Tak zase něco ze života...

    Mám pocit, že už pomalu nastal čas, kdy se mohu vrátit k předchozímu období a nějakým způsobem veškeré dění sumarizovat. Ti, kdo (ze zcela pochopitelných důvodů) nemají mé myšlenkové/citové/atp. výlevy v oblibě, mohou tento post v klidu přeskočit. Mám toho na srdci poměrně dost...



Začnu tak nějak zlehka. Nízká frekvence článků v posledních měsících má i trochu jiné příčiny, než fakt, že jsem se znovu rozhodla hrát na Andoru, kam obvykle píšu klidně několikastránkové posty, u kterých trávím vážně dost času (nezahrnuje to jen psaní samotné, ale i kontrolu toho, co psali ostatní, dohledávaní detailů a nutné pauzy) - i když i toto mě pak samozřejmě od jakékoliv další literární činnosti odrazovalo. Bohužel tím nejvíce utrpěly soupisy z našeho hraní, čehož opravdu dost lituji a stále nějak věřím tomu, že to zvládnu dokončit. Pokud se tedy všechno ještě nějak víc neposere. Důvod toho všeho je mnohem snazší; je to už opravdu celá řada let, co se u mě začaly objevovat deprese. A když mluvím o této nemoci, skutečně nemám na mysli jen nějaké obyčejné výkyvy nálad, splíny a záchvaty melancholie - ačkoliv to tak okolí může připadat. Zvlášť těžká období mívám pak na jaře. Je to opravdu neuvěřitelné a rozumím tomu, že mi to asi mnozí z vás neuvěří - takřka z ničeho nic, jako rány z čistýho nebe se mi všechno obrátí naruby.

Letos to bylo zvlášť ošklivé, dostala jsem se do fáze, kdy jsem už ani nemohla chodit do školy, vážně hrozilo, že se na ni vykašlu (a vlastně si s touto myšlenkou neustále zahrávám) a doteď moc dobře nechápu, jak se mi mohlo podařit přežít a úspěšně složit většinu zkoušek. Je to opravdu těžko představitelná situace, člověk bezděčně leží na posteli a zoufale si přeje něco dělat, jenže ono to prostě nejde. Nesmysl, že? Musela jsem se skutečně přemáhat, abych si dolezla do kuchyně pro kousek toho žvance. To zoufalství je opravdu těžké si představit. Připadala jsem si jak ten nejzbytečnější tvor na celé planetě. Myšlenka, že si toto musí myslet zákonitě i mé okolí, se v mé mysli uhnízdila bez jakýchkoliv odporu. Vlastně je to z velké části pravda, je mi jasné, že mé problémy prostě nikoho zajímat nebudou a samozřejmě na to mají všichni právo; každý má svých starostí dost a trocha toho volného místečka by měla být rezervovaná jen pro ty nejbližší. Nemohu ani nikomu zazlívat, že mi nevěří, ať už z toho důvodu, že jim něco podobného s mou osobou přijde naprosto nemyslitelné, nebo se nějakým způsobem bojí v tomto ohledu citově angažovat. Ovšem průser nastane tehdy, když nemáte zastání u těch, co vám jsou nejbližší. Doteď nezapomenu, jak jsem se po dlouhých letech v jedné strašně těžké chvilce svěřila doma se svým trápením, byla označena za lháře a ještě seřvána za to, jak si ničeho nevážím a ať nečekám, že "budu moci v životě dělat jen to, co mě naplňuje. Blbý nálady má občas každý" - ano, nálady. Jenže ne deprese. Vím, že se mi tou větou nikdo nesnažil cíleně ublížit, z části byla řečená v afektu (bůhví, možná i ze strachu, že to, co jsem řekla by mohla být pravda), jenže je to už více než rok a stále se mi ozývá v hlavě.

Vyvstane na povrch vždycky ve chvíli, kdy mi začíná být mizerně, abych sama sobě připomněla, že vlastně lžu, jsem mizerný sobec a nezasloužím si nic z toho, co mám. A opět se ocitám v tom bludném kruhu, ze kterého téměř není úniku. Asi si říkáte, že když o tom všem vím, znám příčiny svých obtíží atd, proč s tím sakra nic nedělám? Snažím se. Stojí mě to hrozného úsilí, ale bojuji proti sobě samotné a tyhle okamžiky, kdy jsem schopná zase normálně a racionálně přemýšlet, si snažím užívat. Za poslední léta se se mě stal hrozný introvert, mám stále potíž do někoho vložit svou důvěru a dívat se na něj zdravě; automaticky nepředpokládat, že mnou pohrdá, protože jsem v tomhle světě naprosto zbytečným článkem. Chybí mi ambice, můj žebříček hodnot je také malinko jinde (a to ne proto, že bych se považovala za někoho víc, nebo si skrze prapodivné komunity nějak zvyšovala ego tím, jak se budu poplácávat po ramenou s podobně pomýlenými), je to jen přirozená reakce na vše, co se kolem mě děje. Jistě, jsou tu jedinci, kteří se mi v těch těžších chvílích snaží dodat trochu světla a naděje, jenže věta "neboj, ono bude líp", případně nějaké pokusy o to zvednout mi náladu (a tím mě upozorňovat na to, v jaké jsem zase mizérii - ano, takto člověk v těchto chvílích skutečně uvažuje) mi nepomáhá. Spíš naopak. Kolikrát už pak jen předstírám, že tyhle marný pokusy měly úspěch, abych prostě měla pokoj. Protože v takové situaci se mohu obrátit jedině na lékaře (což nepřichází zatím v úvahu), nebo to celé řešit svépomocí. Celý život jsem s tím sama a zvykla jsem si na to. Ačkoliv následné pocity osamělosti nikterak příjemné nejsou.

Tohle však není v žádném případě nějaké volání o pomoc, domáhání se soucitu (jen se zamyslete, kdy jste jej navíc někomu skutečně věnovali, když o něj žádal....ve většině případů to působí přesně naopak) a prohlášení, co kde pro koho znamenám (jednak tomu nevěřím, druhak to fakt nepotřebuji). Ne, letošní jaro je i s většinou jeho dozvuků již vyřešeno; proto jsem schopná o tom všem hovořit, ačkoliv mi to vůbec nedělá dobře. Odhalování jakýchkoliv slabostí je opravdu ošemetná věc, zvlášť, když jste paranoidní. Je to prostě jen poukázání na některé skutečnosti a posílení mých předchozích slov pro ty, co mi stále nevěří. Protože to jediné je pro mě skutečně bolestivé. Chci po svých blízkých jen to, aby to akceptovali. Nic víc.

Aby to celé nebylo jen o fňukání, musím zkonstatovat, že se snad věci opět navrátily do normálu, až na občasné výkyvy jsem schopná bez problémů fungovat, těšit se z věcí, přítomnosti blízkých lidí a v neplnění "povinností" mi brání více světské starosti či obyčejná lenost. Navíc jsem během těch několika krušných měsíců poznala člověka, který nejspíš nějak intuitivně pochopil, že na mé občasné výlevy objasňující mou současnou situaci je nejvhodnější odpovědět "no, k tomu ti nemám co říct", než se mě snažit marně rozveselit (a tím můj stav zhoršit) nebo mi říct "nojo, taky mám těžkej život", a jsem mu opravdu vděčná za to, že mě s tím okamžitě neposlal někam do hajzlu, ačkoliv tomu všemu dle vlastních slov moc nerozumí. Těch několik slůvek mých díků si opravdu zaslouží, už jen proto, že jsem se odvážila svěřit mu svou důvěru a nezklamal ji. Musí to všechno znít šíleně hloupě a pateticky, nedivila bych se, kdyby mě někdo ještě začal osočovat z nějakého pseudohumanismu a podobných "neřestí", páč se tohle teď prostě vůbec nenosí (což by si skutečně zasloužilo nějaký článek a už dlouho mě svrbí prsty, abych veškerou tu zlost nad tím, jak se k sobě máme, vytroubila do světa), jenže sral to pes. Jsem už taková a dokážu si za svými výroky stát, ačkoliv se budu ve většině případů spíš nějak ušklíbat. Je už na každém jedinci, co si z toho odnese.
Kdo to dočetl až sem a něco si z toho možná odnesl, ať se přihlásí o lízátko :)