Tři týdny po našem slavnostním návratu do "civilizace" jsou takovou ideální dobou pro zhodnocení našeho objevovaní Punjabu a naše epická cesta zpět si taky těch několik řádků zaslouží. Koho naše reporty ještě neomrzely, může se pustit do čtení :)
I když jsem už doma dostatečně dlouhou dobu, abych se nechala semlet korporátem a starostmi světského života, na náš let z Amritsaru skutečně jen tak nezapomenu. Už je vám určitě jasné, že jsme si tohle město zrovna dvakrát neoblíbili a následky vlastně pociťujeme doteď - horší než má kriplí noha je ovšem ta nezhojitelná psychická újma.
Večer před odletem jsem usínala zcela zdevastovaná a pochroumaná a Mrož stále bojoval s horečkami, které léčil nějakými místními pilulkami. Ještě si pamatuji, jak jsem ho nutila do psaní reportu, protože mně samotné se nedostávalo sil. Aspoň, že sbalit tu hromadu věcí nepředstavovalo takový problém - především proto, že v Amritsaru se nedalo nic pořádného koupit. Budíček byl hezky po šesté, aby byla rezerva v případě nějakých issues.
No, sotva jsem zalehla, začala jsem cítit takové podivné svědění a pálení na rukou. Snažila jsem se tomu nevěnovat moc pozornosti a přikládala to nějaké přecitlivělé reakci na sprcháč nebo agresivní šťávu z čerstvé papáji. To bych se ovšem nesměla za další hodinu vzbudit s tím, že tento problém nepřestává, ale stupňuje se. Trochu pomohlo ruce, po kterých se mezitím rozlezla odporná rudá vyrážka, namočit do studené vody. Jen na chvilku...
Netrvalo to dlouho a já seděla na zemi v koupelně a dívala se na to, jak vyrážka postupuje stále nahoru, dokud jsem nebyla opupínkovaná celá krom hlavy. Neskutečně to svědilo, pálilo, bolelo a já propadala zoufalství, že mě natuty nepustí do letadla. Samozřejmě jsem vůbec nespala, střídavě jsem s hrůzou sedávala v té jedné osvětlené místnosti, nebo si lehala na postel a máčela prostěradlo vodou na místech, kde jsem měla položený ruce. Doteď netuším, co to bylo, ale ve chvílích zoufalství jsem googlila i takový věci jako svrab :D
Ráno jsem se od hlavy až k patám zahalila a ze všeho nejvíc si přála být doma. Ještě nás ale čekaly mnohé překážky. Na recepci byl samozřejmě Ind, který ale vůůbec nic netušil o naší včerejší (večerní!) rezervaci a placení taxíka na letiště. Řekli jsme si, že si teda trochu připlatíme a objednáme vše na hotelu, páč to bylo vždycky tak nějak jistější. Jenže Amritsar. Nejméně 5x jsme mu museli vysvětlovat, co vlastně chceme, než pak vyběhl někam nahoru a po návratu dělal, jakože nic. Tak jsme se připomněli a po několika dalších urgencích teda zvedl telefon a jal se odvoz zařizovat.
Naštěstí jsme i dolů dorazili poměrně brzo, takže to zpoždění nebylo až tak markantní. Na letiště jsme nějak dorazili, já samozřejmě značně unavená a ustrašená. Zarudlé ruce naštěstí každý nějak ignoroval a já si jen musela dávat bacha, aby se ničeho moc nedotýkaly, protože byly extrémně přecitlivělé. Odbavili jsme si zavazadla, prošli všecky ty kontroly, který si už vůbec nepamatuji, takže z nich příště budu opět vyplašená a zmatená a šli hledat naši odletovou gejtu.
Amritsarský letiště je taky docela úkaz. Neexistují v něm žádné tabule, kde by se člověk dozvěděl o odletu svého letadla. Naštěstí je poměrně malé, tak jsme se pak postupně nějak doptali personálu a posadili se k jedné z nich. Geniální systém. Hlášení sice fungovala, ale v indické angličtině :) Mrož se dal do řeči s nějakým Indem, co většinu života strávil v Evropě a teďka strašně hejtil to, jak to tu vypadá, jaký je tu bordel, doprava a tak nějak si notovali. Já vedle trpěla a využívala veškerou energii k tomu, abych byla bdělá.
Dlouhé dvě hodiny čekání se na mě rozhodně podepsaly a ten asi hodinový let do Delhi mi nepřinesl žádnou útěchu. Ale tam jsem aspoň měla plán! Po celé Indii jsem se sháněla po nějaké pěkné whisky, kterou bych dovezla tátovi. V Himáčalu jsme koupili alespoň Solan, který měl být takovým vedlejším dárkem a pak hledali single maltky. To je v Indii bohužel dost problém :/ Spoléhala jsem tedy na duty free obchod, kde i podle internetových stránek měli mít Amrut - whisky, která je velmi dobře hodnocená a dá se nakonec sehnat i u nás. Jenže všude měli vyprodáno! Zoufalství dosáhlo svého maxima...
Ještě k tomu nám oznámili, že se náš let do Vídně opozdí nejméně o hodinu a půl. Zapadli jsme do jídelního koutu a zjistili, že mekáč vám nedá jen hranolky s colou - pití je prej jenom k menu, tak jsme se museli nápojem obsloužit jinde. Geniální. Byla to sice ta největší prasárna, jakou jsme si mohli dát, ale neřešili jsme to, tak trochu jsme se stejně těšili na zápaďácký jídla. Na kávu jsme tu ale stále odvahu neměli, i když mě by tehdá pomohl asi jen kofein nitrožilně.
Pokud jste si doteď mysleli, že už snad nemůže být hůř a začali mě možná i trochu litovat, až teď začíná ta pravá horror story. Letadlo přistálo, my se usadili a začínali se těšit na dlouhou cestu, kterou pravděpodobně strávíme spánkem. Marošovi se citelně zhoršila horečka a já..no škoda slov.
To by se ovšem kolem nás nesměla rozesadit odporná famílie obsahující to nejnechutnější a nejzrůdnější děcko, jaký jsem kdy za svůj život viděla. Tedy, ne že by bylo fyzicky odpudivé, prostě to připomínalo malou opici, ale zjevně to nedokázalo vyluzovat jiné zvuky než velmi hlasité a protivné křepčení. Ať už to dělalo cokoliv. Mlátilo rukou do tabletu, mlátilo pěstma do monitoru, rozhazovalo jídlo po sedadle a uličce, odmítalo jíst, chtělo jíst....pořád a dokola. Přísahám! 8 hodin v kuse (dobře, s jednou půlhodinovou přestávkou, kdy uslo), tam ječelo jedno ZASRANÝ děcko. Stále to nemůžu dostat z hlavy. Matka samozřejmě dělala, že se jí to netýká a ani jednou ho nenapomenula, i když bylo jasný, jak tim všechny obtěžuje.
Občas tu zrůdnost zvedla, aby se s ní šla projít a obtěžovat i zbytek paluby. Pokaždý jsem doufala, že to spláchne do záchodu. Takovou nenávist k nějaké žijící entitě jsem ještě nikdy necítila, umocněnou šílenou únavou, fyzickým vyčerpáním a nemocí. Fakt nejhorších 8 hodin mého života. Člověk by řekl, že Vídeň pak byla vysvobozením. Kéž by, první půlhodinu jsme beztak strávili v blízkosti té zrůdy, která neustále křepčila a pak nás čekalo několikahodinové čekání na autobus do Prahy.
Poléhavala jsem tam na sedačce a snažila se působit na okolo sedící co nejmíň creepy, ale asi mi to moc nešlo. Mrož mi aspoň ze sámošky přinesl na záchranu skvělý pomerančový džus a německý kinder čokolády, který jsou fakt lepší! Měla jsem pak dost problém uzvednout i svý zavazadlo a dojít k autobusu, ale nakonec jsme tam nějak dolezli.
Zastávku ve Vídni si ani nepamatuju, zaregistrovala jsem vlastně až Brno, od kterého to byla zas neskutečně dlouhá a únavná jízda do Prahy. Už se mi nepodařilo usnout a bylo mi jen zle. S náma na palubě sedělo ještě pár dvojic, které se nalodily v Delhi a zjevně si taky užili nějaký ten den indického podnebí, nikdo ale nevypadal tak zničeně jako my :D Asi měli to štěstí, že je ta návštěva nějak osvítila. Mně nepomohla ani včerejší návštěva dalajlamy :D
Jen těžko vám mohu popsat tu radost z toho, když jsem konečně někdy v šest ráno padla do svý postele. Dokonce mi během tý hrůzyplný cesty trochu i slezla vyrážka, tak jsem si připadala doslova zachráněná. Ale teplá a měkká postel po měsíci v Indii je tak strašně k nezaplacení! Stejně tak sprcha a ten všudypřítomný klid a chládek! Poprvé jsem oči otevřela asi ve dvě odpoledne a stále jsem se cítila hrozně pod psa.
Ať už mi totiž bylo cokoliv, vysálo mi to snad všechnu energii, co jsem za celou dobu nastřádala. Ještě asi týden poté jsem byla totálně vyšťavěná a neschopná zvedat těžší objekty (jakože jsem třeba skoro v přepravce neunesla kocoura), z mého 8kg kettlebellu jsem měla mžitky před očima a skutečně jsem se bála, že už se to nevrátí. Dva týdny jsem se nemohla pořádně sprchovat teplou vodou, protože byla pokožka na mém těle moc přecitlivělá. Mrož se ještě několik dnů hrabal z horeček a co byl nejlepší joke - vyrážku pak dostal taky :D
Na rozdíl ode mě (páč jsem pak prostě usoudila, no big deal), zašel i k doktorovi na odběr krve a zařídil si nemocenskou. Samozřejmě nic nenašli a oddůvodnili to alergickou reakcí. Teď, po třech týdnech, jsem už v pohodě. Jen ta noha stále trochu zlobí, ale došla jsem k závěru, že se to rozhejbe. A hned, jak se věci začaly navracet do normálu, bylo mi jasné, že tam poletím zas :D Teď mám před sebou další velký task - hledání nové práce, tak se snad uchytím někde, kde mi tyhle měsíční sebedestruktivní procedury povolí a ještě mi na ně přispějí :)
Bylo to tentokrát peklo, ale stálo to za to! Na Indii vzpomínáme v dobrém a Amritsaru se smějem. Cestování zdar!
I když jsem už doma dostatečně dlouhou dobu, abych se nechala semlet korporátem a starostmi světského života, na náš let z Amritsaru skutečně jen tak nezapomenu. Už je vám určitě jasné, že jsme si tohle město zrovna dvakrát neoblíbili a následky vlastně pociťujeme doteď - horší než má kriplí noha je ovšem ta nezhojitelná psychická újma.
Večer před odletem jsem usínala zcela zdevastovaná a pochroumaná a Mrož stále bojoval s horečkami, které léčil nějakými místními pilulkami. Ještě si pamatuji, jak jsem ho nutila do psaní reportu, protože mně samotné se nedostávalo sil. Aspoň, že sbalit tu hromadu věcí nepředstavovalo takový problém - především proto, že v Amritsaru se nedalo nic pořádného koupit. Budíček byl hezky po šesté, aby byla rezerva v případě nějakých issues.
No, sotva jsem zalehla, začala jsem cítit takové podivné svědění a pálení na rukou. Snažila jsem se tomu nevěnovat moc pozornosti a přikládala to nějaké přecitlivělé reakci na sprcháč nebo agresivní šťávu z čerstvé papáji. To bych se ovšem nesměla za další hodinu vzbudit s tím, že tento problém nepřestává, ale stupňuje se. Trochu pomohlo ruce, po kterých se mezitím rozlezla odporná rudá vyrážka, namočit do studené vody. Jen na chvilku...
Netrvalo to dlouho a já seděla na zemi v koupelně a dívala se na to, jak vyrážka postupuje stále nahoru, dokud jsem nebyla opupínkovaná celá krom hlavy. Neskutečně to svědilo, pálilo, bolelo a já propadala zoufalství, že mě natuty nepustí do letadla. Samozřejmě jsem vůbec nespala, střídavě jsem s hrůzou sedávala v té jedné osvětlené místnosti, nebo si lehala na postel a máčela prostěradlo vodou na místech, kde jsem měla položený ruce. Doteď netuším, co to bylo, ale ve chvílích zoufalství jsem googlila i takový věci jako svrab :D
Ráno jsem se od hlavy až k patám zahalila a ze všeho nejvíc si přála být doma. Ještě nás ale čekaly mnohé překážky. Na recepci byl samozřejmě Ind, který ale vůůbec nic netušil o naší včerejší (večerní!) rezervaci a placení taxíka na letiště. Řekli jsme si, že si teda trochu připlatíme a objednáme vše na hotelu, páč to bylo vždycky tak nějak jistější. Jenže Amritsar. Nejméně 5x jsme mu museli vysvětlovat, co vlastně chceme, než pak vyběhl někam nahoru a po návratu dělal, jakože nic. Tak jsme se připomněli a po několika dalších urgencích teda zvedl telefon a jal se odvoz zařizovat.
Naštěstí jsme i dolů dorazili poměrně brzo, takže to zpoždění nebylo až tak markantní. Na letiště jsme nějak dorazili, já samozřejmě značně unavená a ustrašená. Zarudlé ruce naštěstí každý nějak ignoroval a já si jen musela dávat bacha, aby se ničeho moc nedotýkaly, protože byly extrémně přecitlivělé. Odbavili jsme si zavazadla, prošli všecky ty kontroly, který si už vůbec nepamatuji, takže z nich příště budu opět vyplašená a zmatená a šli hledat naši odletovou gejtu.
Amritsarský letiště je taky docela úkaz. Neexistují v něm žádné tabule, kde by se člověk dozvěděl o odletu svého letadla. Naštěstí je poměrně malé, tak jsme se pak postupně nějak doptali personálu a posadili se k jedné z nich. Geniální systém. Hlášení sice fungovala, ale v indické angličtině :) Mrož se dal do řeči s nějakým Indem, co většinu života strávil v Evropě a teďka strašně hejtil to, jak to tu vypadá, jaký je tu bordel, doprava a tak nějak si notovali. Já vedle trpěla a využívala veškerou energii k tomu, abych byla bdělá.
Dlouhé dvě hodiny čekání se na mě rozhodně podepsaly a ten asi hodinový let do Delhi mi nepřinesl žádnou útěchu. Ale tam jsem aspoň měla plán! Po celé Indii jsem se sháněla po nějaké pěkné whisky, kterou bych dovezla tátovi. V Himáčalu jsme koupili alespoň Solan, který měl být takovým vedlejším dárkem a pak hledali single maltky. To je v Indii bohužel dost problém :/ Spoléhala jsem tedy na duty free obchod, kde i podle internetových stránek měli mít Amrut - whisky, která je velmi dobře hodnocená a dá se nakonec sehnat i u nás. Jenže všude měli vyprodáno! Zoufalství dosáhlo svého maxima...
Ještě k tomu nám oznámili, že se náš let do Vídně opozdí nejméně o hodinu a půl. Zapadli jsme do jídelního koutu a zjistili, že mekáč vám nedá jen hranolky s colou - pití je prej jenom k menu, tak jsme se museli nápojem obsloužit jinde. Geniální. Byla to sice ta největší prasárna, jakou jsme si mohli dát, ale neřešili jsme to, tak trochu jsme se stejně těšili na zápaďácký jídla. Na kávu jsme tu ale stále odvahu neměli, i když mě by tehdá pomohl asi jen kofein nitrožilně.
Pokud jste si doteď mysleli, že už snad nemůže být hůř a začali mě možná i trochu litovat, až teď začíná ta pravá horror story. Letadlo přistálo, my se usadili a začínali se těšit na dlouhou cestu, kterou pravděpodobně strávíme spánkem. Marošovi se citelně zhoršila horečka a já..no škoda slov.
To by se ovšem kolem nás nesměla rozesadit odporná famílie obsahující to nejnechutnější a nejzrůdnější děcko, jaký jsem kdy za svůj život viděla. Tedy, ne že by bylo fyzicky odpudivé, prostě to připomínalo malou opici, ale zjevně to nedokázalo vyluzovat jiné zvuky než velmi hlasité a protivné křepčení. Ať už to dělalo cokoliv. Mlátilo rukou do tabletu, mlátilo pěstma do monitoru, rozhazovalo jídlo po sedadle a uličce, odmítalo jíst, chtělo jíst....pořád a dokola. Přísahám! 8 hodin v kuse (dobře, s jednou půlhodinovou přestávkou, kdy uslo), tam ječelo jedno ZASRANÝ děcko. Stále to nemůžu dostat z hlavy. Matka samozřejmě dělala, že se jí to netýká a ani jednou ho nenapomenula, i když bylo jasný, jak tim všechny obtěžuje.
Občas tu zrůdnost zvedla, aby se s ní šla projít a obtěžovat i zbytek paluby. Pokaždý jsem doufala, že to spláchne do záchodu. Takovou nenávist k nějaké žijící entitě jsem ještě nikdy necítila, umocněnou šílenou únavou, fyzickým vyčerpáním a nemocí. Fakt nejhorších 8 hodin mého života. Člověk by řekl, že Vídeň pak byla vysvobozením. Kéž by, první půlhodinu jsme beztak strávili v blízkosti té zrůdy, která neustále křepčila a pak nás čekalo několikahodinové čekání na autobus do Prahy.
Poléhavala jsem tam na sedačce a snažila se působit na okolo sedící co nejmíň creepy, ale asi mi to moc nešlo. Mrož mi aspoň ze sámošky přinesl na záchranu skvělý pomerančový džus a německý kinder čokolády, který jsou fakt lepší! Měla jsem pak dost problém uzvednout i svý zavazadlo a dojít k autobusu, ale nakonec jsme tam nějak dolezli.
Zastávku ve Vídni si ani nepamatuju, zaregistrovala jsem vlastně až Brno, od kterého to byla zas neskutečně dlouhá a únavná jízda do Prahy. Už se mi nepodařilo usnout a bylo mi jen zle. S náma na palubě sedělo ještě pár dvojic, které se nalodily v Delhi a zjevně si taky užili nějaký ten den indického podnebí, nikdo ale nevypadal tak zničeně jako my :D Asi měli to štěstí, že je ta návštěva nějak osvítila. Mně nepomohla ani včerejší návštěva dalajlamy :D
Jen těžko vám mohu popsat tu radost z toho, když jsem konečně někdy v šest ráno padla do svý postele. Dokonce mi během tý hrůzyplný cesty trochu i slezla vyrážka, tak jsem si připadala doslova zachráněná. Ale teplá a měkká postel po měsíci v Indii je tak strašně k nezaplacení! Stejně tak sprcha a ten všudypřítomný klid a chládek! Poprvé jsem oči otevřela asi ve dvě odpoledne a stále jsem se cítila hrozně pod psa.
Ať už mi totiž bylo cokoliv, vysálo mi to snad všechnu energii, co jsem za celou dobu nastřádala. Ještě asi týden poté jsem byla totálně vyšťavěná a neschopná zvedat těžší objekty (jakože jsem třeba skoro v přepravce neunesla kocoura), z mého 8kg kettlebellu jsem měla mžitky před očima a skutečně jsem se bála, že už se to nevrátí. Dva týdny jsem se nemohla pořádně sprchovat teplou vodou, protože byla pokožka na mém těle moc přecitlivělá. Mrož se ještě několik dnů hrabal z horeček a co byl nejlepší joke - vyrážku pak dostal taky :D
Na rozdíl ode mě (páč jsem pak prostě usoudila, no big deal), zašel i k doktorovi na odběr krve a zařídil si nemocenskou. Samozřejmě nic nenašli a oddůvodnili to alergickou reakcí. Teď, po třech týdnech, jsem už v pohodě. Jen ta noha stále trochu zlobí, ale došla jsem k závěru, že se to rozhejbe. A hned, jak se věci začaly navracet do normálu, bylo mi jasné, že tam poletím zas :D Teď mám před sebou další velký task - hledání nové práce, tak se snad uchytím někde, kde mi tyhle měsíční sebedestruktivní procedury povolí a ještě mi na ně přispějí :)
Bylo to tentokrát peklo, ale stálo to za to! Na Indii vzpomínáme v dobrém a Amritsaru se smějem. Cestování zdar!
Jsem ráda, že jste se ve zdraví vrátili :) Musím se tedy ale přiznat, že mě fascinuje, s jakým klidem ten návrat popisuješ, že dokonce používáš slovo "peklo", přesto ale když to všechno shrneš, stejně tvrdíš, jak to bylo skvělé :D Já jsem hrozný negativista, já bych na tvém místě nadávala ještě pěknou řádku let!
OdpovědětVymazat(Protivné) děti (v dopravních prostředcích) jsou mor!
A držím palce s hledáním práce :)
Tak ono to peklo skutečně přišlo až s posledním městem a virózou, do té doby nám bylo fakt dobře, takže člověk celou dovolenou kvůli těm pár dnů nezavrhne :) I když ten konec byl hodně náročný, ale asi je to taky trochu o tom posouvání těch vlastních hranic a za ty tři návštěvy jsem si k Indii vytvořila hodně osobní vztah :) A člověk si prostě musí zažít i nějaký ty krize, aby s nimi uměl bojovat.
VymazatJinak děkuji, mám dost specifických požadavků, třeba měsíční výjezdy na dovolenou, tak uvidíme :D