Mrožovci (zase) larpují - Requiem: Reichskinder

S Mrožovou zkriplenou nohou mám najednou nějak moc volnýho času. Sice na mě padla starost o celou domácnost, ale co bych to byla za bydlenku, kdybych se celého questu nezhostila s patřičným nadšením! Smeták vyměňuji za klávesnici a pod přísným dozorem zachraňuji poslední zbytky lidstva ve Frostpunku nebo píšu. A říkala jsem si, že by možná nebylo na škodu dát dohromady zážitky a dojmy z posledních LARPů, kterých jsme se zúčastnili. Zkusím se vyvarovat spoilerům i zbytečným bleedečkům :)

Requiem: Reichskinder

Obrázek převzat z: http://requiem.rolling.cz/cze/

Začnu možná trochu nelogicky tím posledním, jelikož je tak trochu special a vzpomínky na něj jsou nejčerstvější. Zároveň jsme už překonali dobu hájení a psaní o Requiem by nám nemělo způsobovat žádná traumátka. Pokud už jste tak trochu nahlédli do larpové scény, asi víte, že má tato hra dost zvláštní pověst. Jelikož není z dobrých důvodů dovoleno hovořit o jejím obsahu, jsou internety plné komentářů o devastujících účincích na lidskou psychiku a dalších hrůzy nahánějících zpráv.

No, i já se toho v prvé řadě dost zalekla. Původně jsem byla přihlášená s dalšími přáteli, ale když mi nedopadl první běh a dostala jsem posléze nabídku jako náhradnice, odmítla jsem to. Nějak jsem neměla chuť se ničit LARPem a zařekla jsem se, že jeden ročně je tak akorát. Mrož tak jel poprvé na hru beze mě. Já si užila krásný víkend ve společnosti své BFF plný sluníčka, usměvavé dětské tvářičky a byla docela happy. Po závěru prvního běhu jsem byla pochopitelně konfrontována s nějakými aspekty hry z vyprávění. No, znělo to dost zajímavě. Krátce na to se na fejsbucích objevila zpráva o tom, že hledají poměrně velký počet náhradníků. Já jsem zrovna ve chvíli, kdy mě Mrož hrozně přemlouval, abych se zúčastnila, řešila schůzku v práci ohledně nového (celkem zodpovědného) projektu. Byla jsem tedy dost sprostě zneužita a ve stresu řekla své ano!

Na druhou stranu mi asi podobné hurá akce docela vyhovují. Místo toho, abych se měsíc před hrou stresovala, že zase narazím na nový lidi, chytnu záchvat sociofobie na předherním večírku, jsem na nic z toho neměla čas. Doslova. Celý týden jsem chodila spát k ránu, středeční večer před odjezdem jsem spokojeně hrála s kámošema dračáky a pak ve tři ráno balila na LARP. Ve čtvrtek jsem ještě měla zábavné firemní školení o software processu. Pecka!

Autobusem do Terezína to byla z Prahy chvilka. Město má skutečně dost zajímavou atmosféru a nečekala bych, že ho poprvé navštívím právě kvůli LARPu. Cestou do nemocnice, kde se hra odehrávala, jsme potkali už pár známých tváří a šli se ubytovat. Ačkoliv bylo venku teplo a slunečno, areál nemocnice byl docela chladný a fakt se všechny ty přídavné vrstvy funkčního oblečení vyplatily. Vyzvedli jsme si materiály a pak začala předherní párty. Já měla postavu německé chovanky Emmy, co sice měla docela nepříjemný zážitek z války, ale jinak se jevila jako docela normální holka věřící v Německou říši. Mrož si chytl učitele tělocviku Kriše, protože se předchozí víkend na hodinách hrozně rozbil a mně přál to samé -_-

Na večírku taktéž došlo ke strašlivé tragédii, kdy lehce ovíněný Mrož blbě šlápl a vymknul si kotník. Trochu lituju toho, že jsem se tehdá více nezajímala o jeho zranění a rovnou ho neposlala někam na úrazovku, páč si to v následujících dnech docela dokurvil. 

Hra začínala klasickými workshopy v pátek ráno a končit se mělo někdy k sobotnímu večeru. Aspekt času je pro hru také velmi důležitý a zajímavý. Jelikož se vše odehrává pouze vevnitř a se zatemněnými okny, střídání dne a noci probíhá uměle - čas je ještě k tomu dvakrát zrychlený. Sečteno a podrtženo to znamená, že budete vystaveni lehčí spánkové deprivaci. Nic, co by nešlo zvládnout. Jak se lze dočíst i na oficiálních stránkách hry, budete mít co dočinění s rozličným vnímáním reality. Stanete se na krátký okamžik obyvatelem převýchovného ústavu, kde se vám budou formou ruzných forem terapií snažit vštípit ty správné československé hodnoty. Přesně znáte svůj rozvrh a můžete tušit, co vás čeká. 

Autoři upozorňují, že jisté fyzické nepohodlí a psychický nátlak jsou nedílnou součástí hry, ale nemyslím si, že by Requiem v tomto ohledu bylo o tolik náročnější než ostatní hry. Vzhledem k zasazení hry a rozdělení rolí se dá tak nějak očekávat, jaká témata se budou řešit nejčastěji. Ano, jsou nejspíš mnohem závažnější než v jiných hrách a musím přiznat, že prostředí nemocnice a to, jak si s ním autoři dovedli vyhrát, tomu dost napomohlo. Ale je myslím dost škoda, jakou hrůzyplnou pověst hra má - nestrašila zdaleka jen mě.

Requiem je hra o překvapení, proto skutečně nebudu psát více. Je to hra, která ukazuje, že i z mála se dá vytěžit opravdu hodně a každému hráči mohu jen doporučit, ať se soustředí na všechny detaily, co jej budou ve hře obklopovat. Ta lehká míra nepohodlí za to určitě stojí a mohu s klidným svědomím říst, že Requiem za mě patří opravdu k tomu nejlepšímu, co jsem mohla zažít. A nemluvím teď jen o nějakém emočním zážitku (popravdě, bleedeček jsem skoro neměla), ale spíš o samotném technickém provedení a designu. Nesetkala jsem se během hry snad s ničím, co by mě odvádělo od děje a veškeré interakce s CP byly hrozně dobře a nápaditě zvládnuté. A na mém běhu bylo navíc i dobré jídlo, což je vždycky plus :) 

Jediné, na co bude hra asi náchylná (ale tak už to většinou bývá), jsou spoluhráči. Chovanci jsou rozdělení do několika skupinek sdílících určitý kousek historie a je strašně fajn, když uvnitř party funguje určitá chemie. Myslím, že tady se to podařilo a byli jsme i slušnými rivaly konkurenčnímu (a samozřejmě horšímu) spolku. Protože Berlín!!!

Mrož:

Requiem je trochu iný larp než som doteraz skúšal, asi viac experimentálny a myslím si (teda, minimálne pre mňa to tak bolo) viac o hraní dnu než von. Mal som možnosť zahrať si hneď dva krát - ako bolo vyššie uvedené, drahá sa zbabelo vyhla prvému (teda štvrtému) behu a ja tam teda šiel bez nej, v doprovodu páru známych.

V rámci 5 člennej party (Aay, Berlín!) sme sa traja už docela dobre poznali a dvaja k nám (či my k nim) rýchlo zapadli, takže spomínaná skupinová chémia bola skvelá. Postava ktorú som dostal mi bola nanajvýš sympatická, hrať striedanie nálad bolo nakoniec hodne zábavné, užil som si i nejaké zvraty a prekvapenia ktoré som z denníku úplne nečakal.

Druhý krát, v roli zriadenca, som do hry šiel hlavne aby som tam dotiahol drahú, v prvý moment mi bolo skoro jedno čo dostanem. Po potvrdení postavy som bol ale nakoniec dosť rád, že to bude človek ktorý sa o problémovú mládež stará a vychováva ju - takže som mal možnosť skúsiť si hru z druhej strany barikády. A stálo to za to - zážitok to bol rozhodne nijak slabší, ba spíše naopak.

Pre mňa samého sa totiž zase potvrdilo, že si larp viac užívam na druhý pokus keď už aspoň rámcovo tuším, čo presne čakať a mám možnosť si nejaké veci/scénky pripraviť dopredu. Telocvikár Kriš mal navyše hodne zaujímavé zvraty a šoky, mnohokrát som ani ako hráč netušil čo presne je tá postava zač, nestávalo by sa mi teda, že by som sa nudil či mal všetko dopredu vyspoilované. Poučený z minula som sa tiež vykašlal na LH drsnosť a vzal si spacák, ač miestnosť zriadencov mi prišla teplejšia (a majú lepšie postele, heč). 

Záverom za mňa platí, že šlo asi o najlepšie napísanú postavu čo som na larpe dostal, či minimálne jednu z top.

Hra mi nakoniec v oboch prípadoch utiekla hrozne rýchlo - i za chovanca Axnera i za Kriša som len tak tak stihol dokončiť veci čo som mal v pláne či priamo časť nestihol. Práca so zrýchleným časom je určite skvelý nápad, vďaka uzavretej budove sa mi reálne stalo, že som nemal najmenšie tušenie koľko je reálne hodín a ako to vypadá vonku, čo imerzii hodne pomohlo. Trochu horšie je, keď je niekto ako ja a má fakt obrovský problém zaspať - pri 4 hodinovom spánku je fakt, že mi trvá zaspať hodiny tri trošku opruz, takže som sa miernej únave nevyhol. To ale obom postavám myslím docela sedelo. Rovnako i zranená noha absolútne nesúvisí s vypitým vínom ale s oddanosťou larpu a postave - Kriš ako vojnový veterén mal kulhať na jednu nohu a mne samozrejme prišlo zaujímavé keby som to ani nemusel hrať, takže som sa zmrzačil. Dva týždne si tak budem ťapkať v ortéze, pretože yolo.