Day 28 - Character you will never play again
Alespoň tu máme další téma k zamyšlení. Když si zpětně probírám postavy, za které jsem hrála, jen těžko bych nějakou mohla označit za nějakým způsobem nevyhovující. Ano, občas jsem třeba neodhadla PJe a nevytvořila si někoho podle jeho představ, případně se naše názory na základní principy natolik odlišovaly, že ze hry záhy sešlo a každý si pokračoval po svých. Spíše bude tedy řeč o jistých hráčských a vypravěčských tendencích, které jsem měla možnost vypozorovat.
Občas si totiž u já řeknu, že bych si zahrála nějakou vyloženě kladnou postavu - znáte to, takový ten klasický archetyp třeba léčitelky vychovávané úplnou rodinou někde v idylickém městečku/vesničce, jež by mileráda předávala dál své znalosti a pomáhala, kde jen může. Dobračka od kosti, která se odmítá obohacovat na utrpení druhých a s veskrze pozitivní myslí se snaží čelit všem překážkám. Vždy se přeci najde možnost, jak spory řešit mírovou cestou a lidé jsou v podstatě dobrými tvory, co přirozeně nechtějí ubližovat jeden druhému.
A takovou nevinnou, možná až lehce naivní osobu, která ještě nejspíš neměla tu čest se všemi podobami zmrdství (jistě, její život asi nebyl stále sluníčkový, ale pořád nějak nedokázala zanevřít na své hodnoty) pak hodíte do světa řízeného zlým vypravěčem. Obvykle pak začíná docházet k tomu, že je právě hlavně tato osoba konfrontována snad s tím nejhorším, co lze v daném světe potkat. Z nějakého důvodu asi nemáme příliš v lásce optimistické a sluníčkové lidi a chceme jim to co nejvíc osladit. Reakce nohou být různé, buď se budete i přes to všechno snažit si zachovat vaši tvář a hodnoty a s vypravěčem se neustále přete o to, zda tohle ještě ustojí či nikoliv. Mnohdy už může mít takové počínání nádech grotesky (či absurdního dramatu) - což v jistém případě nemusí být vyloženě špatné, ale musel by tomu odpovídat i zbytek. Nebo postupně začnete podléhat. Pak je tu ale otázka, do jaké míry. Skutečně je člověk ve své podstatě dobrý a nějakým způsobem upnutý na to, že chce pomáhat, po všech těch strastech schopen zcela otočit? Uvažovat v intencích menšího či nutného zla a třeba i zabíjet? I když to třeba není úplně nutné. Nebo si lze i po tom všem ponechat to, co mu bylo nejsvatější? Zhostit se nějak rozumně podobně smýšlející postavy není vůbec snadné. Zvlášť, když se chcete vydat tou druhou cestou a nepůsobit křečovitě.
Sama nevím, zda bych do toho znovu šla (ostatně jeden podobný charakter hraji stále na Andoru a je to občas celkem nápor na nervy) - ono je totiž vždycky snazší se nějak přizpůsobit a postupně charakter své postavy měnit. Zvlášť v situacích, kdy prostě víte, že jednáte se sviní, nebo že vaše dobré činy toho moc nepřinesou. Je to možná ale trochu škoda. Stále si myslím, že to možné je, aniž bych se pak musela zaklínat třeba nějakými božstvy, nebo jakoukoliv jinou vírou, jež by mi měla dodávat víru. Tohle by mělo vždy vycházet ze samotného nitra s citlivostí sobě vlastní. No, možná se jednou i odvážím a znovu se do takové postavy pustím, i když preferuji druhou stranu barikády (jak je asi zřejmé i z mého předchozího příspěvku). Mrzí mě, že nemám už teď moc sil na nějaké delší zamyšlení, ale snad se mi tento problém povedlo alespoň trochu nastínit. Někdy se k tomu možná i vrátím :)
A takovou nevinnou, možná až lehce naivní osobu, která ještě nejspíš neměla tu čest se všemi podobami zmrdství (jistě, její život asi nebyl stále sluníčkový, ale pořád nějak nedokázala zanevřít na své hodnoty) pak hodíte do světa řízeného zlým vypravěčem. Obvykle pak začíná docházet k tomu, že je právě hlavně tato osoba konfrontována snad s tím nejhorším, co lze v daném světe potkat. Z nějakého důvodu asi nemáme příliš v lásce optimistické a sluníčkové lidi a chceme jim to co nejvíc osladit. Reakce nohou být různé, buď se budete i přes to všechno snažit si zachovat vaši tvář a hodnoty a s vypravěčem se neustále přete o to, zda tohle ještě ustojí či nikoliv. Mnohdy už může mít takové počínání nádech grotesky (či absurdního dramatu) - což v jistém případě nemusí být vyloženě špatné, ale musel by tomu odpovídat i zbytek. Nebo postupně začnete podléhat. Pak je tu ale otázka, do jaké míry. Skutečně je člověk ve své podstatě dobrý a nějakým způsobem upnutý na to, že chce pomáhat, po všech těch strastech schopen zcela otočit? Uvažovat v intencích menšího či nutného zla a třeba i zabíjet? I když to třeba není úplně nutné. Nebo si lze i po tom všem ponechat to, co mu bylo nejsvatější? Zhostit se nějak rozumně podobně smýšlející postavy není vůbec snadné. Zvlášť, když se chcete vydat tou druhou cestou a nepůsobit křečovitě.
Sama nevím, zda bych do toho znovu šla (ostatně jeden podobný charakter hraji stále na Andoru a je to občas celkem nápor na nervy) - ono je totiž vždycky snazší se nějak přizpůsobit a postupně charakter své postavy měnit. Zvlášť v situacích, kdy prostě víte, že jednáte se sviní, nebo že vaše dobré činy toho moc nepřinesou. Je to možná ale trochu škoda. Stále si myslím, že to možné je, aniž bych se pak musela zaklínat třeba nějakými božstvy, nebo jakoukoliv jinou vírou, jež by mi měla dodávat víru. Tohle by mělo vždy vycházet ze samotného nitra s citlivostí sobě vlastní. No, možná se jednou i odvážím a znovu se do takové postavy pustím, i když preferuji druhou stranu barikády (jak je asi zřejmé i z mého předchozího příspěvku). Mrzí mě, že nemám už teď moc sil na nějaké delší zamyšlení, ale snad se mi tento problém povedlo alespoň trochu nastínit. Někdy se k tomu možná i vrátím :)
P.S. - Do dnešního psaní mi bohužel vlítlo hraní WoDčka, takže jsem byla jen tak tak schopná dokončit tuhle otázku. V dalších dnech budu mimo PC, takže si na další díly budete muset chtě nechtě počkat. Tak zase v neděli! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat