Oproti předchozím ročníkům se letošní chata konala až začátkem srpna, což s sebou neslo celou řadu komplikací. Prvně počasí. Nechci se tedy stylizovat do role věčně nespokojených pavlačových drben, ale ačkoliv je náš dům poměrně slušně izolován, střešní okýnka udělají v tomhle pařáku své. A bouřky nechtěly přicházet, nebo se jen na chviličku objevily v nesprávnou dobu. Takže jsme se tu pěkně dusili ve vlastní šťávě :) Navíc měli dva z hráčů naplánovaný ještě nějaký další program a sprostě nás v pátek opustili. Bohužel byl jeden z nich i vypravěčem dvou dobrodružství a důležitým článkem v dalších hrách. To mělo za důsledek to, že prvních několik dnů hraní uteklo až neskutečně rychle a ke konci jsme pomalu nevěděli, co s roupama :) Naštěstí byly toto jediné menší zádrhely a snad nikomu nezkazily zážitek z parádní akce, jakou letošní chata rozhodně byla.
Takže od začátku. Jako obvykle jsem dojela do Svobody o den dříve, abych stihla připravit alespoň to základní pro mé drahé spoluhráče. Bohužel mě ale letos dost zaměstnávalo příbuzenstvo, takže to i pro mě bylo všecko dost na rychlo. No, na výsledku to snad moc znát nebylo. V sobotu jsem už nadšeně očekávala jejich příjezd; vyzvedla si je na nádraží a společně jsme odtáhli věci nahoru. Následovalo přivítání s rodiči a pak klasické posezení v nějaké z místních restaurací - tentokrát padla volba na Měšťanský dům. Během jídla jsme si alespoň mohli promyslet, jak to letos vymyslíme. Původně bylo v plánu zajet si navečer do Kauflandu (páč strýček už nemá auto, tudíž byly nákupy na nás) a v neděli se zúčastnit legendární porcinkule v Hostinném, kde mělo po poledni vystoupit úžasné duo Eva a Vašek. Bohužel byl ale záhy můj kulturní program zavržen s tím, že je na nákupy moc vedro a nejlepší bude k tomu využít právě nedělní odpoledne. Pff!
Po nákupech jsme se s Gábi pustily do oblíbené činnosti marinování masa a těšení se, až se konečně dostaneme k tomu bůčku po "ázijsku". Když byla veškerá příprava hotova, mohlo se začít hrát. Tentokrát se průběžně střídala celkem 4 dobrodružství a poslední den nám ještě Mich vymyslel jeden pěkný oneshot na Mass Effect, páč krom WoD jsme nemohli nic jiného za absence dvou lidí hrát.
Jelikož je už naše dlouholetá kampaň u konce a chuť hrát klasickou fantazárnu ani zdaleka nevymizela (po té dlouhé pauze spíš naopak), rozhodli jsme se na Greka hodit Pathfinder. Naštěstí nám vyšel vstříc a my si mohli konečně užít poctivý fantasy příběh a hromadu hodů dvacetistěnkou. Nechybělo ani moje nespokojené mrmlání, když jsem náhodou postoupila o level a musela v pravidlech hledat, co za skilly, featy atd. si mám tentokrát připsat :D Začátek příběhu našeho nového dobrodružství se odehrál ve městě Ulyat, jež je poslední "baštou civilizace" jižní části Mitanského království (uf, doufám, že ty světové strany nemotám :D) a dříve tvořil předsunutou základnu pro budoucí výpady do Simurské říše. To by ovšem znamenalo překročit džungli hemžící se krom nebezpečných tvorů i mnoha domorodými kmeny a překlenout hory obývané orky. Naštěstí se na místě objevilo několik bohatých nalezišť stříbrné rudy a město se začalo rychle rozrůstat. Jeho chod pak řídila, krom nějakého úředníka, celá řada zájmových skupin. Díky vzrůstající síle se dokonce městu podařilo pacifikovat i většinu domorodých kmenů a ze zajatců si vytvořili celkem pěkné stádečko otroků. Opravdu krásné prostředí! Ale celkem ideální pro moji druidku, která se rozhodla "jít s dobou" a místo toho, aby se nechala spolu se zbytkem svého kmene zmasakrovat, dobrovolně odešla do civilizace a stala se tak díky svým znalostem a stopovacím schopnostem celkem užitečnou osobou, kterou si čas od času najímala každá ze zájmových skupin pro nějakou práci.
Toho osudného dne tomu nebylo jinak. Zástupce Urga přiběhl s urgentní zprávou a záhy se dozvěděla, že jejím úkolem je dotáhnout velmi nesourodou skupinku osob až do "zakázaného území" k ruinám, které mají prozkoumat a pokud možno z nich i něco nalootovat. A tak se ona, nějaká lidská dámička (která se později ukázala jako dcera místní vévodkyně a zlá démonka), gnómský bard a nějaký elfský floutek (taky z královského rodu, je to asi teďka in) vydali na strastiplnou cestu napříč divočinou. Celou skupinku pak uzavíral jakýsi člen speciálních jednotek, který nejprve nakradl všechny možné věci, co zbyly ve voze a nakonec se z důvodu totální nedůvěryhodnosti stal víceméně zajatcem. Jenže skupinka nebyla na cestě zrovna dobrovolně, takže se milá dámička rozhodla svými zlovolnými kouzly očarovat moji nebohou průvodkyni a donutit ji, aby změnila směr a navštívila s nimi jiné ruiny (které tam vlastně ani neměly být). Celá džungle se vlastně změnila a propadala do chaosu. Krom duchů v její severní části řádily i skupinky ještěřího lidu, podivní měňavci a drowové. Poté, co Elessu posedl nějaký zlý duch, aby si ji dotáhl přímo do svého "chrámu" a následně v něm zůstal uzamčen (snad!) bylo zřejmé, že cesta zpět do Ulyatu nepřichází v úvahu. Dalším cílem bylo přístavní město Tarin, kde měla mít Elessa své příbuzné a odkud mohl každý z nás svobodně odplout tam, kam se mu zlíbí. Jenže to by se nesměla stát celá řada věcí. Prvně by asi nesměli vévodkyni zabít a tak nějak pořádat hon i na zbytek rodiny. Což jsme se bohužel dozvěděli poněkud pozdě až ve vojenském ležení jejího milého strýčka, který nám nabídl veškerou pohostinnost. Aby toho nebylo málo, v nějakém sousedním vévodství se někdo zbláznil a po jeho říši začínají vyvstávat nemrtví a podobná zvěrstva, jež se rychle šíří dál.
Sotva jsme byli zachránění tajemným pirátem ze spárů zlého strýce a ukryli se v džungli, nenapadlo nás nic lepšího, než si popovídat s duchem Elessiny zesnulé matky. No, rituál se vlastně vydařil. Jen by má průvodkyně tu krčící se seschlou věc rozhodně nenazvala člověkem, ani jeho duchem. Když po ní zpoza toho začal ještě šmátrat nějaký černý zloun, bylo dokonáno. Má druidka už toho měla plný zuby a skupinka se rozdělila. Elessa si vzala své dva chlapce do Tarinu, kde chtěla pátrat po pozůstalostech její matky a má postava odešla s gnómem zpátky do džungle - zkoušet své štěstí na jihu. Pokračování obou příběhů se snad ještě dožijem :)
V Gábinině WoD jsme se konečně dočkali zakončení večírku a slavné proměny v upíry, která pro každého dopadla jinak dramaticky. Bohužel se stále odehrával závěr celé akce a když jsme se k tomuto dobrodružství dostali podruhé, byli přítomni jen tři hráči. A ač si Gábi opět připravila nějakou pěknou zápletku, ukázalo se, že k zabavení lidí na mnoho hodin bohatě stačí nechat šestici negrů ukrást někomu auto. Moje Aneta naštěstí nepatřila mezi oběti krádeže a tak mohla celou situaci zneužít ve prospěch svůj a svého Sira. Smutným vedlejším efektem tohoto hraní bylo, že bylo opravdu těžké (nebo lépe řečeno nemožné) držet nějakou vážnější a tíživější atmosféru, jak tomu bylo doposud. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní :) Ale rozhodně tu máme teď velmi zajímavě rozehrané karty a jsem zvědavá, jak se to celé nakonec vyvrbí. Navíc nás opět popadl záchvat tvořivosti a opět o situaci nechali promluvit našeho milého vůdce :)
Pokračovalo se i v Grekově Cthulhu, kde jsme se snažily vyřešit všechny podivnosti jak jinak, než skupinovou seancí pod vedením našeho média. Krom toho, že jsme se dozvěděli, že Francouzův mistr není zřejmě zcela spokojen s žákovou prací (podle mé Rebeccy a sira Kensingtona bude možná na vině i jeho francouzština, případně se takto projevil právě proto, že jeho odchod ze světa nemusel být až tak přirozený) se na scéně objevila další postava, která výrazně zamíchala dějem - duch dědy Boyla, který ze všeho nejvíc nenávidí Brity a chce po svém vnukovi, aby hrdě kráčel v jeho a otcových šlépějích a aspoň dvacítku jich pobil. Během seance došlo opět i na Longwoodovou, jež po sobě zanechala opravdu zajímavou závěť a veškerý svůj majetek odkázala nějakému ožralovi, kterého titulovala jako svého syna. Rozběhlo se pátrání. Ti, co byli návštěv z druhé strany ušetřeni před zraky ostatních na seanci, se bohužel také dočkali. Dokonce i má skeptická Rebecca byla nakonec přemluvena k tomu, aby se na koni pustila do závodů se svým mrtvým dědou. Samozřejmě ji posléze varoval, že ji hrozí velké nebezpečí a nebylo by dobré, aby na všechno byla sama. Zda mělo právě to za následek následné přestěhování sira Kensingtona na její ranč, můžeme jen spekulovat.
Krom toho, že se po městě prohání Boylův duch a čas od času nakopne svého vnuka, došlo i k další brutální vraždě. Obětí byl tentokrát jeden z Indů, který pracoval v přístavu právě pro Rebeccu. Jeho mrtvola byla nalezena na jednom z opuštěných mol ve velmi zvláštní poloze, místo očí měl vsazené černé kameny a další se nacházel v ústech. Nemohlo být pochyb, že šlo o nějaký zlý rituál. Aby toho nebylo málo, ještě k večeru téhož dne nalezla Rebecca ve starých účetních knihách přes 100 let neměnný podpis jistého Petersona, který už pro jejího dědu převážel nějaké speciální zásilky. Situace se nám tedy pěkně zamotává a jsem zvědavá, kolik toho do dalšího roku zas zapomeneme :) (Já si stěží vzpomněla na jméno své postavy a úplně mi vypadlo, že krom vášně pro čaj sdílí i mé nadšení pro čtyřnohé mazlíčky a má svého zlého siamáka :))
Poslední "celotáborovou" hru si pro nás opět připravila Gábi; příběh z nedaleké budoucnosti, kde jsou technologie už na takové úrovni, že práce s virtuální realitou je téměř na denním pořádku. Ovšem do her se ji zatím nepodařilo ještě plně přenést, tedy ne se všemi důležitými vjemy. Až teď se uvolnil jeden z tajných vojenských projektů, jež měl slibovat plnohodnotný zážitek. Někteří z vás možná už tuší, odkud vítr vane. Gábi byla alespoň tak hodná, že hru pojmenovala Element
Nakonec zbyl prostor už jen pro několikahodinový úvod do světa ME, kde se naše tříčlenná posádka snažila přijít na kloub zvláštnímu incidentu na jedné z těžebních stanic. Poté, co byla zpacifikována posádka stanice, jsme se dovtípili, že za celou věcí stojí podivný artefakt ve tvaru modré zářící koule, jež vysílá nějaké podivné vlny a dělá (hlavně) z lidí blázny. Že to nebude až taková prča nám došlo ve chvíli, kdy byl zasažen i náš desátník Christopher Doyle a celou věc začal vyšetřovat člen Spectra - opravdu sexy turian, který s sebou měl samozřejmě ty největší výdobytky moderní technologie, jež mu má quarianka Zaal opravdu hodně záviděla. Bohužel naše hraní přerušily dlouhodobé výpadky proudu, které Gábi využila k tomu, aby všem při světle svíčky připomněla hrůzyplné zážitky z našeho vyvolávaní duchů na Barrandovských terasách a přidala ještě několik dalších příběhů z dílu Ghost Hunters. No, nechtělo se nám ani na záchod a musim říct, že sny tohoto večera nebyly opravdu příjemné :D
Poslední den už byl víceméně lelkovací, postupně jsme se smiřovali s tím, že naše báječná chata je u konce a už horečnatě přemýšleli, na kdy si naplánovat další hraní. Skutečně je to jako droga a ta dlouhá pauza vyvolala v nás všech ještě mnohem větší hlad :) zvlášť, když všecky ty Andory vůbec nejedou a za chvilku nás školou povinné opět čeká celá řada nepříjemných chvil v ústavech. Dopoledne jsme se aspoň stihli zasmát u vytváření Hitlera a nakonec si pustili i stream z advíkovského lol turnaje a pošklebovali se nad zajímavými slovními obraty jednoho z moderátorů akce. A pak byl konec. Schluss. Die ende....
Takže snad za rok zase ;) a tentokrát prosím už v červenci!
Žádné komentáře:
Okomentovat