Jelikož opravdu nemám dostatek času a energie, abych se věnovala sepisování pravidelných zápisů z hraní, rozhodla jsem se, že zkusím třeba čas od času zveřejnit nějaký ten útržek z Nerethina osobního deníku. Sice mi to už nějaký ten měsíc straší v myšlenkách, ale až teď nadešla ta vhodná chvíle, kdy mohu prozradit, kam stezky osudu naše hrdiny zavedly.
Jak jsme se stále hlouběji zamotávali do mocenských machinací v Salachii, začaly zápisy v deníku postupně řídnout, dokud neustaly docela. Strach z možného vyzrazení tajemství se najednou stal silnějším než poslání uchovávat veškeré vědění a dát dalším generacím možnost vhledu do života skupiny, která se musela utkat s bespočtem překážek. A každá z nich si vyžádala svou daň.
V Salachii jsme nakonec svrhli místního starostu, velkým dílem jsme přispěli k následnému převratu, ačkoliv jsme sami sebe vždy utěšovali slovy, že jsme celý proces jenom urychlili a dali lidu možnost rozhodnout se. Samozřejmě jen skupině z nich, té, která sdílela podobné myšlenky. Ti, kteří nám zprvu šli po krku, si dobře uvědomili, jaké můžeme představovat nebezpečí a raději si nás stáhli na svou stranu a pověřili důležitým úkolem - stali jsme se jejich vyslanci a mohli tak bezpečně opustit město. Skoro by se dalo říct, že jsme celou situaci krásně převrátili v náš prospěch, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, co jsme za sebou zanechali.
Ocitli jsme se v Nebalichu a přinášeli slova zrádce. Strážci Snů byli obviněni z vraždy královny, držet zprávu s jejich pečetí nás tak nestavělo do nejlepší pozice. Ale i s tím jsme si poradili. Zázemí jsme si našli v jednom nevěstinci na okraji chudinské čtvrti a postupně začali odkrývat ta nejtemnější zákoutí města. Zpočátku jsem se cítila ve svém živlu, tolik mi to připomínalo rodný Navarene se všemi večírky pro vybranou společnost, intrikami a boji o místo na výsluní. Možná až příliš rychle jsem pochopila pravidla hry a ochotně se zapojila. Ačkoliv jsem nikdy nepřekročila své pevné hranice, mé zásahy ovlivnily nejeden život.
Naše postavení v chudinské čtvrti sílilo, hráli jsme všichni na několik stran pod záminkou přežití. Přeci jsme si nějak museli být schopní zajistit střechu nad hlavou! Jenže tak tomu možná bylo jen v prvních pár týdnech. Netrvalo to dlouho a už jsem měla dostaveníčka s šéfy místních gangů, kde jsem si nejednou mohla dovolit vystupovat i z pozice síly. Jeden čas po nás šli i královi muži, tajné složky i zástupce místních chrámů. Zapletli jsme se do místních záležitostí ještě důkladněji než v Salachii, ačkoliv jsme si od začátku říkali, jak se nechceme do podobné situace už nikdy dostat. Tajemství, jako by se nám sama chtěla poodkrýt. Královna nebyla mrtvá, na každém rohu číhalo nějaké spiknutí. I astrál byl místem nanejvýš neobvyklým, přítomnost uzlu, do kterého se sbíhaly tisíce rozličných vlivů dodávaly tomuto místu zcela jinou atmosféru.
Nic z toho mnou ale nedokázalo otřásnout tolik, jako když jsem viděla na jedné ze slavností Syliase. Muže, kterého jsem milovala a k němuž se kdysi upínala většina mých myšlenek. Věděla jsem i o jeho citech ke mně, ale než kdokoliv z nás dokázal udělat ten jeden rozhodující krok, byli jsme rozděleni. On nastoupil do armády a já na učení. Několik let jsme si vyměňovali dopisy, dokud ty od něj nepřestaly chodit docela. Někteří tvrdili, že zahynul, ale smutnou pravdou bylo, že zběhl. Záhy jsem se pochopitelně dozvěděla celou pravdu; o pokusech, kterém na něm dělali a jak z jeho těla a především mysli udělali schránku hned pro několik spolubojovníků. A jak měla po jeho boku kráčet jiná žena, se kterou byl zasnouben. Jenže na první pohled bylo zřejmé, že jde o cit zcela jednostranný. Proč bych tedy měla znova otálet? Samozřejmě jsem si uvědomovala následky takového jednání, věděla jsem, jak jsou od počátku odsouzeny k nezdaru a i přes to, jak se Sylias následkem prožitých událostí neskutečně změnil, nemohla jsem jen tak nečinně přihlížet.
Je tohle snad údělem žen? Podléhat citům, jež nemohou dojít naplnění. Byla to snad ta naše společná nešťastná minulost, všechna ta nevyřčená slova, nenaplněná touha, co mě s ním navždy svázala a nutila odložit vše ostatní stranou. Je to skoro až zvláštní, s jakou lehkostí jsem zvládala veškeré nástrahy našeho nebezpečného života na hraně, ale nikdy se nedokázala pořádně vypořádat se svým srdcem. Pravdou bylo, že většinu svého života jsem se cítila osamělá. Měla jsem spousty milenců, ale žádný z nich nedokázal ty neprostupné hradby samoty překonat. I tady v Nebalichu jsem si nějaké našla; zprvu možná jen proto, abych opět mohla pocítit něčí blízkost, později, abych sama sebe svým způsobem potrestala.
Ve městě se děla spousta věcí, ale ke každé jsem postupně začala přistupovat s otázkou, zda jejich zdárné řešení může pomoci Syliasovi. Zbytek mých společníků doposud netuší, že není mým skutečným bratrem a jeho rodina mě pouze vychovávala jako rukojmí, jak je v Navarene zvykem. Oba jsme se tu pohybovali na velmi tenkém ledě a nechtěli se vzájemně stáhnout ke dnu. Milosrdná lež. Každý z nás si ale ve městě našel své uplatnění a nepadlo na mě žádné podezření, nikdo z mých společníků si nevšiml možná toho občas podivného jednání. Takové rozptýlení ovšem vždy vede k nepozornosti. A několik takových okamžiků, kdy jsme byli nuceni jednat bez potřebné přípravy, končily tragédií.
Přišli jsme o Dvojku. Přítele, kterými byl ze všech nejblíže. Každý jsme na svět nahlíželi ze zcela jiného úhlu pohledu, ale byly to právě tyto střety, co nás oba posouvaly dále. Jeho společnost a časté debaty o smyslu všeho možného mi chybí ze všeho nejvíc. Tam v chrámu Slunce, při střetu s dalším Falešným prorokem se možná on sám rozhodl, že se stane součástí něčeho většího, ale i když to byl cíl, ke kterému celou dobu směřoval, nemohu se ubránit pocitům ztráty a lítosti.
Neobvyklé úkazy spojené s astrálním uzlem i další jevy, které doprovázely některé změny ve městě pak pochopitelně přilákaly i pozornost Šarlatových kněží. Zrovna ve chvíli, kdy byli Jantarovým papežem prohlášeni za kacíře. Nejmladší z bratrů, Therris, kdysi vstoupil do jejich řad, když se nedokázal jinak vyrovnat se smrtí své snoubenky. I to jsem si dlouho kladla za vinu, že ani já a nikdo jiný jsme tam nebyli pro něj, nenabídli mu náruč a útěchu, kterou potřeboval. To vše pak nalezl v tomto semeništi fanatiků a až příliš snadno přijal i jejich víru a nekompromisní způsoby. Do Nebalichu přijel se svým mentorem zasadit městu poslední úder. Podařilo se jim sehnat a přepravit výbušninu, která by místo srovnala se zemí. Místo toho ovšem přišel nejprve o život jeho přítel a posléze byl i Therris zbaven toho, na čem mu teď záleželo ze všeho nejvíce - Numeneře umístěné místo jeho pravého oka, která mu umožňovala být neustále v kontaktu se svými bratry; stal se tak nehodný následování jejich učení. Jakékoliv pokusy o pomoc a sblížení ve světle těchto událostí nedopadly dobře. Therris se vždy nechal až příliš ovládat svými city a teď v něm zbyla už jen zášť a nenávist.
Někdo by možná tvrdil, že za veškerá příkoří může samotné město a je pravdou, že v jednu chvíli byl pobyt v jeho zdech pod neustálým dohledem kněžích pocitově blíže vězení. Zvlášť, když jsme se kvůli onomu střetu s Prorokem dostali do tak svízelné situace, kdy nás chtěli možná prohlásit za jejich posly a navždy uzavřít v chrámu. Panoval strach, že bychom možná jinak mohli vyzradit tajemství zdroje jeho moci. Měli jsme jen několik týdnů na to, abychom z toho nalezli cestu ven. Tou se nakonec ukázala být královna a plán na její osvobození. Není snad ani třeba dodávat, jak by takové odhalení naprosto změnilo chod města a umožnilo některým opět postoupit o pomyslný schod výše.
Vše šlo podle našich plánů. Královna byla zachráněna, navrácena mezi živé, Strážci snů zproštěni viny a vše nasvědčovalo tomu, že se nám povede lépe. Zaujala jsem agenty tajných služeb a ačkoliv dřív doslova drželi nůž pod Ker'Tokovým krkem, začala jsem s nimi spolupracovat. Ne ze strachu, co by znamenalo případné odmítnutí. Nakonec jsem to předtím byla já sama, kdo proti nim dokázal vystoupit. Chvilkový stav míru měl přinést usmíření, naději a sílu postavit se osudu, všem těžkým volbám, které se tak dlouho odkládaly. A vlastně se tak možná i stalo.
Za mými zády se začal připravovat odchod z města. Věděla jsem, že Alina nutí Ker'Toka, aby se vydal po stopách své sestry a já sama mu kdysi přislíbila pomoc. Dříve, než jsem věděla, co všechno mě v Nebalichu čeká. Když se Sylias pak rozhodl na několik týdnů opustit město a mě postavil do role paní jeho domu, netušila jsem, že to jsou mé poslední dny tady. Ker'Tok bez mého vědomí začal zařizovat karavanu, která nás měla doprovodit cestou na sever. Na jednu stranu jsem chtěla být z města také co nejrychleji pryč, ale nechtěla jsem za sebou nechávat tolik nedořešených záležitostí. Navíc se schylovalo ke konjunkci u Černých hor, která podle legend měla vést k otevření brány vědění. Pokud by tomu bylo skutečně tak a já měla možnost nahlédnout do další databanky plné informací jako kdysi, mohla jsem konečně nalézt chybějící střípky k naprostému pochopení transformačních kruhů a možností ukotvení duše - vědomost, která by mohla zbavit Syliase jeho největšího trápení. Pro něco takového jsem byla zprvu ochotna riskovat mnohé...
Jak jsme se stále hlouběji zamotávali do mocenských machinací v Salachii, začaly zápisy v deníku postupně řídnout, dokud neustaly docela. Strach z možného vyzrazení tajemství se najednou stal silnějším než poslání uchovávat veškeré vědění a dát dalším generacím možnost vhledu do života skupiny, která se musela utkat s bespočtem překážek. A každá z nich si vyžádala svou daň.
V Salachii jsme nakonec svrhli místního starostu, velkým dílem jsme přispěli k následnému převratu, ačkoliv jsme sami sebe vždy utěšovali slovy, že jsme celý proces jenom urychlili a dali lidu možnost rozhodnout se. Samozřejmě jen skupině z nich, té, která sdílela podobné myšlenky. Ti, kteří nám zprvu šli po krku, si dobře uvědomili, jaké můžeme představovat nebezpečí a raději si nás stáhli na svou stranu a pověřili důležitým úkolem - stali jsme se jejich vyslanci a mohli tak bezpečně opustit město. Skoro by se dalo říct, že jsme celou situaci krásně převrátili v náš prospěch, ale neměla jsem dobrý pocit z toho, co jsme za sebou zanechali.
Ocitli jsme se v Nebalichu a přinášeli slova zrádce. Strážci Snů byli obviněni z vraždy královny, držet zprávu s jejich pečetí nás tak nestavělo do nejlepší pozice. Ale i s tím jsme si poradili. Zázemí jsme si našli v jednom nevěstinci na okraji chudinské čtvrti a postupně začali odkrývat ta nejtemnější zákoutí města. Zpočátku jsem se cítila ve svém živlu, tolik mi to připomínalo rodný Navarene se všemi večírky pro vybranou společnost, intrikami a boji o místo na výsluní. Možná až příliš rychle jsem pochopila pravidla hry a ochotně se zapojila. Ačkoliv jsem nikdy nepřekročila své pevné hranice, mé zásahy ovlivnily nejeden život.
Naše postavení v chudinské čtvrti sílilo, hráli jsme všichni na několik stran pod záminkou přežití. Přeci jsme si nějak museli být schopní zajistit střechu nad hlavou! Jenže tak tomu možná bylo jen v prvních pár týdnech. Netrvalo to dlouho a už jsem měla dostaveníčka s šéfy místních gangů, kde jsem si nejednou mohla dovolit vystupovat i z pozice síly. Jeden čas po nás šli i královi muži, tajné složky i zástupce místních chrámů. Zapletli jsme se do místních záležitostí ještě důkladněji než v Salachii, ačkoliv jsme si od začátku říkali, jak se nechceme do podobné situace už nikdy dostat. Tajemství, jako by se nám sama chtěla poodkrýt. Královna nebyla mrtvá, na každém rohu číhalo nějaké spiknutí. I astrál byl místem nanejvýš neobvyklým, přítomnost uzlu, do kterého se sbíhaly tisíce rozličných vlivů dodávaly tomuto místu zcela jinou atmosféru.
Nic z toho mnou ale nedokázalo otřásnout tolik, jako když jsem viděla na jedné ze slavností Syliase. Muže, kterého jsem milovala a k němuž se kdysi upínala většina mých myšlenek. Věděla jsem i o jeho citech ke mně, ale než kdokoliv z nás dokázal udělat ten jeden rozhodující krok, byli jsme rozděleni. On nastoupil do armády a já na učení. Několik let jsme si vyměňovali dopisy, dokud ty od něj nepřestaly chodit docela. Někteří tvrdili, že zahynul, ale smutnou pravdou bylo, že zběhl. Záhy jsem se pochopitelně dozvěděla celou pravdu; o pokusech, kterém na něm dělali a jak z jeho těla a především mysli udělali schránku hned pro několik spolubojovníků. A jak měla po jeho boku kráčet jiná žena, se kterou byl zasnouben. Jenže na první pohled bylo zřejmé, že jde o cit zcela jednostranný. Proč bych tedy měla znova otálet? Samozřejmě jsem si uvědomovala následky takového jednání, věděla jsem, jak jsou od počátku odsouzeny k nezdaru a i přes to, jak se Sylias následkem prožitých událostí neskutečně změnil, nemohla jsem jen tak nečinně přihlížet.
Je tohle snad údělem žen? Podléhat citům, jež nemohou dojít naplnění. Byla to snad ta naše společná nešťastná minulost, všechna ta nevyřčená slova, nenaplněná touha, co mě s ním navždy svázala a nutila odložit vše ostatní stranou. Je to skoro až zvláštní, s jakou lehkostí jsem zvládala veškeré nástrahy našeho nebezpečného života na hraně, ale nikdy se nedokázala pořádně vypořádat se svým srdcem. Pravdou bylo, že většinu svého života jsem se cítila osamělá. Měla jsem spousty milenců, ale žádný z nich nedokázal ty neprostupné hradby samoty překonat. I tady v Nebalichu jsem si nějaké našla; zprvu možná jen proto, abych opět mohla pocítit něčí blízkost, později, abych sama sebe svým způsobem potrestala.
Ve městě se děla spousta věcí, ale ke každé jsem postupně začala přistupovat s otázkou, zda jejich zdárné řešení může pomoci Syliasovi. Zbytek mých společníků doposud netuší, že není mým skutečným bratrem a jeho rodina mě pouze vychovávala jako rukojmí, jak je v Navarene zvykem. Oba jsme se tu pohybovali na velmi tenkém ledě a nechtěli se vzájemně stáhnout ke dnu. Milosrdná lež. Každý z nás si ale ve městě našel své uplatnění a nepadlo na mě žádné podezření, nikdo z mých společníků si nevšiml možná toho občas podivného jednání. Takové rozptýlení ovšem vždy vede k nepozornosti. A několik takových okamžiků, kdy jsme byli nuceni jednat bez potřebné přípravy, končily tragédií.
Přišli jsme o Dvojku. Přítele, kterými byl ze všech nejblíže. Každý jsme na svět nahlíželi ze zcela jiného úhlu pohledu, ale byly to právě tyto střety, co nás oba posouvaly dále. Jeho společnost a časté debaty o smyslu všeho možného mi chybí ze všeho nejvíc. Tam v chrámu Slunce, při střetu s dalším Falešným prorokem se možná on sám rozhodl, že se stane součástí něčeho většího, ale i když to byl cíl, ke kterému celou dobu směřoval, nemohu se ubránit pocitům ztráty a lítosti.
Neobvyklé úkazy spojené s astrálním uzlem i další jevy, které doprovázely některé změny ve městě pak pochopitelně přilákaly i pozornost Šarlatových kněží. Zrovna ve chvíli, kdy byli Jantarovým papežem prohlášeni za kacíře. Nejmladší z bratrů, Therris, kdysi vstoupil do jejich řad, když se nedokázal jinak vyrovnat se smrtí své snoubenky. I to jsem si dlouho kladla za vinu, že ani já a nikdo jiný jsme tam nebyli pro něj, nenabídli mu náruč a útěchu, kterou potřeboval. To vše pak nalezl v tomto semeništi fanatiků a až příliš snadno přijal i jejich víru a nekompromisní způsoby. Do Nebalichu přijel se svým mentorem zasadit městu poslední úder. Podařilo se jim sehnat a přepravit výbušninu, která by místo srovnala se zemí. Místo toho ovšem přišel nejprve o život jeho přítel a posléze byl i Therris zbaven toho, na čem mu teď záleželo ze všeho nejvíce - Numeneře umístěné místo jeho pravého oka, která mu umožňovala být neustále v kontaktu se svými bratry; stal se tak nehodný následování jejich učení. Jakékoliv pokusy o pomoc a sblížení ve světle těchto událostí nedopadly dobře. Therris se vždy nechal až příliš ovládat svými city a teď v něm zbyla už jen zášť a nenávist.
Někdo by možná tvrdil, že za veškerá příkoří může samotné město a je pravdou, že v jednu chvíli byl pobyt v jeho zdech pod neustálým dohledem kněžích pocitově blíže vězení. Zvlášť, když jsme se kvůli onomu střetu s Prorokem dostali do tak svízelné situace, kdy nás chtěli možná prohlásit za jejich posly a navždy uzavřít v chrámu. Panoval strach, že bychom možná jinak mohli vyzradit tajemství zdroje jeho moci. Měli jsme jen několik týdnů na to, abychom z toho nalezli cestu ven. Tou se nakonec ukázala být královna a plán na její osvobození. Není snad ani třeba dodávat, jak by takové odhalení naprosto změnilo chod města a umožnilo některým opět postoupit o pomyslný schod výše.
Vše šlo podle našich plánů. Královna byla zachráněna, navrácena mezi živé, Strážci snů zproštěni viny a vše nasvědčovalo tomu, že se nám povede lépe. Zaujala jsem agenty tajných služeb a ačkoliv dřív doslova drželi nůž pod Ker'Tokovým krkem, začala jsem s nimi spolupracovat. Ne ze strachu, co by znamenalo případné odmítnutí. Nakonec jsem to předtím byla já sama, kdo proti nim dokázal vystoupit. Chvilkový stav míru měl přinést usmíření, naději a sílu postavit se osudu, všem těžkým volbám, které se tak dlouho odkládaly. A vlastně se tak možná i stalo.
Za mými zády se začal připravovat odchod z města. Věděla jsem, že Alina nutí Ker'Toka, aby se vydal po stopách své sestry a já sama mu kdysi přislíbila pomoc. Dříve, než jsem věděla, co všechno mě v Nebalichu čeká. Když se Sylias pak rozhodl na několik týdnů opustit město a mě postavil do role paní jeho domu, netušila jsem, že to jsou mé poslední dny tady. Ker'Tok bez mého vědomí začal zařizovat karavanu, která nás měla doprovodit cestou na sever. Na jednu stranu jsem chtěla být z města také co nejrychleji pryč, ale nechtěla jsem za sebou nechávat tolik nedořešených záležitostí. Navíc se schylovalo ke konjunkci u Černých hor, která podle legend měla vést k otevření brány vědění. Pokud by tomu bylo skutečně tak a já měla možnost nahlédnout do další databanky plné informací jako kdysi, mohla jsem konečně nalézt chybějící střípky k naprostému pochopení transformačních kruhů a možností ukotvení duše - vědomost, která by mohla zbavit Syliase jeho největšího trápení. Pro něco takového jsem byla zprvu ochotna riskovat mnohé...
Velmi pěkné shrnutí z pohledu jedné postavy.
OdpovědětVymazatRozhodně by stálo za to, aby se o něco podobného pokusili i ostatní a pak bychom mohli naše dojmy porovnat :))
Vymazat