Pomsta krychlí
Rokle byla stále na dohled, ale už jsme nemohli dál. Zbytky oblečení a naší výbavy se nám drolily pod rukama a zranění nepříjemně pálila. Všichni jsme přišli o vlasy i další ochlupení a pohled na naši obnaženou, narůžovělou kůži skoro až naháněl strach. I Dvojka se proměnil; celé jeho tělo pokrývaly nevábně vyhlížející hnědozelené skvrny, ale v naší situaci bylo tohle opravdu to poslední, co nás zajímalo. Doslova jen o vlásek jsme unikli smrti...
Z posledních sil jsme si rozdělali provizorní tábor a schoulili se ve vysoké trávě. Spali jsme mělce a jen těžko se zbavovali přetrvávajícího napětí. Ačkoliv jsem se jako obvykle vzbudila déle než ostatní, automaticky jsem se ohlédla směrem k rokli, zda na místě nevyrostla nová kopule. Ale nevypadalo to, že by se přes noc cokoliv událo. Trochu mě to uklidnilo, i když jsem se stále měla na pozoru. Ker'tok se jako obvykle věnoval Dvojce; ukázalo se, že ho setkání s tou prapodivnou mlhou nějakým způsobem poškodilo. Nepociťoval hlad ani žízeň a veškeré jeho mechanické součástky vypadaly, jako by právě opustily dílnu. Příliš jsem nerozuměla tomu, o čem se dohadovali, ale jak se jejich konverzace ubírala dál, pochopila jsem, že Dvojka znovu pil tekutiny, které vylučoval. To byl přesně okamžik, kdy jsem šla raději zkontrolovat Corina a řešila, kam se vydáme dál.
Samozřejmě jsem nemohla cestovat v tak zuboženém stavu. Většina drobných ran se mi sice přes noc zacelila, ale to nejhorší přetrvávalo - mé dlouhé, s láskou opečovávané kadeře byly pryč. Mít na to tu noc sílu, jejich ztrátu bych snad i oplakala. Zahalila jsem si hlavu i ramena do šátku jako stará vdova; vlastně jsem se tak v tu chvíli snad i cítila. Posbírala jsem si vše, co útok těch miniaturních tvorů přežilo a zavelela k cestě dále na sever.
Bohužel nebyla jiná možnost, než se opět trochu stočit k rokli a jít kousek po jejím okraji. Snažili jsme se našlapovat skutečně tiše a příliš nehovořili. Zvlášť po chvíli, kdy se zdola začaly ozývat opravdu prapodivné zvuky kovu sunoucím se po kameni. Opravdu se nám ulevilo, když jsme to místo nechali daleko za sebou...
Dvojkův stav se ale nezlepšoval, spíš naopak. Postupně nám vypil snad všechny zásoby vody a další studna nebo pramen byly v nedohlednu. Cestování bylo stále nepříjemnější, což se dost projevilo i na naší náladě. Den za dnem jsme živořili z posledních zbytků a oči upírali ke vzdáleným krajům na horizontu. Osud nám ale opět připravil jiná překvapení. Bylo to možná dva dny cesty od rokle, co se v dáli před námi vynořilo několik tmavých bodů. Ker'tok s pomocí dalekohledu odhalil, že se jednalo o skupinu jezdců. Vypadalo to, že měli docela naspěch a namířeno přímo naším směrem. Báli jsme se, že by se mohlo jednat o nájezdníky, takže jsme hned zalehli k zemi a snažili se schovat ve vysoké a husté trávě. Země duněla pod rytmickými nárazy kopyt a krom lomozu s nimi přicházel i prapodivný závan magie, kterou jsem nedovedla rozluštit. Mohli projíždět dobrých 15 sáhů od nás a dále pokračovali jihozápadně směrem k horám. Ať už šlo o kohokoliv, nájezdníci to rozhodně nebyli.
Chvíli jsme pokračovali v jejich stopách v naději, že by nás mohly dovést ke zdroji vody, ale mapa hovořila jinak, takže jsme se nakonec odklonili. Dvojka ještě na zemi našel odpadlý knoflík, který nejspíš patřil jednomu z jezdců. Ale ani podle něj se nám nepodařilo přijít na to, odkud se vzali. Toho dne hlavně nebyli jediní. K večeru, kdy už jsme se skoro chystali znovu rozložit tábor, jsme zaslechli důvěrně známý rachot kopyt. Jezdců bylo podstatně méně a o to více spěchali. Táhl se za nimi puch ohořelého masa a skoro jsem až získala dojem, jako by před něčím prchali. Samozřejmě mi mysl sklouzla k událostem v jedné malé vísce a prorokovi kázajícím o očistě.
Té noci jsme se ani neodvažovali rozdělávat oheň a muži si mezi sebou rozdělili hlídky. I přes jejich veškerou ostražitost, kterou bych si netroufala zpochybňovat, jsme byli za úsvitu svědky dalšího podivného úkazu. Zčistajasna se kus od nás objevila obrovská šedá krychle. Tedy ne, že se v ten okamžik přičarovala, ale najednou tam prostě byla. A musela tam nejspíš být už večer, nebo se zjevit během hlídky jednoho z mých společníků. Ať tak či onak, nevedla k ní žádná cestička a tráva v těsném prostoru kolem ní byla neporušená.
Opatrně jsme se přiblížili a začali tu podivnost zkoumat. Ukázalo se, že si jen tak volně levituje těsně nad zemí a je nějakým způsobem aktivní. Corin z ní sice neměl stejný dojem, ale já si tím byla naprosto jistá. Abych dodala váhu svým slovům, jako první jsem se k tajemnému předmětu přiblížila a dotkla se chladného, kovového povrchu. Sotva jsem tak učinila, zjevily se přede mnou obrazy vzdálených plání, hor, údolí a lesů ze všech možných úhlů - některé z nich jsem si podle vyprávění dokázala i přiřadit. A nakonec Fazolov. Přesně tak, jak jsem si ho před naším odchodem stihla zapamatovat. Pomalu jsem od zařízení odtrhla ruku a svěřila se s tímto nevšedním zážitkem ostatním. Po mně to zkusil ještě Ker'tok, ale prý nezahlédl nic.
Zatímco jsme si lámali hlavu nad tím, k čemu by takový vynález vůbec mohl sloužit, Dvojka už šplhal nahoru, aby si na něj mohl posvítit. Netuším, jaký zdroj energie se nachází v jeho čelovce a co přesně je to světlo zač, ale cítila jsem, jak se aktivita krychle prudce navýšila a začala se hromadit přesně v místě, kde Dvojka stál. Naštěstí má varování vyslechl a stáhl se zpět. Vše se ihned vrátilo do původního stavu. V téhle chvíli by bývalo možná nejrozumnější nad tím vším jen mávnout rukou a pokračovat dále. Jenže zvědavost nám opět nedala.
Jelikož jsem byla jediná, kdo se zařízením dokázal nějak komunikovat, znovu jsem k němu přistoupila a napojila se na něj. Pomyslela jsem na Fazolov a skutečně se mi po chvilce objevil před očima. Jenže společně s tím přišla i určitá naléhavost a konečky prstů mě začaly nepříjemně brnět. Snažila jsem se odstoupit, ale nešlo to. Už zase! Nepomohly ani Ker'tokovy silné paže... Snažila jsem se znovu uklidnit a přijít na nějaký jiný způsob, jak z toho ven. V mysli jsem si vybavila všechna místa, která mi to ukazovalo, pak jsem zkoušela v paměti vypátrat i další, podobná. Nic z toho nezabíralo, až další myšlenka na Fazolov vyvolala nějakou odezvu. A onu zvláštní dychtivost. Vybavovala jsem si jeden okamžik za druhým a nějak jsem tušila, že tím veškeré podrobnosti předávám krychli. Ať už bylo na druhé straně cokoliv, začalo to vykazovat známky spokojenosti, ačkoliv nejsem schopna přesně vysvětlit, jakým způsobem mi to tyto emoce vsugerovalo. Nepříjemné mravenčení pak ustalo a já byla opět volná.
Jenže místo toho, abychom se po téhle nepříjemné zkušenosti stáhli, musel se do všeho vložit Dvojka a začít experimentovat. Sotva jsem se nějak vzpamatovala, rozhodl se vyzkoušet čelovku i na nás. Jakmile jsme se ocitli v dosahu záření, začaly se nám na kůži vykreslovat podivné linie, které jako by kopírovaly tok krve v žilách, ale u Ker'toka a Dvojky byly mnohem rozvětvenější. Naopak Corin měl z nás všech nejprostší kresbu. Myslím, že to nějakým způsobem souviselo s tím, do jaké míry bylo do našich těl zvenčí zasahováno, kolik cizích prvků si v sobě nesla. A se stále zapnutým světlem se pak Dvojka také dotkl krychle.
Cítila jsem, jak mezi nimi obrovskou rychlostí narostla energie. Snažila jsem se ho varovat, ale bylo už pozdě. Pod ním náporem klekl na kolena a ruka, kterou se ještě před chvílí dotýkal pevné hrany, se vnořila dovnitř. Corin k němu rychle přiskočil a jen tak tak zabránil tomu, aby ho to pohltilo celého. Dokud ještě aspoň trochu vnímal, vysvětlila jsem mu, jak jsem se byla schopná vymanit já, ale bylo mi jasné, že na moc dlouho svou pozornost u nás neudrží. Nezbývalo nám nic jiného než čekat. Jenže jak dlouho?
Uběhlo pět, pak deset, dokonce snad třicet minut a Dvojka klečel jako přikovaný na místě, zpola požrán tou podivností. Začala jsem být nervózní, a to až do té míry, že jsem se pokusila se s ním telepaticky spojit. Věděla jsem, jak moc riskantní to je, jenže stejně tak mu mohla ublížit i ta krychle. Podařilo se mi nějak odstrčit jeho mysl samou a znovu komunikovat přímo s přístrojem. Měla jsem v úmyslu vnuknout mu myšlenku, že jsme mu již předali veškeré obrazy a měl by nás propustit. Jenže Dvojka se jen tak nevzdával a to na druhém konci se nenechalo jen tak ošálit. Aktivita krychle opět prudce stoupla a já cítila, jak se k nám blíží silný ráz energie. Zatmělo se mi před očima a vědomí mě opustilo...
Když jsem znovu přišla k sobě, ležela jsem kdesi na travnaté zemi a celá scenérie kolem mě byla změněná. Stejně jako moji druzi jsem se po chvilce vyškrábala na nohy, abych se mohla porozhlédnout po okolí. Pokud mě nešálil zrak, nacházeli jsme se právě na vrcholcích Černých hor. Rázem mě polil studený pot. Jestli nás ta věc opravdu přemístila, měli jsme setsakramentský štěstí, že jsme takový přesun vůbec přežili. Jen těžko jsem si dovedla představit sílu, která by teleportaci zvládla pro celou skupinku, včetně veškerého vybavení, co jsme měli v dosahu. Nahánělo mi to možná větší hrůzu než fakt, že jsme se náhle ocitli dobrých 250 kilometrů od původního místa. Z úvah mě přerušil až zvuk připomínající praskající pytlík. Koutkem oka jsem zachytila jakýsi pohyb a krychle byla pryč. Zůstali jsme opět sami.
Snažila jsem se ze všech sil nepropadat panice a najít řešení, jak z téhle prekérní situace ven. Dvojka tu už naštěstí někdy v minulosti byl a tak mi pomohl určit podle sousedních záchytných bodů přesné místo, kde jsme se právě nacházeli. Bez větších potíží jsme se tak mohli napojit na úzkou stezku vedoucí dolů k hlavní silnici spojující Katarské pláně s přilehlými městy. Trochu tomu možná pomohl i lomoz, který se z ní valil. Jistě, byla to jedna z mála cest křižující tyto nehostinné kraje, kterou často využívali obchodníci, ale tohle znělo zcela jinak. Postavili jsme se ke kraji cesty a pozorovali, jak se zpoza jedné zatáčky záhy vyloupl zdroj té nepříjemné kakofonie - průvod kněžích oděných ve zlatobílé, následován honosně vyzdobeným kočárem a dvěma akolyty třímajícími standartu, výjev, na který jen tak nezapomeneme. Kněží, po zuby ozbrojení, jako by snad táhli do bitvy, byli ověšeni zvonky, ale hlavní zdroj zvuku byl kočár, který tak bedlivě strážili.
Raději jsme se ještě trochu stáhli z cesty a mlčky pozorovali celý průvod. Překvapilo mne, že v jeho středu kráčeli i řeholníci, kteří skutečně jen velmi zřídka opouštěli své kláštery. Vše navíc napovídalo tomu, že měli namířeno do Fazolova. Jedna část mého já se chtěla hned vydat po jejich stopách, aby zjistila, co přesně se tam stalo, ale ostatní mě od toho odrazovali. Uznala jsem, že by bylo moudřejší nejprve nalézt zdroj vody a dát se nějak do pořádku. Pokračovali jsme tedy opačným směrem, k severu. Netrvalo to příliš dlouho a potkali jsme další početnou skupinu cestovatelů - tentokrát karavanu doprovázenou přerostlou mnohonožkou, na které byla pověšena většina nákladu. Nebylo těžké si dovtípit, že jde o obchodníky. Vycítila jsem pro nás příležitost a dala se s nimi do řeči...
Bylo fascinující sledovat toho impozantního tvora, jak pomalu zastavuje a sklání hlavu k zemi. Většinu doprovodu tvořili lidé s narudlou kůží a třemi rukami, ale zahlédla jsem mezi nimi i podivnější bytosti. Vůdce karavany, Therek, byl poměrně sdílný a štědrý. Podělil se s námii o vodu a zásoby jídla. A to jen výměnou za naše příběhy. Poseděli jsme s nimi u večerního ohně a řeč došla i na Fazolov. Zajímalo mě, zda se zvěsti o svítící věži dostali i dále než za hranice přilehlých vesnic. I když o tomto jevu neslyšeli, jedna z nich - tuším, že se jmenovala Herad, začala recitovat známá proroctví o počátcích Věku tajemství, spasení našich duší, ovšem ne skrze oheň nebo nebeské armády! Podělila jsem se s nimi o naše verze, což se podle všeho setkalo s velmi kladnou odezvou. Vyprávění příběhů u nich skutečně mělo význam, zakládali si na něm a než jsme se nadáli, stali jsme se součástí skupiny.
Dohodli jsme se s nimi, že je budeme smět doprovodit ke křižovatce, na kterou se napojuje cesta mířící přímo z Fazolova výměnou za naše příběhy, Dvojkova taneční představení (což byl talent, který před námi prozatím umě schovával) a Ker'tokovu pomoc při opravách. Tam mu dělal asistenta Sugra, zvláštní bytost připomínající tělem člověka, jen jeho končetiny od těla oddělovala průhledná místa a místo hlavy měl kužel. Já jsem se naštěstí, jako vůdce naší skromné družinky, mohla posadit vedle Thereka na stonožku. Bylo příjemné opět pobývat ve společnosti a nechat odpočinout unaveným končetinám. Therek toho sice poté moc nenamluvil, ale z toho, co jsem pochopila, se živil především jako otrokář a překupník všelijakých pokladů. Trochu mě zaskočilo, když se mě otázal, za kolik bych byla ochotná prodat Dvojku a domníval se, že jsou všichni tři mým majetkem, ale nějak se mi nakonec podařilo vysvětlit. že nemám v úmyslu se kohokoliv z nich zbavovat.
Netušila jsem, do jaké míry mu mohu věřit a zda se mám obávat toho, že se za chvíli octnu spoutaná v řetězech a budu předmětem dražby, ale zatím nic nenasvědčovalo nepřátelským úmyslům. Příjemně usazená v koženém sedle, se sklenkou ovocné šťávy jsem nakonec přišla k mnohem příjemnějším myšlenkám...
 |
| Já ho tam prostě pořád vidím, nemohu se té asociace zbavit! :D :D |
Žádné komentáře:
Okomentovat