Numenéra - Úvod

Konečně se mi podařilo se na chvilku odpoutat od úchvatného světa posledního Zaklínače a mohu se směle vrhnout do sepisování reportu z posledního hraní. Konečně jsme se sešli v kompletní sestavě, naposledy si ujasnili pravidla, stvořili si deníky a vrhli se střemhlav do nového dobrodružství. Popisované události budou opět z pohledu mé postavy, tudíž obohaceny o její názory a poznatky.





Část 1. - Vítejte ve Fazolově!

Den, kdy mé dobrodružství začalo, se ničím nelišil od ostatních. Stejně jako kterýkoliv jiný jsem se bezcílně procházela uličkami Fazolova a kroky podvědomě stočila k tajemné věži; jediné skutečně zajímavé stavbě široko daleko. Ostatně mít možnost spatřit ji na vlastní oči je snad snem každého učence. Nebyla to ale pouze jen slova pradávné legendy, co mě dohnala až sem, nýbrž úkol mnohem vyššího významu. Zabraná v myšlenkách o pravdách ukrytých ve zdech monumentálního stavení jsem se zařadila do davu proudícího k ohrazenému vstupu. Zde se mě ujal jeden z řádu Kněží Věků, aby mi poskytoval tichý doprovod. Nebyla to má první návštěva, každý z těch zvláštních koutů jsem znala téměř zpaměti. Vyhnula jsem se skupince, jež k portálu přinášela nespočet tretek, doufaje v zázrak a pak ho spatřila...

Muže, který jako by se vyloupl z hrdinských tapiserií lemujících stěny panských sídel. Už v jeho samotném postoji byly stopy po takové prazvláštní hrdosti - nebylo to ale jeho samotné vzezření, co mě na první zaujalo, ale spíše zbraň připásaná po jeho boku. Byla znakem příslušnosti k řádu známého schopností vyhledávat a používat Numenéry. Přesně někoho takového jsem potřebovala! Navíc nevypadal jako někdo z místních, takže nebylo ani příliš těžké získat si jeho pozornost.
Starý známý trik s kyvadélkem a ztrátou pozornosti se mi asi nikdy neomrzí. Srdečné omluvy spojené s pozvánkou na dobré pití nechají jen málokoho chladným. Podařilo se mi ho vylákat do hostince s výmluvným názvem U Opilé kozičky, kde jsem si po krátkém rozhovoru jenom potvrdila své domněnky.

Corin, jak se mi mladík představil, se sám ke členství k řádu přihlásil a jakmile došlo na otázky týkající se Numenéry, viditelně pookřál. Pokud bych měla možnost s ním hovořit ještě o něco déle, zřejmě by mi prozradil historii svého rodu až do pátého kolene. Buď jsem v něm probudila nějaký zvláštní druh upřímnosti a potřebu sdílet své životní zážitky, nebo se mě jen snažil opít kvanty smyšlenek v naději na ještě příjemnější pokračování dne. V mužích jsem podobné pocity vzbuzovala opravdu často, ale ať už to bylo v Corinově případě jakkoliv, přislíbil mi pomoc, dokonce bez nároku na odměnu, což pro mě bylo nejpodstatnější.

Tajemná věž ve Fazolově dotýkající se samotných nebes

Ačkoliv bylo jeho vyprávění strhující, nemohla jsem si nevšimnout podivného vytáhlého individua stojícího u baru, které nás po celou dobu rozhovoru pozorovalo. Chvílemi to dokonce vypadalo, že snad i naslouchá. Můj pohled však nejvíc přitahovala prapodivná čelovka umístěná přesně v té části čela, aby vyvolávala dojem nadpřirozeného třetího oka. Copak na nás dvou asi vidělo, bylo-li tomu skutečně tak? Snažila jsem se neznámého cizince ignorovat, ale tu a tam mi to přeci nedalo. Zvlášť, když se tyto sympatie ukázaly jako vzájemné. Nikdo se ovšem neměl k uskutečnění prvního kroku, takže světlo do celé situace přinesl až další zásah shůry.

Přímo k němu se vydal další z hostí mého oblíbeného podniku a zároveň asi jediná známá tvář obývající Fazolov - Ker'Tok. Mladík, který by možná mohl být klíčem k rozuzlení legendy o prvním Jackovi, pokud prastaré spisy nelhaly. Společně usedli k jednomu z protějších stolů a rozpačité výměny pohledů ještě chvíli pokračovaly. Nakonec se slova ujal můj známý a konečně jsme si sesedli. Cizinec se představil jako E2 a ukázalo se, že nás všechny pojí stejné cíle - nebo se mi je spíše podařilo je o tom přesvědčit. Kdo by také nechtěl pomoci ženě v nesnázích, která se chystá vyrazit do nehostinné divočiny v honbě za tajemnými poklady! Stačilo jen nalézt společnou řeč a dobře odhadnout jejich motivace. Což se, zdá se, povedlo.

Vypravěčka našeho příběhu, Nereth

Odchod z Fazolova jsem naplánovala již na ráno druhého dne. Nechtěla jsem, aby měli příliš času o celé akci přemýšlet a navíc jsem se už nemohla dočkat, až tuto přerostlou farmářskou osadu opustím. Ačkoliv se mi za těch pár týdnů podařilo najít místa, která alespoň z části uspokojovala některé z mých nároků, život zde přinášel jen pramálo vzrušení a s většinou obyvatelstva nebyla zrovna rozumná řeč.

Krátce po svítání jsem se tedy vydala naposled rozloučit s tajemnou věží, kde jsme měli smluvené setkání a společně vyrazili vstříc Pláním Kataru. Naším jediným vodítkem byla hrubě načrtnutá mapa a několik nejasných skazek posbíraných napříč mými cestami, z nichž jsem měla dojem, že se mě spíš někdo snažil ošálit. S každou novou stopou tento pocit sílil, ale zároveň jsem si uvědomovala tu neuvěřitelnou svobodu, jakou mi cestování nabízelo.

Tam, odkud jsem pocházela, na mě nepohlíželi zrovna nejlépe, nebyla jsem příliš vzorovou žákyní, nedokázala jsem přijmou vnucovaný řád a nalézat v něm útěchu. Ve chvílích, kdy jsem učení věnovala pozornost mi myslí vířily otázky označované jako nevhodné. A já se o ně vždy musela podělit. Někteří to nazývali prokletím mé krve, jiní mě častovali pohrdavými pohledy nejspíš i bezdůvodně. Jenže teď jsem byla v kraji nikoho a na ničem z mé minulosti nezáleželo.

Měla jsem připravené příběhy, kterými bych upokojila své společníky, neboť jsem očekávala příval otázek, ale nakonec k ničemu z toho nedošlo. Vhodně mi k tomu posloužilo vyprávění Corina o jeho řádu. Dle jeho slov měl být po nedávné tragédii jedním z posledních členů. Jejich skupinu údajně napadla celá armáda Kněžích Věků ve snaze je vyhladit. Co bylo ovšem ještě podivnější, byla zmínka o přítomnosti člena Řádu Pravdy, který tvořil doprovod samotného Jantarového papeže. Vůbec nám to nedávalo smysl. Přítomnost tak početné jednotky i její záměr. Pokud ovšem Corin opravdu přišel o své společníky, bylo by dobré přijít celé záležitosti na kloub. Ostatně v naší skupince nebyl jediným, kdo se musel potýkat s podobným osudem. U Ker'Toka to byli Černí jezdci, kteří shodou okolností brázdili pustiny, do kterých jsme měli namířeno, a plenili vše, co jim přišlo do cesty. Vypadalo to jako počátek neklidných časů, skoro takových, jaké předpověděly legendy...

Abychom si však počátek naší výpravy zbytečně nekazily chmurnými myšlenkami, nechali jsme minulost v poklidu dřímat. Cesta ubíhala rychle, občas jsme byli nuceni zpomalit kvůli kratším přeháňkám, ale když jsme se poprvé utábořili, měli jsme nohy ztěžklé únavou a z Fazolova byla vidět jen věž. Ker'Tok vytáhl prapodivný kotlík, aby z našich čerstvých a lákavě vyhlížejících zásob vytvořil nevábnou hnědou hmotou, kterou posléze vydával za jídlo. Pozřít se to nakonec dalo, ale vůbec tomu nástroji nevěřím. Následná debata o možnostech jeho použití mě v tom jenom utvrdila.

V záplavě hašteření a vzájemného popichovaní jsme ale úplně přehlédli skupinku malých Laaků, kteří se mezitím chytře poschovávali v hustých trsech trávy. Naskákaly na nás ve chvíli, kdy jsme to nejméně čekali a mně se jen stěží podařilo vyhnout jejich odporným, zubatým tlamičkám. Ne všichni měli bohužel takové štěstí a po jejich hrdinském zdolání jsem se jala ošetřovat rány. Příště už na ně budeme určitě připravení!

Malí, odporní laakové

Hlášky:

Mimoherně, hráči si určují staty svých postav. Arian vypravěči sděluje výslednou hodnotu...
Já: "On je rychlej, jak já chytrá!"

Corin vysvětlluje filozofii svého řádu.
"Vždy ochraňuji slabší před silnějšími..."
Nether: "Tak to se budeme modlit, abychom potkali početnější skupinku, pokud by mělo dojít ke střetu!"

Debata o Ker'Tokově hrnci
K: "Vždy to chutná po ingrediencích a když třeba najdete jen špinavou vodu..."
N: "Funguje to jako filtr?"
K: "No, jednou, když jsem byl na cestách a neměl jsem nic jiného..."
N (poplašeně): "Ne, neříkej mi to!"


Během hraní jsme poslouchali: