Těžko říci, jak dlouho jsme utíkali, ale když už jsme vyčerpali i poslední zbytky sil a konečně zastavili, měli jsme hořící stodolu daleko za sebou. Plíce mě pálily námahou, až jsem se strachoval, že je ten žár roztrhne vedví. Nejraději bychom byli pokračovali dál, ale naše znavená těla nás už neposlouchala. Navíc to vypadalo, že nás nikdo nepronásledoval. Sotva jsem byla schopná se znovu postavit na nohy, vzdálila jsem se od skupinky a nechala dvojici mužů ošetřit Corina. Věděla jsem, že je na tom zle, ale potřebovala jsem být sama. Po předešlých událostech jsem nebyla schopna podívat se komukoliv z nich do očí. Věděla jsem, že budou mít spousty otázek, kterým jsem zatím nedokázala čelit. Bylo mi zle, snad jako nikdy předtím. Možná od smrti mé vlastní matky, ale tehdy jsem to nebyla já, kdo při ní stál na smrtelné posteli, komu naposledy vydechla v náručí..
Možná jsem byla skutečně prokletá. Zvěstovatelova slova na mě dopadla jako rána kladivem, vynořovala se znovu a znovu s hlubin mé mysli se sílící kadencí. To, myšlenky té dívky, svit jejích očí a nakonec i zvuk tříštících se kostí. Mohla mezi tím být nějaká souvislost? Ale proč.. přece by nedávalo smysl, aby se nás kdokoliv snažil zabít, i když jsme možná byli ke knězi hrubí, to, že pro nás nebudou nebeské brány otevřeny a propadneme v zatracení by bylo přeci dostatečně krutým trestem. Ať už to bylo jakkoliv, tu rodinu musel ovládat někdo neuvěřitelně mocný, tím jsem si byla jistá. Jak jsem se snažila dát dohromady všechny detaily, má mysl se postupně uklidňovala. Dlouho jsem nebyla tak vyvedená z míry a byla jsem vděčná za to, že mě u toho nikdo nespatřil.
Vyrazila jsem tedy zpět ke svým společníkům, připravená dodat nějaké vysvětlení. Uprostřed cesty mě však zastavila slabá záře linoucí se přímo z drahokamu mé tiáry doprovázená podivným svěděním. Do nosu mě udeřil pach pálícího se masa a k uším dolehly výkřiky, jako tenkrát, když jsem se krčila pod tou hrůzyplnou vizí. Vše bylo náhle zpět, až nakonec zbyla jen tma.
Netuším, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale barva oblohy se nikterak nezměnila. Několikrát jsem se nejistě ohlédla přes rameno a stále trochu rozechvělá dorazila do tábořiště. O Corina bylo už postaráno a hlasitě oddechoval. Ker'Tok dával dohromady Dvojku a já si konečně mohla všimnout, jak zvláštně je jeho tělo poskládané. Od pasu ke kolenům byl tvořen mechanickými částmi, což bylo samo o sobě dost podivné - obvykle tomu bývalo právě naopak. Viděla jsem část jeho pevné, umělé svaloviny i hromady pracujících stroječků a hejblátek, ze kterých až přecházel zrak. Nechápala jsem, jak se v tak složitém mechanismu dokáže Ker'tok vyznat, ale podle toho, s jakou jistotou pracoval, mu to nečinilo větší potíže.
Usedla jsem kousek vedle nich a sbírala síly k prvním stolům. Podobné situace jsem znala moc dobře; to napjaté ticho, tíživá očekávání a nechuť učinit první krok. Naštěstí ani jeden z nich nevypadal následkem té události zvlášť zničeně, dalo se předpokládat, že už možná něco podobného i zažili. Jenže kromě Corina mi nikdo z nich svůj životní příběh ještě nevyprávěl a pravdou bylo, že jsem za to byla i zčásti vděčná, protože by jistě došla řada i na mě. Po chvilce váhání jsem to byla právě já, kdo narušil status quo. I když mi tentokrát má obvyklá výřečnost nenabízela moc východisek, nalezla jsem ve svých společnících oporu. Byla jsem za to vděčná; i za ten pocit obrovské úlevy s tím související.
Jakmile se mezi námi vody pročistily, také jsem ulehla ke spánku. Bohužel však ne tak obnovujícímu jako Corin. Začalo to pocitem, nebo spíše tušením, že se něco snaží vkrást do mé mysli ve snaze ji ovládnout. Náhle jsem z výšky hleděla na své spící tělo a zdálo se mi, jako by mne samotnou kdosi pozoroval. Ohlédla jsem se přes rameno, ale přede mnou se rozkládaly jen nekonečné pláně ohraničené dvěma kopci v dáli. Tušila jsem, že ať už se jednalo o jakoukoliv moc, musela pocházet z toho místa. Nějakým zázrakem se mi opět podařilo probudit se sama v sobě a hned jsem začala šátrat po mapě, abych se podívala, zda v těch místech není něco vyznačeného. Ale ani předchozí majitelé v širokém okruhu obou vyvýšenin nenakreslili jedinou poznámku. Navíc směr zcela nekorespondoval s tím naším a říkala jsem si, že by bylo možná i bezpečnější držet se původního plánu.
Další dny ubíhaly v poklidu. Cestovali jsme o něco pomaleji kvůli Corinovým zraněním, která se hojila o dost pomaleji, než bylo běžné. On sám nás ale vytrvale přesvědčoval, že je to naprosto v pořádku a jeho tělo tak reaguje vždy. Nakonec je docela zdaleka a těžko říci, v jakých musel žít podmínkách. Mě stále pronásledovaly zlé sny, ale dařilo se mi nad vším držet kontrolu a pokud si snad někdo všiml něčeho podezřelého, svedla jsem to na volání Numenéry.
Třetího odpoledne jsme se dostali na dohled průrvy, ke které jsme měli namířeno. Vypadala mnohem hrozivěji než jsem si ji prve představovala a její ostré hrany ve mně vyvolávaly bázeň. Rozhodli jsme se, že opět rozbijeme tábor. Ker'tok potřeboval dokončit opravy na Dvojce a dozvěděli jsme se, že za jeho stav může srážka s vozem. Na delší verzi ale zatím nebyl čas. Hlavně se našemu mechanikovi zřejmě povedlo něco rozbít, takže se debata zvrhla ve vzájemné hašteření.
Po cestě dál nás doprovázel podivně se stáčející vítr. Až po nějaké době jsme si všimli, jak svými proudy vykresluje v trávě znaky. Snažila jsem se je zachytit do svého deníku a porovnat se staršími poznámkami, ale nic z toho jsem prozatím nedokázala rozšifrovat.
 |
| Stránky deníku |
Až k odpoledni, kdy jsme se znovu rozhodli pro krátký odpočinek a já měla konečně čas si znovu projít svůj deník. Jak jsem tam obracela jednotlivé stránky a snažila se vybavit záhadné obrazce, mimoděk jsem do ruky uchopila tužku a začala je vykreslovat. To, že jsem tuhle činnost vykonávala bez vlastního vědomí jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem zírala na trojúhelník zakončený třemi kruhy nakreslený s nebývalou precizností. Nakonec mi ale ani ten nepomohl záhadu větrných proudů rozluštit.
Pokračovali jsme tedy dál a nechali obrazce daleko za sebou. Po několika dnech jsme dorazili až k patě Ďáblových vidlí. I když z dálky působily tak hrozivě, nebyl až takový problém vybrat si jednu z notně používaných stezek a opatrně slézt dolů, do úzké rokle. Větší obavy jsem už měla spíš z toho, kolik randálu ty hromady uvolněné suti během našeho sestupu nadělaly. Dole však bylo liduprázdno a jedinou společnost nám dělala hejna protivně uřvaných ptáků.
Rozhodli jsme se postupovat po bodech vyznačených na "vypůjčené" mapě v naději, že třeba narazíme na něco neobvyklého a především rozšifrujeme jejich význam. Přímo na rozcestí ramen pomyslných vidlí byl do mapy zakreslen trojúhelník mířící vrcholem vzhůru. Pátrali jsme na místě po čemkoliv nezvyklém, ale jediné, co dokázalo upoutat naši pozornost byly kameny vybroušené do tvaru krychle. Až po nějaké době jsme začali mít nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. Zpoza jednoho ze skalnatých výčnělků na nás vykouklo dlouhé tykadlo a než jsme měli možnost ho prozkoumat, vystřelilo po nás rudým paprskem. Na poslední chvíli jsem stačila uskočit smrtící ráně, která posléze rozlomila jeden z kamenů vedví. Ukryla jsem se za stěnou jednoho z ramen a čekala, než se náš protivník odhalí.
Pokračovali jsme tedy dál a nechali obrazce daleko za sebou. Po několika dnech jsme dorazili až k patě Ďáblových vidlí. I když z dálky působily tak hrozivě, nebyl až takový problém vybrat si jednu z notně používaných stezek a opatrně slézt dolů, do úzké rokle. Větší obavy jsem už měla spíš z toho, kolik randálu ty hromady uvolněné suti během našeho sestupu nadělaly. Dole však bylo liduprázdno a jedinou společnost nám dělala hejna protivně uřvaných ptáků.
Rozhodli jsme se postupovat po bodech vyznačených na "vypůjčené" mapě v naději, že třeba narazíme na něco neobvyklého a především rozšifrujeme jejich význam. Přímo na rozcestí ramen pomyslných vidlí byl do mapy zakreslen trojúhelník mířící vrcholem vzhůru. Pátrali jsme na místě po čemkoliv nezvyklém, ale jediné, co dokázalo upoutat naši pozornost byly kameny vybroušené do tvaru krychle. Až po nějaké době jsme začali mít nepříjemný pocit, že nás někdo sleduje. Zpoza jednoho ze skalnatých výčnělků na nás vykouklo dlouhé tykadlo a než jsme měli možnost ho prozkoumat, vystřelilo po nás rudým paprskem. Na poslední chvíli jsem stačila uskočit smrtící ráně, která posléze rozlomila jeden z kamenů vedví. Ukryla jsem se za stěnou jednoho z ramen a čekala, než se náš protivník odhalí.
O oorgolských vojácích jsem už leccos přečetla, ale nikdy jsem neměla to potěšení setkat se s nimi osobně. Pamatovala jsem si akorát to, že byli sakra nebezpeční a dokázali spolu komunikovat na dlouhé vzdálenosti. Nikdo vlastně pořádně netušil, na čí popud jednají a jejich chování se vždy vymykalo jakékoliv logice. Dnes nás podle všeho považovali za nepřítele a po krátké přestřelce se strhl nepříjemný boj. Z blízka navíc vypadali mnohem hrozivěji, než na jakýchkoliv črtech. Tělem připomínajícím humanoida z větší části mechanickým a protáhlým hmyzím obličejem s párem zářivých očí...
Zkoušela jsem je zasáhnout šipkami, ale byli příliš rychlí a každá má střela dopadla vedle. Stále jsem však na rozdíl od svých spolubojovníků stála v zákrytu a žádný z nich na mě přímo neútočil. Jako první začal převahu ztrácet Corin, kterého jeden z nich surově odhodil. Snažila jsem se je rozrušit zvukem kyvadla, k čemuž chtěl pomoci i Ker'tok, ale mělo to za následek akorát to, že upoutal jejich pozornost a záhy se ocitl pod přesilou útočníků. Nahromadila jsem v sobě magické síly z okolí a snažila se je odhodit. Na nějaký čas je to vždy zastavilo, ale netušila jsem, jak moc je mé útoky zraňují. Navíc jsem tušila, že tohle nevydržím už moc dlouho.
Mezitím se však zvedl Corin na nohy a pustil se do hmyzáků s novou vervou. Jeho světelný meč dokázal odseknout končetinu jako by to byl kus papíru. I Ker'tok se postupně vzpamatoval a viděla jsem, jak jednomu z nich odtrhl kus hrudního plátu. Bitva se začala pomalu odvíjet v náš prospěch. Věděla jsem, že si moji společníci se zbylými válečníky hravě poradí, tak jsem se jala zkoumat okolí. Obávala jsem se, aby mezitím nezavolali posily, které by nás mohly napadnout z týlu. A skutečně! Přímo naproti mně, u vstupu do dalšího ramene jsem zachytila kovový odlesk.
Zatímco jsem se k němu blížila, padl poslední oorgolan k zemi. Ostatní zkoumali jejich ostatky a já se konečně dostala na dosah svého cíle. Bytost, která se skrývala za jedním z kamenů však připomínala více člověka a podle všeho jen čekala, jak se bitva vyvine. Dostala jsem se mu až do zad a namířila na něj nůž. Byl v takovém šoku, že si nejspíš ani nevšiml zachvění v mém hlasu vyzrazujícím strach. Donutila jsem ho dát ruce nad hlavu - nakonec se ukázalo, že má dokonce tři, a vystoupit na bojiště. Doufala jsem, že už se ho ujmou moji společníci a vytáhnou z něj, co je zač.
Ti se k tomu bohužel moc neměli, a tak jsem na vyjednávání zůstala zpočátku sama. Tvrdil, že je dobrodruh a má namířeno do Fazolova. Po několika prvních větách a nedůvěřivých pohledech jsem mu dovolila složit ruce k tělu a dozvěděli jsme se od něj o zdrojích vody v okolí a dalších zajímavých místech. Jelikož dle všeho poslední dny strávil hluboko v podzemí, netušil o posledních událostech, kterých jsme byli svědkem, vůbec nic. Neměla jsem důvod mu nevěřit a myslím, že jsem se ve svých odhadech nemýlila. Pokud by nad námi oorgolani zvítězili, prostě by si počkal, co po sobě zanechají a s kořistí odtáhl pryč. Když už jsem měla pocit, že z něj nic užitečného nevymámím, pustila jsem ho dál.
Konečně jsem pak měla možnost prozkoumat mrtvá těla hmyzáků; byla skutečně fascinující! Veškeré detaily jsem zaznamenala do svého deníku a stihla jsem i pár detailních nákresů. Za tohle mi budou na akademii jednou líbat ruce. Dvojka s Ker'tokem si přivlastnili i několik jejich mechanických součástek. Snažila jsem se je celou dobu popohánět a právě včas se nám podařilo odejít, když na místo opravdu dorazily posily.
Došli jsme až k místu dalšího tábořiště, kde jsem se dali postupně dohromady. Před sebou jsme stále měli dlouhou cestu a rozhodli jsme se zamířit k bodu označenému velkým "X". Cesta údolím se před námi pomalu rozevírala a postupně nás dovedla k obrovskému skalnímu vchodu, který mohl mít dobrých 16 sáhů do výšky a 10 do šířky. Jeho hrany byly rovné a hladké, do okolní scenérie sotva zapadal. Po krátkém zaváhání jsme přeci jen vstoupili dovnitř a pokračovali do hlubin jeskyně. Naše kroky nevydávaly po hladké podlaze beze spár vůbec žádný zvuk a za chvíli k nám už ani nedoléhalo světlo z vchodu. Byl to podivný pocit. I když jsme si opatřili vlastní zdroj světla, nedohlédli jsme ani ke stěnám a těžko jsme mohli určit, zda jsme tu sami.
Postupovali jsme dále, dokud jsme nespatřili slabou záři vycházející z druhého konce chodby. Ukázalo se, že jejím zdrojem byl vznášející se orb umístěný v úrovni našich očí. Za ním už nebylo nic, jen holé stěny. Hned nám bylo jasné, co značka na mapě ukazovala. Snažila jsem se zachytit z koule nějaký druh energetického působení, který by mi o ni prozradil více, ale nezdálo se, že by na cokoliv reagovala. Corin si pro změnu snažil z její záře znovu dobít světelný meč, ale se stejným výsledkem. Marně jsme se snažili přijít celé záhadě na kloub, dokud se Ker'tok neodvážil koule dotknout rukou. Po paži mu začaly okamžitě prosvítat žíly a měl problémy se od koule odtrhnout. Světlo se po jeho těle rozlézalo stále dál a ať se snažil sebevíc, ruka držela na místě. Hned k němu přispěchal Corin a snažil se do ze všech sil odtáhnout. A v tom momentu se to stalo. Celou místnost zalilo bílé světlo a před očima jsme náhle neměli nic...
Zkoušela jsem je zasáhnout šipkami, ale byli příliš rychlí a každá má střela dopadla vedle. Stále jsem však na rozdíl od svých spolubojovníků stála v zákrytu a žádný z nich na mě přímo neútočil. Jako první začal převahu ztrácet Corin, kterého jeden z nich surově odhodil. Snažila jsem se je rozrušit zvukem kyvadla, k čemuž chtěl pomoci i Ker'tok, ale mělo to za následek akorát to, že upoutal jejich pozornost a záhy se ocitl pod přesilou útočníků. Nahromadila jsem v sobě magické síly z okolí a snažila se je odhodit. Na nějaký čas je to vždy zastavilo, ale netušila jsem, jak moc je mé útoky zraňují. Navíc jsem tušila, že tohle nevydržím už moc dlouho.
Mezitím se však zvedl Corin na nohy a pustil se do hmyzáků s novou vervou. Jeho světelný meč dokázal odseknout končetinu jako by to byl kus papíru. I Ker'tok se postupně vzpamatoval a viděla jsem, jak jednomu z nich odtrhl kus hrudního plátu. Bitva se začala pomalu odvíjet v náš prospěch. Věděla jsem, že si moji společníci se zbylými válečníky hravě poradí, tak jsem se jala zkoumat okolí. Obávala jsem se, aby mezitím nezavolali posily, které by nás mohly napadnout z týlu. A skutečně! Přímo naproti mně, u vstupu do dalšího ramene jsem zachytila kovový odlesk.
Zatímco jsem se k němu blížila, padl poslední oorgolan k zemi. Ostatní zkoumali jejich ostatky a já se konečně dostala na dosah svého cíle. Bytost, která se skrývala za jedním z kamenů však připomínala více člověka a podle všeho jen čekala, jak se bitva vyvine. Dostala jsem se mu až do zad a namířila na něj nůž. Byl v takovém šoku, že si nejspíš ani nevšiml zachvění v mém hlasu vyzrazujícím strach. Donutila jsem ho dát ruce nad hlavu - nakonec se ukázalo, že má dokonce tři, a vystoupit na bojiště. Doufala jsem, že už se ho ujmou moji společníci a vytáhnou z něj, co je zač.
Ti se k tomu bohužel moc neměli, a tak jsem na vyjednávání zůstala zpočátku sama. Tvrdil, že je dobrodruh a má namířeno do Fazolova. Po několika prvních větách a nedůvěřivých pohledech jsem mu dovolila složit ruce k tělu a dozvěděli jsme se od něj o zdrojích vody v okolí a dalších zajímavých místech. Jelikož dle všeho poslední dny strávil hluboko v podzemí, netušil o posledních událostech, kterých jsme byli svědkem, vůbec nic. Neměla jsem důvod mu nevěřit a myslím, že jsem se ve svých odhadech nemýlila. Pokud by nad námi oorgolani zvítězili, prostě by si počkal, co po sobě zanechají a s kořistí odtáhl pryč. Když už jsem měla pocit, že z něj nic užitečného nevymámím, pustila jsem ho dál.
Konečně jsem pak měla možnost prozkoumat mrtvá těla hmyzáků; byla skutečně fascinující! Veškeré detaily jsem zaznamenala do svého deníku a stihla jsem i pár detailních nákresů. Za tohle mi budou na akademii jednou líbat ruce. Dvojka s Ker'tokem si přivlastnili i několik jejich mechanických součástek. Snažila jsem se je celou dobu popohánět a právě včas se nám podařilo odejít, když na místo opravdu dorazily posily.
Postupovali jsme dále, dokud jsme nespatřili slabou záři vycházející z druhého konce chodby. Ukázalo se, že jejím zdrojem byl vznášející se orb umístěný v úrovni našich očí. Za ním už nebylo nic, jen holé stěny. Hned nám bylo jasné, co značka na mapě ukazovala. Snažila jsem se zachytit z koule nějaký druh energetického působení, který by mi o ni prozradil více, ale nezdálo se, že by na cokoliv reagovala. Corin si pro změnu snažil z její záře znovu dobít světelný meč, ale se stejným výsledkem. Marně jsme se snažili přijít celé záhadě na kloub, dokud se Ker'tok neodvážil koule dotknout rukou. Po paži mu začaly okamžitě prosvítat žíly a měl problémy se od koule odtrhnout. Světlo se po jeho těle rozlézalo stále dál a ať se snažil sebevíc, ruka držela na místě. Hned k němu přispěchal Corin a snažil se do ze všech sil odtáhnout. A v tom momentu se to stalo. Celou místnost zalilo bílé světlo a před očima jsme náhle neměli nic...
Žádné komentáře:
Okomentovat