Numenéra - část 4.

    Dnešní zápis smolím pod vidinou vynikající třešňové bublaniny, kterou mi slíbil jeden ze spoluhráčů, ta doufám, že to dotáhnu do zdárného konce. V práci si teď postupně sbírám přesčasy a co odjela kolegyně na dovolenou, je osud celé Ameriky na mých bedrech. Když k tomu připočtu ještě nějaké ty technické issues, co musím řešit, je výsledkem rovnice opravdu nekonečná zábava. Ještěže si u toho mohu zameditovat :) A hurá k příběhu ;)

Ničitelé koulí

Zcela jsem ztratila povědomí o světě. Mé tělo nikde nenacházelo opory a záhy jsem přišla o jakýkoliv vjem; vše prostupovala jen všeobjímající bílá záře. Snažila jsem se soustředit; zachytit byť sebemenší záchvěvy magie, cokoliv, co by prozrazovalo, že jsme lapeni v nějaké vykutálené iluzi, ale necítila jsem nic. Těžko odhadnout, jak dlouho jsme se v tomhle bělostném prázdnu vznášeli, ale z ničeho nic přišla tma. Z dálky se začaly vynořovat malé svítící body, které hrály všemi barvami. Postupně se přibližovaly a nabývaly na velikosti - jako by člověk zíral na hvězdnou oblohu.
Náhle jsem pocítila vlastní tělo, až z mě z toho nenadálého vjemu málem přepadla závrať. Viděla jsem své společníky, jak spolu se mnou doslova plují v prostoru a všichni jsme tak byli svědky úžasné scény, která se před námi začala postupně odehrávat. Ticho prořízly ostré nárazy gongu a mysl nám zaplnil hluboký, zvláštně modulovaný hlas odříkávající tajemné mantry.

Jakási prudká síla nás otočila a před očima nám vyvstal obraz plamenného moře. Skoro jsme mohly cítit žár přeskakujících gejzírů ohně. Řítili jsme se vstříc rudému peklu, neustále popotahováni neznámou energií. Plameny se kroutily jako klubko hadů a my měli pocit, jako by se nás snažily spolknout. Byli jsme ale tlačeni stále dál. Očekávaný náraz však nepřišel. Vnořily jsme se do toho hrůzyplného výjevu a ohně náhle pohasly. Dívali jsme se na zářivou kouli po jejímž obvodu se začaly objevovat nápisy v neznámém jazyce. Po krajích opět vyrašilo nespočet menších bodů. Hnali jsme se kolem nich, klouzali po prstencích, jež je obklopovaly, dokud se před námi neobjevila celá síť nahodile pospojovaných bodů. Do toho začalo promlouvat nejméně osm hlasů zároveň, až mě z té kakofonie zvuků rozbolela hlava...

K tomu se přidala i silná tupá bolest v oblasti krku. Obzor se mi zamlžil do ruda a náhle jsem pod sebou ucítila studenou podlahu. Ne však na dlouho. Do vzduchu mě zvedl pár silných rukou a já hleděla přímo do mnohačetných očí jednoho z Oorgolských vojáků. Strachy jsem ani nedutala. On mě však jen zanesl ke stěně a pak odkráčel. To samé provedli i s mými společníky. Naše batohy byly úhledně naskládané a nic v nich nechybělo. Tedy až na části jejich kolegů, co si odnesl Dvojka s Ker'tokem. Netušila jsem, proč nás tentokrát nechali na pokoji, ale byla jsem za to vděčná. Podle toho, jak mizerně mi bylo a poněkud, ehm, trapnému znečištění oblečení jsem mohla odhadovat, že jsme tu leželi několik dnů. 

Co bylo ovšem velmi zvláštní, byla křeč v pravé ruce, jejíž příčinu jsem nebyla schopná identifikovat. Svaly reagovaly pomalu a celá působila podivně otupěle. Nebyla jsem s těmito obtížemi navíc sama. Až při bližším zkoumání jsem objevila tenoučká a průsvitná vlákénka vrostlá pod kůží. Zděšením bez sebe jsem se je snažila vyjmout, ale nešly pořádně ani zachytit. Potřebovala jsem se dostat na denní světlo. Postupně jsme si sesbírali naše věci a vydali se k východu. Jak se první paprsky slunce dotkly vláken, začaly okamžitě mizet. 

Podivné bylo, že jsme si z předchozích událostí nevybavovali téměř nic. Cestou jsem přemýšlela, jaké podivnosti jsme to byli svědky, až se vzpomínky začaly sami vynořovat, div mi nezpůsobily další mdloby. Byla jsem vděčná za schopnost okamžitě uklidnit svou mysl. Ker'tok bohužel něčím takovým neoplýval a dokázala jsem ho přivést zpět až s pomocí kyvadla. Těch informací bylo nejspíš více, než bychom dokázali unést. Věřila jsem, že se nám budou postupem času vybavovat a jednou snad i zjistíme, čeho jsme to byli svědky. Teď jsme se bohužel museli vypořádávat s mnohem všednějšími záležitostmi.

Kupříkladu najít vhodné místo k odpočinku a přenocování. Vrátili jsme se na křižovatku a pokračovali dalším ramenem, dokud jsme nenarazili na vhodné místo, kde budeme alespoň částečně chráněni. Tak rychle jsem určitě nikdy nezaspala. Spánek byl skutečně jako vysvobození. Kdyby jen...

Někdy v polovině noci jej násilně přerušil zvuk boje kdesi nad námi. Zbaběle jsme se přimáčkli ke stěně a čekali, jak se celá situace vyvrbí. Na hrdinské činy jsme byli všichni až moc pochroumaní a unavení. Nedlouho poté sletělo k zemi tělo, soudě dle charakteristických, nechutných zvuků, jaké po dopadu udělalo. Ker'tok se jal zkoumat rozmašírované ostatky a já zůstala nevěřícně stát na místě. Mé zděšení se ještě prohloubilo, když od něj i něco přitáhl. Nad námi už zavládlo ticho a my mohli alespoň prospat zbytek noci.

Druhý den ráno jsme se vydali k místu boje, kde leželo hned osm dalších těl. Některé indicie naznačovaly střet s oorgolskými, proto jsem se měla celou dobu na pozoru. Samozřejmě jsme je tam nenechali jen tak ležet a trochu se na nich obohatili. Ve svých vacích měli alespoň náhradní sady čistého oblečení a několik hezkých cetek. Nezdržovali jsme se ale dlouho. A dobře jsme udělali, sotva jsme se vzdálili, přišli si hmyzí vojáci pro zbytek ostatků. Nechce se mi ani přemýšlet nad tím, co s nimi dělají.

Já si v ruce pohrávala s dalším kyvadélkem, velmi podobném tomu mému, jenom reagovalo na světlo a stín. Kdykoliv se ho dotkly paprsky slunce, začalo vydávat zvuk. Pokud to takhle půjde dál, budu mít u sebe celou zvonkohru. Dvojka mezitím nějak našel stopy té skupinky, které nás dovedly konečně ke zdroji vody. Pramen to byl ale příliš slabý na to, abychom v něm vymáchali naše věci, natož se sami omyli. Byli jsme tak nuceni pokračovat dál. 

Cestou moji společníci vytahovali další ze zabavených předmětů a zkoumali jejich účel. Nejvíc jsme se asi natrápili u Dvojkova "Tvaroměniče" - podivného objektu, který náhodně měnil tvar. Ker'tok pro změnu přerozděloval různobarevné pilulky s neznámými účinky. U některých je prý alespoň tušil, ale od odhalení záhady jeho kulinářského umění jsem byla k jeho slovům docela skeptická.

Pokračovali jsme po rozlehlých plání, míříce k dalšímu "X" vyznačenému na mapě. Jednoho večera jsem si dokonce vyzkoušela, jaké to je, být na hlídce. Moje romantické, ba přímo naivní představy se ale ani v nejmenším nenaplnily. Byla to neskutečná nuda! V jednu chvíli jsem dokonce i usnula, ale nikdo si toho naštěstí nevšiml. 

Až asi třetího dne jsme se konečně dočkali nějakého vzruchu - v dáli jsme viděli několikačlennou skupinku na koních. Jeden z jezdců pak zvíře stočil a zamířil přímo k nám. Už od pohledu vypadal hrozivě. Podle tetování, které pokrývalo značnou část jeho těla se dalo snadno domyslet, že patří k nájezdníkům. Trochu nám zatrnulo, i když jsme byli v početní převaze, nemuseli bychom střet s někým takovým přežít. Naštěstí měli pro tentokrát jiné starosti než drancování a útoky na cestovatele. Sháněli se po vlastních druzích. Ker'tok s nim nakonec i směnil nějaké zboží. 

K našemu cíli zbýval ještě víc jak den cesty, ale už z dálky jsme mohli vidět obrysy obrovité kupole vyčuhující z široké průrvy. Všude okolo byly stopy po tábořištích a ke stěně rokle bylo upevněno i několik provazů, pomocí kterých se dalo sešplhat dolů. Nedostatečně poučeni z předchozích zkušeností s čímkoliv kulovitého tvaru jsme se jali tento obří pozůstatek dávné minulosti zkoumat. Dóm měl dobrých 40 sáhů v průměru, alespoň tak se to dalo odhadnout z částí, které vystupovaly na povrch. Materiál jsem taktéž nedokázala určit. Corin se posadil poblíž nás a ponořil se do hluboké meditace. My ostatní jsme kupoli zkoumali mnohem konvenčnějšími metodami. Když už se zdálo, že skončíme jako většina badatelů před námi, napadlo mě přejet po hraně kyvadélky. Když materiál nereagoval na dotek, mohl by třeba na zvuk, to dá přeci rozum! 

A skutečně! Na některých místech se objevila odezva. Doufala jsem, že změna zvuku označuje hrany a začala do příslušných míst dloubat. Tón, který se vzápětí ozval, mi málem utrhl uši a ba co víc, nebyla jsem schopná odtrhnout od koule prst. Stejně jako předtím Ker'tok v té jeskyni. Atmosféra se začala citelně měnit. Na povrchu se skutečně musela objevit nějaká trhlina, neboť jsme po chvíli cítili, jak do sebe koule nasává vzduch. Než jsme stačili dostatečně zpanikařit a vzít nohy na ramena, vyvalil se z ní odporný nažloutlý dým.

Konečně jsem byla schopná odtáhnout ruku a po vzoru ostatních chtěla vzít nohy na ramena. Cestu nám ale zahradila průsvitná bariéra. Pokoušeli jsme se ji rozbít, ale odolávala dokonce i Ker'tokově zbrani. Žlutá mlha se valila po zemi, až dosáhla i k našim nohám. Cítila jsem, jak mi něco doslova ohryzává podrážku bot a prokousává se skrz až k mé kůži. A pak jsem to spatřila. Dým byl ve skutečnosti seskupením stovek tisíc miniaturních tvorečků, jež se nás rozhodli pozřít. Snažila jsem se je od sebe odehnat tlakovou vlnou, ale té odolávali. Nakonec jsem obětovala i svůj šál a divoce s ním před sebou máchala, doufaje, že moji společníci naleznou způsob, jak se s nimi vypořádat. Ač jsem se snažila sebevíc, někteří z nich se mi bolestivě zakusovali do masa. A nebylo odsud úniku...

takhle to přesně nevypadalo, ale ten obrázek se mi líbí natolik, že tu prostě bude :D

Když už jsem si myslela, že je můj osud zpečetěn, svolal nás k sobě Dvojka, prý ať se ho chytneme. Zatnula jsem zuby a proběhla skrz další chomáče tvorů a konečně nahmátla jeho ruku. Při tom doteku jako bych ztratila sama sebe. Přišla jsem si odtržená od samotné reality. Jen matně jsem vnímala, jak mlha okolo nás zezelenala a pohyb ustal. Zkusila jsem se na celou scénu podívat jinýma očima, hledaje stopy po magii. Existovali jsme tu však jen my, bariéra a mlha. To bylo samo o sobě podivné; běžně bych měla svým pohledem dosáhnout až za hranice mléčné kupole. Zatímco jsem zkoumala prvky tohoto podivného světa, Dvojka se snažil silou prorvat bariéru. Z místa, které se snažil narušit, začaly vylétávat namodralé blesky a mlha znovu získala nažloutlou barvu,

Tušila jsem, že je to náš konec. Kvůli bolesti jsem začala pomalu přicházet o vědomí. Svezla jsem se k zemi a čekala na trpký konec. Kůži jsem měla potrhanou a spálenou od kusadel útočících tvorů a už jsem neměla, jak se jim ubránit.

Obzor mi pak zastínil Ker'tok. Možná se mi snažil i něco říci, ale nebyla jsem schopná ho vnímat. Vložil mi do úst nějakou pilulku a donutil mě ji spolknout. Jako zázrakem se mi do končetin znovu rozlilo teplo, i když jsem si stále připadala neskutečně otupělá. Pomalu jsem se postavila a potácivou chůzí došla až k E2, z jehož ran odkapávala podivně nahnědlá tekutina. I Corin vypadal dost děsivě. Všichni jsme přišli o vlasy i obočí a vzhledem tak připomínali netvory ze strašidelných příběhů. 

Bylo mi jasné, že jestli tu existuje nějaká cesta ven, bude určitě dole. Přiblížila jsem se k hranici průrvy na místo, kde předtím byly provazy. I o ty už bylo "postaráno". Ale místo pevné stěny jsem dole zahlédla tunel ústící do útrob kupole. Podařilo se mi z mých společníků vymáčknout poslední zbytky sil a s pomocí zbytků našich lan jsme postupně slezli dolů. 

Vydala jsem se tunelem až ke kruhovitému portálu až k místu připomínajícímu kamenný oltář. V prostoru nade mnou se tyčily další. Netušila jsem, jak s nimi zacházet; vedla mě pouhá intuice. Snažila jsem se na plochu před sebou vykreslit rozličné znaky, dokud jsem nezískala odezvu...

Jakmile se mi podařilo načrtnout správný znak, začal zářit a kamenné kvádry kolem mě se začaly různě přesouvat. Přímo nade mnou jeden doslova vytekl ze stěny. Nevěda, co si s tím vším počnout, dotkla jsem se ho a vyslala k němu jednu jedinou myšlenku: Otevři se! 

K naprostému překvapení a šoku nás všech to zafungovalo. Bariéra byla náhle fuč a my vzali do zaječích tak rychle, jak to jen šlo. Snažili jsme se alespoň dostat co nejdál od té proklaté oblasti, dokud nás zcela nepřemohla únava...