Loňská dovolená v Radžastánu na nás zanechala hluboké následky. Uchváceni indickou kulturou se všemi jejími aspekty jsme se rozhodli to celé martyrium podstoupit znovu :D A nebyli bychom to my, aby se nám už před cestou nepovedlo několik velmi vypečených kousků!
Vše začalo jako obvykle docela nevinně někdy koncem března, kdy se na internetech objevily konečně levné letenky do Indie. České ulice i vzduch jsou na nás až příliš čisté, takže jsme opět neodolali a nechali si vyprázdnit už tak smutná konta. Zrak nám tentokrát padl na Paňdžáb a Himáčal Pradéš, jelikož skutečně toužím po tom vidět ministry of silly walk v Amritsaru na vlastní oči. Termín odletu jsem si ještě upravovala tak, abych stihla letošní LARP Cave Canem i Natsucon, na kterém jsem bohužel kvůli dovolené chyběla.
Jenže čert tomu nechtěl a nakonec se nenašlo dostatek lidí pro dva běhy Cave a termín byl přesunut na předposlední víkend v srpnu. V době konání Natsu a týden před odletem. Yay! Kdyby se aspoň nehrálo už od středy a člověk už neměl v hlavě úplně jiný věci. Možná o tom ještě sepíšu spešl článek. Zde stačí zmínit, že hygienické podmínky v Lese nebyly zrovna ideální a odjížděla jsem s docela slušným průjmem. Úžasní výchozí stav při cestování do Indie :D
Už jsem se smála, jak budeme prvními lidmi, co si tyhle obtíže obstarají ještě před příchodem do Delhi - kterého se stále trochu bojím. No během týdne se naštěstí všecko hodilo do pohody a my mohli v klidu deportovat kočky do našeho wellnes centra v Krkonoších, kde je též čekají zasloužené prázdniny okořeněné o nucené vycházky na zahradu a dietě sestávající pouze z jednoho druhu prémiových granulí.
Vše probíhalo hladce podle plánu, až jsem začínala pojímat podezření, že se muselo někde jinde něco fakt kardinálně posrat. Podle seznamu nechybělo nic, jízdenky jsme měli taky zařízený, tak kde teda byla ta chyba?
Odpovědí byl nedělní návrat do Prahy, kdy si můj drahý mrož začal stěžovat na celkovou slabost a škrábání v krku. Tak nějak jsem to ignorovala, protože krom toho všeho cestovatelského shonu jsem se rozhodla učinit naprosto zásadní krok v mém životě - tedy podat v práci výpověď. Načasování to bylo vskutku epické...
V pondělí jsem tedy už tak vstávala s poměrně těžkým srdcem a nechala nebohé mrožátko trpět v horečkách. Ještě jsem mu chytře radila, ať si s tím radši někam zajde, co kdyby to bylo něco vážnějšího. Zvlášť, když byl najednou úterek, den před odletem a pořád nebyl zcela OK. Během dne tedy krom obstarání financí a kopií dokladů zaskočil ještě za doktorkou, aby zjistil, že má prázdniny a neordinuje. Náhrada tam byla nejspíš jen dopoledne. Jinde ho nevzali, páč nebyl pacient. Zbývala tedy pohotovost otevřená od 19. hodiny v Malešicích.
Já mezitím ještě vyzdvihávala kábl k foťáku (taková poměrně užitečná věc, co se zřejmě ztrácí ještě radostněji než náhradní baterka) a snažila se zaučit v práci nováčky, aby za mě byla nějaká ta náhrada. Krátce po příchodu domů jsme se tedy vydali na takovou menší večerní výpravu. Malešice máme naštěstí kousek od nás a na pohotovosti nebyla moc fronta. Poslala jsem mrože dovnitř a čekala hezky venku, krátíc si dlouhou chvíli hraním Pokemon Go. Po krátké chvíli ale vyběhl, že jednak potřebuje na poplatek a hlavně...našli mu angínu!!! Den před odletem, pecka!
Samozřejmě mě od rána škrábalo v krku a už jsem před sebou viděla všechny ty katastrofický scénáře, jak budu pomalu umírat v tropickém klimatu Indie. Pro sichra jsem se chtěla taky nechat vyšetřit. Jenže jsem neměla doklady. Všechny měl totiž během dne u sebe mrož, aby zařídil kopie. Vzpomněla jsem si však, že jsem si je nedávno posílala na mejl, abych měla nějakou zálohu na cestách. Skrz přeposílání mejlů na mobil, který je schopný otevřít .zip a bluetooth na zpětné odeslání PDFka jsem se pak tedy prokázala :D Docela se divím, že mi to sestra uznala, ale asi i ona chápala vážnost situace :D
U mě prý nález žádný, jen decentní rudá v krku. Jenže inkubačka angíny je až 3 dny. Antibiotika jsem na rozdíl od mrože nedostala, tak mohu jen doufat, že u mě nic nepropukne. Nerada bych zas část Indie prosmrkala, mám na to poměrně štěstí. Po našem večerním brůžu jsme si pak s radostí zašli na pizzu a aperol spritz, konečně jsem to aspoň ochutnala. Taková ta radost ze zoufalství je skutečně super věc :D
Zbývalo už jen dobalit (protože proč by to někdo dělal dřív, že?) a pořádně se vyspat na následující den. Cestu jsme si vybrali poněkud krkolomnou. Aby se člověk z Prahy dostal na vídeňské letiště, musel by přestoupit někde v centru, nebo to prostě střihnout přes Brno. Vybrali jsme si druhou variantu, už jen proto, že jsme židi a vyšlo to levněji, což je taky docela srandovní. Všude jsem si dala dostatečnou rezervu na to, abychom nemuseli mít nervy z toho, jestli zvládneme přestoupit. Docela se to vyplatilo. Obě cesty byly řádně zpožděné, ale i tak jsme zvládli zajít v Brně do naší oblíbené italské restaurace a hipster hubu. Musím si tu chuť výtečného flat white s jahodovým aroma na nějakou chvíli zapamatovat, mám takový pocit, že se bez ní budu muset dlouho obejít :D
Na Florenci ještě proběhla předávka ghee a ginger garlic pasty, kterých mi bylo líto vyhodit a vyfasovali jsme hromadu čokolády, za kterou jsme byli skutečně vděční. Tímto tedy veřejně děkujeme Michovi za zásoby energie na cesty!
Samotné vídeňské letiště je poměrně malé a přehledné. Jediným mínusem je malé množství ploch, kde by se člověk mohl poflakovat před čekáním na check-in. Nakonec jsme prostě zakempili na vrchním patře u jedné ze zásuvek a pletli se celým zástupům lidí :D Aspoň jsem měla možnost začít psát svůj tl;dr report a hodinka utekla jako nic. Na řadu přišel největší stres - check in. Vždycky mám z týhle procedury bůhvíproč děsnou hrůzu. Tentokrát to navíc ještě probíhalo vtipně dvojjazyčně, kdy jsem střídavě odpovídala německy a anglicky. Nicméně letenky jsme dostali a úspěšně jsme zvládli i zbytek kontrol. Bez jediného zapípání. Příruční zavazadla nám ještě kontrolovala Slovenka :)
Teď už vysedáváme u G01 a zbývají nám dobré dvě hodiny před odletem. Chce se mi hrozně spát už jen z toho, jak ze mě opadla první část starostí. Ta pravá sranda ale samozřejmě teprv přijde! Tak tedy vzhůru do Dílí! :))
Vše začalo jako obvykle docela nevinně někdy koncem března, kdy se na internetech objevily konečně levné letenky do Indie. České ulice i vzduch jsou na nás až příliš čisté, takže jsme opět neodolali a nechali si vyprázdnit už tak smutná konta. Zrak nám tentokrát padl na Paňdžáb a Himáčal Pradéš, jelikož skutečně toužím po tom vidět ministry of silly walk v Amritsaru na vlastní oči. Termín odletu jsem si ještě upravovala tak, abych stihla letošní LARP Cave Canem i Natsucon, na kterém jsem bohužel kvůli dovolené chyběla.
 |
| Mrož na cestách :D |
Už jsem se smála, jak budeme prvními lidmi, co si tyhle obtíže obstarají ještě před příchodem do Delhi - kterého se stále trochu bojím. No během týdne se naštěstí všecko hodilo do pohody a my mohli v klidu deportovat kočky do našeho wellnes centra v Krkonoších, kde je též čekají zasloužené prázdniny okořeněné o nucené vycházky na zahradu a dietě sestávající pouze z jednoho druhu prémiových granulí.
Vše probíhalo hladce podle plánu, až jsem začínala pojímat podezření, že se muselo někde jinde něco fakt kardinálně posrat. Podle seznamu nechybělo nic, jízdenky jsme měli taky zařízený, tak kde teda byla ta chyba?
Odpovědí byl nedělní návrat do Prahy, kdy si můj drahý mrož začal stěžovat na celkovou slabost a škrábání v krku. Tak nějak jsem to ignorovala, protože krom toho všeho cestovatelského shonu jsem se rozhodla učinit naprosto zásadní krok v mém životě - tedy podat v práci výpověď. Načasování to bylo vskutku epické...
V pondělí jsem tedy už tak vstávala s poměrně těžkým srdcem a nechala nebohé mrožátko trpět v horečkách. Ještě jsem mu chytře radila, ať si s tím radši někam zajde, co kdyby to bylo něco vážnějšího. Zvlášť, když byl najednou úterek, den před odletem a pořád nebyl zcela OK. Během dne tedy krom obstarání financí a kopií dokladů zaskočil ještě za doktorkou, aby zjistil, že má prázdniny a neordinuje. Náhrada tam byla nejspíš jen dopoledne. Jinde ho nevzali, páč nebyl pacient. Zbývala tedy pohotovost otevřená od 19. hodiny v Malešicích.
Já mezitím ještě vyzdvihávala kábl k foťáku (taková poměrně užitečná věc, co se zřejmě ztrácí ještě radostněji než náhradní baterka) a snažila se zaučit v práci nováčky, aby za mě byla nějaká ta náhrada. Krátce po příchodu domů jsme se tedy vydali na takovou menší večerní výpravu. Malešice máme naštěstí kousek od nás a na pohotovosti nebyla moc fronta. Poslala jsem mrože dovnitř a čekala hezky venku, krátíc si dlouhou chvíli hraním Pokemon Go. Po krátké chvíli ale vyběhl, že jednak potřebuje na poplatek a hlavně...našli mu angínu!!! Den před odletem, pecka!
Samozřejmě mě od rána škrábalo v krku a už jsem před sebou viděla všechny ty katastrofický scénáře, jak budu pomalu umírat v tropickém klimatu Indie. Pro sichra jsem se chtěla taky nechat vyšetřit. Jenže jsem neměla doklady. Všechny měl totiž během dne u sebe mrož, aby zařídil kopie. Vzpomněla jsem si však, že jsem si je nedávno posílala na mejl, abych měla nějakou zálohu na cestách. Skrz přeposílání mejlů na mobil, který je schopný otevřít .zip a bluetooth na zpětné odeslání PDFka jsem se pak tedy prokázala :D Docela se divím, že mi to sestra uznala, ale asi i ona chápala vážnost situace :D
U mě prý nález žádný, jen decentní rudá v krku. Jenže inkubačka angíny je až 3 dny. Antibiotika jsem na rozdíl od mrože nedostala, tak mohu jen doufat, že u mě nic nepropukne. Nerada bych zas část Indie prosmrkala, mám na to poměrně štěstí. Po našem večerním brůžu jsme si pak s radostí zašli na pizzu a aperol spritz, konečně jsem to aspoň ochutnala. Taková ta radost ze zoufalství je skutečně super věc :D
Zbývalo už jen dobalit (protože proč by to někdo dělal dřív, že?) a pořádně se vyspat na následující den. Cestu jsme si vybrali poněkud krkolomnou. Aby se člověk z Prahy dostal na vídeňské letiště, musel by přestoupit někde v centru, nebo to prostě střihnout přes Brno. Vybrali jsme si druhou variantu, už jen proto, že jsme židi a vyšlo to levněji, což je taky docela srandovní. Všude jsem si dala dostatečnou rezervu na to, abychom nemuseli mít nervy z toho, jestli zvládneme přestoupit. Docela se to vyplatilo. Obě cesty byly řádně zpožděné, ale i tak jsme zvládli zajít v Brně do naší oblíbené italské restaurace a hipster hubu. Musím si tu chuť výtečného flat white s jahodovým aroma na nějakou chvíli zapamatovat, mám takový pocit, že se bez ní budu muset dlouho obejít :D
Na Florenci ještě proběhla předávka ghee a ginger garlic pasty, kterých mi bylo líto vyhodit a vyfasovali jsme hromadu čokolády, za kterou jsme byli skutečně vděční. Tímto tedy veřejně děkujeme Michovi za zásoby energie na cesty!
Samotné vídeňské letiště je poměrně malé a přehledné. Jediným mínusem je malé množství ploch, kde by se člověk mohl poflakovat před čekáním na check-in. Nakonec jsme prostě zakempili na vrchním patře u jedné ze zásuvek a pletli se celým zástupům lidí :D Aspoň jsem měla možnost začít psát svůj tl;dr report a hodinka utekla jako nic. Na řadu přišel největší stres - check in. Vždycky mám z týhle procedury bůhvíproč děsnou hrůzu. Tentokrát to navíc ještě probíhalo vtipně dvojjazyčně, kdy jsem střídavě odpovídala německy a anglicky. Nicméně letenky jsme dostali a úspěšně jsme zvládli i zbytek kontrol. Bez jediného zapípání. Příruční zavazadla nám ještě kontrolovala Slovenka :)
Teď už vysedáváme u G01 a zbývají nám dobré dvě hodiny před odletem. Chce se mi hrozně spát už jen z toho, jak ze mě opadla první část starostí. Ta pravá sranda ale samozřejmě teprv přijde! Tak tedy vzhůru do Dílí! :))
Hodně štěstí a ať Vám zdraví na cestách vydrží.
OdpovědětVymazatDíky! Ta angína se nás drží pořád, jen si ji hezky předáváme :D
Vymazat