobrou zpěvačkou a tak nějak mi bylo dost proti srsti, jak se do ní obouvala média kvůli údajným špekům (i když ty její občasné výstupy si o to možná koledovaly). No, nebudu to protahovat; bylo to strašný. Netuším, jestli si všechny ty hrůzy píše sama, nebo je do toho zvěrstva zatažen ještě někdo další, ale ještě nikdy jsem neviděla tak strašný mrhání talentem, jako v tomto případě.

Asi v polovině jsme odešli. Nemělo to cenu, fakt ne. Do dalšího favorita, Tomáše Kluse, bylo ještě daleko, tak jsme znovu obešli těch pár stánků a já si u Thao konečně! koupila vytoužené kalhoty - tedy stejnou barvu, ale model s kytkama, který vyprodávali. 

Na Kluse jsme se pochopitelně vraceli se značným "nadšením". Je to jeden z těch českých interpretů, kterého nemůžu ani cítit. Naživo to bylo ale ještě mnohem horší :D nevím, jestli jsme jen my tři tak hrozní hejtři, ale ten jeho upištěný hlas zněl našim uším opravdu hodně nepříjemně.

Vrchol dne nastal tak až s posledním představením, na které jsem dorazila víceméně náhodou - jméno Vladivojna La Chia mi nic neříkalo (huh, stydím se). Ale to, co se jim podařilo s Varhanem Orchestrovičem Bauerem rozpoutat v místním kostele, nevytěsním z hlavy ještě hodně dlouho. Tak úžasný vystoupení jsem opravdu dlouho nezažila, uf! Odteď si budu tuhle imperátorku hlídat.

Ukázka z živáku

Domů jsme tak odcházeli spokojení a příjemně naladění na další, mrazivý den.

Kéž by nám ovšem ten optimismus vydržel déle :D jakožto člověk starý a nesmírně zhýčkaný jsem už druhý den pociťovala značnou únavu a měla opravdu pramalou chuť zdržovat se na místě tak dlouho. Můj přítel na tom byl podobně a jediný tvor, který i nadále sršel energií, byla moje mamka. Naštěstí jsme na místo nejeli až tak brzo, v prvé řadě jsem chtěla vidět slavnou Celeste Buckingham. 

Bůhvíproč jsem jí měla zařazenou jako další velmi špatnou zpěvačku, takže jsem byla poměrně milě překvapena jejím opravdu profesionálním a dobrým vystoupením. Nemohu říct, že bych si po příchodu domů pouštěla její hitovky, ale na rozdíl od Ewy se nemusí bát otevřít pusu a i její skladby jsou o dvě třídy výš (a to je to pořád obyčejný popík). A jelikož jsem byla opět v prvních řadách (asi metr za rozšlapaným exkrementem a škodolibě čekala, než do toho někdo šlápne - což se stalo několikrát), viděla jsem i, jak hezká holka to je :) zatracení Slováci, v tomhle vyhráli :)

Náladu jsem si pak ještě vylepšila nákupem originálních náušnic od "Lípy v lese", které se nikomu z mého doprovodu nelíbily :D Prý v mých vlasech zanikají, ale já si myslím pravý opak a zalisovat květ do náušnic je prostě super nápad, a taková tvořivost si zaslouží podpořit ;)

Zajímavým prvkem festivalu byl nadměrný výskyt obarvených papírových koní, které s sebou nosilo sad každé děcko. A jelikož se můj přítel neustále prohlašoval za imperátora (a já mu to několikrát potvrdila a ujišťovala ho, že jeho služebnictvo v bílém už si pro něj jde), naznala jsem, že by ani jemu neměl chybět. Bylo nutné najít koňovýrobu - mimochodem slovo, které zřejmě nějak vážně urazilo jemnocit opodál stojící dámy, neboť se na mě prý velmi ošklivě zaškaredila. Při první pochůzce se nám to nalézt nepodařilo.

Za to jsme viděli Lenku Filipovou s krásně vypadajícím metlošem po jejím boku, ze kterého se nakonec vyklubala její dcera :) Znala jsem od ní jeden song a s dalšími se taktéž seznamovat nebudu. 

Poté byl na pořadu dne dlouho očekávaný Pavel Šporcl, který opět velmi potěšil. Shodli jsme se na tom, že by nám klidně stačil pouze a jen jeho koncert a byli bychom spokojení. Na bytě jsem pak sice zaslechla zkazky, že se o něm mluví jako o neumětelovi, ale pokud mě mé uši neklamaly, je to pravdě opravdu na hony vzdálené. 

Bylo na čase dojít si pro svého koně. Stihli jsme to opravdu na poslední chvíli, stánek RWE kde se koňovýroba nacházela, už skoro zavíral. Na to, jak geniální nápad to byl, se začal můj chlapec na místě hrozně cukat. Asi se mu nelíbila společnost dětí 7- :)) No, pořadatelé se na mě koukali asi taky trochu zvláštně, nicméně mé přesvědčovací taktiky byly dostatečné a my si spolu (och, jak romantické) namalovali koně. Bohužel ho ale pak nechal na místě. Dle mého stálo za to se o toto dílo pochlubit (mám i fotku, ale svého fyzického zdraví si zatím docela cením, zvlášť v takovém požehnaném věku). 

Mamka se nás následně snažila přesvědčit, ať zůstaneme ještě na Bártu, ale my už se viděli v teple našeho pokoje, se sklenkou vína v ruce a u nějakého dobrého seroše. Nechali jsme ji tam tedy samotnou, v Lídlu doplnili zásoby pitiva a odjeli. Bylo to dobré rozhodnutí. Navíc v okamžiku, kdy jsme si chystali večeři, zazvonila mamka u dveří s tím, že lístky na Bártu byly už stejně vyprodané. Zbytek večera jsme tak strávili u pokračování Sin City, které sice není ani zdaleka tak dobré jako předchozí díl, ale pro fajn atmošku to stačilo.

A tak jsem slavila své narozeniny, v klidu a pohodě, přesně tak, jak to mám ráda :)