Animefest 2016 - report

Poslední dubnový víkend se brněnské Výstaviště opět ocitlo pod útokem více než čtyř tisíc návštěvníků tradičního Animefestu. Na takové události jsem samozřejmě nemohla chybět a přináším z ní exkluzivní report!

Před conem

Ačkoliv to možná podle úvodních slov tak nevypadá, má letošní účast na AF byla v ohrožení. V prvé řadě neustále brblal můj drahý, jak ho cony už přestaly bavit, nechce trávit volné víkendy s divnýma lidma a z druhé strany se na mě jen valila práce. Tudíž jsem ani pořádně neměla čas promyslet si kostýmy a chystaný cosplay se přesouvá na neurčito. Nad vodou mě držel akorát fakt, že jsme naši účast slíbili Pétě a odejít z conové scény se dá i méně potupným způsobem. Na radosti mi ovšem ani nepřidával Marošův firemní trénink, kvůli kterému jsme mohli z Prahy vyrazit až v šest hodin navečer.

Pátek

Doufali jsme, že se díky pozdnímu výjezdu alespoň vyhneme obvyklým zácpám na D1, jenže to jsme se šeredně sekli. Po dlouhé a strastiplné cestě s téměř hodinovým zpožděním (tedy v půl desáté) jsme se konečně dokodrcali do Brna, abychom si mohli vyzvednout naši kamarádku a společně zamířit za con. Náladu jsme samozřejmě neměli nejlepší. Moc tomu ani nepřidaly přeplněné vrchní šatny a nutnost tahat se s objemnou bagáží až k Rotundě. Letos jsme totiž nějak nevychytali ubytování a táhli si spacáky i karimatky jak na dětský tábor. Spodní šatny se pro změnu zavíraly před půlnocí, takže jsme si celé kolečko oběhli ještě jednou.

A zde máte vašeho hejtra!

Nejdřív jsme však chtěli nasát trochu té festovní atmosféry a pořádně si prohlédnout rozšířené prostory. Letos tu byla k dispozici navíc celá obrovská hala, což osobně považuji za největší pozitivum akce a orgy za to budu mnohokrát vychvalovat do nebes! Konečně člověk neměl pocit, že se ani nemůže nadechnout a velmi potěšila přítomnost mnoha stánků s občerstvením. Díky tomu jsme se ani v dalších dnech nemuseli trmácet do restaurací a vystačili si s nabízeným jídlem. Další plus má pak samozřejmě Retroherna, ke které se dostanu později.

Co tam ti dva asi řeší? :)

Abychom si po těch útrapách přeci jen trochu odpočinuli, zamířili jsme do maid kavarány. Vzpomínám si, že loni zde podávali velmi dobrou kávu, ale i tak jsem si pro sichra objednala latéčko (kterýžto termín používám zcela záměrně) a dobře jsem udělala. Zbytek výpravy už bohužel takové štěstí neměl. Hnusné kafe se v záplavě našlehaného mléka krásně ztratí, ale "domácí" limonáda bez chuti plná ledu opravdu nepotěší. Když se chudák maidka ptala, jak jsme s nápoji spokojeni, Mrož dal hned jasně najevo svou nelibost. Trochu jsem ho za to vyplísnila, ale nakonec byl přeci jen v právu a třeba se poučí do příště.

Čekací doba taky nebyla zrovna optimální, takže jsme na plánovanou přednášku Ženy samurajů od Šari doběhli chvilku před deklarovaným zahájením. Nejvíc jsme se nakonec zdrželi v horních šatnách, kde jsem dělala oči na obsluhu, abychom si tam mohli zanechat aspoň na tu hodinku naše zavazadla. Poté, co byla tato akce jednou z šatnářek schválena a já už se těšila, jak máme vyhráno, museli jsme čekat ještě na její kolegyni, než nějakému mladíkovi vysvětlí cestu k tělocvičně. Udržela jsem si sice po celou dobu úsměv na tváři a skrývala jakékoliv pohledy naznačující chuť vraždit, ale míra mé tolerance byla pro páteční den vyčerpána a značně se to projevilo během následující hodiny.

Dav před Béčkem se stále rozrůstal a po přednášející ani stopy. Až po chvíli jsem zjistila, že se nejspíš čeká na ukončení předchozího programu a skutečně po chvilce začal ven proudit dav. Ale místo toho, abychom byli hned vpuštěni dovnitř, jsme museli opět na něco čekat. Netuším, co přesně zapříčinilo opoždění přednášky o více jak dvacet minut, ale rozhodně mě to nepotěšilo. Další rozčarování pak přišlo se samotnou Šari; sice jsem se později dozvěděla, že byla dost nemocná a zřejmě i značně nervózní, ale i tak se nemusela ze všech sil snažit natahovat úvodní, historickou část (která navíc ani nebyla moc dána do souvislosti k tématu) a ještě ji prodlužovat poznámkami, které do přednášky prostě nepatří (historky z natáčení týkající se správnosti zdrojů apod.). Své spolusedící jsem pak sama obtěžovala nespokojeným mrmláním. Bohužel jsme byli časově závislí nad našim poskytovatelem ubytování (který se o této šťastné skutečnosti dozvěděl vlastně až v pátek), takže jsme byli nuceni už těsně před půlnocí odejít. Do té doby jsem se však o daném tématu nedozvěděla prakticky nic. Celé to dle mého postrádalo nějakou jasnou strukturu a představování jednotlivých historických epoch bylo také spíš ke škodě než k užitku. Netuším, jaký byl závěr, ale já odcházela dost zklamána.

Následoval úprk směr Hlavní nádraží, odkud jsme se měli nalodit na další noční linku, jenže to bych to nebyla já, abych nezazmatkovala. Měla jsem samozřejmě ze všech největší zavazadlo (díky Mrož, jsi hrozně galantní tvor a tak vůbec!), takže jsem měla jisté potíže s výstupem. Což jednoduše zapříčinilo, že mi moje dvojice někam odběhla a já zůstala na pospas Brnu! Přeběhla jsem na další kolej, kde jsem očekávala náš spoj, ale nikde nic. Tragédie! Utíkala jsem zpět a doufala, že na mě aspoň někde čekají. Nikde nikdo! Zamířila jsem celá zoufalá k druhé dvojici kolejí a konečně zachytila aspoň telefonát, ze kterého jsem kvůli okolnímu ruchu neslyšela skoro nic. Nakonec jsme se po dalším zmatečném pobíhání konečně sešli a autobus samozřejmě fouknul. Posléze jsem se dozvěděla, že přijel o něco později (tedy zřejmě v okamžiku, kdy jsem zase chvátala jinam) a Mrož s Peťou mě všude sháněli, ale nějakou záhadou jsme se míjeli. No, nezbylo nám nic jiného než se projít nočním Brnem a udělat si téměř hodinový výlet k domku Mrožova známého.

Ten nás samozřejmě celý šťastný uvítal a ještě nám oznámil, že budíček máme v 7, protože si jede ráno pro motorku. I tak jsme mu byli neskonale vděční za poskytnutý nocleh a samotným nám bylo hodně nepříjemné, že ho tak obtěžujeme.

Sobota

Nějakou záhadou se mi skutečně podařilo být už před sedmou na nohách a plná elánu jsem se soukala do sobotního kostýmu. Tentokrát nebyly na pořadu dne žádné korzety a jiné nepohodlné doplňky - chtěla jsem co nejjednodušší oděv, ve kterém přežiji celý den bez úhony. Tohle rozhodnutí se nakonec dost vyplatilo a obešla jsem se díky tomu bez migrén, otlačených žeber a pochroumaných nohou.

Navíc na nás ráno čekala naprosto luxusní domácí snídaně, se kterou jsme skutečně nepočítali. Opravdu doufám, že budeme mít někdy možnost tuhle laskavost oplatit. Původně jsme si chtěli zajít do Kafec na jejich specialitky, ale tohle byla rozhodně skvělá alternativa. A do kavárny jsme se nakonec podívali tak jako tak. Je to ostatně jedna z věcí, kterou mám na Brně asi nejradši. K naprosto dokonalé kávě jsme tak dostali wafle s horkými malinami a našlehaným tvarohem. Protože jsme byli po snídani, stačila nám jen jedna porce, ale stejně jsme si chrochtali blahem (nebo čvachtali, jak se teďka řiká). Hned jsme měli o něco lepší náladu.

Na AF jsme ani nemuseli tolik spěchat, jelikož nás zajímala až Tlakshow - před akcí jsem se bohužel stala obětí citového vydírání jednoho z moderátorů a nemohla jsem si tak dovolit tento bod programu vynechat. Pohodlně usazení v přední řadě jsme pak hořeli zvědavostí, co že si to pro nás letos připravili. Jako obvykle jsem nevěnovala moc pozornosti předconovému PR a většinu věcí sprostě ignorovala :D Úroveň podobných pořadů je však bohužel ve velké míře závislá i na výběru hostů. Přiznám se, že youtube scénu vůbec nesleduju a většina přispívajících mě spíš sere - nejhůř jsou na tom pak ti, co tvoří let's playe. Ještě jsem nenašla jediného člověka, jehož "humor" bych byla ochotna tolerovat déle než několik vteřin. Hned v závěsu jsou pak lidé ukazující nám obsahy svých kabelek, modní guruové předvádějící nejnovější úlovky z Háemka, smradi komentující události ze školních lavic a podobná pakáž. Menší výjimku tvoří jen kanál Beton Svaly a samozřejmě naučná videa.

Chyceni při činu!

Nick Toyotomi mi samozřejmě nic neříkal (a byla bych asi radši. kdyby tomu tak i zůstalo - poté, co jsem si před chvilkou pustila nějaké jeho výtvory) a rozhovor s ním mě ani nijak extra nepobavil a neobohatil. Podobně to ovšem bylo i s cosplayerskou dvojící Myra + Alfred, jejich projev byl sice o nějaký ten řád výše, ale na zadek se z toho člověk neposadil. A nebylo to rozhodně vinou moderátorů, kteří předvedli super práci. Líbí se mi, jak je na nich hrozně vidět pokrok. Když si vybavím první Sykyho výstup na Natsuconu a porovnám s působením zde, je to fakt neuvěřitelný. Nejlepší část celé show pak tedy tvořily jejich vstupy a videa - především pak to parodující youtubery a jejich snahy nahnat si co nejvíc lajků. Tak nějak to i shrnovalo to, co si o té naší scéně myslím :))

Jelikož jsme stvoření líná a mroživá, nechtělo se nám opouštět vyhřáté sedačky a počkali si na Lolita přehlídku moderovanou Dr. Frankensteinem. Byla to docela příjemná změna a i když byl nucen číst z papíru, nijak zvlášť mi to žíly netrhalo. Přeci jen jsem byla spíš zvědavá na jednotlivé modely, hlavně na ty z českých dílen. Myslím, že si udělali velmi slušnou reklamu a slečnám to hrozně slušelo. Jen Peťa měla občas výhrady a jakožto studovaná psycholožka se jen podivovala nad tím, v čem je někdo schopen chodit. Myslím, že šlo hlavně o mori a fairy kei, které jí přišly jako vábničky na pedofily :)

Po lolitkách jsme se poflakovali po areálu, okukovali stánky a pomalu se blížili k sálu C, kde se mělo promítat <harmony/> s anglickýma titulkama. Vzhledem k tématu filmu jsem se nějak neodvážila jít na české a nějak jsem předpokládala, že zde bude menší nával. Což se samozřejmě potvrdilo a my měli opět možnost usednout v první řadě. Snímek samotný by nejspíš zasloužil i delší rozbor, ale já se pokusím své dojmy shrnout do pár řádků. Tento dosti artový film nás zavede do zdánlivě harmonické utopické budoucnosti ovládané totalitním režimem, který donutí trojici dívek spáchat sebevraždu. Tento čin se však povede dokonat jen jedné z nich, což samozřejmě spustí celou řadu událostí, na které si však přeživší dvojice bude muset nějaký ten rok počkat. My pak sledujeme osudy jedné z nich, snažící se odhalit příčinu náhlých vln úmrtí. Nebudu prozrazovat více. Pokud se vám líbil Ghost in the Shell: Innocence po vizuální i filozofické stránce, přijdete si na své. Chvílemi jsem sice měla pocit, že se snímek bere sám až moc vážně, ale pracoval s tématy, které si to dle mého zaslouží. Mám jen trochu výhrady k předvídatelnému závěru a odhalení motivů jedné z dívek. Jinak se mi film velmi líbil.

Jenom ta klimatizace fungovala nějak účinněji, než by musela, takže jsme byli v závěru docela promrzlý. Alespoň jsem tak své nohsledy donutila jít ven na sluníčko a pořídit mi pár dokumentačních fotografií. Jelikož jsem měla velmi jednoduchý outfit, žádný z fotografů si mě nevšímal (což byla nakonec vlastně i výhra) a já byla tak odkázaná na svůj slovenský doprovod.

Jak dlouho potrvá, než se tahle fotka objeví s logem brazzers? :D

Poté jsme se rozhodli dát druhou šanci maid kavárně. Potřebovala jsem doplnit svoji obvyklou denní hladinku kofeinu a v dobré víře si objednala dvojité espresso. Jako správného kávového fašistu mě dost nemile překvapilo množství nápoje i jeho nelibá vůně, pokud se o tom vůbec dá tak hovořit. Chuť nespravila ani polovina cukru. Vždycky každý den hrozně nadávám na hnusokafe, který plive náš firemní kávovar s pořizovací cenou čtvrt mega a dlouho jsem byla přesvědčená, že neexistuje nic moc horšího, ale tohle bylo skutečné kávové peklo! Něco tak odporného jsem skutečně dlouho neměla :D Netuším, kdo tu věc vyráběl a z čeho....ale prosím...vyměňte ho! K samotným maidkám výhrady nemám, byly hezky upravené, usměvavé a milé. Jen to kafe...

Peťa!

Poté jsme zjistili, že na Sebevraždy v Japonsku se fakt nedostaneme, Jídlo nás zas tolik neláká (což se po přečtení pár reportů ukázalo jako správná volba) a máme spoustu volného času před sebou. Letos jsme vůbec navštívili historicky nejnižší počet přednášek a celá sobota kolem nás proběhla, aniž bychom to pořádně postřehli. Potulovali jsme se mezi stánky, zašli si na vynikající kimchi polévku a chystali se na Lékarenství a erotiku 19. století v podání Victorian Catherine.

Bohužel jsme na místo dorazili až později a většina pěkných míst byla obsazena. Nějakou dobu jsme seděli v zadních řadách, přežili závěr Vtipných lolita videí, ale když dorazila samotná přednášející, neslyšeli jsme vůbec nic. Tak jsme to vzdali a zašli si místo toho do Retroherny, kde jsem ulovila Segu Mega Drive a hned do ní strčila kazetku s Controu. Ach ta nostalgie! Sice to byla o dost novější verze než ta z mého mládí, ale překvapivě rychle jsem se do hraní dostala a neskutečně si to užívala. Sama mám teďka celou krabici her pro NES, jen pořád musím někde sehnat konzoli a dokoupit starou televizi. Když nás Contra trochu omrzela, přišly na řadu Želvy ninja. Každou chvilku jsme si prozpěvovaly úvodní znělku a nepochybuji o tom, že nás většina osazenstva měla za blbce. Já se ale na chvilku vrátila do dětství a byla tím nejšťastnějším člověkem na světě. Ještě dlouho poté jsem říkala, jak byl tohle ten nejlepší bod programu.

Největší pařmenky!

Tohle byl určitě nějakej bossák podle těch výrazů :)

Poté jsme dali konzolím sbohem, neboť na nás čekalo Postavení žen v Japonsku aneb co v anime neuvidíte od Bell. Téma opět nadmíru zajímavé a docela obstojně podané. Přednášející se možná mohla trochu více zaměřit na současnost, ale jinak nemám větších výtek. Na druhou stranu ani zvlášť neoslnila, takže bych to zařadila k lepšímu průměru. Největším zážitkem pak byl náš dokonale načasovaný vstup do sálu a zabrání předních pozic. Samozřejmě jsme totiž na místo dorazili poměrně pozdě a z fronty před Ačkem se nám hezky protočily panenky. Zprvu jsme si tak trochu bezradně stoupli do poměrně neutrálního prostoru, když v tom se otevřely dveře a my se plynule zařadili do davu a vklouzli dovnitř. Takový husarský kousek se nám rozhodně nepovedl poprvé a naposled. Ale přesný popis těchto tajných ninjutsu technik si samozřejmě nechám pro sebe a předám je maximálně svým potomkům! Ačkoliv si nejsem úplně jistá, k čemu těm kočkám budou...

Moje zákeřné selfíčko z místa činu!

Po přednášce jsme byli opět nuceni opustit Výstaviště a přesunout se ke známému. Nějakou záhadou byl ale nedostupný, takže jsme si i poseděli v nedaleké restauraci nad sklenkou svařáku. Ten byl aspoň mimořádně dobrý, jak už je na Brno zvykem.  Když jsme se konečně sešli, zapadli jsme s úlevou do postele a byli rádi za to pohodlí. Příště si nejspíš pronajmeme nějaké koleje, nebo hostel, pokud se rozhodneme dorazit.

A zase paří!

Neděle

Den jsme opět začali skvělou snídaní a celkem pozitivně naladění vyrazili směr AF tak akorát včas, abychom stihli Voják versus válečník v podání Roberta Waschky. Na toho vždycky pěji ódy a ani tentokrát tomu nebude jinak. Rozhodně se jednalo o nejlepší přednášku, jakou jsme měli tu čest na letošním ročníku vidět. Mám jenom menší výhrady ke kritice jistého indického filmu, ze kterého běžela ukázka. Ještě jsem si nestačila zjistit, o co přesně šlo, ale musím to vidět! Pro indickou kinematografii mám pochopitelně velkou slabost a například loňský Baahubali je snímek, který by měl vidět každý! A vlastně by se i dost hodil k tématu.

Následoval další přesun do protilehlé budovy, kde se chystala Japonská bojová umění pod lupou od rAvenaka. Měla jsem vždycky pocit, že jsem tohoto tématu poměrně znalá, ale zde jsem byla přesvědčena o opaku a dozvěděla se o spoustě zajímavých věcí. Například, že s Kung fu dokážete depilovat Chucka Norrise! Ale vážnějí. Moc se mi líbil Liborův přednes, jeho zaujetí tématem i informační hodnota celé přednášky.

Nedělní, poměrně civilní outfit :)

Bylo už ale hodně znát, že se celá akce pomalu chýlí ke konci a davy otaku docela prořídly. Tyhle chvíle mi vždycky přijdou takové trochu smutné. Letos jsem měla obzvlášť pocit, že všechno uteklo až nějak moc rychle.

Během technické pauzy jsme si zašli do nedalekého bufetu na hotdogy a gulášovku, abychom se řádně posílili na NeoWormovo Nasuverse. Doufala jsem, že se konečně dozvím víc o souvislostech mezi jednotlivými díly, ale nakonec jsem byla mírně zklamaná. Nějak jsem nedokázala pochytit, pro koho byla vlastně přednáška určená. Dle NeoWormových slov tam neměli být úplní znalci (zdravíme Greka!), ale já, jakožto obyčejný divák, co ovšem viděl většinu zmiňovaných děl (vyjma Carnival Phantasm, které mě uráželo), jsem se dost často ztrácela a můj doprovod na tom byl ještě o dost hůř. Většinu času jsme tak strávili pařením 2048 a porovnávání penisů skóre. Přínosem pak pro mě bylo info o chystaných projektech.

Mrož si stěžoval, že jsem jak dělník, protože jím gulášovku!

Místo Zakončení conu jsme si dali poslední túru po stáncích, aby si Peťa a Mrož mohli odvézt aspoň něco na památku. Já si letos bohužel nekoupila nic. Strašně moc jsem chtěla hrníček od Korektora, ale můj drahý mě od toho neustále odrazoval, že přeci další kusy nádobí už nepotřebuji. Teď mě to docela mrzí a jsem z toho vážně smutná. Mimochodem poslední woowoo placka je skutečně top!

Na chvilku jsme ještě zakotvili v Retroherně, ale Sega byla obsazená a Mario Cart nás bohužel moc nebavil. Nezbývalo nám tak nic jiného, než si vyzvednout naše zavazadla a rozloučit se s Výstavištěm. Tradičně jsme vyrazili na Olomouckou tržnici, kde si zástupci země třetího světa objednali u našeho oblíbeného stánku denní menu a já, věrná polévkám, vyzkoušela zdejší Bún cá. Zpáteční spoj byl však objednán až na sedmou hodinu, takže jsme měli ještě dostatek času k návštěvě dalšího podniku, na který jsem byla nesmírně zvědavá. Jakožto milovnice kvalitní kávy jsem přeci nemohla vynechat SKØG Urban Hub na Dominikánském náměstí, jež připravuje (i prodává) kávu z pražírny Rusty Nails. Tu jsme měli možnost ochutnat již na Baristovi roku a nalezli jsme v ní zalíbení.

Moje Bún cá

Podnik zcela předčil má očekávání. Kdybych v něm měla strávit ještě delší čas, rozhodně mi naroste ironická hipster bradka. Filtr v duritce, domácí limča podávaná v zavařovacích sklenicích a luxusní interiér! Káva samozřejmě vynikající, dortíčky a limonády taktéž. Myslím, že Mrož návštěvu kavárny považuje za vrchol celého víkendu a i já to brala jako skvělé zakončení celé akce. Hned jsem si odnesli i jedno balení kávy domů, takže jsem skutečně nadmíru spokojená.

Levandulová limča s borůvkama

Závěrem

Ačkoliv jsme letos skutečně moc programu nestihli a celý con pojali tak trochu volněji, nenalezli jsme během víkendu žádná vyloženě nudná místa. Díky rozšíření prostor o celý pavilon A1 se veškeré osazenstvo akce příjemně rozptýlilo a až na nevyhnutelné fronty u přednáškových sálů zde byla vždycky možnost si někam sednout a odpočinout. Taktéž musím zmínit (a pochválit) stánek s kávou umístěný poblíž plátna A1 nabízející italskou kávu - skutečně se jednalo o místo, kde se člověk nemusel bát objednat si espresso.
I s kvalitou letošních přednášek jsem byla víceméně spokojená. Větší výhrady jsem měla akorát k Šari, která to rozhodně umí lépe a nejspíš jí budou více slušet i trochu odlehčenější témata. Rozhodně se ale nejednalo o nějakou tragédii, kvůli které by měla být umístěna na blacklist. Na to jsem mívala jiné kandidáty a má přání bohužel ještě nebyla vyslyšena :))
Nejhorším aspektem celého conu bylo pak rozšíření již zmíněné hry 2048 do našich řad takovým způsobem, že kolikrát ani nebylo možné Peťu odtrhnout od displeje jejího škaredého zlatého ajfounu. A já to teď musím hrát i pokoutně v práci na záchodech!
Celkově tedy mohu považovat akci za vydařenou a těšit se na další ročník. Jenom doufám, že se na něm neobjevím sama :))

P.S. - Mám ještě v plánu podívat se na pár přednášek ze záznamu, takže se možná jednou objeví i pokračování reportu. Technice zdar!

Tak kdo ho má největšího, co? :D :D