Akicon 2014 - dvojreport

    Psaní reportů z akcí je u mě už takovou příjemnou tradicí, takže i kdybych měla zítra v práci hladovět a trpět z nevyspání, stejně se k tomu dokopu. Ačkoliv pro mě letošní Akicon, tentokrát věnovaný vědě a technice, nebyl zrovna výjimečný, zvlášť ve světle předcházejících událostí, pozornost si určitě zaslouží. Předem však své čtenáře musím upozornit, že opět půjde o osobní náhled na celý průběh akce a bude obsahovat spoustu naprosto nerelevantních detailů. Koho podobné články nebaví, ať se raději poohlédne jinde, nebo prolétne obrázky ;))
Jelikož se i tentokrát snažím získat cenu za nejdelší příspěvek, přemluvila jsem svého drahého přítele, aby taky něco sepsal a já si tak díky němu na své konto připíšu zas o nějakou tu stránku více.

Předconové vzrůšo

    Ačkoliv jsem se snažila připravit si na letošní Akicon alespoň část kostýmů v předstihu, všechno se dávalo jako obvykle dohromady až na poslední chvíli. Z původního plánu na dark mori mi vyšlo spíše to klasické a steampunkový ohoz jsem měla taky jen jeden (místo původních dvou) a též úplně jiný. Člověk míní, život mění, jak by řekl jeden z mých kolegů. Práce mi taky zrovna nevyšla letos moc vstříc. Bohužel jsem musela zaskakovat za kolegyni a měla pak zpoždění s vlastními requesty, takže jsem si ji tahala občas i domů. Myslet v takovém případě ještě na Aki bylo skoro nemožné :) a pak přišla ta největší rána osudu. Zrovna v den, kdy jsem toho měla nejvíce, přesněji minulou středu, se na internetu objevily levné letenky do Indie. Stálo mě to opravdu neskutečné nervy, ale nakonec jsem je s přítelem ulovila. Takže během příštích prázdnin letím skoro na měsíc do Indie. Znovu, do své země zaslíbené. Každý z vás jsi jistě dovede představit, jak všechno ostatní pozbylo na důležitosti a bylo odsunuto na vedlejší kolej. Den před akcí jsem si ještě zajela ke svému kamarádovi vypůjčit foťák, abych mohla zdokumentovat své kostýmy a tím mé starosti o Aki hasly. Většinu posledních večerů trávím sledováním krátkých videí z youtube a pročítáním itinerářů :)

Jaipure, těš se!

Pátek

Na pátek jsem si pro jistotu zařídila dovolenou, abych si mohla con plnohodnotně užít. Navíc se krátce předtím ještě měnily nějaké služby a já vyfasovala zrovna páteční režii se svým přítelem (mmch. asi nejlepší služba vůbec - člověk se zavře pěkně nahoře, je svědkem celého programu a nemusí se mačkat dole v sále). Sraz pro orgy byl sice už někdy v ranních hodinách, ale přišlo mi nelidské vstávat po tak náročném pracovním týdnu tak brzo, takže jsme se zvládli vykopat až okolo poledne.

Páteční model a naprosto ukázkový bordel v mém pokoji - nic v porovnání s tím, co je tu teď :)

Měla jsem v plánu se cestou zastavit ještě do spokojeného psa, abych čunčovi dokoupila granulky, ale jako na potvoru byla jejich prodejna přesunuta kamsi na Pankrác (kde jsem shodou okolností byla včera a nikde ji nenašla :D). Před KC zahrada jsme pořídili i několik prvních snímků; zrovna ve chvíli, kdy jsem se tak krásně nakrucovala před objektivem, šla okolo dvojice teplosexuálů a hnedle je zaujala má (mimochodem vlastnoručně vyrobená) čelenka. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě utahují, ale když se pak začali vážně zajímat o to, jak přesně jsem ji vyrobila, byla jsem dokonce ochotná podělit se s nimi o své know-how :) Na místo jsme tak dorazili v opravdu příjemné a povznesené náladě. Od Manty jsme si vyzvedli pořadatelské kartičky a jak jen to bylo možné, zašili jsme se v režii - což se dalo ještě pár hodin před samotným zahájením programu.

Kvalita fotky mizerná, ale je vidět, jak úspěšní jsme byli při vyhýbání se lidem :D

Vlastně jsem ani pořádně nestihla zaregistrovat, kdy se začaly dovnitř hrnout davy conuchtivých návštěvníků. Sice jsem párkrát vyběhla ven kvůli focení, ale letos mi nepřišlo, že by byly před branami kulturního centra takové návaly. Z našeho prominentního plácku se všecko zdálo hrozně poklidné. Každou chvilku se někdo zastavil na pokec, takže o zábavu nebylo nouze.

Můj pokus o mori girl. 

Letos se našemu "hustodémonovi" dokonce podařilo zprovoznit live stream z hlavního sálu, takže byl krom klikače slajdů a manažera hejblátek přítomen i rejža, kteréžto úlohy se pro páteční večer zhostil Manta. Program začal s minimálním zpožděním a jako první se (bohužel poměrně chudému) publiku představil Songohan s přednáškou nazvanou Jak se Japonci s technikou sžili. I když máme s přítelem docela pamatováka, oba jsme si hned po skončení Akiconu měli problém nějak podrobněji vybavit, o čem vlastně byla řeč. Pamatuji si jen, jak se přednášející občas zadrhával a celkově mluvil o tématech, která jsem již někde slyšela a jediným zajímavým detailem byl důvod, proč Japonci na svém území tolerovali Holanďany. Celkově bych tak tento výstup zařadila spíše k průměru, neboť toho ve mně moc nezanechal.

Poté na pódiu vystoupila známá dvojice Alfred & Myra, aby pohovořili o Cosplay etiketě aneb Jak správně na cosplayera. Přiznávám, že jsem zrovna na jejich přednášku byla opravdu zvědavá. Přeci jen u nás patří asi k těm nejpovolanějším, co se cosplay scény týče. Námět taktéž sliboval hromadu zábavy a byl skvělým materiálem pro nějaké vtipnější pojetí. Jenže to se bohužel moc nestalo. Chvilkama jsem skoro nabyla dojmu, že cosplayer je vlastně takový chudáček, na kterého se nemůžete křivě podívat, natož si ho dovolit jakkoliv obtěžovat. Sice bylo během přednášky neustále opakováno, že u nás se většina lidí s žádnou velkou neurvalostí ze strany fotografů či obyčejných návštěvníků nesetkala, ale stále bylo apelováno na zvláštní obezřetnost vůči této skupince lidí. Sama kostýmuji a nemyslím si, že bych měla vyžadovat nějakou extra péči. Myslím, že vždy stačí dodržovat zásady slušného chování. Navíc se po krátké době začali i trochu opakovat, čehož si ale myslím byli i vědomi. Druhá část přednášky věnovaná biorytmu cosplayera byla už ale o něco zábavnější a člověk se mohl alespoň pobavit nad přiloženými snímky. I když si stále myslím, že z toho šlo vytřískat víc. Oba měli ale velmi dobrý přednes a publikum vypadalo k závěru spokojeně.

A ještě jedna ;)

Do třetice všeho dobrého vystoupila v pátečním přednáškovém bloku Zíza se svou přednáškou Když věda pomáhá spravedlnosti. Podle anotace se měla věnovat především asijským kriminálkám, kde při vyšetřování hraji prim především exaktní vědy. Představila nám tak několik zástupců podobně laděných seriálů (z nichž mě zaujal možná jeden, který si ale samozřejmě již nepamatuji) a pak se nějakou záhadou dostala k tématu samovznícení. Už opravdu netuším, jak k tomu došlo a proč bylo tomuto fenoménu věnováno tak moc prostoru, ale rozhodně to byl zajímavý přednáškový zvrat :) Nakonec mě právě tato část bavila o dost více. Japonské kriminálky ale nejspíš sledovat nezačnu, bohatě si vystačím s Ripper Street a podobnými kousky.

Následoval úvod k prvnímu promítanému filmu, kterého se zhostil jako obvykle Grek a nám pomalu končila služba. Ačkoliv jsme většinu dne někde proseděli, byla jsem docela unavená. Na chvilku jsem zaskočila ještě do zázemí, abych otestovala letošní orgovské tousty a pokecala se známými tvářemi. Přítel mi z nich, chudák, připadal trochu zmatený. Vzpomínám si pak ještě na jeden velmi veselý večerní rozhovor s Hintzákem, kde jsem byla uvedena jako "ta, co nemá ráda Astraka". Opravdu netuším, jak se podobná informace dostala až do Brna, ale snad se mi to povedlo uvést na pravou míru. Krátce po jedenácté jsme se pak vypařili, abychom si užili trochu toho tepla domova a měkké postele.

Sobota

Sobota bývá na conem vždy takovým dnem D - většina návštěvníků si na sebe vezme ty nejlepčejší kostýmy a člověk netuší, kam by pak dřív skočil. Jestli má nenápadně okukovat všechna okostýmovaná individua na nádvoří (pokud tedy tohle etiketa dovoluje ;)), nebo se věnovat nabytému programu. Myslím, že letos se mi podařilo poměrně dobře skloubit obojí.

Se vstáváním jsem si opět příliš nelámala hlavu. Sice byly i dopoledne poměrně zajímavé přednášky, ale nakonec mě jejich vynechání zas až tak nemrzelo. Důležitější bylo připravit si kostým, což s sebou na rozdíl od předchozího dne přinášelo hnedle několik úskalí. V prvé řadě jsem si vymyslela, že musím mít paruku s rovnou ofinkou (ačkoliv se pak zjistilo, že mi vlastně stejně nesluší), takže jsem nebohého chlapce postavila před sebe s nůžkama na nehty a nechala ho, ať se snaží. Vážně netuším, kam se z kuchyně poděly naše normální nůžky, kterýma obvykle stříhám růžky krabic od mlíka. Doteď skoro nemohu uvěřit tomu, jak dobře chlapec celou operaci zvládl :)

Sobotní jakožesteampunk.

Následovalo soukání se do korzetu a zbytku hadrů. Můj překrásný kožený model se ale zrovna rozhodl pro tento den stávkovat a ani za boha nebyl ochoten se narovnat v pasové části, aby bylo možné jej zapnout. Zprvu jsem si myslela, že jsem na něj prostě už jen moc tlustá, ale naštěstí se ukázalo, že tyto obavy byly naprosto liché a stále mi padne jako ulitý. Tentokrát jsem ho ani příliš nešněrovala, abych se vyhnula všem těm typickým potížím, jakou jsou bolesti žeber a jiné neduhy, které mě tak často během conů doprovázely. I přes to mi nějaký ten pas vytvořil :)
K asistenci se ale bohužel připojil i můj milý čunč, za což byl po několikátém útoku na mé oblečení nevybíravě odkopnut. Bylo mi ho nakonec i docela líto, ale nemá být takový sráč :) Letos jsem se i sama pokoušela o make-up. Nutno dodat, že jsem za něj vyhodila nehorázný sumy, zatím to není zrovna profi, ale každý jednou začínal (jen je možná trochu smutný s tím začínat v šestadvaceti, ehm).

Když už bylo konečně hotovo, sbalili jsme si ještě zbytek věcí nutných k přenocování na místě a vyrazili. Sice jsme byli na místě tak akorát včas, abychom stihli i něco z dopoledního programu, ale nakonec jsme vyrazili ven na focení. Když už se s tím člověk babrá, chce mít pochopitelně nějakou památku. Tímto chci moc poděkovat svým dvorním fotografům, kteří se mnou měli takovou trpělivost. Vyfotit můj ksicht nějakým použitelným způsobem chce opravdu skill ;)

A pak jsem zjistila, jak mi všechny ty dementní doplňky akorát maskují korzetem zdůrazněný pas, příště jdou pryč :D

Samozřejmě jsem si ven nebrala svou kartičku identifikující mě jakožto pořadatele akce. Když jsem se pak snažila dostat zpět, byla jsem zastavena šerify a podrobena docela nepříjemnému zkoumání. I když zasáhli známí u kas, stejně mi nevěřili, že sem asi patřím. Jistě, dělali svou práci a neměli se tvářit mile, ale když už mě sakra usvědčí zbytek orgstva, mohou mi snad věřit. Několikrát se mi pak ještě stalo, že za mnou běhali do pořadatelských prostor a neustále po mě chtěli ověření. Jednou na mě jeden vystartoval tak, že jsem se skoro lekla, že budu na místě ubita :D Je docela škoda, že je kvůli jiným incidentům na akci opravdu potřebujeme. Podle toho, co jsem se zatím dočetla ani na návštěvníky nepůsobili zrovna dobře, i když šlo spíše o ojedinělé případy a často bylo jejich údajně nevhodné jednání zveličováno. Já sama jsem se ale jakožto pořadatel akce účastnila právě proto, že mi byla příjemná ta "rodinná" atmosféra spojená se známými tvářemi. S tím, jak se Akicon začíná pomalu rozrůstat už začínám uvažovat o rezignaci, protože už začínám poněkud ztrácet přehled a 2/3 pořadatelů neznám :)) a k tomu ještě tohle táborové závádění pořádků... :)

Poté, co jsem byla nasnímána ze všech možných i nemožných (těch hlavně!) úhlů, jsem se plynule přesunula do hlavního sálu, kde již hovořil Pavel Vachtl o Technologickém boomu v Jihovýchodní Asii. Zhodnotila bych to jako nejzajímavější téma přednesené profesionálním uspávačem hadů. Nevím, zda jsem byla natolik zničená z toho všeho pózování, nebo mi Vachtlova mluva připomněla léta za školními lavicemi, ale několikrát jsem se musela skutečně přemáhat, abych nezačala klimbat. Přitom z hlediska obsahu byla náplň přednášky opravdu famózní; tolik zajímavých informací jsem se v jedné hodině už dlouho nedozvěděla. Za tohle rozhodně palec nahoru, a vlastně je to i dobrý příklad toho, kdy obsah zvítězil nad formou, protože s odstupem času nemohu tento výstup hodnotit zle.

O dokonalé probuzení se pak navíc postarala Kalisto s Fascinujícími vynálezy komiksového světa. Po úžasném úvodu objasňujícím fakt, že Batman má všechno, se posléze vrhla na zoubek takovým zvrhlostem jako jsou dopravní prostředky hrdinů či kolikrát opravdu roztodivně fungující (ne)zničitelné zbraně. V případě Kalisto musím vždycky obdivovat, jakou si dá práci s vypíchnutím těch nejlepších detailů a opravdu nechci vědět, kolik času musela investovat do procházení těch hald komiksů, ze kterých čerpá. Jakmile kdekoliv v programu uvidíte její jméno spojené s podobným tématem, rozhodně na ni neváhejte zajít!

Batman má všechno!

Jelikož se pomalu, ale jistě blížila čtvrtá hodina, byl nejvyšší čas na odpolední kávu. Co jsem zaměstnaná jako plnohodnotná kanclkrysa, vypěstovala jsem si opět závislost na tomto životabudičském produktu a zatím se jí nehodlám ani nijak zbavovat. Volné mezery v programu jsem pak využila i k druhé várce focení, protože jako zázrakem vylezlo sluníčko. Pak už jen stačilo chvilku počkat, než začne očekávaná Cosplay soutěž. Bohužel se zřejmě potýkala s technickými problémy a zpoždění bylo poměrně veliké. A účast žalostně malá. Podle všeho téměř polovina nahlášených cosplayerů těsně před začátkem conu odpadla, ale 8 soutěžících je na můj vkus docela málo. Zvlášť vzhledem k celkovému počtu cosplayerů. Skoro si říkám, jestli by na podobné akci nemělo smysl udělat spíše nějakou přehlídku, kde by se mohlo předvést mnohem více návštěvníků - nutnost vytvářet scénky určitě odradí celou řadu jinak velmi šikovných lidí. Jasně, mnozí namítnou, že roleplay je neoddělitelnou částí kostýmu, ale sama si u spousty z nich nedovedu představit vhodný doprovodný program. A rp se dá zčásti ukázat i na jednoduché přehlídce, když se chce ;)

Každopádně výkony zúčastněných byly ve větší míře naprosto úchvatné a Handsome Jack si mě naprosto získal (asi jako většinu publika). Skoro mě až láká si taky vyzkoušet opravdický cosplayování, ne jen "obyčejné" kostýmy, ale stále nemohu najít tu pravou postavu, která by mě tak chytla za srdíčko a na jejíž ztvárnění bych měla dostatek zručnosti a fyzických proporcí :)

Díky tomu, že se nám podařilo propašovat se na docela pěkná místa v prvních řadách, mohli jsme si po skončení soutěže hezky počkat na vystoupení Greka, který si pro letošní Akicon připravil přednášku na téma JSDF. Za touto tajuplnou zkratkou se neskrývá nic jiného než (teď už zřejmě legendární) japonské obranné síly. Z části bylo toto téma již představeno na jednom z Animefestů, ale rozhodně se nezacházelo do takových podrobností. Sice na mě dneska v kuchyňce Grek apeloval, ať jeho úžasnému výstupu věnuji nejméně dvě normostrany, ale bohužel se mi na internetech nepodařilo ulovit žádný vhodný generátor akademických termitů, které by takovému hodnocení jistě přidaly váhu (jak pozoruji na jednom nejmenovaném serveru v případě hodnocení poezie), takže se bude muset spokojit s daleko chudším prostorem a jednoduchým zkonstatováním, že mu nemám co vytknout. Doufám, že teď budu mít já i čunč noci opět o něco klidnější. Ale srandičky stranou :) Grek si jako obvykle dal velmi záležet jak s výběrem tématu, tak s dohledáváním potřebných faktů. Takže i pro ty, co se v této problematice alespoň okrajově orientují, mohl přijít s něčím novým. Což velmi dobře skloubil i s příjemnou mírou zábavnosti. Příště to už ale doufám bude o pšenici!

Protože jsme byli líní zvednout své rozmazlené zadky, počkali jsme si ještě na Angie a její Hodinu nerdů. Zde se musím přiznat k herezi! Vůbec jsem nečetla anotaci. Vlastně jsem do zahájení Akiconu neměla ani jednou v ruce program :) Tudíž jsem vůbec netušila, co od takto nazvaného programu čekat. Informace, že existují už i reality show s nerdy mě docela pobavila. Navíc s takovými názvy jako Beauty and the Geek či King of the nerds. Krom samotného představení jednotlivých titulů s námi Angie probrala problematiku nerdství celkově. Je opravdu zajímavé sledovat, jak veřejnost k tomuto fenoménu přistupuje a jak se stále v mnoha ohledech drží zavedených stereotypů. Právě z těchto naskriptovaných show je to kolikrát tak do očí bijící, až si začínám říkat, kdo je vlastně cílovou skupinou takových pořadů. Ale OK, čas od času si pustím Prostřeno :) Nevím, jak pro ostatní návštěvníky, ale Hodina nerdů si u mě vysloužila pomyslné první místo v souboji o nejlepší přednášku. Navíc se mi posléze podařilo odchytit i samotnou Angie a dozvěděla jsem se ještě kupu dalších zajímavostí. Do toho se nachomýtl ještě Vavča a o zábavu bylo postaráno.

Následně jsem si vzpomněla, že jsem si doma zapomněla své mori boty, takže jsem se vydala na otočku do pražského bytu, abych si je milostivě vyzvedla. Jinak by to totiž znamenalo, že musím strávit další den v korzetu, a to se mi opravdu nechtělo. Příteli pak začala další služba v režii, takže jsem ho vesele zanechala svému osudu. Přišla jsem tak sice o několik večerních přednášek v malém sálu, ale už teď mě začínají bolet ruce od toho ťukání do klávesnice, takže jsem vděčná za své ojedinělé záchvaty marnivosti.

Vzácná fotka s úsměvem :)

Služba příteli trvala až do jedné hodiny ranní, takže nám nezbývalo nic jiného než vydržať. Nutno podotknout, že únava se na mě začala podepisovat o dost dříve. Navíc jsem i letos schytala ranní směnu (což byl hlavní důvod toho, proč jsem nocovala na místě), takže jsem se ze všeho nejvíce těšila, až zalehnu. Ze všeho nejvděčnější jsem pak byla za sprchu, která mi na místě opravdu přišla vhod (zmizelé sprcháče sice už tolik ne, ale tak třeba budou ještě ve ztrátách a nálezech :)). Problém ovšem nastal s hledáním vhodného místa k složení našich hlav. Pořadatelé pro sebe měli vyhrazeny spešl prostory, ale ty nejlepší byly už zabrány. V dílně stále probíhala debata a tělocvična se měla zavírat. Byli jsme tak nasměrováni do zpívárny.

Celí rozradostnělí, že máme celou místnost pro sebe, jsme se uložili do jednoho z koutů, abychom zrovna ve chvíli, kdy jsme začali usínat byli vyrušení dalším obyvatelem. No dobře, tři lidi na jednu místnost, to není moc. Oči se pomalu zavíraly. A pak prásk! Nějakej inteligent rozsvítil. Tuším, že jeden ze šerifů, protože po nějaké době přišel zas, znovu nám způsobil světelný šok a přitáhl s sebou i greka, aby si ověřil, že jsme fakt pořadatelé. No jasně, jako obyčejní návštěvníci projdeme přes kuchyňku a zalehneme si třídu, to skutečně dává smysl. Kvůli tomuhle nepříjemnýmu vyrušení jsem se nakonec vůbec nevyspala a byla po celou neděli utahaná jako pes.

Neděle

Vstávání bylo obzvlášť nepříjemné a na své stanoviště, kterým byl pro tentokrát infostánek, jsem dorazila skoro se zpožděním. Lusi, která mi předávala instrukce, vypadala na rozdíl ode mě ale při síle, takže vše proběhlo víceméně hladce. Po dvou kafích jsem byla schopná i vnímat :) Jelikož v neděli dopoledne opravdu skoro nikdo o informace zájem neměl, mohla jsem využít streamování a poslechnout si aspoň část druhé Grekovy přednášky o nákladech na anime. Nebudu k tomu ale moc dodávat, protože jsem nakonec stihla možná jen nějakých 10 minut. Čas od času se u mě zastavila nějaká známá tvář, takže mi služba i docela rychle utekla. Přítel mezitím klikal slajdy v malém sále a mohl si tak alespoň poslechnout Křehkou figurku a Ely.

Já se u něj zastavila jen na kus Odívání ve starém Japonsku v podání Etsu. Z toho, co jsem měla možnost vidět, jsem nabyla dojmu, že se přednášející v tematice velmi dobře orientuje a měla navíc i příjemný přednes.

Přednost u mě ale získal Vavča se svým tradičním přehledem Novinek asijského filmu. Protože opravdu nemám čas sledovat úplně vše, jsou pro mě podobně laděné přednášky obrovským přínosem, zvlášť, když se jich chopí někdo jako Vavča, odborník na slovo vzatý a ještě s velmi podobným vkusem. O to více mě pak zamrzela zpráva, že jsme jej letos viděli na pódiu nejspíš naposled. na druhou stranu toto rozhodnutí moc dobře chápu, i já sama dost válčím s časem a mám co dělat, abych se přes všechny povinnosti dostala i k nějakým těm příjemnějším aktivitám. I kdyby to bylo naposled, mám teď rozhodně o zábavu na nadcházející víkend postaráno. Mezi první snímky, co mě zaujaly, bych rozhodně zařadila Madras Cafe zobrazující indickou intervenci na Srí Lance, což rozhodně není téma, které by se moc často ukazovalo. Z Indie navíc znám spíše jen bollywoodskou (či tamilskou) produkci a změna bude rozhodně vítaná. Dále si brousím zuby na Brotherhood of blades, The fatal encounter nebo Goondo: Minranui Sidae, o kterém možná ani na přednášce řeč nebyla. Stále čekám, než se z ní objeví slajdy, jinak musím stalkovat Vavčův profil na csfd,

Poté už následovalo jen slavnostní zakončení akce. Návštěvníci se pomalu, ale jistě začali odebírat do svých domovů, snad naplnění příjemnými zážitky, pořadatelé se věnovali povětšinou úklidu, nebo poslednímu tlachání a najednou bylo po všem. Dokonce se ke mně během dne dostaly zprávy, že se letos nebude zakončovat víkend v Blanici, ale objedná se pizza. Zprvu jsem tomu odmítala uvěřit - protože právě večeře v Blanici je obvykle tím pomyslným vrcholem akce! Bohužel se ale tyto zkazky zakládaly na pravdě, takže jsme si mohli odpoledne zpříjemnit jen takovými maličkostmi jakou byla pinkaná s nafukovacím balónkem a podobnými kratochvílemi určenými výhradně pro dospělé osoby :))

Pokud bych měla zhodnotit Aki jako celek, jednalo se asi o jeden z nejpohodovějších ročníků vůbec. Netuším, zda to bylo tím, že jsem dostala tak příjemné služby, nebo většina návštěvníků přišla k rozumu, ale až na pár drobností jsem na místě nezaznamenala žádné velké potíže. Ano, sama jsem byla párkrát svědkem menšího selhání jak techniky, tak lidského faktoru, ale až na noční buzení se mi skutečně nestalo nic tak příšerného.
S náplní programu jsem byla taktéž velmi spokojená, neviděla jsem jedinou vyloženě špatnou přednášku a i ty, co jsem možná dneska označila spíše za průměrné rozhodně patřily k tomu lepšímu.
Ráda jsem se opět setkala s hromadou známých tváří a vyměnila s nimi pár slov, ačkoliv jsem teda s přítelem podle Ely působila hrozně křehce, že měla prý až strach mě "obtěžovat" :) No, myslím, že zas až tak křehká bytost nejsem a obvykle jsem za to "obtěžování" i celkem vděčná.
Vážím si i všech pochvalných komentářů k mému mori kostýmu i poznámkám k tomu, že mi paruka neslušela a dělala mě starší :) člověk si občas rád zaexperimentuje a výsledek může být dost různorodý :) Sama jsem si con maximálně užila a příští rok se na vás budu těšit zas. Nebo už na jaře? ;)
A pro příště; pizza nestačí, chceme Blanici!

A zde je Marošovo!

Piatok

Akicon pre mňa začal v podstate už predchádzajúceho dňa, kedy som niekedy pred polnocou dorazil do Prahy, samozrejme patrične unavený. Prekvapivú radosť mi však spravilo pomelo, ovocie s ktorým som doteraz nemal skúsenosť - čo pokladám za jednu zo závažných životných chýb – a samozrejme drahá, teda možnosť tráviť s ňou čas. Posilnený ovocím a vínom sme pomerne skoro zaľahli s vedomím, že nás čaká nabitý deň.
Vďaka predchádzajúcim skúsenostiam pri Natsucone, ako i skúsenostiam ktorými milovaná disponovala, sme sa vyhli vstávaniu na termín, ktorý mal byť smerodajný pre stretnutie orgov – tuším, že niekedy okolo deviatej ráno. Akicon ako taký začínal až po štvrtej, kedy sme mali i prvú službu, nebola preto potreba náhliť sa a miesto nej sa tak k slovu dostal slastný spánok, radostnejší o fakt, že zvyšok bytu už akciu pripravoval.

Pomerne dobre vyspatí sme sa vrhli na vlastné prípravy – kým milá si skúšala kostým, ja sa hral a testoval foťák, požičaný od skvelého známeho, a malinko brúzdal po internetoch. Aj vďaka mojej úžasnej asistencii (presvedčujúci názor, že paruka proste k tomu mori nejde tak dobre ako prirodzené vlasy) sme boli rýchlo hotový, nacvakali páru fotiek z prípravy, páru fotiek čunča, len tak pre radosť, a vyrazili smer Zahrada, cestou zaskočený len podivuhodnou, správne nadšenou dvojicou mladíkov a naopak, veľmi negatívne naladenou bábou, ktorá asi príliš kostýmovaniu neholdovala.
Po príchode ma príjemne prekvapila absencia väčšieho počtu ľudí – akožto tvor nanajvýš nespoločenský a veskrz nenávidiaci všetko a všetkých, bol relatívne malý počet pobehujúcich orgov balzamom na dušu – aspoň to teda tak pôsobilo. Do služby a štartu ostávala ešte kopa času, vyšli sme si teda na obhliadku čakajúcich návštevníkov a nafotili kostým, aj napriek neprajnému počasiu.

Okolo štvrtej, už dokonale inštruovaný devyxom ako zaobchádzať s technikou vo veľkom sále, sme sa vybrali plniť si povinnosti organizátorov. Hneď z kraja musím podotknúť, že služba v sále bola naprosto dokonalá a vyhovujúca – obzvlášť, keď sme ju mali spoločnú. Malý kontakt s verejnosťou, miesta s výhľadom na hlavnú sálu, pokoj, kľud a paráda.
Ako prvý sa predstavil Songohan s prednáškou Jak se Japonci s technikou sžili. Ač mi je to trošku blbé, musím priznať, že si nepamätám absolútne nič. Nezdá sa mi, že by som prednášku prekecal, nezdá sa mi, že som nedával pozor...a napriek tomu mi v pamäti neutkvela snáď jediná veta, jediný slajd prednášky. Nemám teda možnosť hodnotiť prednášku, ostatne keby som pri písaní reportov nepozeral na program, asi by som si nespomenul, že niečo takéto som videl.

Už lepšie mi v pamäti utkvelo Cosplay etiketa aneb Jak správně na cosplayera  od dvojice Alfred a Myra. Je síce pravda, že nie som prílišný fanúšik cosplayu, no prednáška na mňa beztak nepôsobila dobre. Prišlo mi, že dvojica to viedla v akomsi štýle: dva kroky vpred, jeden vzad, často sa vracajúc k tomu čo už padlo (Neobjímať cosplayera v zbroji. Nie, neobjímať cosplayera v zbroji. Hlavne neobjímať cosplayera v zbroji...) čo vlastne i sami priznávali. Miestami však pobavilo, nenudilo, nezbavil som sa však pocitu, že podľa prednášky je cosplayer také malé dieťa ktorého dielo, nech je strašné akokoľvek, treba pochváliť, kritika nie je moc vítaná (ak tak maximálne v súkromí) a rady od ne-cosplayera nie sú vítané.
Nasledovala Zíza s Když věda pomáhá spravedlnosti, čo mi i teraz s odstupom príde ako najviac rozporuplná prednáška. Podľa anotácie a úvodu malo ísť o predstavenie Japonských krimináliek typu CSI či iné, čo prvá časť prednášky i spĺňala. Zíza však následne úplne skĺzla k tématu samovznietenia, ktorému sa venovala snáď podrobnejšie než oným kriminálkam. A práve tu pramení oná rozporuplnosť – to samovznietenie mi prišlo ako to najlepšie čo sa tam zatiaľ odprednášalo, no vznášal sa nad tým akýsi pocit...že hovorí mimo misu v ktorej začínala.

Služba sa chýlila ku konci, vypočuli sme si teda ešte Grekov Úvod k filmu, daný film (Lupin III – Krize v Tokiu) pustili a šli zo sály preč – ani jeden z nás nemal záujem pozerať. Po celý čas som mal navyše stále príjemný pocit, že tu nie je moc ľudí – z vonka sa síce ozýval hluk, sála však bola obsadená maximálne z troch štvrtín. Predstava toho, že toto bude skutočne komorný con (oproti Natsuconu a Animefestu) tak bola príjemným hnacím motorom.
Keďže službu sme daný deň už nemali a na programe nás nič nezaujalo, zamierili sme do zázemia, otestovať tousty a spoločnosť ostatných organizátorov. Ani tam sme však nevydržali príliš dlho a už onedlho smerovali naspäť na byt – minimálne ja s dobrým pocitom, že to nebude nejak hrozné.

Sobota

Na rozdiel od piatku sme boli rozhodnutý vyraziť skôr – a stihnúť jednak „ranný“ program a jednak fotenie za dobrého svetla. Navyše drahá menila kostým, z príjemného, jednoduchšieho mori na trošku komplikovanejší (čo sa obliekania týka) steampunk. A tu pre mňa problémy začali.
Keďže k steampunku bola potrebná paruka, prebiehalo testovanie ktorá je najlepšia – a ja v bláhovej nevedomosti súhlasil, že by sa hodila ofinka. Okamžite som bol totiž vystavený úlohe ofinku vytvoriť. Vyzbrojený nožničkami na nechty (!!!), pretože nič iné nebolo po ruke a miernou rozospalosťou som mal predviesť strihačské/holičské umenie hodné minimálne trošku teplého kaderníka – pretože tam, podľa môjho skromného názoru, strihanie ofinky určite už patrí.
Samozrejme to nešlo dobre a ja naberal pocit, že paruku ničím a už niet cesty späť. Výsledok mi prišiel v daný moment strašný, škody neopraviteľné. Nepomohla ani mrzutosť najmilovanejšej, ktorej som ostatne likvidoval paruku. Sám som teda po operácii, ktorá jakš takš dopadla (posúdiť z fotiek) odchádzal na con trošku namrzelý a nepríliš nadšený. Ďalšia smola navyše prišla pri viazaní korzetu  – ako som sa snažil urýchliť proces, zodral som si kožu na prste a k blbšej nálade tak prispela i značná bolesť. Je jasné, že sme dorazili s meškaním oproti pôvodnému plánu a nestihli tak Lusi a jej záchody.

Och, toho nadšení! :D

Opäť, v programe pre nás nič zaujímavé a tak miesto toho prišlo na radu fotenie. Asi by bolo dobré spomenúť, že s lepším foťákom som nikdy nerobil a celkovo nemám k foteniu prílišný vzťah – snaha spraviť čo najviac dobrých snímkov tak bola skôr intuitívna než založená na akýchkoľvek skúsenostiach či tréningu.
Počas fotenia sa k nám pridali i Gábina a Mich, ten taktiež vyzbrojený aparátom, takže sme nakoniec u cvakania strávili dlhšiu chvíľku – čo však nebolo na škodu, mal som okrem iného možnosť obzrieť si iné kostýmy, medzi ktorými mňa osobne zaujal Oberyn z Game of Thrones, rovnako ako Daenerys (ktorú si pamätám i z iných conov) neznáma slečna vo Viktoriánskom outfite (obzvlášť hustá), Jack Sparrow, dvojica z Frozen a ďalší, ktorích si nepamätám až tak dobre.

S miernym meškaním sme tak po fotení zamierili do veľkého sálu na prednášku Technologický boom v Jihovýchodní Asii, ktorú viedol Pavel Vachtl. Téma to bolo obzvlášť dobré, poučné a zaujímavé – v daný moment mi to prišlo ako jedno z najlepších tém na anime conoch vôbec, trpelo to však prednesom. Pán Vachtl prednášal skôr štýlom ktorý by sa hodil na vysokoškolskú pôdu, pre právnikov vo štvrtok podvečer kedy troška spánku proste bodne. Jedine slajdy s výdatným textom udržali moju pozornosť, byť téma čo i len trošku horšie tak si tam dám šlofíka.
Ani sme neodchádzali zo sály, keďže mala nasledovať Kalisto a jej Fascinující vynálezy komiksového světa. Asi i teraz hodnotím jej prednášku ako najlepšiu na Akicone, ak sa to vezme ako celok. Dobré téma, skvelý, skúsený prednes, vtipnosť, zaujímavosť a predovšetkým Batman a jeho vychytávky. Nie je snáď nič, čo by som tu vytkol a prílišná chvála tiež nie je zdravá, takže pokročíme.

Vďaka bližšie nešpecifikovanému šibalstvu sme mali zabezpečené dobré miesta i na ďalší program - Cosplay soutěž, ktorú moderovala Janul. Ako bolo spomenuté vyššie, nie som veľký fanda tohoto športu – ač dokážem oceniť pekný kostým, väčšina mi proste nepríde dotiahnutá, dobrá. Z môjho pohľadu si bežný cosplayer vezme i niečo, čo nie je dokonalé, len aby to niečo mal – čo sa mi malinko protiví a nekorešponduje s tou troškou LH fašizmu čo som nazberal. Vidím proste veľa vecí ako chyby – moderné tričko na fantasy postave, nevhodná obuv, už napohľad veľmi umelý, neprirodzený materiál kostýmu/zbrane/iné. Rovnako mám problém i s častou „play,“ kedy mi herecké výkony často neprídu dostatočné na prezentovanie sa pred verejnosťou – a nie, nezahral by som to lepšie. Aby som však mohol skritizovať sračku na tanieri, nemusím byť šéfkuchár.
O to prekvapujúcejšie tak bolo, že som nebol nejak znechutený či inak deprimovaný – kostým Meridy z Brave sa mi úprimne videl, jej hranie rovnež. Snáď do smrti tiež nezabudnem na akúsi kombináciu dôstojníka imperiálneho námorníctva a gejši. Myslím tiež, že dvojica (asi) z Borderlands bola dobrá, naopak ma príliš nezaujalo nejaké démonské čosi a kostým Trhača, i keď ten mal aspoň vtipnú scénku.


Opäť sme sa ani nezdvihli a ostali na nasledujúcu prednášku, ktorá bola tak nejak istotou. Grek o Japonskej arméde v JSDF vtipne podal vynaliezavosť Japoncov pri obiehaní zákonov a nariadení, predstavil anime postavičky reprezentujúce jednotlivé zložky JSDF. Opäť, asi žiadne výtky, bolo to dobré, informatívne, vtipne podané, pre mňa osobne to však Kalisto neporazilo, ač pojmy ako obranná raketa a špeciálne vozidlo stoja za to.
Ešte stále v sále nasledovala Hodina nerdů (aneb nerdi v reality show)  od Angie, kde sme videli zahraničné reality show s nerdami, geekmi, larparmi a v jednom prípade i kráskami. Síce si neplánujem žiadnu z prezentovaných show pozrieť, stálo však za to dozvedieť sa o nich aspoň niečo. Umenie Angie prednášať som sledoval už na Animefeste, ani tu nesklamala a s Kalisto a Grekom mi tak tróni na vrchole prednáškových zážitkov Akiconu. Škoda, že nakoniec nemala viac času, ako sme sa bavili po prednáške jej nápady boli zaujímavé a publikum tak o ne odchádzalo ochudené.

Keďže  nasledujúci deň začínala premilej služba už v osem ráno a naopak, mne končila tohto dňa o druhej v noci, rozhodli sme sa prenocovať na mieste. Problémom však bol fakt, že ku kostýmu mori, čo mal byť nedeľný kostým, nemala najdrahšia boty – takže musela ísť po ne. Ja medzitým nastúpil na nanajvýš pohodovú službu – pustiť film (eX-Driver) a čakať. Ešte predtým som mal možnosť sledovať vyhlásenie súťaže, no nevenoval som tomu prílišnú pozornosť – vlastne som sa len dozvedel, že už i Česko má svoju prvú hentai mangu, ktorej výtlačok bol vhodne pokrstený mliekom, a predaný nejakému fanúšikovi.
Sám na mieste plnom minimálne divných, ak nie priamo creepy ľudí som sa rozhodol zotrvať v riadiacom centre (či tak nejak som si ho pomenoval) a sledovať film. Jeho recenzia bude asi zbytočná, určite sa nájde niekde na webe, mňa osobne nezaujal ba priam nudil a vďaka niektorím postavám iritoval. Konečne po filme dorazila moja milá i s botami, ručníkmi a sprcháčmi a určite nejakým spôsobom tak spôsobila pád systému – po skončení filmu, tesne predtým než mal byť pustený seriál Rescue Winds totiž Linuxy padli a riešenie nebolo v dohľade. Priam náhodou som natrafil na rozospalého devyxa, pre ktorého bolo hračkou všecko napraviť, čo znamenalo happyend a v podstate pokračovanie nerušenej služby.

Tohle jsem prý způsobila! pf

 Sledovanie Rescue Winds nevyžadovalo moju prítomnosť, spoločne sme teda brúzdali priestorom, sem tam zavítali do zázemia, hľadali miesto na spanie. Najskôr vypadal ako dobrý nápad telocvičňa, ktorá sa mala zavrieť a tudíž znamenala možnosť minima rušenia, nakoniec sme však dali na radu dfoxa a rozložili sa v Spívarně. Hneď ako mi teda skončila služba zaľahli sme – v kľudnom, tichom prostredí, či aspoň v čom sme za to pokladali.
Prvý narušiteľ prišiel s rovnakým úmyslom ako my, vyspať sa – to však prebehlo hladko a nebol problém. Už horší boli tzv. Šerifovia, ktorím sa podarilo zobudiť nás hneď dva krát (pričom druhý kráť na nás zjavne poštvali i Greka osobne.)

Pri šerifoch sa zastavím, keďže tu je na to asi vhodný priestor – ač nechcem nijak zhadzovať ich služby a povinnosti, prišlo mi, že viac než kontrola návštevníkov ich zaujímala buzerácia organizátorov. Ako by sa trojica návštevníkov dostala cez plné zázemie orgov a spokojne si rozložila veci na spanie netuším, Šerifom to však divné neprišlo. Veľmi aktívne však využívali moderných komunikačných metód, v priestore tak pobehovali drsne pôsobiaci týpci vedúci ešte drsnejšie rozhovory skrz vysielačky.
Celkovo som mal trošku nepríjemný pocit, že na miesto nepatrím a nemám tam čo robiť – ostatne, nepokladám sa za veľkého fandu anime, nemám rád cosplay, som naprosto nespoločenský a dosť ľudí mi príde už napohľad tak divných, že sa musím nútiť aby som v panike neutiekol alebo nespáchal nejaký masaker. Ešte viac ma potom trápilo, či svojou prítomnosťou nekazím con najdrahšej, keďže tá je predsa len, aspoň o čosi spoločenskejšia. Zo sociálnej stránky ma tak najviac pobavili dfoxove historky v zázemí a rozhovor s Angie a Vavčou.

Nedeľa

Ráno, veľmi unavený sme vstávali keďže drahej začínala služba v osem ráno, na infostánku. Zatiaľ čo ona teda trónila hale, ja zaobstaral kafe a nejaké jedlo, čo prišlo po veľmi diétnej sobote vhod. Nemal som hneď z rána záujem niečo podnikať, no prednáška Mňam! od Krehkej Figurky bola dostatočne lákavá aby som to skúsil – okrem toho prebiehala v Malom sále a ja chcel vedieť ako vyzerá jeho chod, keďže som tam mal následne službu.
Naštastie som sa nesklamal – Figurka predstavila skutočne mňamózne špeciality z Ázie, ktoré by normálny človek do úst asi nedal. Potvrdil som si tak, že obzvlášť Číňania sú priam zvrátení labužníci, nezaostávajú však ani Japonci a ich žabie špecialitky či spoločné hrátky s kreveťákmi. Paradoxne však dosť z predstavených chodov nevyzeralo vôbec zle – človek sa len musí preniesť, že to čo má na tanieri nie je tradičné európske jedlo, možno sa to hýbe, možno to na pohľad pôsobí divne, možno nám to príde malinko nemorálne či inak poškvrnené. Keksík z os, zmrzlinu s príchuťou uhlia a iné by som však neskúšal, rovnako ako by som v puse nechcel mať penis. Psí či iný.

Nasledovala hodinka pauzy, počas ktorej som robil službu milovanej na infostánku a prezeral si ľudí ktorí sa vôkol hýrili. Stále som bol pomerne unavený, takže som oželel prednášku o kimonách i inak doporučovanú Ely. Ako teda drahej služba končila, mne začínala a ja sa odobral naspäť do Malej sály, kde som hostil Lin s témou Vocaloid Novinky.
Bez vykrúcania, čakal som katastrofu – Vocaloid (či Fekaloid, ako to trefne nazvala srdcu blízka) mi príde ako hrozná kravina, mrhanie bitov a záležitosť ktorú nik okrem násťročných nán nemôže brať vážne. Štýl prednášania i príprava prezentácie však bola na veľmi dobrej úrovni – prišlo mi to ako opak Technologického boomu, kde dobrá prednášajúca prezentovala strašnú hlúposť. Celý čas som sa teda nezbavil dojmu, že zaujímavá technológia je naprosto mrhaná a i na záver bol môj názor jasný – já bych ty Vokaloidy zakázal.

Neopúšťajúc miestnosť som mal možnosť vidieť (a odklikávať) i ďalšiu prednášku, konkrétne Etsu a jej Odívání ve starém Japonsku. Tá neurazila, neprišla mi v prednese zlá, no nejak príliš to nezaujalo a miestami som sa pristihol, že nedávam pozor a len čakám kedy prepnem slajd. Možno to bolo únavou, možno faktom, že veľmi podobnú prednášku som už videl (či rôzne časti.) Zaradil by som to do priemeru, snáď sa spomínaná neurazí. Po prednáške som, opäť šťastnou náhodou natrafil na devyxa, takže keďže program končil Malá sála bola uzavretá a ja s meškaním bežal na Vavču prezentujúceho Novinky asijského filmu.
Veľmi príjemné prekvapenie bolo už na začiatku, kedy prezentoval Indické filmy – trošku som čakal, že všetko to bude zamerané na Japoncov či Kórejcov. Tituly ktoré s komentovaním a trailerom prezentoval vypadali takmer všetky zaujímavo, určite sa na niektoré z nich pozriem. Žiaľ, trošku na mňa doľahla únava a tak som, keď prešla reč od Indie ku Kórey, trošku klimbal. Blbé bolo, že zlý jú-túb vypol Akiconu stream, ač ma zaujalo ako schopný automat na rozoznávanie chráneného obsahu majú.

Akicon oficiálne končil Zakončením (prekvapivo) kde padlo páru vtipných hlášok, páru štatistík a diváctvo bolo vyhnané von. Zábava však nekončila keďže skupinu dospelých ľudí dokáže na hojných pár minút zaujať pinkanie balónu a utrpenie detí ktoré sa za ním naháňajú. Rovnako veľmi úsmevná bola epizóda Šerif a Pizza, kde hlavné role hral rozhorčený a hladný šerif a...chýbajúca pizza.
Opäť, veľmi dobre poslúžil už slávny balón a keď vzduchom začal lietať i plyšák pikačua (a takmer i deti) o zábavu bolo postarané. To už však bol skutočne koniec a spoločne sme sa pobrali na byt, naložený nákladom vecí.

Zhrnutie odo mňa možno nieje potrebné – nemám ostatne s takýmito conmi až tak skúseností. Akicon mi prišiel menší a komornejší, čo je samozrejme plus, prednášky boli veskrz dobré a poučné, žiadna väčšia tragédia. Veľmi vďačný som hlavným organizátorom za nadelené skvelé služby, byť niekde inde asi som ešte nevrlejší. Con ako taký som si teda užil, ač to asi nie je úplne zábava pre mňa.

Můj milovaný "paroháč" :D